Pár dní do porodu - úzkost

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.10.18 08:13
Pár dní do porodu - úzkost

Hezký začátek týdne, mám 3 dny do termínu porodu a absolutně necítím žádné nadšení nebo těšení se. Kolem mě jsou všechny nastávající maminky natěšené, popohánějí miminka ven, nemůžou se dočkat a já? Chtěla bych to oddálit co nejvíc to jde, mám najednou pocit, že mi po porodu skončí život, že nejsem absolutně připravená atd. Samozřejmě, bojím se i samotného porodu, nicméně vím, že to je otázka hodin(dní), ale následná péče o dítě je téměř na celý život.
Hrozně se za tyto pocity stydím, sice nejsem úplně mateřský typ (miminko jsem nikdy ani nedržela, děti kamarádek mi nic neříkají), nicméně na své mimi jsem se těšila, což se momentálně říct nedá. Přijdu si kvůli tomu odporná a sobecká, tím spíš, když jsou kolem mě všichni tak natěšení.

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.10.18 08:17

Edit zakladatelka: Jen jsem tohle téma založila, objevila se mi tady 2 nově založená témata, něco ve smyslu: už chci rodit!!!!
Achjo, proč se tohle sakra u mě nespustilo a opravdu se děsím a užívám si každou minutu 2v1? Je mi z toho strašně smutno :,(

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.10.18 08:24

Já mám do porodu 2 měsíce a pocity mám OBČAS stejné…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.10.18 08:28

Já jsem to právě měla občas celé těhotenství, ale když to bylo ještě relativně daleko, tak jsem to nevnímala. Teď, 3 dny do termínu, nemyslím na nic jiného :(

Gosi
Kelišová 5813 příspěvků 15.10.18 08:35

Rozhazeny hormony… Je to zavazek na dozivoti, uplne bez nejake nervozity to ma asi maloktera… Ja se taky porodu nemohla dockat, ale spis proto, ze jsem si naivne myslela, ze budu klidnejsi, kdyz uz dite budu mit na ocich… A to bylo taky trochu naivni… Pokud bys mela naky divny pocity i po porodu, je dycky lepsi ten problem resit s nekym, nez doufat, ze to prejde samo…

theressapoch
Kecalka 362 příspěvků 15.10.18 08:40

Na začátku těhotenství, které bylo plánované, jsem měla stejně pocity. Sice jsem už chtěla rodit, a na porod se těšila. Ale zároveň si nepřipouštěla, že vlastně potom budu máma a budu mít dítě. Tak nějak jsem si to nedokázala představit. Nedokázala jsem si představit, že se budu o někoho 24hodin denně starat. Jestli to se svou pohodlnosti zvládnu. Občas jsem si říkala, že jsme měli ještě počkat. A po porodu? Všechno přišlo automaticky, vubec mi nevadilo vstávání, až teď trochu, protože už jsem unavená. Ale bala jsem se, že to budu tomu miminku vyčítat a vůbec. Nakonec je to mateřství hezčí a lepší než jsem si představovala. Mile mě to překvapilo. Ale od porodu mám teprve pres tyden. Tak nevím jak do budoucna. :mavam:

kacakaca
Závislačka 2642 příspěvků 15.10.18 08:48

Nebyla jsem taky matersky typ, naprosto netusila, co me ceka a taky pak byla pekne v soku a zajeti hormonu. Na to vsechno dostanes od okoli i statu cas. Nemusis pracovat, jen byt se svym ditetem. Za nejaky mesice budes vedet, ze potomek je to nejlepsi, co jsi mohla v zivote mit. Zivot budes mit takovy, jaky si ho udelas. Vsechno jde delat i s detmi, jen nehledet na to, jak to delaji ostatni, ale jak to chces ty.

