Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Syn se chová jako já v jeho věku, rozčiluje mě to
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.7.17 22:28
A proč se rozčiluješ kvůli takové kravině, třeba s těma tyčinkama, to děti prostě dělají. Vem sušenky a řekni, ty chci zase já, pojd mi je otevřít. Tyčky mu nech a příště se ho zeptej, chceš si je otevřít sám?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.7.17 22:35
S tim rozbalivanim uplne chapu, stejne to treba mame s mackanim patra ve vytahu… 
pak vi cely barak, ze jedeme domu. 
Nekdy mu takove veci v klidu vysvetlim, ze jsem nevedela… nekdy mam proste spatny den a pkriknu ho, at nedela z komara velblouda… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.7.17 22:39
No to se stává, že nás nejvíc rozčiluje to, co děláme sami 
Co s tím - sedněte si v klidu a sepište si seznam toho, co jste vlastně chtěla, když jste byla malá a chovala jste se tak, jak se teď chová váš syn.
Na další papír pak sepište co nejvíc vzpomínek, jak se k vám chovali vaši.
Na další papír si zkuste srovnat co vám pomáhá teď, když se dostanete do stejné situace jako tekrát v dětství. No a to co teď pomáhá vám, bude pomáhat i synovi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.7.17 22:58
Mě na dceři taky daleko víc vytáčí, když se chová jako já. Než když se chová jako svůj otec. Snažím se být v klidu, ale někdy to jde a někdy ne. 
Když udělám chybu, tak se jí omluvím. Jsem člověk dělám chyby.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.7.17 23:02
@boball píše:To je v mojí základní výbavě - někdy to dám bez stresu a blbých emocí, jindy, když třeba ty mladší děti zrovna vyžadujou pozornost, pláčou a jsem ve stresu, tak najede defaultní program, nějaký automatizmus a chovám se takhle. A sejří mě to…
A proč se rozčiluješ kvůli takové kravině, třeba s těma tyčinkama, to děti prostě dělají. Vem sušenky a řekni, ty chci zase já, pojd mi je otevřít. Tyčky mu nech a příště se ho zeptej, chceš si je otevřít sám?
Nicméně děkuju za tip - ono se to nezdá, ale člověk než má automaticky „lepší“ reakce, tak se musí nějaké naučit na tvrdo a a pak naskakují třeba i jiné. Kdo nezažil, nepochopí.
@kve-tinka píše:
S tim rozbalivanim uplne chapu, stejne to treba mame s mackanim patra ve vytahu…
Nekdy mu takove veci v klidu vysvetlim, ze jsem nevedela… nekdy mam proste spatny den a pkriknu ho, at nedela z komara velblouda…
No viz výše… jinak já se pak ještě cítím jako blbec, když jsem na něj ošklivá A v klidu se mi občas podaří vysvětlovat a on mi to stejně nevezme, stále se chová stejně a u mě nastupuje frustrace a dál už jsem to popisovala
@Ou píše:
No to se stává, že nás nejvíc rozčiluje to, co děláme samiCo s tím - sedněte si v klidu a sepište si seznam toho, co jste vlastně chtěla, když jste byla malá a chovala jste se tak, jak se teď chová váš syn.
Na další papír pak sepište co nejvíc vzpomínek, jak se k vám chovali vaši.
Na další papír si zkuste srovnat co vám pomáhá teď, když se dostanete do stejné situace jako tekrát v dětství. No a to co teď pomáhá vám, bude pomáhat i synovi.
K prvnímu bodu - nevím. Zkoušela jsem to, vracela jsem se do těch vzpomínek a nejsem to z toho schopná vydolovat. Nevím, co by se mi bylo líbilo nebo co by mi pomohlo. Já se třeba chystala uklízet pokoj a přišla sestra řekla mi direktivně „ukliď si pokoj!“ a to mě naštvalo a já byla v opozici, že ebudu dělat, co mi někdo říká. Nechápu to. Nevím proč.
