Separační úzkost - předškolák
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Náš malý měl něco podobného, ale ne v takové míře. Měl problém
s mým odchodem jen pokud jsme byli sami 2 doma. Jen když jsem šla vynést
koš, tak než jsem došla seděl tu vslzách kde jsem tak dlouho byla. Bydlíme
na baráku, takže vynesení koše trvá sotva 3 minuty. No tak jsem to
řešila s doktorkou a ta mi doporučila ať zkusím paní co se zabývá
Kynezielogii. Byla jsem tam se synem asi 2× a nebylo to nic pro mě, takže
jsem s tím sekla, ale neříkám, že to někomu nemůže pomoct.
Každopádně to syna časem přešlo samo, tak těžko říct co to
způsobilo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mám to podobně, taky předškolák. Už mě tedy nechá jet nakoupit, ale třeba zaběhat ne. Teď se brzo po druhém porodu už konečně chystám a jsme domluveni, že někdy půjde se mnou (on na kole), ale že někdy chci i sama. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Jinak taky musím uspavat, dokud neusne tvrdě, jinak vyvádí. To samé ráno. Když jdu ráno například na wc a on se mezitím vzbudí, tak má hysterak, že jsem ho tam nechala. Chodí se mnou i na wc. Taky doufám, že ho to brzo přejde. U věcí, který můžu ovlivnit, mu spíš vyhovím a u věcech, který ne, tak vysvětluju a vysvětluju. Třeba, když ho nemůžu uspavat, protože musím mladšího nakojit, tak jde tatínek. Nebo když musím nakoupit a pod.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Holky, díky za příspěvky! Třeba se nám ještě někdo ozve, kdo tím prošel a přidá nějakou zkušenost s tímto podivným stavem:-(
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
A on není schopný jakožto předškolák vysvětlit, v čem je problém?
Jestli se něčeho/někoho/o tebe bojí apod.?
Když to dělá cca 2 měsíce, to takhle vyváděl i ve školce?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Svistice píše:
A on není schopný jakožto předškolák vysvětlit, v čem je problém? Jestli se něčeho/někoho/o tebe bojí apod.?
Když to dělá cca 2 měsíce, to takhle vyváděl i ve školce?
Mluví dobře, ale není schopen vysvětlení. Řekne, že neví. Myslím, že to vlastně racionálně chápe, že musím pryč, a odkývá mi to. Ale pak to není schopen emočně zpracovat, tak začne hysterčit. Ve školce to nikdy rád neměl, je introvert, a chodil tam vždycky „jako na porážku“, ale tak nějak to akceptovat. ono to teď dost vygradovalo, když jsme doma kvůli lockdownu. Ale doma je opravdu rád, takže nechápu problém:-(
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Mluví dobře, ale není schopen vysvětlení. Řekne, že neví. Myslím, že to vlastně racionálně chápe, že musím pryč, a odkývá mi to. Ale pak to není schopen emočně zpracovat, tak začne hysterčit. Ve školce to nikdy rád neměl, je introvert, a chodil tam vždycky „jako na porážku“, ale tak nějak to akceptovat. ono to teď dost vygradovalo, když jsme doma kvůli lockdownu. Ale doma je opravdu rád, takže nechápu problém:-(
Tolerovala bych mu to usínání, necpala ho nikomu na přespávání a
hlídání (babička, kamarádky apod.) Ale nakoupit nebo zaběhat bez něj bych
si teda šla. A do zblbnutí vysvětlovala, že prostě není pupkem světa,
že ty potřebuješ taky svůj čas/dělat věci sama, že se vrátíš (a po
návrat ukázat, vidíš, jsem zpátky, všechno je v pohodě, krásně jsi to
zvládl i bez maminky). Nepřistoupila bych na to být otrokem dítětě, co
má jít do školy a ty se od něj nemůžeš hnout.
