Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Respektovat a být respektován
- Fotoalbum (67)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Máte zkušenost s Spirála Respektovat a být respektován?
Přidejte zkušenost s Spirála Respektov...
Napsat příspěvek
Velikost písma:
26.10.12 21:30
Dobrý večer. Obracím se na zkušenější maminky s prosbou o radu. Četla jsem RaBR, teď čtu Vychováváme děti a rosteme s nimi. Přesto ale nevím, jak řešit situaci, kdy dvouleté dceři potřebuji odsát nos. Má velkou rýmu, smrkat umí, ale nyní odmítá, zřejmě jí to bolí. Takže odsávání je nutnost. Dcera je velmi citlivá, rozumná, mluví ve větách, ale na všem se ještě nedomluvíme. Neřekne mi, co jí vadí. Asi celá ta situace, nedivím se 
. Ale nevím, jak ji mám nechat prožít si emoci z odsávání, aby se nikde „nesekla“, aby viděla, že má mou pozornost, že chápu, že jí to vadí, ale že se nedá nic jiného dělat 
Vidím na ní, jak ji to vždycky rozhodí. Jak byste postupovaly vy? Děkuji 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.12 22:28
Dík za reakce. S těma zvířatama je to fakt, že prostě chce provokovat a nedostanu z ní proč to dělá… Samozřejmě, že ví, co je pejskovi příjemný a co ne a jak je hezký, když se pěkně pohladí, a pejsek je rád…
Dokonce jí i naše kočka asi 3× sekla. Dcerka (3roky) ví, že si za to může sama - ani mi to nepřišla říct, že jí škrábla. Nicméně příště půjde a bude kočku provokovat znovu 
Jo a s tou čepicí je jako to příklad, my ani s čepicí moc nebojujem - je parádnice. Ale samozřejmě mě prokoukne, když zkusím nějakou jinou vairantu - protože pořád bude mít něco na hlavě. (ale děsně ráda kulicha s bambulí, v létě jsme s ním byli i venku ).
- Ale mě šlo o to, když máte nějaký tzv. oprávněný požadavek, na kterém trváte a dítě to odmítá - jak mu to s respektem dáte vědět??? A co když i po desáté to nebude brát navědomí???
Příklad, který snad nebude nikdo řešit, jak obejít: přecházíte silnici a v prostředku se vám dítě zasekne, že nejde, že tam chce šťourat klackem v díře. Tam a jedině tam, ne někde jinde. A vy táhnete ječící dítě na druhou stranu? - Je to jen příklad, chci vědět, jak to dle metody respektování vysvětlíte.
Díky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 15:02
Mohu obnovit diskuzi? knihu mam, neco je mi blizke, neco mend. nicmene, ndkdy si nevim rady, ptz syn 22m jeste nijak nemluvi, sotva par slov. takze nejake debaty s nim nebo vyp
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silky123
6.12.12 20:43
Přiznám se, že já jsem si knížku koupila, až když mě jeden dědeček upozornil, že se podle téhle knížky chovám naprosto ukázkově. Vídali jsme se na pískovišti s jeho vnoučaty.
Dcerce je 17 měsíců, dráždivá až hrůza.
@žampionka
Nevím, jak u vás, taky jsem si myslela, že dcerka nerozumí, protože nemluví, tedy pouze svou svahilštinou. Ale rozumí, naprosto perfektně. Vždycky jí něco řeknu, třeba je to delší, pak zopakuju hlavní body a naposled zopakuju ten bod, který bude hned následovat.
Naučily jsme se znakovat, ne tedy podle knížky, ale protože už jsem byla zoufalá, jak pořád brečela, tak jsem jí věci ukazovala a dala osahat, případně hned následovala akce. Chytlo se to, takže teď se docela dobře „domluvíme“.
Myslela jsem si, že jsem pohodář, ale teprve s malou jsem zjistila, že se musím naučit trpělivosti.
Někdy to je hodně náročné. Jako poslední jsem četla knížku Pohodoví rodiče - pohodové děti. Docela hodně mě oslovila.