K druhému - s despektem, jako k dítěti, kterí nemá právo na svůj názor. Máma, nemyslela to zle - vychovali ji tak a tehdy se výchova nezpochybňovala, se mi často smála, když jsem brečela nebo se vztekala, bratr (o 10 let starší), se mi zase smál, když jsem se ho bála. Takové nějaké choré vzorce chování. Ale když se dívám na své prarodiče, tak spousta inteligence, mantinely jak se chovat - etiketa atd. ale taky spousta mindráků - někdy externích. režim, frustrace, že s jejich vzděláním atd…a někdy životních - smrt milovaného partnera, matky, bratra…
A poslední bod - to je to, co nevím, jsem stále velmi nevyrovnaná. Když mi třeba něco vypráví superúspěšná tchyně, tak to beru jako útok na mou osobu. Místo abych to vzala jako zajímavé, hledám v tom, a teď to řeknu ajk to chápu já - hledám v tom nějaké pasivně agresivní sdělení, něco, co mě má ponížit a vysvětlit mi jak jsem neshcopná, nehodná a tupá.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.7.17 23:06
@Ou víceméně vím, že to jak se chovám k synovi, vychází z toho jak přijímám/nepřijímám sebe sama…jen nevím co s tím, zkoušela jsem terapii, ale terapeutka mi přišla, že do všeho promítá sebe sama, že neumí udělat „krok stranou“ a být nezaujatým pozorovatelem, průvodcem…a navíc více dětí od 0 do 5 let a nemám moc kdy se teď někam dostat…
- Citovat
- Upravit
1.7.17 23:08
Taky ve starsi dceri vidim sebe. I co mi popisuje jeji tridni, kopie.
Projevuje se to zachvaty smichu. Jak to na ni prijde, tak se zacne smat a smat i uplne ptakovine, coz je nakazlive, takze strhne lavinu. Rikala jsem jeji uc.ze je v tomhle po me at ceka, ze to bude jeste horsi, jak se dostavi komplet puberta. Rikam ji musis si to hlidat, krotit se, hlavne se nezacni smichy v hodine valet pomalu po zemi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.7.17 23:11
Tak třeba u těch tyčinek… já bych mu vysvětlila, že není potřeba se vutekat, že mě to mrzí, ale že jsem nevěděla, že je chtěl otevřít sám a že příště si má říct, že je chce otevřít sám. A tak bych mu řekla, že na mě oči v sloup házet nebude, že se mi to nelíbí, že by příště taky žádný tyčinky dostat nemusel, že se k sobě prostě budeme chovat hezky. Tohle praktikuju od malinka, takže to má v našem případě úspěch, občas, když je třeba přetaženej, nemocnej, nebo tak… mu to musím říct třeba i dvakrát. Ale každopádně v 5 letech už je dost velkej, aby to pochopil.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.7.17 23:12
No, máme doma šestiletou a řekla bych, že to dělá tak nějak stejně a začala taky kolem těch pěti let.
Blbé je to, že ona je dost citlivá, takže v okamžiku, kdy na ni houknu začne řvát. Dost mi tím leze na nervy, poněvadž v září nastupuje do školy a já mám pocit, že řve skrz kde jakou blbost. Myslím, že bude mít problém.
Pořeže se o papír, vyteče kapička krve a ona řve jakoby ji prst upadl. Nebo strašně moc chce žabky (boty), tak včera jsme byly ve sportu, jedny se jí tam líbily, ale já s takovým obutím moc nesouhlasím, tak jsem jí řekla, že si je může koupit, ale dá mi doma peníze z pokladničky (tušila jsem, že mám vyhráno, poněvadž jak nejde o hračku, tak do toho většinou nejde), jenž ona se tak usedavě rozplakala, že jsem to fakt nečekala. Odešly jsme ze sportu a mně bylo z toho všeho fakt zle.
V prázdniny se má účastnit příměstského tábora, kde mají chodit na koupaliště (nevěděla jsem o tom) a od první třídy mají mít povinné plavání, včera jsme byly koupit plavky, to bylo jako byste ji vedly na porážku…
Otvírá si Kinder vajíčko, musí sama, všechno se jí pochopitelně rozsype, když chci situaci předejít a otevřu ho sama, tak je to taky špatně.
Nevím proč nemůže normálně komunikovat, proč takový hned naštvaný, či extrémně přecitlivělý přístup. Je chytrá a inteligentní, o to víc mě to na ni mrzí a dost se vůči ní zasekávám.
V tomto okamžiku bych řekla, že začíná konflikt mezi matkou a dcerou, protože si to obě bereme osobně. Manželovi to dělá taky, jenže on to osobně nebere, je sice naštvaný, ale nedělá to mezi nimi duševní konflikt. Jsem z toho poměrně dost smutná, protože tyhle scény přichází jako blesk z čistého nebe a nedá se tomu nijak předejít.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.7.17 23:12
@Anonymní píše:
Předem se omlouvám za anonym, moc se stydím. Můj nejstarší syn (5 let) se uráží, hází oči v sloup, špatně chápe věci, které dělám a mě to hrozně rozčiluje a přesně si vzpomínám, že jsem měla stejné pocity jako on. A přesto netuším, jak bych se k němu měla chovat, někdy to neustojím a jsem nepříjemná nebo zařvu a mrzí mě to:-(
Popíšu třeba situaci - chce tyčinky a chce je sám otevřít, že je chce sám otevřít mi ale řekne až když už jsou otevřené, když mu je podávám, začne házet oči v sloup a říkat „ale mami!“ pak jde a rozbrečí se, že je chtěl otevřít sám. A já jsem frustrovaná, že neumím NĚJAK zareagovat a když ještě začne brečet, tak se naštvu, asi nejvíc na sebe, ale odskáče to on. Tím, že na něj třeba křiknu, ať mi ty tyčinky vrátí. Pak si nadávám, že se chovám jak primitiv (dle hesla mého otce, že sjem člověk od toho, abych se dokázala ovládat). Nicméně poradíte někdo, jak mluvíte s dítětem, když se chová jako spratek? Přijde mi, že ho v tom chování takhle spíš podporuju než že bych mu pomohla rozvinout sociální dovednosti a pomohla mu zpracovat jeho pocity…já to chování asi nesnáším, protože jsem se tak chovala sama a teď vidím jak je to k ničemu. Zároveň jsem se ale nenaučila jiné vzorce chování. Jsem sice chytrá - řekněme na vědění (můj obor se točí kolem IT, logiky atd. a jsem v tom dobrá), ale moje sociální inteligence je taková nějaká nijaká.
Jeho mladší brácha se ve stejných situacích chová podobně, ale tak strašně mě netočí, je spíš podobný tatínkovi a asi mě to chování tak nefrustruje, nepřijde mi tak blbé. Nutno dodat, že tatínek je sebevědomý a lidmi oblíbený, já jsem spíš uzavřený asociál a asi nechci, aby takový byl i můj krásný a telentovaný syn. Ale tím, že se budu chovat jako on mu nepomůžu. Snad jsem to napsala pochopitelně…budu vděčná za rady i konkrétní tipy.
Cetla jste nejake clanky z Nevychovy? Obcas mi nejaky dorazi na email a nektere veci a principy, ktere jsou tam popsane, by Vam mohly pomoci zmenit premysleni a chovani. Mne moc pomahaji, mela jsem od otce dost prisnou a netolerantni vychovu a sama mam nekdy tendence k ni sklouzavat. Navic jsem take spis logicky zamerena a socialni vciteni obcas pokulhava.
Nevychova mi ale umoznuje toto premysleni zmenit, zamyslet se nad pricinami, proc se dite chova tak, jak se chova a jak bych ja chtela, aby se rodic choval ke mne, pokud bych ja byla tim ditetem.
Nerikam, ze se z Nevychovy ztotoznuji ze 100% se vsim, ale zakladni myslenka je prekvapive dobra a prekvapive hodne mi ve vychove pomaha - a funguje!
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.7.17 00:37
@Anonymní píše:
No, máme doma šestiletou a řekla bych, že to dělá tak nějak stejně a začala taky kolem těch pěti let.Blbé je to, že ona je dost citlivá, takže v okamžiku, kdy na ni houknu začne řvát. Dost mi tím leze na nervy, poněvadž v září nastupuje do školy a já mám pocit, že řve skrz kde jakou blbost. Myslím, že bude mít problém.
Pořeže se o papír, vyteče kapička krve a ona řve jakoby ji prst upadl. Nebo strašně moc chce žabky (boty), tak včera jsme byly ve sportu, jedny se jí tam líbily, ale já s takovým obutím moc nesouhlasím, tak jsem jí řekla, že si je může koupit, ale dá mi doma peníze z pokladničky (tušila jsem, že mám vyhráno, poněvadž jak nejde o hračku, tak do toho většinou nejde), jenž ona se tak usedavě rozplakala, že jsem to fakt nečekala. Odešly jsme ze sportu a mně bylo z toho všeho fakt zle.
