Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Je mi moc líto co se ti stalo, ale věř, že ač byla hádka sebe horší věděla že jí miluješ! ![]()
Věřím, že se na tebe nezlobí a dohlíží na tebe tam ze shora.
Vím, jaké to je. loni mi umřel taťka a já mám pocit, že jsem se s ním nerozloučila, že jsem na něj posledních pár dní před smrtí byla hnusná (bylo to složité…nemohoucnost, malé dítě…občas prostě ujeli nervi).
Ale věřím, tomu, že věděl že ho všichni máme moc rádi a že nám bude chybět. ![]()
Vím, že u nás je pomníček holčičky, kterou srazila tramvaj
Na Barrandově.. Je to moc smutné
A taky mi to připomene vlastního brášku, o kterého jsem přišla před rokem. Byla to autonehoda a bohužel jeho vinou, předtím se pohádal s přítelkyní. Já už si jakž takž zvykla, i když pochybuju, že to někdy přebolí, švagrovka je na tom samozřejmě jinak a pořád to dost špatně zvládá. Rozhodně si nic nevyčítej, všichni sourozenci se občas poškorpí, ona ale určitě věděla, jak moc ji máš ráda!
Máš za sebou obrovskou ztrátu…blíží se výročí tak o to je to teď horší… jak se s tím vyrovnal zbytek rodiny, rodiče? On to má každý v sobě trošku jinak, čas zahojí hodně moc, ale něco prostě zůstane napořád…i když to trochu otupí…
Příteli bych se klidně svěřila, měl by to chápat…
možná bych zvážila i nějakého dobrého psychologa ![]()
Nepřejde nikdy, ale časem se tím člověk naučí žít, zmenší se. Ačkoliv, jste se na sebe zlobily, tak věř, že jen s tím neodešla, určitě viděla i to dobré.
@Anonymní píše:
Taky jsem přišla o sourozence, je to deset let a bolest je hodně otupělá. Prostě život jde dál, brácha mi moc chybí, často na něj myslím, ale už to nijak nezměním
.Místo toho abych vzpomínala na ten den, kdy jsem se ráno koukala z okna a viděla tátu jak vytahuje z kapsy telefon, pak padá na kolena a pláče
tak vzpomínám na to, co jsme spolu prožili, prostě myslím na to hezké.
Mamka bere antidepresiva a kdyz se o tom nekdy zacnu bavit je videt ze ji to hrozne trapi. Pritel si me vyslechne, ale povidat si o tom uz asi nechce. A jeste jedna vec, stalo se to kousek od Bulovky a zachranka tam prijels az po 15 min. a to se mi zda dlouho, k tomu misto od nemocnice to je nanejvys tak 4 minutky. Kdyby tam byli vcas vsechno mohlo byt jinak. Mela teda vnitrni krvaceni a neco s hlavickou. Ale to je furt samy ale, kdyby.
Antidepresiva nejsou řešení, sice otupí mozek, ale mají tolik vedlejších problémů, změna osobnosti, atd., často jsou si lidé schopni něco udělat, atd. pouze vlivem léků, takže to horší něž-li bez nich. Ale to nechci rozmazávat.
Ach jo, tohle je tragedie. Nepřebolí to nikdy, protože nikdy nezapomeneš, ale časem bude líp. Buď silná. je mi to moc líto. ![]()
To mě moc mrzí, je to moc smutný příběh
Až jsem si u toho pobrečela. Sama mám sourozence, kterého naprosto zbožňuju a nedokážu si představit, že bych o něj přišla. Taktéž jsem ale v životě ztratila někoho hodně moc blízkého, k tomu jsem loni v létě přišla ve 23.týdnu o miminko, takže si alespoň zhruba dokážu představit, jak se cítíš. Bohužel bolest ve skutečnnosti nepřejde nikdy, ale jak už tu někdo psal, otupí se. Nebude to bolet tolik, později na to začneš myslet míň a míň. Příjdou jiné věci, které ti víc zaměstnají mysl a vzpomeneš si jen někdy, občas. Sestřička určitě věděla, že ji máš ráda a že hádky lituješ! neboj, určitě teď na tebe a zbytek rodiny zvrchu dohlíží
Přeji hodně štěstí a hodně sil!
![]()
Mamča taky bere antidepresiva, měla hodně problém se spánkem ze začátku, teď už to bude ale zkoušet pomalu vysazovat, je to už 2. pokus, kdo ví, jak to dopadne. Nejhorší na tom je, že já žiju na 2. straně republiky a tak jí zkrátka bráchu nemůžu moc vynahradit, vidíme se, jak to jde, ale není to prostě ono
Vždycky jsem byla ráda za to, že aspoň on žije poblíž, žil…
Zakladateko, je mi to strašně líto. Obávám se, že bolest nepřejde nikdy, jen časem otupí
![]()
Ale tvá sestra určitě věděla, že ji miluješ. Nemusíš mít výčitky svědomí, sourozenci se často hádají. Netrap se tím. Tvá sestra na tebe teď dohlíží a ví, jak se cítíš. Určitě by nechtěla, aby jsi se trápila ![]()
Ahojky holky, potrebuju se vypovidat, to obcas hodne pomuze, jen nemam s kym se o tom bavit, je to hodne hodne smutny tema a ja to rodine a nebo priteli furt nechci pripominat, ale ja se s tim do dneska nedokazala vyrovnat.
To bylo 26.1.2006 kdy se nam v rodine stala hrozna vec..Ten den probihal uplne stejne jako kazdy jiny, rano se sestrickou a braskou jedu tramvaji do skoly, trochu se se segrou pohadam jako asi vsichni sourozenci se hadaj, celou cestu uz jsme spolu nepromluvily. Po skole jsem sla s kamoskou nakupovat hadriky a v kabince mi zvoni mobil, jestli nevim kde je segra, ze se jeste nevratila domu, tak jen reknu ze se asi nekde zakecala s kamoskou a ze brzo dorazi. Ja si nakoupila veci a jedu domu. Mama breci a rekla mi at se radsi posadim. Nevedela jsem co se deje. A na ty slova nikdy v zivote nezapomenu, tva sestricka, uz nikdy neprijde domu, srazila ji tramvaj a neprezila to. V tu ranu se mi zhroutil cely svet. Nedokazala jsem to pochopit a furt si rikala ze to neni mozny. Ale bohuzel. Ani jsem se s ni rano neudobrila a nevim jak s tim zit.
odesla s tim ze se na ni zlobim a ona na me a to me tak hrozne stve. Dekuji zda to nekdo docetl az sem.