Sociální úzkost v 16, jak to říct rodičům

Anonymní
26.9.20 17:24

sociální úzkost v 16, jak to říct rodičům

Dobrý den,
chtěla jsem vás poprosit o radu.
Pravděpodobně trpím sociální fobií a úzkostmi. Kdykoli jdu někam mezi lidi, začne se mi motat hlavu, v duchu začnu panikařit a mám nutkání utéct, brní mě tváře a ruce, Přijde mi, že mám gumový nohy.
Moje problémy začaly, když mi bylo asi deset, na angličtinu jsme měli hrozně přísnou učitelku. Řvala na mě, že se neučím, že mluvím potichu. Učila jsem se, ale ze stresu a strachu z ní byly moje výsledky vždycky horší ve škole než doma. Nejhorší byly prezentace, postupem času jsem z nich začala mít strach, bylo mi ten den vždy špatně. Přeneslo se to i na ostatní předměty. Jakýkoli výstup před třídou pro mě byl hrozný.
Přešla jsem na střední, z každého předmětu vás učitel musí vyzkoušet minimálně jednou za pololetí, plus různé referáty a prezentace. Projevu před třídou tu je až kam.
Někdy v říjnu jsem začala mít stavy na omdlení, zjistili mi mononukleozu. Přestože jsem ji zvládla, tyto stavy nepřestaly. Myslela jsem si, že to je z toho stresu ve škole, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Jenže jednou se mi to stalo v restauraci, nemohla jsem dojíst a musela jsem si jít sednout do auta a počkat na ostatní.
Pak přišla korona, a vše se zastavilo. Když jsme mohli začít chodit ven, byla jsem nervózní, ale pak to bylo ok a já si užívala nakupování, chození mezi lidi.
Bez jakéhokoli impulzu se mi moje stavy vrátily, když jsme jednou šly s mamkou nakupovat, sekla jsem se před vchodem a nemohla dovnitř. Když jsem jí řekla, že se bojím lidí, tak na mě koukala jak na magora. Nebojím se lidí, ale v tom spěchu jsem nedokázala najít správný slova, o co jde.
Prodělala jsem jeden týden, kdy jsem si myslela, že už mě fakt odvezou. Neustále jsem měla pocit, že se sesypu.
Pak to přešlo, začala jsem chodit do školy, první dny byly složitější, ale nakonec se vše dalo dohromady a já byla šťstná.
Jenže teď se mi to vrátilo. Když jsem s mamkou, je mi trochu lépe. Ale když mám jít někam sama, nedávám to.
Hrozně se bojím to říct doma, mám strach z reakce rodičů a celé rodiny. Ale zároveň nevím, co dál.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
379
26.9.20 17:31

Je ti 16 let, jestli jim to máš strach říct, můžeš se klidně obrátit na nějakého dětského psychiatra a probrat to s ním.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
14432
26.9.20 17:45

Pošli mámě odkaz na tuhle diskuzi. Což myslím vážně.

Jinak podle všechno trpíš úzkostnou poruchou, což není konec světa a není to tvoje vina - prostě budeš mít vrozenou větší citlivost vúči úzkosti a úplně tě nikdo neučil jak s tím zacházet a právě v dosívání se to celé zesiluje.

Zároveň to neznamená, že to tak bude navěky. Je to něco, co se dá zvládnout docela dobře. Nedá se počítat s tím, že se změníš na ostrou ranařku, nebo na totální salámistku, ale to vlastně není zas až tak špatně.

Pro začátek si pořiď tuhle knihu - vysvětlí ti jak úzkost funguje a co se s ní dá dělat.
https://obchod.portal.cz/…e-z-uzkosti/

zároveň si stáhni do mobulu appku nepanikař a začni ji používat - vymyslela ji mladá češka která má dost podobné problémy http://nepanikar.eu/ - má k tomu i youtube kanál

Při jeho prohlížení nepanikař, ona sama trpí výrazně závažněšími stavy, takže ne - tebe hospitalizace na psychiatrii nečeká…
https://www.youtube.com/…Y4fAg/videos

A tady máš další youtuberku co se učí žít se svou úzkostí a mít ji pod kontrolou

https://www.youtube.com/watch?…&

Teoreticky je možné, že ti to bude stačit, ale spíš ne - velmi pravděodobně nejlepší cestou bude najít si něakou psychoterapeutku, se kterou se začnete společně probírat tím, jak úzkosti rozumět a jak ji zvládat.

