Jak řešit separační úzkost u dětí

Vaše spokojené miminko, které se až doposud dokázalo zabavit, když jste potřebovala něco udělat, najednou reaguje pláčem, když mu zmizíte z dohledu. Co se děje? Seznamte se se separační úzkostí. A nebojte, je to úplně přirozené.

Jak poznat separační úzkost

Nejčastěji se projeví ve chvíli, kdy se maminka (či hlavní pečující osoba) vzdálí dítěti z dohledu. V tu chvíli začne miminko hystericky plakat a utiší se, až když se maminka zase vrátí a ukonejší je. Je pochopitelné, že maminku může náhlá změna chování dítěte nepříjemně překvapit.

Dalším momentem, na který dítě zareaguje negativně, může být situace, kdy jej vezme do rukou dospělý, na kterého dítě není zvyklé. „S tím mám své zkušenosti z poradny,“ souhlasí Veronika Měchurová, poradkyně v oboru psychomotoriky, vaničkování a laktačního poradenství. „Děti ke mně chodí od narození a ve většině případů nemají žádný problém, když je prohlížím, cvičím s nimi nebo je vezmu do náruče. Pak ale přijdou na vyšetření okolo 8. měsíce a poradna často probíhá s pláčem, vyděšenými pohledy a natahováním ručiček k mamince nebo tatínkovi.“

Tato situace může nastat i tehdy, když začnete v tomto věku dítě zvykat na chůvu nebo třeba rodinného příslušníka, na nějž dítě nebylo do té doby zvyklé. Považuje je tedy za „cizí“ osoby. Proto řeší separační úzkost například maminky, jež se chtějí během mateřské vrátit (třeba aspoň částečně) ke své profesi.

Stejně tak se ale se separační úzkostí setkávají sestřičky v jeslích a dříve také při pobytu dítěte v nemocnici. Sílu separační úzkosti podle expertky podmiňuje mnoho aspektů: charakter, temperament a vlastnosti dítěte, jeho zkušenosti s odloučením apod.

Pozorujeme však i separační úzkost v batolecím věku, ta se obvykle projevuje stydlivostí nebo strachem z neznámých míst nebo lidí. „Rodiče často uvádějí, že vidí u dětí velikou změnu v chování ve společnosti,“ popisuje odbornice. „Zatímco dříve se dítě ve společnosti projevovalo sebejistě, samo zdravilo a na všechny se usmívalo, najednou se zdá plaché a nesmělé.“

Separační úzkost je důležitá část vývoje. Zdroj: Canva

7 rad, jak řešit separační úzkost

Snaha úplně eliminovat separační úzkost nebývá úspěšná a ani není žádoucí. Jde totiž o zdravý projev vývoje dítěte. „Téměř každé dítě si fází separační úzkosti musí projít. Psychologové se shodují, že je to důležitá součást vývoje. Každé dítě je jiné a každé má jinou povahu a jinou dávku empatie a trpělivosti,“ podotýká Veronika Měchurová.

Můžeme ji pouze mírnit a zároveň dítě trošku „otužovat“ krátkými chvilkami samoty, po kterých přijde ujištění, že není opuštěno. „V každém případě nedoporučuji úzkost zlehčovat, ale projevit pro ni pochopení,“ radí odbornice. „Je důležité dítě postupně připravovat na odloučení. Trénink je dobré začínat v kratších intervalech.“ Podle jejího názoru není správným řešením věnovat dítěti 100 % času a být stále s ním, abychom se separační úzkosti vyhnuli.

Opačným extrémem bývá snaha (dříve velmi populární) nechat dítě o samotě vyplakat. To ovšem může prodloužit projevy separační úzkosti na delší období a v dítěti otřást jistotou v matku. Za vhodnější řešení považuje naučit se s úzkostí dobře pracovat a akceptovat ji. Sama zná podobné situace i ze své poradny: „Někdy musíme poradnu přerušit, pomáhá dítě třeba nakojit. Tím dochází ke zklidnění a můžeme pokračovat dál.“

Rady expertky (u miminek i batolat):

1. Nestřídat často pečující osobu.
2. Odchod neprodlužovat a zbytečně (z lítosti) se opakovaně nevracet.
3. „Nemizet“ – neodcházet bez rozloučení nebo během spánku dítěte (pokud je to aspoň trochu možné).
4. Neslibovat to, co nelze splnit, a své sliby vždy plnit = budování důvěry dítěte v rodiče.
5. Nezlehčovat žal dítěte, mít pro něj pochopení, ale neměnit plány jen na základě pláče dítěte.
6. Říct, co bude v době odloučení dělat rodič a co dítě – dítěti to pomáhá udělat si představu o čase i o návratu rodiče.
7. Nedělat z odchodu „tragédii“ - rodič by měl být při odchodu pozitivně naladěný.

Separační úzkost přichází, když si dítě zvyká na rodinného příslušníka, na nějž dítě nebylo do té doby zvyklé. Zdroj: Canva

Kdy začíná separační úzkost

Separační úzkost zpravidla přichází mezi 7.-9. měsícem a brzy sama zas zmizí, u některých dětí však trvá delší dobu nebo se vracívá v různých etapách. „Je to dost individuální, ale zpravidla to po několika týdnech odezní,“ konstatuje Veronika Měchurová. Do té doby se musí s novou situací vypořádat maminka i miminko.

Úzkost může mít přirozenou formu (dočasná fáze), nebo patologickou formu (separační syndrom, separační úzkostná porucha). Pro patologickou formu je ale typické, že se projeví v pozdějším věku a není adekvátní vývojovému stupni v daném věku. „Separační úzkost je jinak naprosto normální fyziologická součást vývoje dítěte. Objevuje se v období, kdy dochází k formování jejich osobnosti,“ vysvětluje důvod vzniku těchto projevů poradkyně.

Některé maminky řeší separační úzkost společným spaním. Zdroj: Canva

Separační úzkost v noci

Specifický je projev separační úzkosti v noci. „Toto téma v poradně řešíme také velmi často. Maminky si nejsou jisté, zda je noční pláč způsobený bolestí bříška, zoubků, nočními děsy či separační úzkostí,“ říká Veronika Měchurová.

Ovšem separační úzkost lze od ostatních zmíněných odlišit velmi snadno právě tím, zda pláč vymizí, když vezmete dítě do náruče. Jak říká odbornice: „Ve většině případů separační úzkosti pomůže miminko pochovat či pouze pohladit a to často hned zase usne.“

Některé maminky řeší tuto situaci tak, že si dítě vezmou z postýlky k sobě do postele. Na toto se názory různí, ale samotnou separační úzkost spaní v jedné posteli neřeší. Zastánci společného spaní argumentují tím, že tak předcházejí separační úzkosti. Ta ale přijde většinou tak jako tak. Stačí, když maminka v noci vstane, aby si odskočila nebo se napila, a dítě se rozpláče. Je potřeba si uvědomit, že jde o přechodnou vývojovou fázi, pro dítě potřebnou, a tak k ní přistupovat.

„Zpravidla toto období trvá jen několik týdnů a zase vymizí. Je to velmi podobné jako u jiných fází vývoje, ať už se jedná o spánkovou regresi, růstový spurt apod.,“ uklidňuje Veronika Měchurová. „Doporučuji se obrnit trpělivostí, zachovat klid, dát dítěti pocit bezpečí a myslet na to, že je to jen období.“ Dodejme, že není třeba měnit kvůli tomu zaběhnuté rodinné zvyklosti. Pokud jste byli doposud zvyklí spát všichni společně, spěte tak dál. Když ne, neměňte to.

Pro zvládnutí odloučení pomáhá kontakt s jinými dětmi. Zdroj: Canva

Úzkost a nástup do školky

Někde se můžeme setkat s termínem separační úzkost i v případě projevů úzkosti a nejistoty u dětí při nástupu do školky. Ve většině případů tak ale odborná literatura nazývá jen projevy u miminek. Nicméně i nástup do školky představuje pro dítě zátěž a rodiče hledají, jak negativní reakci dítěte na pobyt ve školce zvládnout.

„Bohužel tak jako u ostatních úzkostí, ani u těch spojených s nástupem do školky neexistuje univerzální návod. Něco, co by fungovalo na všechny děti stejně. Každá osobnost dítěte si touto fází prochází odlišně,“ potvrzuje známou pravdu poradkyně.

Postupné odloučení od hlavní pečující osoby by dítě mělo zvládnout do nástupu do školky. Je dobré k tomuto využít přirozenou potřebu dítěte pobývat s dalšími dětmi, která se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Tato motivace pak dětem pomůže lépe zvládnout dočasné odloučení od rodičů.

Někteří rodiče však argumentují tím, že svou neustálou přítomností poskytují dítěti potřebnou jistotu. Jestliže je ale dítě zvyklé být neustále se svým rodičem ve velmi těsném (často neustálém fyzickém) kontaktu, je pro něj nástup do školky velkým traumatem, jež ho může vnitřně velmi znejistět. Potřebuje totiž poznat, že dokáže existovat po určitou dobu i bez rodiče. Tím získává sebejistotu a sebedůvěru. Je to další krůček k budoucímu osamostatňování v dospělosti.

