Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jak vysvětlovat dětem rozvod?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
23.7.14 22:58
No a je blbé jí říct, že to nevím? Ale že se ho můžeme společně zeptat, až pro ně přijede?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.14 23:01
Proč jí taťka nezavolá - ať se příště, až u něj bude, domluví přímo s ním, že jí třeba dvakrát v týdnu zavolá. Ať jí to slíbí on a on to případně taky poruší a neřeší to obě strany přes tebe.
A jestli je ti to líto, že už s vámi není - tam bych odpověděla po pravdě, ale samozřejmě nějak citlivě a ve smyslu „život jde dál“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.7.14 23:03
No na něco jí občas řeknu, že nevím, nebo ať se zkusí zeptat jeho ale nechci tu zodpovědnost přenášet na ní, na to je ještě malá. Zkusit se zeptat jeho společně nepůjde, on nikdy nic zásadně neřeší před dětma, a to ani když jsme řešili předávání nějakého oblečení 
takže toto by určitě neklaplo.
když se ptá proč jí nezavolá, tak říkám, že nemá čas, že má hodně práce, když se ptá proč tolik pracuje, tak řeknu že nevím, že chce asi mít hodně korunek (což je vesměs pravda). 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.7.14 23:05
To že se má domluvit s ním už jsme taky řešily, říkala mi že mu to říkala… výsledek… nezavolá… Já mu to říkala už při rozchodu že jí může zavoalt kdykoliv bude chtít, jediný pravidlo máme že se nevolá večer kdy je unavená a většinou to pak končí pláčem. On mi tenkrát řekl, že by si s ní nepopovídal, že je malá - blbost už v tý době normálně telefonovala a mluvila s babičkou i sním ještě když byl doma.
Nyní jsem ve stavu že on si vytváří se svými dětmi vztah sám a že já mu děti nehodlám nutit. Tudíž je to na něm, na mě ale zůstává nějak odpovědět dcerce na její otázky.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.7.14 23:10
Na to když se ptala jestli je mi to líto jsem odpověděla pouze popisem stavu - že jsme doma teď jen my tři (já, ona, bráška)a že jsem ráda, že se máme všichni rádi a že nám to spolu funguje a že taťka je jinde (žije v jiném městě) s někým jiným (uvedla jsem jméno). nic rozumnějšího mě v tu chvíli nenapadlo.
JInak on je mi jako člověk opravdu už jedno, řeším jen ty děti.
- Citovat
- Upravit
23.7.14 23:25
A kam on dětem volá? Počítám přes tebe - možná nechce volat tobě?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.14 00:13
Chápu dobře, že teď je dceři 5 let? Můj pětiletý syn když chce s tátou mluvit, tak dostane do ruky telefon a volá.
Jinak ad otázky - ani nevíš, jak tě chápu. Můj ex syna má rád, ale prioritou pro něj prostě není. Čas si najde minimálně a pořád něco neplní, vylhává, okecává, slibuje, mění… To, jak dětská dušička tyto věci vnímá, je daleko za hranicí jeho chápání. Není mu to vůbec blbý, naopak - ještě hledá vnější důvody, proč syn lne víc ke mně… Nakopala bych ho. 
Na tvrdou pravdu je dítě malé a nikomu by nepomoha. Narozdíl od exe ale zase nežiju v trvalé lži a snažím se se synem jednat fér, takže často hledám slova. Slovo „nevím“, třeba používám běžně. 
Občas zvolím nějaké rozumně znějící důvody (v tvém případě by to bylo asi jako - nevím, třeba má moc práce, třeba se mu vybil telefon nebo zapomněl… a navrhla bych, ať zavolá ona, nebo ať se ho zeptá, až s ním bude).
Je to pro mě velká otázka, jak balancovat na hraně mezi sobeckým manipulátorem na straně jedné a čistou dětskou duší na straně druhé. Často se ptám sama sebe, zda je vůbec reálné nespadnout do škatulky „zahořklé a štvavé“ exky.