Psychiatr ti může napsat léky, které ti uleví, ale primárně je opravdu potřeba začít rozumět tomu jak strach a úzkost funguje a jak se dají krotit a jak je srovnat do řady, aby ti pomáhaly, ne aby přebírali kontorlu nad tvým životem - a to prášky nezvládnou. Ale zase pokud by zrvna úzkost byla moc silná, tak nemá smysl se trápit a chce i to zkrotit práškama a až zaberou, tak přidat psychoterapii.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
14432
26.9.20 17:47

Jinak pokdu nechceš posílat odkaz na tuhle diskuzi, tak zajdi za mámou, řekni jí, že jí potřebuješ něco říct, a jestli si na tebe může udělat chvíli času.

A pak se zeptej, jeslti si pamatuje jak si seou onehdá sekla a že ti pomalu dochází, že to bylo od úzkosti a že teď už se v tobě zase štosuje a že nevíš co máš dělat.

To úplně stačí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
851
26.9.20 17:47

Mně to jako sociální fobie přijde jen částečně, spíš nějaké panické stavy? Proč se bojíš to říct rodičům? Myslíš, že tě odsoudí? Pomoc odborníka je určitě na místě, vůbec se toho neboj, nejsi ani první ani poslední, minimálně ti mohou udělat přesnou diagnózu. Držím palce! :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2301
26.9.20 18:24

To je mi moc líto, vím, že to není lehké. Možná nemáš s mamkou tak dobré vztahy, jinak by ses jí už dávno svěřila a nedusila to v sobě. Ale určitě to zkus. Možná máte i ve škole školního psychologa, za kterým můžeš zajít sama. Při nejhorším můžeš zavolat i na linku důvěry a tam ti určitě poradí, co se dá dělat a kam jít.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
26.9.20 19:39

Mojí 14tileté dceři také ZŠ rozjela úzkostné stavy, kromě spolužáků také anglictinarka. Řekni to mámě, řekni, že potřebuješ její pomoc, nebo se sesypeš. Na to by zareagoval každý rodič. Potřebuješ psychologa, možná i psychiatra, který ti přechodně napíše antidepresiva. Nejsi jediná mladistvá v psychické krizi, je váš hodně, věř mi :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
691
26.9.20 19:47
@Anonymní píše:
Dobrý den,
chtěla jsem vás poprosit o radu.
Pravděpodobně trpím sociální fobií a úzkostmi. Kdykoli jdu někam mezi lidi, začne se mi motat hlavu, v duchu začnu panikařit a mám nutkání utéct, brní mě tváře a ruce, Přijde mi, že mám gumový nohy.
Moje problémy začaly, když mi bylo asi deset, na angličtinu jsme měli hrozně přísnou učitelku. Řvala na mě, že se neučím, že mluvím potichu. Učila jsem se, ale ze stresu a strachu z ní byly moje výsledky vždycky horší ve škole než doma. Nejhorší byly prezentace, postupem času jsem z nich začala mít strach, bylo mi ten den vždy špatně. Přeneslo se to i na ostatní předměty. Jakýkoli výstup před třídou pro mě byl hrozný.
Přešla jsem na střední, z každého předmětu vás učitel musí vyzkoušet minimálně jednou za pololetí, plus různé referáty a prezentace. Projevu před třídou tu je až kam.
Někdy v říjnu jsem začala mít stavy na omdlení, zjistili mi mononukleozu. Přestože jsem ji zvládla, tyto stavy nepřestaly. Myslela jsem si, že to je z toho stresu ve škole, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Jenže jednou se mi to stalo v restauraci, nemohla jsem dojíst a musela jsem si jít sednout do auta a počkat na ostatní.
Pak přišla korona, a vše se zastavilo. Když jsme mohli začít chodit ven, byla jsem nervózní, ale pak to bylo ok a já si užívala nakupování, chození mezi lidi.
Bez jakéhokoli impulzu se mi moje stavy vrátily, když jsme jednou šly s mamkou nakupovat, sekla jsem se před vchodem a nemohla dovnitř. Když jsem jí řekla, že se bojím lidí, tak na mě koukala jak na magora. Nebojím se lidí, ale v tom spěchu jsem nedokázala najít správný slova, o co jde.
Prodělala jsem jeden týden, kdy jsem si myslela, že už mě fakt odvezou. Neustále jsem měla pocit, že se sesypu.
Pak to přešlo, začala jsem chodit do školy, první dny byly složitější, ale nakonec se vše dalo dohromady a já byla šťstná.
Jenže teď se mi to vrátilo. Když jsem s mamkou, je mi trochu lépe. Ale když mám jít někam sama, nedávám to.
Hrozně se bojím to říct doma, mám strach z reakce rodičů a celé rodiny. Ale zároveň nevím, co dál.