A během té hysterické fáze nebo krátce po ní prostě z něj dostat,
proč. Může mít třeba v důsledku toho, že někde něco viděl v televizi
strach, že se ti něco stane a už se nevrátíš apod. Ale měl by být
schopný tohle vysvětlit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Svistice píše:
Tolerovala bych mu to usínání, necpala ho nikomu na přespávání a hlídání (babička, kamarádky apod.) Ale nakoupit nebo zaběhat bez něj bych si teda šla. A do zblbnutí vysvětlovala, že prostě není pupkem světa, že ty potřebuješ taky svůj čas/dělat věci sama, že se vrátíš (a po návrat ukázat, vidíš, jsem zpátky, všechno je v pohodě, krásně jsi to zvládl i bez maminky). Nepřistoupila bych na to být otrokem dítětě, co má jít do školy a ty se od něj nemůžeš hnout.
A během té hysterické fáze nebo krátce po ní prostě z něj dostat, proč. Může mít třeba v důsledku toho, že někde něco viděl v televizi strach, že se ti něco stane a už se nevrátíš apod. Ale měl by být schopný tohle vysvětlit.
Díky za radu! Taky to tak nějak pocitově vnímám. Otrokem dítěte dětí jsem nikdy nebyla a teď s tím teda rozhodně začínat nechci. Mám ráda i čas pro sebe:-) Jen je to prostě otravný stav a znepokojuje mě to.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Díky za radu! Taky to tak nějak pocitově vnímám. Otrokem dítěte dětí jsem nikdy nebyla a teď s tím teda rozhodně začínat nechci.
Ale vy už jste se tím otrokem dítěte stala! A nemá třeba jen pocit,
že když odejdete, tak ten, kdo ho bude hlídat, bude k němu (logicky)
přistupovat jinak? Jakože když třeba zapláče, tak k němu ten dotyčný
hned uzkostne nepoběží atd.? A to v něm vyvolá paniku a úzkost?
Zažila jsem v rodině podobnou situaci. Dítě bylo vymodlené. Jenom
zakňouralo, už bylo v náruči. Matka neustále s ním. Hračky za něj
uklízela, oblekala ho (i v 5) a to dítě nebylo samostatné. Když
potřebovala si někam odskočit, byl řev. To dítě se balo být bez ní, jak
bylo nesamostatne, bálo se, že babička po něm bude chtít věci, co má
pětiletý zvládat a psychicky to nezvladalo. Pomohly až návštěvy
dětského terapeuta, který mu byl doporučen při zápisu a navržen odklad.
A dnes je z něj samostatný dvanáctiletý kluk, co jezdí na tábory a
mámu,,nepotřebuje ". Přeji hodně štěstí a pevné nervy.
(Prosím o zachování anonymu- rodinné informace)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Luckandlove píše:
Ale vy už jste se tím otrokem dítěte stala! A nemá třeba jen pocit, že když odejdete, tak ten, kdo ho bude hlídat, bude k němu (logicky) přistupovat jinak? Jakože když třeba zapláče, tak k němu ten dotyčný hned uzkostne nepoběží atd.? A to v něm vyvolá paniku a úzkost?
Zažila jsem v rodině podobnou situaci. Dítě bylo vymodlené. Jenom zakňouralo, už bylo v náruči. Matka neustále s ním. Hračky za něj uklízela, oblekala ho (i v 5) a to dítě nebylo samostatné. Když potřebovala si někam odskočit, byl řev. To dítě se balo být bez ní, jak bylo nesamostatne, bálo se, že babička po něm bude chtít věci, co má pětiletý zvládat a psychicky to nezvladalo. Pomohly až návštěvy dětského terapeuta, který mu byl doporučen při zápisu a navržen odklad. A dnes je z něj samostatný dvanáctiletý kluk, co jezdí na tábory a mámu,,nepotřebuje ". Přeji hodně štěstí a pevné nervy.
