Poradna pro neplodnost, reprodukční medicínu a genetiku
MUDr. Kateřina Veselá Ph.D.
Dilema - čekat na toho pravého vs. IVF s kamarádem
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
7.2.11 21:06
Sice jsem taky mudrovala ale sama nad sebou 
Každopádně i já jsem se rozhodla pro to mít dítě teď a sama. Dítě nemůže přijít na svět kdykoliv, zato kdykoliv se může (i nemusí) najít člověk, který bude mít toho druhého rád i s „cizím“ dítětem. Prostě co se změní na tom, když si člověk naplánuje mimko, otěhotní s přítelem a on ho pak během těhotenství třeba opustí. Takhle s tím aspoň počítá dopředu že bude sám. A sám zase až tak moc nebude, bude moci žít pro toho malého tvorečka!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.11 21:17
Arčo, mě se tvůj příspěvek moc líbil, opravdu k věci, žádná romantika… možná otázka zní, zda i přes ty těžkosti lituješ a šla bys do toho znovu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.11 21:48
Abych pravdu řekla, občas lituju, ale většinou ne! Bylo to pro mě o to těžší, že jsem byla sama jen se psem. Po zákroku (transféru) kdy jsem měla být v klidu, tak moje pesa dostala epileptické záchvaty a já jí několikrát musela oživovat. No a aby toho nebylo málo, tak jsem před Vánocema musela nechat mojí Terezku (pesu) navždy uspat, usnula mi navždy v náručí… 
Dřív, když mi bylo ouzko, vybrečela jsem se pese do chlupů a bylo líp. Teď to nejde, to mě ubíjí. Ale na druhou stranu, ten pocit, že se prcek kroutí v bříšku a rodí se tu nový život, to je k nezaplacení!! Těším se na UTZ, kdy mi ukáže doktorka srdíčko jak mu tluče. Ten pohled je nádherný!! Občas si říkám, že jsem byla asi sobecká, ale na druhou stranu, zodpovědnost beru sama na sebe. Zvládly to jiné, proč bych nezvládla sama vychovat dobře své dítě? Moje máma se rozvedla když mi bylo deset. Táta nás vyhodil z bytu a nezajímalo ho, kam půjdeme, jak to zvládneme. Alimenty neplatil… Máma mě a mojí sestru vychovala sama a řekla bych že dobře, obě máme vysokou školu, dobrou práci, jsme zajištěné… Kdybychom zůstaly s otcem, dopadlo by to asi jinak. Hádky byly na denním pořádku, o policii ani nemluvím. Začátky nebyly pro mamku jednoduchý a sáhla si nejednou na dno, ale vždycky ta vidina, že tu je pro nás, jí pomohla odrazit se odedna… Jo a k otázce: Šla bych do toho znova!! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.2.11 09:08
Arčo, musí to být setsakramentsky náročné… s pejskem, to teda klobou dolů, že jsi to zvládla spolu s nejistotou zda se zadařilo a problémy s tím spojenými. Každopádně je to zajímavý životní příběh, jen mi z toho co píšeš opravdu připadá, že jsi sama, ten ex-přítel se nezajímá? Vím že nemusí, ale přece jen, nosíš jeho dítě? Nabízí se, že ho to k tobě poháhne… pro mě je to celkem frajer, že do toho s tebou šel, to je asi celkem nevídané, museli jste si hodně věřit. Jsem teoretik, dítě nemám, ale nebude to lepší až budeš mít dítko u sebe, až se narodí? Navíc určitě plno mužů stojí o ženu s miminkem… O tu odpověď mi šlo, že nelituješ ačkoliv je to těžké, pro většinu žen je vůbec nejtěžší to dítě nemít, nehledě na okolí, já zažívám stres už jen z toho, že mám pocit (snad to není paranoia) že mě litují, že si myslí, že musím být bez dítěte strašně nešťastná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.2.11 09:56
Arco,krásnej příběh 
Já se taky přikláním k miminku,i když tady někdo píše,že je to sobecký.Ale přesně jak tu někdo píše-ono se to radí s dítětem v náručí 
Pro ženu je přirozené mít dítě,nechci o to být ochuzená.Nechci zůstat ve stáří sama,život bez dětí je smutnej a nenaplněnej.Jinak k přítelovi,nechápujeho chování ani myšlenkový pochody.Po týdnu,kdy nebyl doma,se vrátil a dělal jako by nic,šel se osprchovat,pustil si televizi,žádný vysvětlení 
Z jeho chování jsem neštastná a je to pro mě naprosto nepřípustný! 
Uvidím,jak se to bude vyvýjet dál,ale pokud vždycky odejde a po pár dnech se vrátí jako do hotelu,tak pro mě takový vztah nemá cenu! 