Víš, nás doma taky neplácali, co si pamatuju, a s bráchou jsme normální, stojící nohama pevně na zemi, nerozmazlení, samostatní až moc, jak říkají naši. Ono je někdy těžké věci aplikovat, když autor píše o „normálních dětech“, které se nijak nevymykají z průměru. Proto jsem byla mile překvapená tou knížkou Pohodoví,,, paní psycholožka tam píše i o dětech, které nepatří k „průměru“ 
- Citovat
- Upravit
19.12.12 12:29
Ahoj,
asi zeptám hloupě, ale dneska jsem si tu knihu koupila, dcera bude mít v lednu dva roky a trochu tápu ve výchově. Myslíte, že v té knížce jsou rady už pro tak malé děti? Protože jsem se do ní začetla a jsou tam třeba příklady na desetiletém nebo šestiletém dítěti
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.12 13:46
@Banny Ahoj, myslím, že na věku dítěte až tak nezáleží. Mně přijde nejnáročnější naučit se, nebo spíš osvojit si, RaBR zásady, a to není chvilková záležitost. Takže než si to zajedete, bude už starší. Ale mně se tento přístup osvědčil už i u dvouletého dítěte, takže vám přeji, ať se daří také
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.12 14:04
@Nadji děkuji za příspěvek 
Četla jsem, co jsi psala výše. Jak jste nakonec vyřešili to odsávání?
Moje malá má taky dva roky, ale nemluví právě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.12 14:51
@Banny Dcerka tedy mluví jako čtyřletá, ale zase všechno okecá, aby nic nemusela) Ale jak tu psala nějaká maminka, i s nemluvícím dítětem se dá rabrovsky domluvit. Odsávání jsme moc nevysvětlili, ona je bere jako útok na svou osobu a přes to nejede vlak. Omezila jsem odsávání jen na večerní a trvám na častém smrkání. Což není moc podle metodiky, nicméně ucpané dutiny mi za to nestojí 
Zkus se obrátit na Blandik, ta je odborník na RaBR a podobné směry ve výchově.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silky123
19.12.12 15:12
@Blandik píše:
@tessika - to je úplně normální a Rabr je o tom, že dítě nenutíš a nezakazuješ - což děláš větou - nech ten hrneček…napíšu ti, co u nás pomáhalo, není to jen z rabru, ale takový kompilát / z té knížky vycházíme, malý bude mít čtyři roky a jsme max spokojení../.Takže v tom období mi max pomáhalo - mluvit pozitivně - tedy každá věta pomyslně začínala slovem „ano“ - ano chceš vzít hrneček, on je plný, může se lehce rozlít (u těch malých batolat pomáhalo říkat určitá slova jako Opatrně, spolu, křehké). Tedy místo tvého - nech ten hrneček (což je mimochodem příkaz, zákaz), tak přejít na popis situace počínající kladnou větou..tím dítě nerozčílíš..si vem, ono se soustředí na ten hrnek a ty ho najendou vyrušíš zákazem - že nech toho, co tě zrovna zajímá. Takže všechno pozitivně a místo popisu toho, co nemá dělat (tedy nechodíme do kaluže..) dáváš pozitivní popis - Kaluž se dá obejít..dělá to zázraky..takže obecně struktura sdělení je taková:
Druhá věc, kterou řešíš - je jak reagovat na negativní projevy emocí - tady se mi osvědčilo tohle - když je dítě v emocích, tak neodvádět pozornost, nedramatizovat jeho emoce, neignorovat /že odejdu pryč), ale dát mu svou přítomnost, jít k němu, pokud se nechá, tak ho obejmout, pohladit..(nelitovat), velmi jednoduše bez dramatizace popsat jeho pocity, co se stalo - naštvalo tě, že věž spadla..a být u něj, nesnažit se zastavit jeho emoce, ale nechat ho emoce prožít (tak se dítě naučí, že emoce prostě patří k životu, není třeba cizího přičinění - mámy - aby se dokázalo emocí zbavit, tím, že necháme dítě své emoce zvládnout /za naší přítomnosti a chápání/, tím se dítě stává silné, emoce odezní a ono je zase v pohodě - buď si jde dělat něco jiného nebo přijde na řešení…Negativní emoce dítěte v nás vyvolávají stres, máme pocit, že musíme něco udělat, odvést pozornost nebo jeho projevy zastavit, ale to není pro dítě dobré, učíme ho, že to, co cítí není správné a že se má cítit tak, jak my si to myslíme..nebo že není dost silné, aby své emoce zvládlo…Až se uklidní, tak eventuelně mu můžeš dát vysvětlení, dříve ne (pokud vůbec, ale dle rabru se vysvětlení dává…)..
