Úzkost a strach o děti

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Kiki3333

16.3.25 19:51

načítám...

Úzkost a strach o děti

Dobry den, ahoj. Dostala jsem se do takového začarovaného kruhu. Nikdy dříve jsem s psychikou problémy neměla a proto si teď nevim rady. Třeba je ma situace normální. Nicméně jde o to, že jsem začala trpět šíleným strachem o děti. Začalo to po narození mladšího dítěte před 8 měsíci. Stává se to z ničeho nic, před očima mi vyskočí nějaká tragédie, kdy o děti přijdu, s tím se dostaví sevřená hruď a úzkost. Musim tuto situaci párkrát prodýchnout a uklidnit se, ale pak o tom neustále musim přemýšlet. Hledám v tom nějaké varování. U staršího to většinou souvisí s nějakým úrazem, u mladšího například teď s očkováním. Navíc po tom co se teď šíří články o úmrtí po očkování. Neodkážu tyto stavy nějak ovlivňovat nebo jim předcházet. Mam strach být šťastná, byť mám krásnou rodinu. Neustále se bojím co se pokazí. V minulosti jsem nikdy žádné psychické potíže neměla, ani teď to není pravidelné, ale objevuje se to v určitých obdobích. Třeba je to opravdu běžný strach matky o děti, třeba taky ne. Byla bych ráda kdyby jste mi třeba napsaly nějaké vaše zkušenosti, případně rady. Přemýšlím i o vyhledání pomoci, ale vlastně ani nevím kde ji hledat. Tak předem moc děkuju.

načítám...
Citovat
Zmínit

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

teroonka

3140

4792

16.3.25 20:25

načítám...

Ne, tak intenzivní a ochromující strach není normální. Strach a obavy o své dítě má každá máma, která má mateřský instinkt, ale dle tvého popisu ty ho prožíváš až patologicky intenzivně. Objednej se třeba jen na konzultaci k psychologovi, klidně si první sezení i zaplať, a věřím, že tě aspoň nasměruje. Bez psychoterapie se určitě neobejdeš, možná i mírná antidepresiva by ti tvé stavy pomohla zvládnout. Neboj se svěřit, fakt se ti uleví. Peklo největší je být na to sám.

načítám...
Citovat
Zmínit

Barččaa

136

16.3.25 20:51

načítám...

Já ti naprosto rozumím :hug: . Me tohle dohnalo na neurologii, jelikož jsem začínala být neskutečně úzkostná a přešlo to až do somatizace - brnění po těle, paniky. Neustále jsem měla strach, že se stane něco synovi a nebo mne a ja tu pro něj nebudu. Ver mi, začni to řešit co nejdřív, najdi si psychoterapii a psychiatra nebo obvodni doktorka napíše AD, kdxz to fakt bez nich neoujde. U me uz to jinak neslo, beru AD teprve 4.den a doufam ze to trosku zabere. Plus chodím na psychoterapie a učím se na sobe pracovat, protoze čiste léky urcite řešení nejsou. Přeju ti hodně štěstí :srdce:

načítám...
Citovat
Zmínit

alisekR

9034

3488

16.3.25 21:13

načítám...

Měla jsem, ale po fatálnímu úraze mého staršího dítěte. Bylo to peklo..trvalo to x let než to přešlo.. každý sebemenší úraz i rozbité koleno, jsem se nemohla nadechnout. Jinak jsem schopná ošetřit cokoliv cizím lidem i utrženou nohu, se stoickým klidem, ne tak svým dětem.
Loni syn napadl z bazénu a rozsekl si hlavu na 4 stehy. Myslela jsem, že mě povezou.. Naštěstí chlap s tím u mě umí pracovat. A už se z toho dostávám…
Jaká tragédie tomu stavu před lety předcházela, popisovat nebudu, ještě víc bych tě rozhodila..
Zkus soukromou psychoterapii. Pokud máš takové stavy.. já to zvládla sama, ale že mě si příklad rozhodně neber. Stálo to za prd.

načítám...
Citovat
Zmínit

Pe.M.1

1828

2766

18.3.25 19:38

načítám...