Určitě se sver mámě, má dcera trpí taky občas strachy, hlavně ve škole, když něco nemá, zapomene, má vyloženě paniku. Před rokem ve 14 letech měla depresi, dlouho nikomu nic neřekla, ale nelíbila se mi a donutila jsem jít k pdycholozce, ta pomohla. Hlídám si ji, hlavně nesnese stres, nevěří si moc, chci aby dal chodila k psychozce, ale nechce, moc jí nesedla a novou nechce. Da se to léčit, hlavně pracovat na svém sebevědomí. Nikdo ti nic neudělá, neublíží, je to jen v tvé hlavě.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
691
26.9.20 19:49
@Anonymní píše:
Mojí 14tileté dceři také ZŠ rozjela úzkostné stavy, kromě spolužáků také anglictinarka. Řekni to mámě, řekni, že potřebuješ její pomoc, nebo se sesypeš. Na to by zareagoval každý rodič. Potřebuješ psychologa, možná i psychiatra, který ti přechodně napíše antidepresiva. Nejsi jediná mladistvá v psychické krizi, je váš hodně, věř mi :hug:

Bohužel, u dceři ve třídě dvě odešly k vůli těžkým depresím, dcera školu většinou zvládá, je ve škole dobrá, s ní máji ještě další dvě děti psyh. Problémy, to je 5 děti min. Na 21 děti, hrozně číslo

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
22
27.9.20 22:21

Ahoj, pokud chceš, napis, mám zkušenosti

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7
1.10.20 05:38

Ahoj, já trpím silnými úzkostmi ( jednou z nich je tzv. anticipační úzkost) a měla jsem stejný strach to říct rodičům. Ze začátku jsem se prala sama se sebou. Naši nerozuměli, co mi je a vedlo to často k hádkám, což mi ani trochu nepomohlo. Když jsem jim konečně řekla, že se necítím po duševní stránce dobře a po pár „zachvátech“ mně pomohli najít odbornou pomoc. Teď to budou 3 roky, co docházím k psychologovi a jsem ráda, že jsem se nebála a těm rodičům to řekla. Na sezení se vždycky těším, protože se tam cítím v bezpečí a můžu se někomu svěřit. Držím ti pěsti a věřím, že v sobě najdeš stejnou sílu a odvahu to rodičům říct. :hug: :andel: :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
42
2.10.20 09:21

Držím palce!

Měla jsem podobný problém.. začalo to velkým stresem a najednou jsem nastoupila do MHD a měla jsem pocit že odpadnu, bylo mi zle od žaludku, motala se mi hlava. potom už to bylo i v obchodě, nebyla jsem schopná chodit do kina nebo tam kde je víc lidí. na přednáškách jsem si vždycky musela najít místo na kraji nejblíže dveřím „kdyby náhodou“ abych mohla rychle odběhnout na záchod. Jakmile jsem měla sedět někde uprostřed řady tak hned přišla panika, úzkost.. měla jsem strach to komukoliv říct, protože mi to přišlo trapné, bála sem se, že mě lidi odsoudí, že jsem hysterka.
nakonec jsem to vzala do vlastních rukou, našla jsem si psychologa, řekla jsem to kamarádce a v tu chvíli to ze mě úplně spadlo. Podpořila mě v tom, na první sezení mě doprovodila, abych necouvla. Hned po prvním sezení sem se cítila mnohem lépe, psycholožka mě učila jak s těmi pocity bojovat, jak se od toho odprostit, jak zaměstnat hlavu něčím jiným, když ten stav přijde. Hrozně mi to pomohlo, chodila sem tam 6 měsíců a dneska už nemám žádný problém. Našim jsem to nikdy neřekla (je to asi 7 let) a to hlavně proto, že jsem jim nechtěla přidělávat starosti.. to já ale tak už mám.. spoustu věcí si tutlám v sobě, protože tím nechci nikoho obtěžovat.
Není to úplně ideální, takže radím to ze sebe dostat a začít s tím pracovat. Věř, že se ti uleví. Držím palce!
p. s: dneska už není žádná ostuda chodit k psychologovi, naopak v některých zemích je velmi moderní mít svého terapeuta :) a to je podle mě super. někdy prostě potřebujeme se vypovídat někomu, kdo k nám bude za každých okolností upřímný. Mimochodem, divila by ses kolik lidí chodí k psychologovi :) dneska, když už mi nevadí o tom mluvit se všemi kamarády, jsem zjistila, že téměř každý z nich někdy u psychologa byl :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama