Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Splín ze smrtelnosti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.11.23 21:31
Mivam obdobi, kdy to na me padne. A asi je to normalni, obcas to miva kazdy. Nikomu se nelibi predstava, ze umre.
Snazim se zit na maximum, mam svoje sny a je mi jasny, ze treba tady ani za pet let nemusim byt. Ted s detma ten zivot utika hrozne rychle, stejne se snazim do toho vmestnat neco svyho. Protoze se mi asi bude umirat lip s vedomim, ze tu mam po sobe dve milujici deti, dobre lidi. Bude me uklidnovat, ze budou zit dal a ze snad budou stastni. A zrovna tak s vedomim, ze jsem vylezla na tu horu, na jakou jsem chtela, mela krasny zivot obklopena prateli a cokoladou 
Nevim, jestli to dava smysl. Na konec si musis najit neco, co ti v tom zivote dava smysl, aby pro tebe byl naplneny. Pro nekoho je to vylezt na horu, zplodit deti, pomahat druhym, namalovat obraz..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sandra.B1
10.11.23 21:41
To, co je vidět „očima“, pomine. Ale v tom, co vidět není, lze nalézt trvalou hodnotu.
- Citovat
- Upravit
Stará známá
10.11.23 22:35
Nedavno jsen cetla pekny citat, ktery me oslovil „Všichni máme dva životy, a ten druhý začíná ve chvíli, kdy si uvědomíme, že máme jen jeden.“ — Konfucius
Ja uz ziju ten druhy zivot a jsem za to uvedomeni si vdecna. Snazim se prozit dobre kazdy svuj den.
- Citovat
- Upravit
10.11.23 23:12
Přesně o tom je scénka v seriálu Lucky Louie - Pořád přemýšlíš nad smrtí? najdeš na jůtůbu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.23 23:33
Zakladatelko, máš ten nejlepší věk! 
Abys stihla ještě i dosáhnout něčeho toho velkého, po čem toužíš.
Znám něco podobného moc dobře. Člověk se sice věnuje tomu, čemu musí, najde i čas na to, co ho baví, vše vypadá parádně, jenže jednoho dne se zamyslí a řekne si, kam jsem se vlastně za všechna ta léta posunul? Nikam to vlastně nepokročilo a člověku připadá, že ten čas jenom promarnil… no, co bylo, nedá se vzít zpět.
Ale jsou i další moudré poučky, žij svůj život tak, abys jednou litoval opravdu co nejméně. A také, neustále se klade důraz na to žít přítomností a nemyslet na to, co bude někdy… přiznám se, moc jsem z té druhé poučky nezmoudřel, mám pocit, že jsem tou přítomností žil, budoucnost neřešil a právě proto se dostal k tomu pocitu, že jsem se nikam léta neposunul… a tak spíš se snažím změnit to tak, abych už litoval opravdu nejméně, nabýt pocitu, že i kdyby se to nakonec nepovedlo, že jsem pro to alespoň udělal vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí…
No jo, život je jedna velká změna a proměna a vskutku všechno, co vytvoříme, asi opravdu přijde jednoho dne vniveč. Ovšem než se tak stane, tak toho všeho přece hojně užijeme, čímž to splní svůj účel, nemyslíš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ráda bych se tady zeptala, jestli tímhle někdo prošel a co vám pomohlo…Je mi skoro 33 a posledních několik let jsem měla složitosti, pořád jsem něco řešila a byla tím zaneprázdněna. Byl přede mnou balvan několika věcí, které když skončily (sice špatně, ale alespoň je to už pryč), tak jsem pocítila velkou úlevu. To bylo fajn. Ale s odstupem asi měsíce od toho najednou přišlo jakoby vystřízlivění. Najednou jsem měla čas se zamyslet, kam vlastně směřuji, kolik času uběhlo mezi tím co jsem měla to trápení a z čista jasna jsem začala intenzivně vnímat, že tady nejsem napořád, ani nikdo z mých blízkých. Ne, že bych to předtím nevěděla, ale byla to taková rádoby blažená nevědomost, předtím jsem si to vůbec nepřipouštěla.
.
Nikdy jsem s tímhle neměla problém, vtipkovala jsem o tom, jak budu ve stáří luštit křížovky a jak budu mít určitě pořád fajn „dědka“. Moje maximální starost byla prevence vrásek
Myslím, že to bylo právě proto, že to všechno bylo z mého pohledu na míle vzdálené a čas mi utíkal pomalu. A teď zmizel ten balvan, já mám pocit jakoby za ním bylo najednou všechno co nebylo dosud vidět, sečeta jsem ty roky, vidím jak plyne den za dnem, tak mě to naprosto pohlcuje, myslím na to pořád.
Není to strach ze smrti, je to spíš lítost. Je mi prostě líto, že já a moje rodina se jednoho dne prostě už neuvidíme, že všechno co teď tvoříme jednou přijde vniveč. A já osobně se nejspíš nijak nevyznamenám, abych tu něco významného zanechala (ostatně jako asi většina lidí).
Začala jsem chodit k terapeutovi (to už předtím, kvůli tomu předchozímu stresovému období), ale zatím kromě toho, že se svěřím, jsem žádný nástroj jak to zvládnout nenašla.
Díky těm, kdo si můj neveselý příspěvek přečtou a ještě více těm, kdo by mi snad něco poradili