Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tchýně ho evidentně moc nepustí ke slouvu, tak toho moc nenamluví
Já bych si z toho nic nedělala,
Já měla tchána, který mi řekl jednu větu za týden….. on byl taková nátura. Ale vztah jsme měli super.
Bud rada, staci ze mluví hodne tchyně, si představ, ze by mleli oba.
Rodiče jsou problém? Ty máš problém.
Někdo je prostě spíš tišší typ. Neřeš to.
Přesně, holt není moc zvyklý mluvit. My s tchýní toho spolu taky moc nenamluvíme, přivítáme se, občas se někdo zdvořilostně zeptá, jak se ten druhý má. No a pak si už všímáme spíš dětí.
Jakože v knize najdeš odpověď na otázku, proč je takový?
vždyť může být jen taková povaha nebo se takhle nechová celou dobu?
Mám to stejně už 35 let
dokud měl tchán aspoň králíky a zahrádku, bavila jsem se s ním chvilku o tom, teď už jen kouká v televizi na sport, tak si holt vyměníme pozdravy při příchodu a odchodu a tím konverzace hasne. Tchyně zase spustí monolog o vaření, sousedech, jejích plánech, švagrové a jejích dětech, čeká se ode mě pochvala, úžas, případně souhlas, jak jsou ti sousedi strašní, tak jí to dopřeju a mám na nějaký ten týden klid. Nepřišla jsem ani na to, jak rozmluvit tchána, ani na to, jak zastavit tchyni a už dávno mě to netrápí
Když nechtějí sami, nic s tím asi neuděláš…
To máš dobré. To já něco vypravím, třeba o nás nebo vnukovi a on se zvedne a odejde uprostřed mé věty. Už jsem rezignovala a jen mlčím ![]()
Co s tím? Nic. Proč to řešíš? Když nechce, ať nemluví. A pokud se u nich necítíš dobře, tak tam nechoď a máš klid úplně.
Jak vypada jednoslabicna veta? ![]()
A na ostatni mluvi hodne, jen na tebe ne?
Jednoslabičné věty jsou: Jo. Ne. Mám. Občas z toho jsou věty jednoslovné: Nemám. Není. Doma. Venku. Včera. Velmi zřídka něco delšího: Na zahradě. Vyměň gumy.
S ostatními mluví o něco víc. Se mnou jen kdy se na něco zeptám. Někdy jen něco zabručí. A vůbec nevím, jestli mě poslouchá, protože skoro nereaguje. Jestli ho třeba něčím neštvu. Když nám něco dává, dává to manželovi, nikdy nám oběma, i když u toho jsem. Ale říká mu: užijte si to, ale na mě se u toho ani nepodívá Trvá to už skoro čtyři roky. Na našeho syna (16 měsíců) taky nemluví, jen se vždycky podívá a řekne hm.
Záleží, jestli je takový málomluvný proto, že jste každý úplně jiný, jestli jste spolu dříve nevedli debaty, které vedly ke konfliktu a nedorozumění, nebo jestli s tebou takhle (ne)mluví od samého začátku proto, že mu nejsi sympatická. Já mám třeba „tchána“, který se mnou mluví o všem, ale přitom vím, že mě do rodiny vůbec nebere, protože nedokáže svému synovi odpustit, že se rozvedl. To já ale ovlivnit nemůžu, a tak se s ním bavím mile, slušně, o všem, o čem chce on. To je tak to jediné, co já můžu udělat.
Tedy ne, že by nemluvil vůbec, ale jsou to jen jednoslabičné věty. Sám od sebe na mě nikdy nepromluví. Tchyně zase mluví až moc a já nevím, jak se mám chovat. Nemáte někdo podobnou zkušenost? Manžel mi říká, ať si toho nevšímám, že s tím zbytečně nadělám. Ale já si připadám v jeho rodině jako vetřelec. Nevíte, co s tím? Ještě mě napadlo, že si koupím knížku Jak se vyznat ve vlastních rodičích, že by tam o tom něco mohlo být. Ale nevím, mám dost napnutý rozpočet. Nečetla jste to některá? Jestli to stojí za to. Děkuju. Vkládám jako anonym, chodí sem dost mých spolužaček a já bych nerada, aby se to k manželovým rodičům doneslo. Jakože jsou problém.