(Prosím o zachování anonymu- rodinné informace)
Je fakt, že jsem taková chovací maminka, ale děti mám dvě a to druhé
je extrovert a naprosto v pohodě by odešel s kýmkoliv 
. Mazel je teda taky, ale úplný opak toho
staršího. Vědomě mezi nimi nedělám rozdíly. Otrokem bych se ale
nenazvala. Kluci mají hranice, které do nedávna naprosto skvěle fungovaly a
snažím se, aby byli samostatní. Sama jsem introvert a potřebuju čas pro
sebe, takže nemyslím, že bych je k sobě takto přespříliš poutala.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Je fakt, že jsem taková chovací maminka, ale děti mám dvě a to druhé je extrovert a naprosto v pohodě by odešel s kýmkoliv
Jasný, chápu. Já taky neříkala, že to musí být váš případ. Pak asi jen vysvětlovat a vysvětlovat a dát mu čas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mám podobné dítě asi, holka, teď už 6. Já teda nakonec šla cestou
„budu tvrdá“, scény byly při odjezdu do práce (jezdila jsem během RD
mladšího dítěte 1× za týden), scéna byla, že chci jet nakoupit, jít
běhat, závislost večer při usinani - no přesně jak píšeš. Jako hodně
jsem s ní mluvila, ale neuhla, prostě jsem nakonec i přes řev odešla (do
práce, nakoupit, zaběhat si). Teď už to bere normálně, ale vždy se
ujišťuje, že se vrátím, popř. u běhu, že budu doma za hodinu. Večer
usíná už sama, máme otevřené dveře a slibuji ji, že jak půjdu spát,
tak ji zkontroluji, dám pusu atd. Dcera se tedy v noci budí, budí i mě,
někdy má období lepší, že spí celou noc, ale většinou přijde že „se
bojí“, „chce být se mnou“, „neumí usnout“ atd., vždy ji jdu dát
do její postele, usjitim ji, že je vše ok a může spát. Usínání aktivně
nacvicujeme (zavřít oči, dýchat do břicha), stejně jako ovládání
strachu (že jsou to jen myšlenky, které ona sama může zahnat). Jako sama
často přemýšlím, jestli to dělám dobře, ale přes den mě už
„pustí“ v klidu, už je to rutina. Ty noci jsou horší, kdybych spala
v pokoji s ní, tak spí celou noc. Takto někdy ráno vidím, že je
unavená, pak se to samozřejmě projevuje na jejím chování. Hodně s ní
mluvím, snad časem zvladne i ty noci. Zas týden u babičky dá klidně, to
mě nepotřebuje, ale spí s babičkou v jedné místnosti.
Mladší dítě je úplně ok, spí bezvadně, usíná za pár minut. Obe deti
jsem vedla/vychovávala stejně, je fakt, že dceru jsme hodně nosila, chovala
atd, já měla doma studený odchov, tak jsem se snažila být kontaktní a
možná pak vznikla její větší závislost, nevím… Druhé jsem taky nosila
atd, ale už jsem opravdu na každé fnuknuti nereagovala, pac už ta pozornost
byla víc roztristena.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@řeřicha píše:
Mám podobné dítě asi, holka, teď už 6. Já teda nakonec šla cestou „budu tvrdá“, scény byly při odjezdu do práce (jezdila jsem během RD mladšího dítěte 1× za týden), scéna byla, že chci jet nakoupit, jít běhat, závislost večer při usinani - no přesně jak píšeš. Jako hodně jsem s ní mluvila, ale neuhla, prostě jsem nakonec i přes řev odešla (do práce, nakoupit, zaběhat si). Teď už to bere normálně, ale vždy se ujišťuje, že se vrátím, popř. u běhu, že budu doma za hodinu. Večer usíná už sama, máme otevřené dveře a slibuji ji, že jak půjdu spát, tak ji zkontroluji, dám pusu atd. Dcera se tedy v noci budí, budí i mě, někdy má období lepší, že spí celou noc, ale většinou přijde že „se bojí“, „chce být se mnou“, „neumí usnout“ atd., vždy ji jdu dát do její postele, usjitim ji, že je vše ok a může spát. Usínání aktivně nacvicujeme (zavřít oči, dýchat do břicha), stejně jako ovládání strachu (že jsou to jen myšlenky, které ona sama může zahnat). Jako sama často přemýšlím, jestli to dělám dobře, ale přes den mě už „pustí“ v klidu, už je to rutina. Ty noci jsou horší, kdybych spala v pokoji s ní, tak spí celou noc. Takto někdy ráno vidím, že je unavená, pak se to samozřejmě projevuje na jejím chování. Hodně s ní mluvím, snad časem zvladne i ty noci. Zas týden u babičky dá klidně, to mě nepotřebuje, ale spí s babičkou v jedné místnosti.