1. popíšu pozitivně, co dítě chce udělat, tím s ním navážu kontakt, dítě se nedostane do amoku…pak mu dám pozitivní hranice -tedy, informaci, jak to funguje - jak jsem psala - ano, chceš vzít hrneček, je dost plný, opatrně…
Navíc, mě hodně pomohlo vycházet z montessori - tedy na veškerou činnost dítěte pohlížet jako na vývojové stádium, kdy se něco učí a nereagovat stereotypně - že nech ten hrneček, ale dumat - proč ho asi chce vzít -a proč by mi to vlastně mělo vadit…(na netu je hodně stránek s aktivitami - př. přelívání vody z hrnečku lžičkou..atd., které děti velmi uspokojují..). Tím pádem nastavuji hranice pozitivně s respektem k vývojovým potřebám dítěte…
S dovolením se vracím k výše uvedenému.
Nějak sama jsem dospěla k tomu, že neříkám záporky (nesmíš, nejde to…), ale převrátím to do pozitiva. Malá měla tendenci strkat ručičky stále do záchodu, tak jsem jí říkala, že tam děláme hovénko, které smrdí a že to je ee, chytla se za nos a zasmála jsem se, teď to dělá vyjímečně…
Spíš bych potřebovala poradit s kousáním, boucháním (i předměty), maličké je 17 m. a jsem docela často pokousaná doslova dokrve. Jako náročnému mimi jsem se jí věnovala a stále věnuju každou minutu během celého dne. Teď už nespí, takže problém uvařit apod., takže jsem kousnutá docela často. Když to podchytím, tak se zamračím a řeknu NE, tím, že to ne moc nepoužívám, tak to funguje. Ale v tomhle ohledu už jsem bezbranná, už nevím co. Nejsem zastáncem plácání a bití, nás naši taky neplácali.
Jenže tím, jak tak nějak k tomu přistupuju, tak už mě upozorňuje veškerá rodina, že to přeháním, že malé nic nezakazuju, vše je v rovině pozitiv a že to je špatně. Manžel občas nesouhlasí s mou výchovou, tak mu pak říkám, co se zjistilo při výzkumech apod., tak se mnou drží basu… Ale přiznám se, že kromě náročné holčičky neustále ze všech stran poslouchat, že jsem na ni moc měkká, že všechno vyzní pozitivně, tak to je špatně.
Je to dlouhé, omlouvám se, ale jak už tady jedna pisatelka psala, jste odbornice a mě by zajímal váš názor
- Citovat
- Upravit
19.12.12 15:47
@Silky123 Neumím poradit, ale přijde naprosto úžasné, že se vám daří udržet pozitivní vztah, mluva a řešení situací. Podle mě je to daleko lepší než zápory, které stejně nikam nevedou (vidím u dcery, ale stejně je používám, nějak se to nemůžu odnaučit.) Na okolí bych se vykašlala, i když je to těžké (osobní zkušenost), dělejte to tak, jak to cítíte, to je úplně nejlepší 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silky123
19.12.12 22:25
Děkuju, ale je to hodně náááročné, dneska už jsem fakt řekla NE a to důrazně, protože jsem malou dala na postel po koupání a první věc, kterou udělá, je, že se vyčůrá, takže to vyčůrání by mi snad ani tak nevadilo, samozřejmě jsem se zaškaredila a řekla ne, jako to, že když to udělala, jala se mě kousat a mlátit. Takže jsem vytáhla prst, „zatytovala“, zaškaredila, řekla ne a to vše velmi, velmi důrazně a učitelsky…
Ta ne si schovávám na takovéhle příležitosti. Kdysi jsem byla na sezení ohledně učení a pan lektor (velmi uznávaný vš pedagog) nám říkal, že dětský mozek není schopný vnímat ty záporky ne. Takže když řekneme nedělej to, tak to pochopí jako - dělej to. Proto je dobré malé děti zastavit venku třeba křiknutím pozor nebo stůj, na to dokážou hned reagovat.
Prostě musím říct, že vychovávání je nebetyčná dřina a mně přijde, že selhávám denodenně…
Takže výchově zdar a silné nervy! 
