Psychika - co se mi to děje?

Anonymní
13.1.20 16:02

Psychika - co se mi to děje?

Ahoj.
Píšu abych se z toho asi vypsala, abych s někým, i když anonymně sdílela co mi poslední dobou děje a třeba si poslechla i názory jiných lidí. Doufám, že písemně mi půjdou moje pocity vypsat lépe, přes to, že se to hrozně těžko popisuje.
Mám 20ti měsíční dítě a před půl rokem jsem se odstěhovala do jiného města z Prahy. Manžel zůstal pracovat v Praze a dělá na směny a zůstává tam přes ty dny, kdy je v práci. Takže jsem v bytě s malou úplně sama. Mám tady sice kamarádku, se kterou si vídám, ale chybí mi, že tu chlapa prostě doma nemám, že nechodí spát domů. Navíc je u na pak situace taková, že mám pocit, že sem jezdí jen na návštěvu a jakoby narušuje můj prostor, můj režim. Z jeho strany byly i nějaké problémy, které vygradovaly v listopadu.
Můj problém je takový. Mám zvláštní stavy, nevím jestli je to krize, nebo co to je, ale od té doby, co jsem měla velkej stres v tom listopadu, mám pocit jakobych vůbec neuměla žít život. Problémy co lidi řeší mi přijdou strašně jakoby malicherný. Jsou to strašně zvláštní emoce a já prostě fakt nevím jak to popsat. Myslela jsem si nejdřív, že je to depersonalizace nebo derealizace, ale ono je to spíš že já vlastně ani nevím kdo jsem, jako by to byla nějaká krize identity a celkovýho žití. Nedokážu relaxovat, uvolnit se, víceménně už celých těch dvacet měsíců jedu v kuse péčí o malou, sama pro sebe mám čas tak jednou na psychoterapii, kam chodím jednou za měsíc. Tam jsem se i ptala na svoje stavy, ale moc jsem se toho nedozvěděla. Mám totiž strach že jsem se zbláznila, že mám psychózu :lol:. Celkově mám problém s úzkostí, ale na tý pracuju. Jenže pak mám takovýhle vtíravý myšlenky, že svět je divnej, v hlavě z toho udělám strašně velkej problém, nastoupí úzkost a pak volám na krizový linky :zed:. Hrozně bych chtěla žít zase normálně, prostě normální život, umět se radovat. před tím mě hrozně naplňovalo mateřství a chtěla jsem další miminko, ale teď si občas říkám, že mít dítě byla chyba. celý dny vlastně nědělám nic jinýho, než kolotoč režimu kolem malý. Asi mě odsoudíte, ale třeba to s tím má spojitost - veškerý volný čas trávím přilepená na telefon a sjíždím sociální sítě a internet, sleduju lidi a kolikrát jsem i přebírala různě jejich názory, protože jsem měla pocit, že pak budu mít život naplněný. Takže než jdu spát, čumim třeba do telefonu. Jakobych v reálným životě nedokázala kromě mateřství fungovat.

no, tak jsem se vypsala. Akorát mi buší srdce že to budu sdílet a riskuju tím, že se do mě někdo pořádně opře, ale zajímalo by mě, jestli jsem jediná kdo tyhle divný pocity a stavy má? na terapii chodím k psychiatričce asi to tak hrozný není, když to se mnou nijak neřeší. Jenomže pro mě je to občas opravdu peklo…

co se mi to děje? máte s tímhle někdo zkušenost? zbláznila jsem se už?

  • Nahlásit
  • Citovat

Reakce:

Anonymní
13.1.20 16:07

Dodám, že ty pocity jsou, jakobych neuměla prožívat život, ale přitom emoce cítím. Cítím lásku, vztek, cítím smutek. Ale jakobych nedokázala žít maličkosti, relaxovat.. a nechápu jak to dělají ostatní.

  • Nahlásit
  • Citovat
5638
13.1.20 16:07

Kocko, kdyz ma clovek nejakou psychozu, nerozezna realitu. A casto ani nevi, ze je s nim neco spatne. Tak klid. Ja mam depersonalizaci, to je trochu jiny. Jinak vnimas.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5638
13.1.20 16:08

Ja bych rekla ze mas deprese..