- Citovat
- Upravit
8.2.11 10:04
Ananto, je to složitý. Stát se mezi mnou a přítelem může cokoliv, ale… Nechci ho do ničeho tlačit. Přeci jen, je to mužský, jim vždycky trvá trochu dýl, než jim něco dojde (nechci se dotknout těch u kterých to tak není, jsou i vyjímky Co se jeho týká, volá mi denně jak se mám, jestli je všechno ok. Z této stránky se stará bezvadně. Když potřebuji pomoct přivézt nebo něco udělat na bytě, je taky k dispozici. Ale je tam i to ALE. Vím že bude papírově i geneticky otcem a taky má co mluvit do výchovy dítěte a co s ním vlastně bude. Proto mi o to víc přijde smutný, že tají před všema známýma a příbuznýma, že je budoucí otec. Prý je to jeho věc a ostatním do toho nic není. Jako kdyby se za to styděl… Ale na dotaz, jestli mu nebude vadit, kdyby měl prcek příjmení po mě (hlavně vzhledem k tomu, že spolu nežijeme) tak to se začal kroutit. Prostě říkám si, do porodu je ještě čas, uvidíme co bude.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.2.11 10:14
to Anonymní: máš to složitější než já. Já už byla sama a měla jsem čas, srovnat si v hlavě co vlastně chci. Na druhou stranu, když se na to podívám „za sebe“, můžete spolu mít úžasný vztah, pořídíte si mimko a příteli pak jednou „rupne v hlavě“ sebere se a odejde a budeš doma sama s prckem. Nebo, budete se neustále hádat, usmiřovat, zůstanete spolu, můžete mít prcka a nemusíte a taky ten vztah prostě nemusí dopadnout. Spíš bych uvažovala o té variantě, jestli takovýto člověk by byl vhodným „otcem“. Jestli, kdyby bylo třeba, tys nemohla, onemocněla, nedej bože se s Tebou stalo i něco horšího, dokázal by vzít tu zodpovědnost a postarat se a zajistit prcka, nebo by se zbalil a zmizel?? Jestli ti za to bude stát a budeš si jista,že nemají v rodině nějaké „výraznější úchylky“, klidně do prcka jdi i se stávajícím přítelem. V nejhorším zůstaneš s prckem sama, ale budeš mít pro koho žít!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.2.11 10:17
Arčo, to nevypadá vůbec špatně, když to hodně zjednoduším, kdyby tě neměl rád, ať už jakkoliv, podle mě by to pro tebe nikdy neudělal… a ještě se stará, to nebude špatnej člověk a možná nakonec dobrej otec, až to dítě uvidí a dojde mu, že je jeho, je hodně nepravděpodobné, že by Vás opustil, vždyň on je s Vámi už teď
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.2.11 10:25
Ananto, abych pravdu řekla, teď, i když jsme od sebe víc než 70km, tak jsme spolu „víc“ než když jsme spolu žili v jedné domácnosti. Když jsme spolu žili, znali jsme jen cestu do práce a cestu z práce přes obchoďák a dom. Doma se uvařilo kafe, večeře, on šel pracovat ještě na PC (tak do tří do rána) no a já byla sama. Teď si taky pracuje, ale ten čas na zavolání, na napsání, nebo na návštěvu si najde. Teď bych řekla, že nám to „klape“ opravdu víc než předtím. Ale chápu taky, že je svobodný, a tak nevím, jestli nemá jinou partnerku o které zase já nevím. Má na to právo a v tom mu zase bránit já nechci. Třeba se chová tak jak se chová i proto, že nějakou partnerku má a neví jak se s tím vším „srovnat“. Možná „mě“ tají partnerku a partnerce tají „mimino“. Kdo ví. Ale třeba si jednou v hlavě udělá pořádek a když ne, tak taťka na dálku může být i lepší, než žádný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.2.11 10:38
Ananta píše:
Anonymní, to je teda slušnej mazec, co budeš dělat dál?