V prázdniny se má účastnit příměstského tábora, kde mají chodit na koupaliště (nevěděla jsem o tom) a od první třídy mají mít povinné plavání, včera jsme byly koupit plavky, to bylo jako byste ji vedly na porážku…
Otvírá si Kinder vajíčko, musí sama, všechno se jí pochopitelně rozsype, když chci situaci předejít a otevřu ho sama, tak je to taky špatně.
Nevím proč nemůže normálně komunikovat, proč takový hned naštvaný, či extrémně přecitlivělý přístup. Je chytrá a inteligentní, o to víc mě to na ni mrzí a dost se vůči ní zasekávám.
V tomto okamžiku bych řekla, že začíná konflikt mezi matkou a dcerou, protože si to obě bereme osobně. Manželovi to dělá taky, jenže on to osobně nebere, je sice naštvaný, ale nedělá to mezi nimi duševní konflikt. Jsem z toho poměrně dost smutná, protože tyhle scény přichází jako blesk z čistého nebe a nedá se tomu nijak předejít.
Mám doma to samé a taky si říkám, že nám kazim vztah. Její pláč mě vždycky dorazí, nejhorší je, že nemůže přestat a nic na ni nezabira. Na cestu ustupovani nejsem, nemuze si v zivote vsechno vybrecet. Už teď se děsím prázdnin.
Anonymní Z.
- Citovat
- Upravit
2.7.17 06:52
Také to znám. Doma tři děti 5, 3 a rok. Včera zcéna s nejstarším na dobrou půl hodinu. Přijdeme domů, zamčeme a on se rozbrečí, že chtěl zamčít on. Vysvětlujeme klidně, že když už je zamčeno tak se nedá zamčít. Histerický řev. Stále opakuje, že chce zamčít. Musím už k vaření. Když se vzdálím brečí ještě zoufaleji. Pořád v klidu vysvětluji, že už to nejde, že zamče příště, že je to dobry a nikdo se nezlobí. Pořád dokola mele to svoje a histericky pláče. Manžel chtěl jít odemčít ať může zamčít. Odmítla jsem. Myslím si, že to by ho ve vyplakávání blbostí jen utvrdilo. A také jsou někdy situace co vážně nevrátím (otevřený jogurt). Nakonec jsem mu řekla, že jdeme na dvůr si hrát ať nepláče a přijde za námi. Opět spustil víc, plakal asi deset minut a pak najednou stál venku a pomalu se zapojoval a vyšumělo to. Nevím jestli to dělám dobře. Hrozně mě to bolí, když se tak trápí kvůli blbostem. Často se to stává, když jsem sama hodně ve stresu:(
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.17 08:42
Ahoj zakladatelko, dost se poznavam v tom co pises o sobe.Jak reakce ditete, tak reakce na vlastni ditko. Uplne si vzpominam, jak jsem chtela neco udelat a nez jsem to stihla bylo mi to receno a…totalni blok, ja to delat nebudu, rev… A ted s dcerou… dost se poznavam, v tom jak to pises. Nekdy mam pocit, ze jsem mila nekonecne materska maminka…ale.jen dokud je po mym a hned poslechne, pripadne vezme co ji rikam. Presne jak.tady holky zminovaly - tak si jogurt otevres priste, nevedela jsem to.Kdyz nezabere, tak upadam do frustrace a…no vzdyt vis. V poradne mi rekla, po prikladu, ktery jsem ji uvedla, ze hranice je treba mit, ale musim si uvedomit, jak je stanovim.Ze kdyz 2×2 metry, tak do nich dite bude porad narazet.Ze uz musim zacit brat ohled a umoznovat ji v urcite mire o sobe rozhodovat, primerene. A taky mi tedy schvalila to, ze I kdyz se neco nepovede a je nejaky krik a plac, ze si to pak v klidu rekneme. Klidne ss dceri I omluvim a reknu, ze jsem to udelala spatne. A dost casto I ona uz rekne omluvu a to, co si uvedomuje, ze na tom udelala spatne zase ona.Bude mit 4 roky. A bereme to jako nezvladlou situaci, kterou priste chceme zvladnout jinak a ne jako normu. A kdyz zacne mit drzacke chovani, kouleni oci apod.Tak zjistuju, ze silou je to jeste horsi…nejaky krik, duraz…nejvic zabere, kdyz se v tu chvili vedome zklidnim a reknu neco jako: To me mrzi, ze se ke me chovas tak nehezky. A poradny pohled do oci. Vetsinou uz jen slyset cvak, jak