Přirozená potřeba ochraňovat potomky je normální. Poučujeme je, jaká nebezpečí na ně můžou čekat cestou ze školy, jak se mají chovat při přecházení silnice, proč si denně mají čistit zuby, že nemají sahat a tak dál. Máma nedá přece dítěti odrážedlo a nepustí je samotné jezdit venku. Nenechá doma batole u rozvařeného oběda a nejde si koupit nové boty. Záměrně neukončí návštěvy na dětském obvodě s tím, že si své dítě ohlídá sama.
Tohle, co pociťuješ, je nejen známka záměrného přivolávání malérů, ale i toho, že v současnosti možná nejsi zralá na to, vychovávat děti. Protože je vychováváme proto, aby se z nich stali dospělí schopni jedinci. A ne velké děti, které zůstanou u maminky napořád ve svém dětském pokojíčku. Aby jim pofoukala bebí, když se na ně někdo v práci ošklivě podívá.
Jelikož už děti koukám máš, sedíš ve vlaku, ze kterého vystoupila jen horko těžko. Takže pokud je nechceš dát k adopci a manželovi volnost, aby měl šanci na normální život, zapracuj na sobě. Jsou rodiče, kteří mají děti postižené, vážně nemocné. A bojují. To ty si asi ani neumíš představit. Jsou rodiče, jejichž čerstvě dospělé dítě se rozhodlo na rok dva pracovat v cizině, a to dosti daleko. A taky se z toho nezhroutí.
Musíš se vzchopit. Jiná cesta není, než si to v hlavě, v mysli, v pocitech porovnat. Protože kdyby skutečně přišlo něco zásadního, tak se z toho zblázníš.

načítám...
Citovat
Zmínit

Kiki3333

19.3.25 07:02

načítám...

@Pe.M.1 no pane jo. Řeknu vám to asi takhle, moje tříleté dítě si umí vlastním nožíkem nakrájet co je třeba, že nůž je ostrý zjistil tak, že se řízl. Že jezdi auta a musí se rozhlížet ví od doby, co umí chodit. Leze po stromech, padá a dokonce ho nechám odřít si kolena. Na dětském hřišti od něj neodháním děti, které by mu nedej bože chtěli vzít hračku nebo ho při hře strčí. Nechávám ho aby se učil řešit konflikty. Samozřejmě do jisté míry. Moc dobře ví, že bude-li potřebovat, tak mu pomohu. Ja své problémy a strachy nepřenáším na deti. Řeším si to v sobě sama. Víte co byl treba jeden ze spouštěčů? Před druhorozeným dítkem jsem o jedno těhotenství přišla a málem mě to stálo život - krvácení. Ja nejsem ten tip matky, co dětem brání žít. Naopak je nechávám a myslím, že minimálně starší se jeví jako zdravě sebevědomé dítě, mladší k tomu povedu též. Podle toho co jste napsala nejspíš nevíte, co mohou způsobit psychické problémy? Věřím, že tento komentář by mohl třeba nějaké mamince, která má opravdu úzkostnou poruchu a panické ataky, hodně ublížit. U mě se tyto stavy naštěstí vyskytují pouze občas a vždy souvisí s konkrétní situací, takže mě váš komentář nepoloží. Nicméně trochu více empatie by to chtělo. Každopádně děkuji za váš názor, nebyl ani trochu užitečný.

Vám ostatním moc děkuji. Dekuji, že jste se podělily o své příběhy. Díky Vám jsem si uvědomila, že toto se občas děje. Že to ze mě nedělá špatnou matku a že není ostuda říct si případně o pomoc specialistovi. Ruku na srdce, nějakou formu pomoci by potřebovala drtivá většina společnosti. Každopádně začala jsem rozkrývat co vše mi tyto stavy způsobuje, kde se asi nachází můj problém a s tim budu pracovat. U mě se toto objevuje naštěstí opravu zřídka. Třeba dvakrát do měsíce, ale nechci to rozhodně nechat zajít dál. Každá další maminka, která třeba řeší něco podobného a bude číst tuto diskuzi. Prosím nebojte se o svých problémech mluvit, i kdyby se vám zdály nicotné v porovnání s tím, co řeší ostatní. Musime tu byt pro své děti silné a sebevědomé. A možná jenom to málo vám pomůže se nadechnout, uklidnit se a hledat tu svou cestu. Ještě jednou vám dámy moc děkuji. :srdce: