Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Asi se budu opakovat, ale prostě se usměj a řekni děkuji… případně s mou nejlepší kamarádkou si mezi sebou za projevené komplimenty ještě říkáme „Já vím, jsem prostě nejkrásnější/nejšikovnější/nejskvělejší.“ Ale určitě se neshazuj, nestyď, nepopírej to… takže natrénuj úsměv a poděkování a časem se ti to začne líbit a půjde ti to samo od sebe… ![]()
Ono to zní strašně snadně, poděkovat. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to tak snadné není. Taky jsem se vždycky shodila a nebo jsem si to ze sebe dělala srandu… Nebo zrudla a koktala. A to si všichni myslí, že jsem ranařka.
Nějakou dobu jsem si na tom dala fakt záležet. Z počátku to bylo nesmělé tiché děkuji a začernenání. Až jsem došla k „usměvavému děkuji“. Nebylo to tak snadné, jak to zní a chtělo to fakt soustředění a práci. Fakt že jo. Překonat ten ostych. Musím říct, že i když komplimenty moc ráda poslouchám, někdy jsem z nich pořád ještě rozhodzená. Někdy v klídku. Ale užívám si je víc, když se mi podaří hezky poděkovat, popř. oplatit ![]()
Já jsem vždycky rudá a kdesi
neumím přijímat, hlavně od chlapa..