Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Ahoj holky, mám malou pětiměsíční holčičku a neustále bojuji se strachem o ní. Už před otěhotněním jsem měla o všechny stále strach a teď je to ještě horší, v rodině jsme měli již úmrtí a ty já těžce nesu, o to víc, pak mám o každého strach. V těhotenství jsem mívala stavy strachu tak hrozné, až jsem brečela a teď po narození dcery, jsem třeba pár dní v klidu a pak příjde zase strach o ní, pozoruji jí a neskutečně se o ní bojím, vím jak je život křehký a to mě děsí. Neužívám si to krásné co bych měla, ale jen se stále bojím. Prosím, zažívala nebo zažíváte některé něco podobného? Co vám pomohlo, co mám dělat? Jak třeba maminky dětí, které máte třeba po několikátém potratu, nebo maminky předčasně narozených dětí, jak zvládáte strach o děti?
Myslím, že nejlepší je řešit to s lékařem, předpokládádm, že Vás pošle k odborníkovi, se kterým o tom budete mluvit a ten doporučí postup, jak se přehnaného strachu aspoň částečně zbavit.
Zažívám od narození syna to samé. Časem se to trochu zlepšuje. Ale jen se stane nějaká drobnost, hned se mi o tom zdjí katastrofické scénáře, jak to mohlo dopadnout. Ten strach asi zůstane už navždycky.
Přesně jak píšeš @Macice13, chvilku je to lepší, ale pak se něco děje, nějaká změna v chování (víc ublinkává, víc spí nebo míň spí, cokoliv) a hned přemýšlím co to může být. Je mi jasné, že určitý strach o dítě je normální, ale jak to trochu krotit?
Doporučuji návštěvu psychiatra.. Já jsem jedna asi z těch „extrémnějších“ případů, ale co se strachu o smrt dalšího miminka týče mi psychiatrička strašně pomohla. Strach o miminko je přirozený, ale pokud je to tak, že při každém kýchnutí jsi histerická, jestli se ti neudusí prachem a nebo se neukýchá k smrti, tak to chce vážně pomoc odborníka..
Kattynka000 a pomohla ti mluvením nebo i nějaké léky jsi brala? Já nemám problém někam zajít, jen chci nejdřív zkusit cokoliv, pokecat, pročíst rady a zkušenosti někoho, kdo prochází nebo procházel něčím podobným.
Ahoj měla jsem do úplně stejně jako ty. Úmrtí několika blízkých lidí a od té doby sem si v sobě pěstovala strach. S narozením prvního syna se to mnohonásobně zhoršilo. Po narození druhého, který měl zdravotní problémy mi to začalo přerůstat přes hlavu. A místo užívání si dětiček jsem se jen trápila a nakonec sem si už vypěstovala i strach z obyčejných nemocí. Před rokem jsem se konečně dokopala jít k psychiatrovi protože sem si nebyla schopná pomoci sama. Navíc už se mi dlouhé psychické vypětí začalo promítat i do fyzického stavu a cítila sem se opravdu hrozně. Psychiatr nasadila antidepresiva a chodím na psychoterapii a mám konečně klid. Jediného čeho lituji, že sem to nezačala řešit dřív a tolik let sem se trápila místo abych si život užívala.
Radu žádnou nemám, snad jen uklidnění, ze to mám úplně stejne…malé je 10 měsíců a lepší to není..
@fidela Právě mě to také ničí, ničí mě pak o to, že si to vlastně neužívám. Celé těhotenství jsem měla v strachu a teď si vyčítám, že sjem si ho neužila a neužil si ho vlastně pořádně ani manžel. A teď je to to samé, pořád se bojím, stresuju a ničím tím i manžela. Jak jsem psala už nahoře, nemám problém někam zajít, jen nechci prášky, ale kdo ví, jestli to bez prášků půjde
A teď tedy jak píšeš, je to lepší? Ty strachy zvládáš nebo je nemáš vůbec?
@roskot Já měla antidepresiva na něco trošku jiného, protože u mě ten strach byl oprávněný, ale pomohla převážně ta „léčba duše“, kdy si se mnou vážně povídala a probírala horem dolem co a jak…
@Kattynka000 Jestli se můžu zeptat, co znamená oprávněný strach? Jestli to tedy není moc soukromé.:-)
@roskot První syn po porodu doopravdy zemřel.. Takže u mě ten strach ze smrti miminka, co teď čekám je asi trošku něco jiného, než „přehnaný strach matky z každého uprdnutí“…
@roskot Tak já už to měla fakt hodně rozjetý, v noci sem nespala, neustále pocit na zvracení, jídlo sem nemohla pozřít, celkově po těle sem se neustále cítila jako bych měla chřipku. Sotva jsem fungovala. Z toho důvodu sem dostala antidepresiva protože i když sem chodila na terapii a v hlavě sem si to už srovnala tak ty fyzický příznaky zůstávaly. Doktor mi řekl že už tělo bylo hodně vyčerpaný. Ale myslím, že pokud půjdeš včas tak se to dá psychoterapií krásně zvládnout. Po lékách mě přešly fyzický příznaky úzkosti a konečně jsem začala mít pocit že jsem štastná a neřeším blbosti. Nehroutím se kdykoli mi děti onemocní, zachovám klid a neutvářím scénáře co se stane hrozného. A musím uznat, že i na dětech je to hodně znát. Od té doby nemoci prožívají v mnohem větší pohodě. Konečně mám reálný a pozitivní pohled na věci a nejsem obětí svých úzkostných myšlenek. Fakt to za to stojí. Takže držím pěstičky a určitě vyhledej pomoc.
@fidela Takhle to u mě zatím není, ale mám právě obavy, že by to takhle daleko mohlo zajít a to nechci. Chci si také užívat to krásné a né se jen nervovat. Děkuji za zkušenost. ![]()