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.1.20 16:12

@Tarjei deprese mě taky napadla - v tom listopadu jsem zažila fakt silný několik týdnu trvající trauma kvůli partnerovi, pak jsem byla třeba tři týdny sama doma jen s dcerou. ubíjí mě samota. je to hroznej stav. Ale funguju, se spánkem nemám problém, jím, s malou chodím ven, dokážu si s ní na hřišti hrát, plním všechny povinnosti co mám.

  • Nahlásit
  • Citovat
Ou
10815
13.1.20 16:12

Přetížení, furstrace, úzkostné a možná i depresivní stavy.

Řešením je vyšetření u psychiatra - důkladná diagnostika + případně prášky a hlavně psychoterapie. Bez ní nebudeš mít dostatek odvahy začít dělat ty změny, které zjevně potřebuješ. A neurochemie srovnaná prášky do neutrálu ti to může taky dost usnadnit.

Jinak nejsi psychotik, protože nemoci ze schizofreního okruhu se projevují tím, že člověk nemá náhled.

Ten kdo se bojí, že se zbláznil a že je z něj psychotik, je téměř jistě neurotikem - tedy člověkem kterému se z rukou vymkla úzkost.

Stejně tak je klasická neurotická poloha „nesmím nikomu říct, že selhávám, musím se víc snažit, když si řeknu o pomoc, jsem nejhorší na světě.“

Držím palce, ať najdeš odvahu říct si o pomoc a díky tomu časem najít sebe sama a svou vlastní sílu, která nebude na úkor tvé psychiky a bude pomáhat, nebude založená na sebetrýzni.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.1.20 16:26

@Ou děkuji. opravdu. Že nejsem psychotik mě uklidnilo. Na psychoterapii chodím, ale není to ono. Paní mě vždycky nechá jen vypovídat, vybrečet ale nic se nikam neposunuje, pak si mě objedná za měsíc (teď měsíc a půl) a nic.
změny chci, chci žít normálně, ráda bych ale už konečně něco s tím dělala, zatím mám pocit že se to jen zhoršuje. mám hodně traumat z dětství, s úzkostí bojuju dlouho ale takovýhle stavy jsem ještě neměla. čeká nás stěhování zpět do Prahy, tak doufám, že tam se věci začnou už hýbat správným směrem.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
13.1.20 16:42

Ja jsem doma půl roku a přijde mi, že žiju nějakej jinej život. Když vyrazím bez dítěte ven, najednou jsem to zpátky já. Autobus, lidi, obchody.. najednou jsem zpátky, vše vnímám. Ale jakmile se vrátím, jsem zpátky v tom divném světě a přijde mi divný, že lidi chodí do práce a teď někde sedí na kafi apod. Jakoby existoval jen tenhle byt, kde jsem a byla jsem na světě sama. A to mam partnera denně doma. Nedivím se, když jsi tak často sama, že se cítíš tak zvláštně.

  • Nahlásit
  • Citovat
4655
13.1.20 16:45
@Anonymní píše:
Dodám, že ty pocity jsou, jakobych neuměla prožívat život, ale přitom emoce cítím. Cítím lásku, vztek, cítím smutek. Ale jakobych nedokázala žít maličkosti, relaxovat.. a nechápu jak to dělají ostatní.

Potvrzuji, deprese. Sledování sociálních sítí moc nepomůže. Zkus udělat něco pro druhé. Nastartuj se dlouhýmá procházkama, klidně s dítětem. Najdi si hejno ostatních matek.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.1.20 16:53
@Anonymní píše:
Ja jsem doma půl roku a přijde mi, že žiju nějakej jinej život. Když vyrazím bez dítěte ven, najednou jsem to zpátky já. Autobus, lidi, obchody.. najednou jsem zpátky, vše vnímám. Ale jakmile se vrátím, jsem zpátky v tom divném světě a přijde mi divný, že lidi chodí do práce a teď někde sedí na kafi apod. Jakoby existoval jen tenhle byt, kde jsem a byla jsem na světě sama. A to mam partnera denně doma. Nedivím se, když jsi tak často sama, že se cítíš tak zvláštně.

Jo, tak konečně mám pocit, že to taky někdo zažívá. Přesně si to popsala, jak to je. A nejhorší je, že si pak vyčítám, že nejsem dost dobrá máma, že si to neužívám. Přitom dceru miluju, udělala bych pro ní všechno, byla hrozně chtěná. Tak nevim proč to mám a proč až teď. Je to k zbláznění.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama