Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Co na to rict. Prave proto jsem nechtela vice deti, tohle se presne da ocekavat. Promin. Vydrzet, casem bude lip.
Chodis do prace si mentalne odpocinout, i kdyz penize pomalu nevydelas? To jsou slova manzela, nebo tvoje? Pokud tvoje, tak nechapu, ze ti to stoji za ten stres pak nestihat doma. ![]()
@Silverine247 píše: Více
Asi proto, že nežiju jen mezi pračkou a sporákem. ![]()
Jo, znám lidi s i dvěma, co to takhle mají, ale znám lidi i s více dětmi, co to tak nemají. V podstatě to závisí na jejich bydlišti, životním stylu, odstupu dětí a možnosti pomoci rodiny…
Výrazně horší to je, když bydlí někde, kde nejsou dostupné do krátké doby všechny služby a nemají prarodiče, kteří pomáhají.
@Anonymní píše: Více
A tebe ta práce baví nebo je to pro tebe jen únik z domova?
Jsi hrdinka, že to zvládáš. A zvládáš, né že ne. Jen jsi hrozně unavená a nemáš možnost si odpočinout.
Ne, neměla. Ale k čemu Ti to bude?
Jinak mít 3 děti je někdy náročné, ne že ne není. Ale pak záleží na tom všem okolo…
@Cirrus fibratus Ale ono to takhle vůbec probíhat nemusí. Těch proměných tam může být mraky. To že máš 3 děti neznamená automaticky že budeš padat na hubu a děti si Tě budou pamatovat jako KO matku. Ono takhle můžeš klidně dopadnout i se 2 dětmi a naopak vůbec nemusíš dopadnout se 3 nebo 4.
Takže utíkáš z domů od dětí
. A jak dává soužití se třemi dětmi manžel, když jsi v práci?
Radu asi nemám ale tohle je přesně ten důvod proč plno ženských chce zůstat jen u jednoho.
prostě raději budu v rámci možností klidná a pohodová mamka jednoho mrňouse než věčně vynervovaná matka více dětí…
A ať si každý mele o poslání ženy co chce…
úplně nejlepší když páni politici kecají do ženských věcí ![]()
Systémové řešení to asi nemá prostě vydržet až budou dětičky samostatnější…
@Bytsamsebou píše: Více
Píše, že děti chodí do školky a do školy. ![]()
To neni o počtu dětí. Je to o nastavení rodičů. My mame taky 3, nekdy je to blazinec, ale většinu casu to funguje dobre. Děcka jsou banda, zabaví se spolu a me nepotřebuji. Mnohem lepsi, nez kdyz je doma jen jedno, ktery nonstop vyzaduje pozornost. Vnímám, ze důležitá je moje pohoda. Pak je v pohode celá rodina. A proto mam svoje aktivity. Pravidelné a časté. Vídám se s kamarádkou, chodím do divadla, hraju v kapele..
@Anonymní píše: Více
Ano, mám to dost podobně. Tři děti, nemocní rodiče, hlídání žádné. Starší dům, manžel v práci, druhé práci nebo dělá okolo domu. Veškerá práce v domácnosti je na mně, zapojuji děti úměrně věku. Teď se nám nějak nakupily různé akce, oslavy, školy, školka, je toho dost, na co nezapomenout. Také se těším, když jdu do práce, také menší úvazek. Naprosto Ti rozumím. U nás manžel nepotřebuje odpočívat a nechápe, že ostatní ano. Děti se dokážou pohádat taky o každou blbost. Ale umí i spolupracovat a něco pomoci. Cítím, že na ně nemám tolik času, kolik bych chtěla, jen nevím, o vlastním odpočinku ani nemluvím, jen není kde ubrat. U nejstarší aspoň byla babička, která ji tak 1× měšíčně někam na odpoledne vzala, teď nemáme nikoho, naopak staráme se o rodiče my.
Zkus napsat harmonogram dne. Ze ty nevidíš, kde ubrat, neznamena, ze to nejde. My si s kámoškou obcas vyměníme tipy a triky, ktere by tu druhou nikdy nenapadly. Třeba se tu něčeho doberes. Ja mam taky kratší uvazek, ale kvuli studiu, takze dobu, co nejsem v praci, se učím. Ceka me konec, chtela jsem zvýšit úvazek, ale neklaplo to. A ja netuším, co s tim volným časem budu delat… myslím, ze jiste mas kde ubrat, jde jen o to, kde.
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Nemám kde ubrat a prostě nezvládám. Máte někdo s více dětmi tyhle pocity? Spím 5 hodin, neustále po mně někdo něco chce, mluví, když dělám 3 věci zaráz, stejně je to málo. Chodím do práce na zkrácený úvazek. Manžel z toho šílí, protože samozřejmě nic nevydělám, jen si tam chodím mentálně odpočinout. Žádnou službu na pomoc nechce, všechno vychází na neskutečnou dardu peněz. Sám má pocit, že se zapojuje až až. Jako zapojuje, neříkám, že nedělá nic. Takovouhle rodinu chtěl on. Ale já od rána do večera kmitám, nemám čas ani nikam chodit, jenom chodím se staženým žaludkem, co zas nebude hotové. S dětmi dle mého vůbec nemám dobrý vztah. Pořád se předhánějí o pozornost, jen se hádají, odmlouvají, vůbec mě neposlechnou. Jakmile jsem s nimi, okamžitě to sklouzává do tohoto módu. Nezabaví se, jen neustále pokřikují po mně a hádají se. Přitom jsou skvělé, když se poštěstí a mám jen jedno, dokážeme si to užívat, povídáme si, dokážu se mu věnovat a je to dobré. Ale jakmile jsou všichni 3 (což je samozřejmě většina času), mám chuť se jít zastřelit. Bojím se, že už jsem to nenávratně pokazila a budou si z dětství pamatovat jen velkou smečku a protivnou matku, která na nic nemá čas. Je mi to všechno líto, ale nevidím východisko, jak to změnit. Vykecat se psychologovi nebo kámošce mi nepomůže.
Děti jsou první stupeň/školka.