Mladší dítě je úplně ok, spí bezvadně, usíná za pár minut. Obe deti jsem vedla/vychovávala stejně, je fakt, že dceru jsme hodně nosila, chovala atd, já měla doma studený odchov, tak jsem se snažila být kontaktní a možná pak vznikla její větší závislost, nevím… Druhé jsem taky nosila atd, ale už jsem opravdu na každé fnuknuti nereagovala, pac už ta pozornost byla víc roztristena.
Díky za zkušenost. Člověk je rád, že není se svým problémem sám. I když to vlastně problému samotnému nepomůže… Snad se to prostě zlomí…Zakl.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
U nás podobný problém jako u vás, dcerce bude za 14 dní 6 let. Má
šílený strach zůstat sama v pokoji, nezvládne ani aby zůstala
v obýváku a já byla třeba v kuchyni…v noci má noční můry, často
pláče a volá mě, abych si k ní lehla. Nedokáže vysvětlit čeho se
bojí, přijde mi, že večer má strach, že bude mít strach…Dneska jsem
s ní byla u psycholožky a psycholožka říkala, ať se to nesnažíme
zlomit, v noci ať spí s námi, ať má pocit bezpečí. Hodně objímat,
mazlit a snažit se vysvětlit, že jí nikde nikdy nenechám.
Začalo to zničehonic, žádná zásadní věc se u nás nestala
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Úzkost po covidu?
- Nesouhlas s testováním předškoláka
- Povinnost poslat předškoláky do školky
- Nechali by jste předškoláka dvě hodiny samotného doma ráno?
- Separacni uzkost u 3 mesicniho miminka
- Úzkost, obcese a nejistota.
- Úzkosti z budoucnosti mých dětí
- Úzkosti a strach ze něco pokazìm v práci.
Zdravím všechny zkušené uživatelky a raději anonymně žádám o radu, případně postřehy. Syn - předškolák byl vždy hodně citlivé povahy, velký mazel, ale teď se jeho citlivost vystupňovala. Pořád trvá na mé přítomnosti, takže mám problém odjet nakoupit nebo si jít zaběhat. Po mém odchodu následuje hysterický výstup - a nehraje to. Je opravdu velice nešťastný, pláče a je k neutišení. V minulosti nebyl problém s žádnou touto situací. Teď mu opravdu vadí i moje krátkodobá nepřítomnost. Dříve jsem večer přečetla pohádku (nebo tatínek), zazpívala písničku a odcházela dělat svoje věci. Dnes ani toto není možné. Trvá na mé přítomnosti dokud neusne a pokud nespí dostatečně tvrdě, probudí se, když odcházím a má opět svůj „záchvat.“ Uspávání tedy vypadá tak, že čekám, až opravdu tvrdě usne a teprve pak odcházím. To mi ale moc nevyhovuje, protože usíná celkem dlouho a já musím večer řešit práci, případně bych si i ráda odpočinula. Pobyt u babičky (dříve se tam těšil) teď téměř nepřichází v úvahu. Při mém odjezdu je prostě nepříčetný. Celá situace trvá tak dva měsíce a já moc nevím, jak ji řešit. Mám ho prostě ujistit, že ho mám ráda - a to dělám pořád - a odejít, nebo mu vyhovět? Připadá mi mým odchodem prostě traumatizovaný:-(. Jinak se u nás doma nic nezměnilo. Nejsem těhotná, mladší brácha je v pohodě, s manželem pořád stejně, Covid nijak neprožíváme. Jsem docela kontaktní matka, synům se opravdu dost věnujeme přes den - vycházky, tvoření, hraní, povídáme si… Nevím, co by mohlo tuhle změnu způsobit, i když jsem dlouho pátrala ve vzpomínkách. Ráda bych tedy věděla, jestli někdo nemá podobnou zkušenost a jak se věci vyvinuly u vás? Je to jen fáze, která přejde? A jak s tím naložit? Moc děkuji za odpovědi!