- Citovat
- Upravit
24.12.12 05:09
@Silky123 - k tomu kousání - mě pomáhalo říct těsně před tím než kousla - já chci pusinku…u tak malých dětí nějaké NE nefunguje, prostě k i kdyby mentálně pochopili, že tě to bolí - což nechápou, tak je pro ně těžké ovládnout cokoliv, když to chtějí udělat..co tak vím, tak všechny děti koušou, tedy asi ne do krve, ale asi si tím prochází všechny…mě tedy pomohlo - já chci pusinku, a většinou z toho pak ta pusinka byla..¨
K tomu třískání hračkama - má asi období na házení - možná se ji líbí, jak to letí, nebo jak to padá, že to vydá zvuk, že to vždy spadne - dle montessori to je prosté objevování světa, můžeš ji nabídnout alternativu - třeba balonek, zmačkaný papír, venku házet kameny, sněhové koule někde z mostu, nebo z lavičky…aby se toho nabažila, vymyslet nějakou házecí činnost…pokud háže ze vzteku, tak je třeba vysledovat, co to spouští - nějaké tvé omezení nebo naopak její vlastní neúspěch? Pak je dobré se věnovat pouze té hračce, když hodí hračkou, tak jít k té hračce a slovně se věnovat jen té hračce - př. jé, hračka spadla na zem, může být rozbitá, podívám se, jestli je v pořádku, vzít ji a koukat, zda není odřená, rozbitá, zda funguje…tím ukážeš, že o věci chceš pečovat, chceš je mít v pořádku, dítě nepopudíš proti sobě, nenaštveš, takže bude mít v mysli prostor se věnovat té hračce, zda je v pořádku…pokud zareaguješ - ne, to nesmíš, proč to děláš…tak dítě naštveš, bude mu fuk, že se hračka mohla rozbít a bude se cítit nepochopeno - př. hračka je důležitější než to, že mi spadla věž…
K tomu okolí - prostě kdysi se to dělalo jinak, taky mám své bohaté zkušenosti s tím, že špatně vychováváme…ony ty děti, které nerostou ve strachu velmi silně vyjadřují své emoce, protože se cítí bezpečně a přijímané, když je vyjadřují, nemají pocit, že to, jak to cítí, je špatné a že by měly tedy emoce potlačovat a tak je ventilují naplno, s tím má okolí dost problém, protože to jaksi není společenské a výchovné..jenže pak tady po světě běhaj lidi, co se nevyznají ve svých emocích a mají pocit, že jakýkoliv projev negativních emocí je nežádoucí…a pro ty děti je veliká deviza, že se mohou ve své vlastní rodině cítit bezpečně, je to základ pro to, aby pak vyjadřovaly i v budoucnu svá trápení a měly důvěru v rodiče, protože pokud je rodiče nesoudí za jejich činy a za to, jak se cítí a zda se tak cítit můžou, pak děti mají bezpečí..takže důležité je nesoudit, nehodnotit činy dítěte, ani jeho chování…v rabru povídají, že nehodnotit osobnost dítěte, ale mě to vychází, že pokud možno nehodnotit a nesoudit ani chování a jednání dítěte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silky123
31.12.12 09:07
Maminky, chtěla jsem se vás zeptat, jestli nemáte zkušenosti s tím, že by vás dítě pořád tahalo za ruku, ať s ním někam jdete.
Malá bude mít v sobotu dva roky a už od léta mě (i muže) tahá za ruku a chce jít třeba do vedlejší místnosti. Tam mě zatáhne na postel, někdy si na pět minut lehneme. Jindy mě tam jen zatáhne a uteče a to je třeba 50× denně. Když myji nádobí, vařím, uklízím… sedím na záchodě a když nejdu, tak je zle. Takže vždycky jdu a někdy je to na nervy i teď mě tahá. Neumí mluvit a když ji vysvětluju, že ted nemůžu, tak nechápe a začne se vztekat. Já vím, že nerozumí slovíčku ne a nemůžu.
Dělají to taky vaše děti? Někdy je to na palici, zvlášť, když jsem třeba nemocná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.12.12 12:52
@Banny píše:
Maminky, chtěla jsem se vás zeptat, jestli nemáte zkušenosti s tím, že by vás dítě pořád tahalo za ruku, ať s ním někam jdete.
Malá bude mít v sobotu dva roky a už od léta mě (i muže) tahá za ruku a chce jít třeba do vedlejší místnosti. Tam mě zatáhne na postel, někdy si na pět minut lehneme. Jindy mě tam jen zatáhne a uteče a to je třeba 50× denně. Když myji nádobí, vařím, uklízím… sedím na záchodě
Ano, dcera to teď dělá docela často…bylo jí 19měsíců…
Ještě nemluví, ale rozumí úplně všemu..od roka umí dát najevo, že něco nechce, ale strašně dlouho mi trvalo, než jsem jí naučila kývat hlavičkou, že ANO…
Takže, když chce, ať s ní někam jdu a mě se to zrovna nehodí, tak jí řeknu co právě dělám (vařím, mám špinavé ručičky) a řeknu jí s otázkou na konci věty, že až to dokončím, půjdu se tam s ní podívat, ano? Většinou mi to odkývne a než to dodělám, tak na to zapomene…
Jinak když můžu tak tam s ní jdu…taky mě tahá do postele udělá tam to svoje Hop Hop a binec, ale to nevadí…pak to uklidím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
