Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@brisco píše:
To bude za 5 let, co se pak stane, že jsem tak smělá?
Bude z tebe stará, vrásčitá, zapšklá čarodějnice, která nenávidí svět přeci.
@brisco píše:
To bude za 5 let, co se pak stane, že jsem tak smělá?
Třeba to, že kromě dětí se budeš starat i o starý rodiče a síly ti třeba budou docházet. Budeš bojovat s přechodem, třeba. Ve 45 letech jsem taky nechápala. Už chápu…
@Blankaspl píše:
Třeba to, že kromě dětí se budeš starat i o starý rodiče a síly ti třeba budou docházet. Budeš bojovat s přechodem, třeba. Ve 45 letech jsem taky nechápala. Už chápu…
Všichni nejsou stejní jako ty. Mí 50-ti letí kamarádi jezdí po výletech, na kole, k moři, hory, sportují a užívají si sebe sami, nebo své děti, vnoučata. Jsou akční, zdraví, vypadají mladě, svěže, pořád úsměv od ucha k uchu…
@Bytsamsebou
Přesně! Taková chci být taky až mě bude 50. Taky takové lidi znám.
@Bytsamsebou píše:
Všichni nejsou stejní jako ty. Mí 50-ti letí kamarádi jezdí po výletech, na kole, k moři, hory, sportují a užívají si sebe sami, nebo své děti, vnoučata. Jsou akční, zdraví, vypadají mladě, svěže, pořád úsměv od ucha k uchu…
Mí 60-70letí příbuzní a známí totéž. Někteří z nich se navíc starají o ty rodiče. A samozřejmě se věnují dětem a vnoučatům.
Ale jistě, znám i třicetileté, kteří tak tuhý kořínek neměli a už tu s námi bohužel nejsou.
V každém případě netřeba stahovat kalhoty
Milá, zlata.. s čím konkrétně chceš pomoct, poradit? Jak s ní mluvit? Jak se změnit abys s ní měla společnou řeč? Nebo jak změnit jí a její chování?
Podle mě má tohle řešení jen jedno. Přijmi mámu takovou jaká je! Ona se nikdy nezmění..takova už prostě je. Zkus se snažit vše přijmout a zaručuji, že se nebudeš v její přítomnosti dusit. A pokud je ti čas s ní vážně nepříjemný, prostě utni kontakt.
Mě tohle přijetí matčiny osobnosti a chování pomohlo.
Kdyžtak mi zkus napsat zprávu..můžeme se o tom více pobavit.
Držím palce ať je vše brzo ok ![]()
@Anonymní píše:
Ahoj, už si moc nevím rady a nevím co mám dělat… Už od mala mi moje máma nedávala takovou pozornost jako jsem potřebovala, jakou jsem chtěla, nevyslechla mě, nepovídala si se mnou a moje problémy byly vždycky prkotiny oproti jejím. Musela jsem si jí vynucovat až jsem pak rezignovala a vždy jsem se nějak zabavila sama, našla jsem si svoje kamarády, případně se ze mě stal vlk samotář a vlastně jsem si užívala ten čas sama se sebou…takhle to bylo v mém dětství a přes pubertu. ( S tátou se nevídám od mých 10ti let, ale ten byl to samý, ten byl ještě horší a manipulátor) a moje sestra je o 7 let starší, takže se mnou tolik času trávit nechtěla a měla vlastní kamarády a tak to bylo taky vždycky. V dospělosti se vztahy celkem zlepšily a od mých 18-23 to bylo celkem fajn, ale pak přišel covid. Moje máma v tom našla nějaký smysl života a jediné o čem se chce stále a stále dokola bavit a k čemu neustále stáčí řeč je covid, naše vláda, plyn, energie, válka na Ukrajině a ještě k tomu věří spoustě konspiračním teoriím, který jsou absurdní a vlastně pořád mluví o tom jak je všechno hrozný a pro nás pro mladý a naše děti to není hezká budoucnost a tak. A pokud zrovna neřeší tyhle témata, tak mluví o tom co všechno ji bolí a jak je vlastně stará, ale vlastně na preventivce ji vše dopadlo v pořádku, jen je líná se hýbat a proto se cítí tak jak se cítí. A když jí řeknu, že jsem měla to samé a taky jsem byla líná, tak mi řekne…no ale já jsem stará, u mě už to jde hůř. Jakmile řeknu, že jsem si udělala nějaký certifikace na něco, tak mi řekne, že je stará se to už učit…že už to do té hlavy neleze. Obecně mě přijde, že se snaží být neustále středem pozornosti.
Snažila jsem se komunikovat. Snažila jsem se jí dřív vysvětlit, že mě vůbec neposlouchá a že musí poslouchat, aby to nějak fungovalo. Na to mě tenkrát odpověděla, že nemusí nic, že musí jen zemřít a začala se smát…přitom mě na tom nepřišlo vůbec nic vtipnýho. Pak jsem rezignovala. Vysvětlila jsem ji, že se neustále nechci bavit jen o politice a válce a tak, ale ona to ode mě vzala jako že se o to vůbec mladý nezajímají.
Přitom mě to zajímá, jen to nechci řešit každý den, psychiku mám taky jen jednu.
Pak většinou začne téma nemoci a stáří, to ji vyslechnu, nic k tomu většinou neříkám.
Když jí nabídnu, že půjdeme spolu do fitka nebo něco dělat, tak nejde, protože je líná a řekne…až nebude takový teplo.
Tak to je těžký.
Jinak mě je 25, mamce 54.
Jinak musím říct, že mamka byla vždycky moje opora a zastánce, vždycky se o mě starala a snaží se mě doteď pomáhat a v tomto smyslu byla a je skvělá a mám ji ráda.
Tohle aktuálně píšu ze zahraničí z naší dovolený, kde jsme jen my dvě…a vůbec si jí neužívám. Svojí mámu mám moc ráda, jen nevím jak s ní mluvit a trávit čas abych nebyla hned ve stresu. Má to taky někdo z vás, a co děláte?
Jako chápu, ze je to vyčerpávající. Ale myslím, ze i ty trochu odmítáš připustit to, ze mamka proste stárne. Jako brát ctyriapadesatiletou mamku poprvy do fitka, to mi promiň, ale to ji docela chápu. To by si i moje mamka tukala na čelo, a to je dost aktivní, co se sportu tyče. Nabízela bych reálnejsi možnosti-procházky, kolo, brusle… Mamka už asi nemá moc o čem mluvit. A ze ji bolí spousta veci, to proste s přibývajícím věkem bude a pravděpodobně to bude chtít s tebou sdílet.
Takže tahle změna do negativismu přišla před cca 2 roky?
Předpokládám, že stále chodí do práce? Baví ji to tam? Zvládá práci?
Už má za sebou „přechod“?