Tak abych to shrnula - neboj se říct NEVÍM. Držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.14 01:11
@Lomikára píše:
Chápu dobře, že teď je dceři 5 let? Můj pětiletý syn když chce s tátou mluvit, tak dostane do ruky telefon a volá.Jinak ad otázky - ani nevíš, jak tě chápu. Můj ex syna má rád, ale prioritou pro něj prostě není. Čas si najde minimálně a pořád něco neplní, vylhává, okecává, slibuje, mění… To, jak dětská dušička tyto věci vnímá, je daleko za hranicí jeho chápání. Není mu to vůbec blbý, naopak - ještě hledá vnější důvody, proč syn lne víc ke mně…
Na tvrdou pravdu je dítě malé a nikomu by nepomoha. Narozdíl od exe ale zase nežiju v trvalé lži a snažím se se synem jednat fér, takže často hledám slova. Slovo „nevím“, třeba používám běžně.
Je to pro mě velká otázka, jak balancovat na hraně mezi sobeckým manipulátorem na straně jedné a čistou dětskou duší na straně druhé. Často se ptám sama sebe, zda je vůbec reálné nespadnout do škatulky „zahořklé a štvavé“ exky.
Tak abych to shrnula - neboj se říct NEVÍM. Držím palce
Holky ani nevíte, jak jste mi tím káply do noty, mám to taky tak nějak, je to strašné a děsí mně, že to budu řešit do doby než děti budou dospělé, jsou taky ještě malí. Hlavně mně šve, že to ti chlapi nevidí, že to všechno za to nestojí, protože to nejvíc odnesou děti. Moc mně to mrzí, že dětem nedokážu dát úplnou rodinu, protože jsem si vzala zrovna toho chlapa, který od nás odešel. 
Taky nemíním mazat med kolem pusy, i když manžel by si to asi přál, lhát dětem nebudu, ale na tvrdou realitu jsou ještě malí a na některé věci budou možná pořád, protože kdybych je řekla ublíží jim to i v dospělosti. Říkám podobně jako jste psaly, tatínek má moc práce, nemůže, nemá čas, je s tetou, když je na dovolené, tak prostě je na dovolené atd. atd. Nebo taky že nevím, ať se zeptá tatínka, ale on to vždycky hezky zaobalí a okecá.
S posledním odstavcem musím jen souhlasit, ty pocity se tak perou, je to šílené.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.14 07:44
Pětiletý dítě už pochopí jednoduchý fakt, že táta co býval doma každý den už doma není protože je s jinou mámou a jinými dětmi, kteří jsou teď pro něj důležitější. Dítěti je dobré vysvětlit, že ho táta má rád, ale nemá rád mámu a proto tam není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.14 09:12
@kalamitaa píše:
Pětiletý dítě už pochopí jednoduchý fakt, že táta co býval doma každý den už doma není protože je s jinou mámou a jinými dětmi, kteří jsou teď pro něj důležitější. Dítěti je dobré vysvětlit, že ho táta má rád, ale nemá rád mámu a proto tam není.
To zvýrazněné už bych teda „jednoduchým faktem“ nenazvala a dítěti takto narovinu nikdy neřekla. I když je to klidně pravda pravdoucí - dítěti taková pravda rozhodně neprospěje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.14 09:36
@Lomikára čím dřív dítě pochopí jak se věci mají, tím dřív se s tím vyrovná a tím snadněji přijme i případného náhradního tátu. V pěti letech už to pobere, podle mě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.14 10:09
@kalamitaa
Aha, no to jsme ale teda úplně jinde…
Jednak nikdy nebylo mým cílem, aby měl syn „náhradního tátu“. Tátu prostě má. Sice je všelijakej, ale zajímá se, vídá ho a platí. Ostatně synovi jsem ho vybrala já, že… Mámin nový partner nebude nový táta, stejně jako nová partnerka táty není nová máma.
No a pak si myslím, že malé dítě podle mě potřebuje mít pocit, že ho jeho rodiče chtějí a milují. A že jsou víceméně dobří. Pochází přece z nich a je jejich. Vytváří si podle mě z toho pak svoje sebevnímání a životní nastavení.
