Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tápu v tom, co se životem
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Dlouhá punčoška
1.6.23 05:56
Občas se v životě stane, že se člověk nemůže hnout z místa. To je normální.
Pomáhá zajímavá práce, která Tě bude bavit, přátelé, koníčky. Ale každý to máme trochu jinak. Někdo se dostane do pohybu mezi lidmi, někdo o samotě v přírodě nebo u výše zmíněného koníčku.
Vezmi si tužku a papír a napiš si, co máš ráda, co Tě baví. Taky v čem jsi dobrá, co se Ti povedlo.
Když to sepíšeš, zjistíš, že vlastně máš od čeho začít a znovu se dostat do tempa.
Držím palce❤️
- Citovat
- Upravit
1.6.23 05:57
Přijde mi, ze akorát chceš utéct před problémy. Co se jim raději postavit celem a začít je řešit 
A když vidíš dnešní generaci chlapců..? Já vidím i dnešní generaci dívek, která sedí u rodičů doma, kouká do zdi a ukazuje prstem, kdo za to muze 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.6.23 06:19
Nemusíš nic, nemáš žádné povinnosti. Seber se a jeď do zahraničí. Ohromně ti to prospěje. Hloupá asi nejsi, když jsi byla chvíli na VŠ, tak je dost škoda marnit čas.
Nemáš cíl, tak si ho dej.
Podle jednoho nepovedeného vztahu soudíš všechny…
A propos, co nabízíš ty sama?
Měla bys na sobě zapracovat, čím dřív to uděláš, tím dřív z toho budeš těžit.
Nevím, co se stalo, ale ty asi budeš spíš útěkářka než bojovnice. Zkus to změnit.
Můžeš skoro všechno, ale jen ty sama. Nikdo druhý to za tebe udělat nemůže.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.6.23 06:29
Jako rozumim tomu, co citis. Ale uvedom si, ze mas desne casu pred sebou a muzes, co chces. Tak si uvedom, co fakt chces. A jestli za tim budes chtit jit. Jina cesta ke spokojenosti neexistuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.6.23 06:53
@Anonymní píše:
Ahoj, jak nadpis napovídá, tak nějak tápu v tom, co se svým životem. Je mi teprve 21 a už jsem skoro bezradná. Ano, určitě si někteří řekněte, že jsem mladá a mám na všechno čas a tak podobně, ale já to mám prostě nastavené jinak…Před nějakou dobrou se mi všechno úplně rozpadlo pod rukama rychlostí blesku. Nastalo dost těžké období (nebudu o něm mluvit) a v tu chvíli mě to zasáhlo tak moc, že jsem vypustila vysokou školu. Prostě ze dne na den a ani toho nelituji, když vím, jak jsem se trápila. Pak přišel rozchod, touha se odstěhovat na druhou stranu republiky a začít úplně od začátku, touha se někam na nějakou dobu úplně vypařit a s nikým nemluvit a ani se nestýkat… Bylo toho dost.
Teď jsem v takové fázi, že mám práci, bydlím s rodiči, z mého myšlení na to, že bych si moc přála partnera a rodinu se stalo to, že ani nevím, jestli o něco takového stojím, když vidím dnešní generaci chlapců v mém věku a také jsem dost poznamenána z minulého vztahu.
Nějak jsem se zasekla a nevím jak z toho ven. Ještě před rokem jsem úplně přesně věděla co chci a co ne. Ale teď? Nevím nic. Chodím akorát do práce, sem tam s kamarádkou a jinak čas trávím doma mezi čtyřma stěnama a ani nemám touhu vyrazit mezi lidi.
Když bych se vrátila k tomu, že jsem se chtěla stěhovat a druhou stranu republiky (přesněji k Olomouci), tak jsem přesně měla vyhlédnutý pronájem, pracovní pozice, které by mě zaujaly a všechno ostatní. Ale teď? Zpochybňuji to. Je to něco, co si opravdu strašně přeji, ale najednou se neumím rozhodnout.
Měl jste někdo něco podobného? Že jste nebyli šťastní ve své smyčce, něco jste chtěli, byli pro to rozhodnutí, ale najednou pochybovali?
Upřímně už mě i ničí a unavuje to, že nevím co chci…
Podle toho, co píšeš, bych přemýšlela nad návštěvou psychiatra. Vypadá to na deprese. Nenech je se úplně rozjet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.6.23 14:58
Ahoj zakladatelko,
tohle asi většina lidí párkrát za život prožije. Já se naučil brát to jako příležitost. Vždycky, když se do takového stavu dostanu, tak prostě začnu dělat ty věci, které jsem odkládal napotom. Chtěl jsem zkusit nějaký sport? Tak ho zkusím. Chtěl někam vycestovat, tak je ideální čas tam vyrazit. Jen tak se posadit do kavárny, na břeh řeky, nebo si zajít sám do kina? Kdy jindy na to e tolik času, příležitostí?
A vždy si mě pak něco našlo, za čím stálo dál jít…
A věřím, že u Tebe to bude stejné. To je prostě život. Někdy veselejší, jindy smutnější, ale ta šance, že budeme zase zažívat něco hezkého… ta je pořád slušná 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, jak nadpis napovídá, tak nějak tápu v tom, co se svým životem. Je mi teprve 21 a už jsem skoro bezradná. Ano, určitě si někteří řekněte, že jsem mladá a mám na všechno čas a tak podobně, ale já to mám prostě nastavené jinak…
Před nějakou dobrou se mi všechno úplně rozpadlo pod rukama rychlostí blesku. Nastalo dost těžké období (nebudu o něm mluvit) a v tu chvíli mě to zasáhlo tak moc, že jsem vypustila vysokou školu. Prostě ze dne na den a ani toho nelituji, když vím, jak jsem se trápila. Pak přišel rozchod, touha se odstěhovat na druhou stranu republiky a začít úplně od začátku, touha se někam na nějakou dobu úplně vypařit a s nikým nemluvit a ani se nestýkat… Bylo toho dost.
Teď jsem v takové fázi, že mám práci, bydlím s rodiči, z mého myšlení na to, že bych si moc přála partnera a rodinu se stalo to, že ani nevím, jestli o něco takového stojím, když vidím dnešní generaci chlapců v mém věku a také jsem dost poznamenána z minulého vztahu.
Nějak jsem se zasekla a nevím jak z toho ven. Ještě před rokem jsem úplně přesně věděla co chci a co ne. Ale teď? Nevím nic. Chodím akorát do práce, sem tam s kamarádkou a jinak čas trávím doma mezi čtyřma stěnama a ani nemám touhu vyrazit mezi lidi.
Když bych se vrátila k tomu, že jsem se chtěla stěhovat a druhou stranu republiky (přesněji k Olomouci), tak jsem přesně měla vyhlédnutý pronájem, pracovní pozice, které by mě zaujaly a všechno ostatní. Ale teď? Zpochybňuji to. Je to něco, co si opravdu strašně přeji, ale najednou se neumím rozhodnout.
Měl jste někdo něco podobného? Že jste nebyli šťastní ve své smyčce, něco jste chtěli, byli pro to rozhodnutí, ale najednou pochybovali?
Upřímně už mě i ničí a unavuje to, že nevím co chci…