A v diskuzi Uz chci rodit! jsem taky a to proto, ze uz mam tyden porodni bolesti a chtela bych, aby skoncily, ne proto, ze bych se tak tesila na pripoutani k uzlicku pozadavku, ktery si zatim bez prace nosim vsude s sebou…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.10.18 09:07

Děkuji za uklidnění, jako já tak nějak tuším, že tohle není konečný stav a že nebudu navždy už jen nešťastná. Na jednu stranu jsem možná i trošku ráda, že si to nemaluji úplně růžově, spíš naopak, tak snad mě to pak milé překvapí.
@kacakaca
To je právě u mě asi taky ten „problém“, nemám absolutně žádné bolesti ani nic, je mi vlastně nejlíp za celé těhotenství, takže nemám svým způsobem potřebu chtít už rodit :think:

Heivka
Závislačka 3475 příspěvků 15.10.18 09:22

Taky nejsem na miminka a cizí děti mám problém vydýchat. Ale svoje děti mám ráda tak moc, že to nechápu. U syna to přišlo až po nějaké době, že začátku to byl šok a pocit zodpovědnosti. U dcerky to bylo jako blesk z nebe když jsem jí poprvé uviděla. U prvního těhotenství jsem taky rodit nechtěla, bylo mi relativně dobře, nic jsem nemusela jen se občas projít se psem nebo si zajet na cvičák, doma klid, prostě idylka. U druhého jsem se nemohla dočkat, protože jsem byla unavená, nevyspalá a s obrovským břichem a bolavýma kyčlema jsem běhala za tříletým synem a už dvěma psy, tak aspoň aby to břicho zmizelo. Naštěstí mám obě děti dobře spící, takže jsem za ten týden co měl muž tatínkovskou dovolenou jsem relativně dospala deficit z těhotenství.

kacakaca
Závislačka 2642 příspěvků 15.10.18 09:45
@Anonymní píše:
nemám absolutně žádné bolesti ani nic, je mi vlastně nejlíp za celé těhotenství, takže nemám svým způsobem potřebu chtít už rodit :think:

Tak se soustred na TED, ne PAK. To me naucily teda az deti, ale je to parada a prinasi to klid. Ted je mi po tele paradne, slunce sviti, jdu si dat horky napoj dle vyberu, knizku, deku a nohy nahoru na zahradu. Nebo tak neco.

Lea L
Kecalka 325 příspěvků 15.10.18 10:02

Mela jsem to cely tehotenstvi. Rikala sem si co sem to provedla, vzdyt se o to dite nebudu umet postarat! Sice sem uz potom chtela rodit ,ale to proto,ze uz mi bylo psychicky fakt ouvej..nic sem nezvladala, vsechno me bolelo, pomalu sem chodila a byla sem obrovska… A porod prisel 37+3 a byl pohodovy..mozna tim, ze sem se fakt nebala :-) a po porodu mi v porodnici ukazali,ze je dite skoro nerozbitne, omyvatelne a proste nekdy place. Ze zacatku sem byla trochu nemehlo, ale nakonec je to pohoda :) takze.. hlavne klid!! Stresem a netvozitou se nic nezlepsi a naopak se to prenese na mimco. Bud klidna, ptej se na rady, ale delej jak to bude vyhovovat tobe a mimcu.. na to prijdes! Kdyz sem to dala i ja ;) ale fakt bud pozitivni! :hug:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.10.18 10:08

Neboj, to se v tobě probudí. Můj první dojem z prvního dítěte byl: Jéžiš, to je on, ten je ale ošklivý. Přišel mi takový pokroucený, zrzavý (to bylo světlem na sále)… Pak druhý den nastoupil strach, bála jsem se jít i osprchovat, aby se neudusil za těch 5 minut, co budu v koupelně, takže jsem si ho vozila (a doma pak nosila) všude s sebou. Do koupelny v houpátku atd. Prvních cca 15 měsíců bylo opravdu náročných, dítě plakalo, nevěděla jsem, co chce, proč řve. Občas jsem měla až vztek, že řve a že mě to ničí. Pak najednou v 15 měsících, jak už stabilně chodil a do toho už jakž takž žvatlal a dokázal říct, co potřebuje, se to uklidnilo, a já se hrozně zamilovala. Teď už je to pár let a miluju ho každým dnem víc a víc. Takže láska a těšení se z dítěte může nastoupit klidně až za pár měsíců po porodu. Vůbec si své pocity nevyčítej. Jo a mimochodem - cizí děti dodnes moc nemusím.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 08.11.18 00:28
@Anonymní píše:
Hezký začátek týdne, mám 3 dny do termínu porodu a absolutně necítím žádné nadšení nebo těšení se. Kolem mě jsou všechny nastávající maminky natěšené, popohánějí miminka ven, nemůžou se dočkat a já? Chtěla bych to oddálit co nejvíc to jde, mám najednou pocit, že mi po porodu skončí život, že nejsem absolutně připravená atd. Samozřejmě, bojím se i samotného porodu, nicméně vím, že to je otázka hodin(dní), ale následná péče o dítě je téměř na celý život.
Hrozně se za tyto pocity stydím, sice nejsem úplně mateřský typ (miminko jsem nikdy ani nedržela, děti kamarádek mi nic neříkají), nicméně na své mimi jsem se těšila, což se momentálně říct nedá. Přijdu si kvůli tomu odporná a sobecká, tím spíš, když jsou kolem mě všichni tak natěšení.