Fakta typu „táta už s námi nebydlí, protože už si nerozumí s mámou“ možná pobere, ale subjektivní hodnocení tátových pokřivených priorit podle mě minimálně do puberty nepobere. Zbytečné sypání soli do (možná neviditelné) rány.
A hlavně - je tu velmi tenká hranice mezi podáváním podobných „faktů“ a ventilováním máminy zhrzenosti a ublíženosti…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.7.14 12:36
Probíhá to tak, že když dcera chce volat, já ho vytočím a dám jí telefon a mluví spolu. To je bez problémů. Obráceně když on zavolá tak taky, ale on nevolá, jen když něco chce řešit se mnou a u toho jí chce slyšet. Sám od sebe jí nezavolal nikdy.
A přesně jde o to balancování. NOvé děti tam zatím nejsou, ale jednou asi budou. Nechci jí ani říkat, že mě táta nemá rád, myslím že moc dobře chápe že když žije s někým jiným tak je to trochu jinak. Říkám jí že se máme rádi jako jejich mamka s ta´tkou ale víc spolu být nemůžem. Což mi přijde rozumné. Nesoudím ho, neříkám že je takovej makovej. Snažím se vysvětlovat situaci jaká je „asi“ a občas použiju i to nevím.
Partnera momentálně nemám (nějak ani zatím nemám náladu na něco stálého i když mi druhej člověk chybí) ale s dcerkou se bavíme, že třeba jednou tu bude ještě někdo další, kdo s námi bude trávit čas, jezdit na výlet, třeba i večeřet snídat a tak. Ona to bere, když se kolem mě objevují kamarádi a jsou to opravdu jen kamarádi nebo známí tak je přijímá velmi dobře.
A právě to balancování na hraně mezi tím jak říct dítěti zhruba pravdu aby mu to extra neubllížilo a nebýt ta zhrzená je velmi těžké. Snažím se o to, ale často si říkám jestli to je dobře.
Ex když děti má tak s ejim věnuje, vypadá jak nejůžasnější táta na světě, ale nejso pro něj děti na prvním místě, nepřizpůsobí jim program apod. Prostě když se mu to hodí tak ok, když ne tak ne.
zakladatelka
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Ahoj,
jsem poměrně čerstvě rozvedená, s ex spolu nežijeme přes rok, před tím jezdil v týdnu pracovně pryč. Důvodem rozchodu byly nevěry a další problémy. Chodili jsme i k psychologovi, který nám při rozchodu radil říci dceři (tenkrát 4 roky) že spolu už dál nemůžeme bydlet, že jsou věci, které na sobě nemáme rádi ale že se máme dál rádi jako maminka a tatínek, že víc se ani ptát nebude. Ano tak to bylo a opravdu jí to stačilo vysvětlit a opakovat a vysvětlovat nové situace. Kdy tatínek si jí a brášku beru jednou za 14 dní na víkendy a jezdil v týdnu. Po roce v týdnu přestal jezdit, na víkendy si je bere dál a žije s novou přítelkyní v podstatě hned od našeho rozchodu. Dceři jí představil cca 2 měsíce potom. Komunikace s ním o tom co říci dceři v jednotném stylu ať už se to týká nové partnerky apod. v podstatě není respektive není schopen se dohodnout. V tomto jsems i to dost idealizovala, ale bohužel to nefunguje.
A teď k jádru věci. Dcera si spoustu věcí v hlavince srovnala, je v podstatě s novou situací srovnaná a vesměs to funguje ale jelikož tatínek jí v týdnu ani nezavolá a voláme pouze když si vzpomene ona tak začínají vyvstávat otázky: proč mi taťka nezavolá, proč na svoje děti nemá čas, není ti líto že už tady s námi není? Podotýkám, že ač jsem já ta „ublížená“ tak od začátku se snažím proti němu neházet žádnou špínu a dceři ale vysvvětlovat situaci podle pravdy. Nehodlám jí říkat jak se tatínkovi stýská apod. není hloupá. Takže jak pětiletému dítěti toto vysvětlit aniž bych jí ublížila, aniž bych jí lhala a mazala med kolem huby a aniž bych házela špínu proti němu? dost se s tím vnitřně peru