prepne vnitrne.No ale to si musim vedome uvedomit, vetsinou mi naskoci vycitave vykriky,jak.se to chova apod.,co ji muzu zakazat…no des.Jak pises, clovek si musi dopredu promyslet reakce a jak chce reagovat, aby byl. schopny prebit ty vzory. A kdyz se nepovede, probrat dodatecne, rict si…Jo a jeste ted dost casto pouzivam, kdyz zacne jecet, ze neco chce, co nejde…treba otevrit sama jogurt, ktery uz je otevreny…tak jen vecne opakuji:Jak to ted chces udelat? Co navrhujes? Jak bys to chtela resit apod. Dost casto uz ted sama odpovi, ze teda PRISTE si ho otevre sama a je klid. Hodne trpelivosti a nadhledu, budeme ho potrebovat 
Jo a kdyz mi moje mama rikala, co jsem delala jako dite, tak se mi tomu az nechce verit…a ze mi to tolerovala taky. Pocitam, ze se zmitala ve stejnych frustracich ne li horsich
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.17 08:52
@Anonymní píše:
@Ou víceméně vím, že to jak se chovám k synovi, vychází z toho jak přijímám/nepřijímám sebe sama…jen nevím co s tím, zkoušela jsem terapii, ale terapeutka mi přišla, že do všeho promítá sebe sama, že neumí udělat „krok stranou“ a být nezaujatým pozorovatelem, průvodcem…a navíc více dětí od 0 do 5 let a nemám moc kdy se teď někam dostat…
To je ale sakra dlouhé přesvědčování sebe sama, že to prostě nejde.
Neexistuje žádný kouzelnický trik na dítě. Potřebujete změnit přístup - co fungovalo dřív už prostě nefunguje. Teď je ta pravá příležitost se začít nechat svým dítětem učit a pořádně růst.
Teď. Ne až nědky A teď k tomu máte veškerou kapacitu a schopnosti.
Jestli něco, tak se zkuste inspirovat nevýchovou, ale pokud se chcete chovat dospěleji, než váš předškolák, tak to prostě je vaše práce. A bez toho abyste se do toho konečně pustila ho to pochopitelně nenaučíte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Předem se omlouvám za anonym, moc se stydím. Můj nejstarší syn (5 let) se uráží, hází oči v sloup, špatně chápe věci, které dělám a mě to hrozně rozčiluje a přesně si vzpomínám, že jsem měla stejné pocity jako on. A přesto netuším, jak bych se k němu měla chovat, někdy to neustojím a jsem nepříjemná nebo zařvu a mrzí mě to:-(
Popíšu třeba situaci - chce tyčinky a chce je sám otevřít, že je chce sám otevřít mi ale řekne až když už jsou otevřené, když mu je podávám, začne házet oči v sloup a říkat „ale mami!“ pak jde a rozbrečí se, že je chtěl otevřít sám. A já jsem frustrovaná, že neumím NĚJAK zareagovat a když ještě začne brečet, tak se naštvu, asi nejvíc na sebe, ale odskáče to on. Tím, že na něj třeba křiknu, ať mi ty tyčinky vrátí. Pak si nadávám, že se chovám jak primitiv (dle hesla mého otce, že sjem člověk od toho, abych se dokázala ovládat). Nicméně poradíte někdo, jak mluvíte s dítětem, když se chová jako spratek? Přijde mi, že ho v tom chování takhle spíš podporuju než že bych mu pomohla rozvinout sociální dovednosti a pomohla mu zpracovat jeho pocity…já to chování asi nesnáším, protože jsem se tak chovala sama a teď vidím jak je to k ničemu. Zároveň jsem se ale nenaučila jiné vzorce chování. Jsem sice chytrá - řekněme na vědění (můj obor se točí kolem IT, logiky atd. a jsem v tom dobrá), ale moje sociální inteligence je taková nějaká nijaká.
Jeho mladší brácha se ve stejných situacích chová podobně, ale tak strašně mě netočí, je spíš podobný tatínkovi a asi mě to chování tak nefrustruje, nepřijde mi tak blbé. Nutno dodat, že tatínek je sebevědomý a lidmi oblíbený, já jsem spíš uzavřený asociál a asi nechci, aby takový byl i můj krásný a telentovaný syn. Ale tím, že se budu chovat jako on mu nepomůžu. Snad jsem to napsala pochopitelně…budu vděčná za rady i konkrétní tipy.