Neměla jsem čas na to myslet, rodila jsem o 4 týdny dříve…U mě přišla úzkost v porodnici, po porodu…Pustili nás 8. den…Stále mi malou odváželi na nějaké vyšetření, měla žloutenku, hubla (což je normální), kvůli žloutence byla spavá a proto nechtěla jíst…K tomu jsem viděla snad 6 maminek, které už šly domu…Hormony asi také udělaly své…Párkrát jsem si v nemocnici pěkně pobrečela… :lol: Když nás pustili domů, byl to ten nejlepší dárek k narozeninám (pouštěli nás den před mými narozeninami)

malone.v
Kecalka 370 příspěvků 17.11.18 10:15

Pocity jsem měla stejné jako ty, nejsem mateřský typ, nikdy jsem dítě ani nedržela v ruce, nevěděla jsem ani jak se dává plínka. Ale jak se malá narodila, tak jsem všechno dělala tak automaticky, sama jsem se sobě divila, že jsem všechno zvládla a dokonce i bez hlídání, bez babiček a manžel v té době nebýval ani doma. Teď je dceři 5 let a je to úžasná a milá holka. A teď čekám druhé :-). Najednou postupem času jsem přišla na to, že rodina je pro mě nejvíc na světě. Zažila jsem si chvíle, kdy jsem byla úplně sama a teď si toho strašně moc vážím. Člověk má pocit, že už není sám, je to težké, ale je to fajn a ta dřina nazačátku se ti pak vrátí :-)

Aradhell
Ukecaná baba ;) 1041 příspěvků 19.11.18 00:02

Já se třeba také bála, jaké to po narození bude, co porod, jaký bude náš život… A změna žádná :) není se čeho bát… Naštěstí mě bylo posledních pár dní opravdu nepříjemné, vše mě bolelo, byla jsem unavená a těšila jsem se, až to vlastně skončí :)

Stránka:  1 2 Další »
Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

DIY: Karnevaly se blíží. Vyrobte dětem originální masku

Každý, kdo se v posledních letech zúčastnil dětského karnevalu, ví, že se to... číst dále >

3 nejčastější úrazy dětí a první pomoc: Víte, jak se zachovat?

Hlídáte je jako ostříž, ale stačí vteřinka nepozornosti a neštěstí je na... číst dále >

Články z Expres.cz

Kolegové mi přáli smrt syna! Dalibor Janda přišel s nepříjemnou zpovědí

Před šestnácti lety zpěvák Dalibor Janda (65) přišel o svého syna, který se v... číst dále >

Martin Kraus: Se Zounarem si penisy neporovnáváme, oba je máme malé

Dva nazí herci vedle sebe, to se v dnešních divadlech jen tak nevidí. Ale... číst dále >

Články z Ona Dnes

Dárky z vánočního kvízu jsou rozdané. Kdo bude mít dalšího Ježíška?

Jako odměnu jsme si pro naše věrné čtenářky a čtenáře již tradičně připravili... číst dále >

Příběh Šárky: Máma na mě přepsala byt, švagrová je vzteky bez sebe

S bráchou jsme vyrůstali jen s mámou. Otec nás opustil asi rok po bratrově... číst dále >