Naopak, pokud si touto zkušeností dítě neprojde v raném věku po malých dávkách, jež je jeho psychika schopna zvládnout, může negativní následky pociťovat i v dospělém věku, např. v partnerském životě (neschopnost usnout, když je partner mimo domov apod.). Rodič by si měl uvědomit, kdy je jeho snaha být s dítětem opravdu potřebná a pro dítě přínosná a kdy už to spíš naplňuje potřebu rodiče být stále platný.

Separační úzkost je také úkolem pro rodiče, kteří musí najít tu správnou hranici. Nakolik dítě nechat osamostatnit a nakolik mu být nablízku.

Dětem se snažte vysvětlit, co se bude v školce dít. Zdroj: Canva

Jak předcházet úzkostem

Pro méně bolestivý nástup do školky radí expertka několik dobrých tipů: „V době, kdy jsem pracovala ve školce a jeslích, se mi zdálo moc fajn, když rodiče popisovali dítěti, co se bude ve školce dít a co bude v tu dobu dělat maminka a tatínek. Říká se tomu časová osa a pro dítě, které nezná hodiny a nemůže se orientovat v čase, je tento postup velký pomocník. Dítě se pak při povídání během dne, co již máme za sebou a před sebou, s odloučením lépe vyrovnává a má lepší představu o čase, který zbývá do setkání.“

Další v současnosti již velmi rozšířenou a velmi účinnou metodou jsou adaptační programy. Mohou mít různou podobu, proto by si rodič měl zjistit, která zařízení a v jakém rozsahu je poskytují. Často je to nejprve krátký (asi 2hodinový) pobyt dítěte ve školce, který se postupně prodlužuje tak, jak dítě zvládá odloučení.

Zkušenost redaktorky

Sama jsem pomocí adaptačního programu připravila dceru na nástup do státní školky pobytem v soukromé školičce. Začaly jsme na 2 hodinách a do týdne už chtěla s dětmi i obědvat. Jinou možností je společný pobyt rodiče s dítětem v zařízení. Opět se postupně doba, po kterou je rodič přítomen, zkracuje, až se dosáhne bodu, kdy je dítě schopno pobývat po nutnou dobu v zařízení samo.

Toto nebývá tak časté a spíše to nabízejí soukromá zařízení. Ve státních školkách se s tím téměř nesetkáte. Nejen kvůli složitější organizaci plánovaných činností, ale i proto, že přítomnost rodiče jiného dítěte může vzbudit v ostatních dětech stesk a lítost. Jak se říká, „co oči nevidí, srdce nebolí“. Zvažte proto, jaká forma bude ohleduplná a přitom účinná.

Pro pláč miminka mějte pochopení. Zdroj: Canva

Zkušenosti čtenářek eMimino.cz

Mám ročního prcka, před půl hodinou, co jsem ho musela mít u sebe na klíně, když jsem šla na wc a poté ho omotaného sklepala z mé nohy, jsem ho tragicky řvoucího mama mama uložila do postýlky No jako přejde to, ale co si pamatuji, tak to trvá pár měsíců, vydrž, vlastně je to docela roztomilé, v porovnání s obdobím, co přijde kolem 3 roku 

No já tedy nechci strašit, ale mě přijde, že se to stupňuje a nejhorší to je večer, to hlídá, abych mu nezmizela, když ho táta převléká Jakmile jsem v dohledu, tak ostatní nemají šanci, jeho přízeň patří mě ale už aspoň chodí, tak mi nevlaje na nohavici, sice je mi v patách, ovšem chodí se mi lépe. Záchod a soukromí neznám, bez něj už ani „nemůžu“  

První náznaky okolo 7mi m. A od cca roka jsem měla pocit, že začíná pomaloučku odeznívat - ve smyslu, že jsem mohla odejít bez řevu pár metrů, občas jít na záchod bez něj… Teď už zvládnul přes můj pobyt v porodnici bezemne úplně bez problémů s prarodiči a tátou, ani si na mě nevzpoměl.

Jste rodič „teoretik a knihomol“ nebo rodič „nechávám to plynout“?

Výška dítěte v dospělosti

Kalkulačka spočítá, kolik bude dítě měřit v dospělosti. Stačí zadat výšku rodičů nebo současnou výšku s věkem dítěte.

Spočítat odhad výšky