Nejradši bych mu dala pořádnou ránu,aby se vzpamatoval!Jen nevím,jestli by topomohlo.Prej mě miluje,ale podle mě se takhle milující člověk nechová.Zvažuju rozchod,ale nevím jestli najdu dost síly a odvahy
- Citovat
- Upravit
8.2.11 10:43
Jo, může si dělat co chce, časem se to nejspíš vyjasní, ostatně ty si můžeš najít taky partnera, možná to není tak pravděpodobné teď v těhotenství, ale potom jistě… ono se takto virtuálně dá max. spekulovat, protože je ten průměr, co se zachová +,– podobně v určitých situacích a pak jsou individualisti, kteří neřeší situace standardně, mám taky vztah na dálku, jsme od sebe 50 Km a trvá to už pátý rok, kdo o nás ví něco víc, tak kroutí hlavou, že jsme se ještě nerozpadli, máme za sebou taky slušné peripetie, ale to je to „tajemství vztahu“. V životě stejně není nic jisté a pokud to člověk dokáže přijmout, myslím že se mu může i ulevit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.2.11 11:12
Anonymní, nedá se jen tak napsat zůstaň nebo se rozejdi, na to máme málo informaci a od něj žádné, každopádně asi není moc vyrovnaný a nejspíš se pere sám se sebou. Jak ho „donutit“ komunikovat? Toť otázka a věčné téma o mužích. Asi bych do toho šla tak, že bych se snažila zbavit strachu a přijala vnitřně, že se prostě vztah může i rozpadnout, ten strach a stres může paralyzovat celou situaci. On možná ví, že se chová blbě, mám pocit, že tyhle peripetie se dějí často ve vztahu, kde chybí ta „kamarádská“ část vztahu, takové to pouto, že se máme rádi jako lidi a chápeme se a to že druhý selže, nemusí znamenat jen boj, nadruhé straně, pokud to je charakterově slabý člověk, tak nepomůže být donekonečna empatická a odpouštět a vůbec ne se omlouvat za něco co jsem neudělala. Co zkusit říct, že víš, že je to těžké pro oba, že jsou ty peripetie s umělým oplodněním prověrkou síly vztahu a že se to dá zvládnout jen ve vzájemné spolupráci a pochopení, že bys to takto dál neunesla, jak to vidí on. My jsme se třeba rozešli už asi třikrát, ale nejdelší „akce“ trvala týden, prostě jsme nějak nebyli schopni nekomunikovat, něco se objevilo v nějakém dokumentu a chtěl mi to hned říct, sdílet to, žhavil dráty, bez telefonu nevydržíme dýl jak den, zatím jsme pořád spolu a do caru jdeme poprve v březnu, jistotu že se to nerozpadne v mezičase taky nemám a v tomto vztahu ji mít asi nikdy nebudu (asi ani v jiném).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Plaminek naděje
8.2.11 11:47
Je mi z toho smutno
Většina lidí, pocházejících z rozvrácené a neúplné rodiny - dělá podvědomě to samé svým dětem. Věří tomu, že partnerský vztah není tolik důležitý jako touha „mít dítě“. Typický příklad toho, jak v praxi funguje a co to dělá s psychikou dětí neschopných si později v dospělosti vytvořit harmonický partnerský vztah.
Vzoreček Táta=všichni ostatní muži - zradí, opustí,odejdou - já coby dítě=moje pozdější děti - zůstanou s mámou=zvládnou. Je mi smutno kolik takových zraněných dušiček zde na emimi vidím , je mi líto, že absence táty v rodině způsobila automatický podvědomý strach z opuštění, který „nutí“ takové ženy dělat vědomě a systematicky předem ze svých dětí polosiroty. Opravdu je to to, co chcete své děti učit?
…abych „nemachrovala“, jsem sice z úplné rodiny a s přítelem jsme měli krásný vztah trvající 10let - byli jsme zasnoubeni a plánovali svatbu i velkou rodinku…
…před 2mi lety náhle zemřel 
a já jsem dnes sama, zatím bezdětná.
Je mi 34, ALE vím, že dítě je živá bytost, která přesto, že se narodí „mně“ mi nepatří jako nic a nikdo na tomto světě. Vím, žebych po materiální stránce a co se týče ženské části energie zvládla péči o něj, ale také vím, žeby to nebylo SPRÁVNE. Nedokázala bych mu totiž dát tu druhou, mužskou půlku/prvek/energii, kterou potřebuje stejně, jako tu mojí, aby bylo psychicky zdravé, nepokřivené a schopné jednou také vytvořit hodnotný vztah.
Děti potřebují oba rodiče - všechno ostatní je pouze imitace a pokřivené vidění - rodina=matka a dítě. To, že je teď hodně rozvodů i hodně mamin, které „zvládají“ vychovat děti, „…a moje mamina to taky zvládla“ předsi neznamená, že MOJE dítě druhého rodiče automaticky nepotřebuje. Něco jiného je, když se to stane v již založené rodině, neco jiného zas, když já, plánovaně porodím polosirotka. Dítě je předsi biologicky se svým rodičem spojeno - muž, který oplodní má svoje geny, svojí energii, která se v tom dítěti odráží - jak takové dítě porozumí sebe samému - potažmo budoucímu partnerovi, když celá jeho půlka mu bude chybět a neustále se bude hledat?
Vím, že člověk, který zažil rozvod/rozchod rodičů tohle nejspíš nikdy nepochopí , protože je sám zraněn, a hluboce se skláním před vyjímkami. Je mi z toho sice smutno - ale třeba někoho alespoň inspiruji. Já hledám v první řadě PARTNERA se kterým vybuduji pevný vztah - teprve poté budu vůbec uvažovat nad dětmi.
Kéž bychom dokázali alespoň občas pohlédnout na to, co se nám v životě děje i jiným, než naučeným způsobem vidění 
- Citovat
- Upravit
8.2.11 12:18
Plamínku,
v jádru máš pravdu, jen se to netýká jen lidí z rozvedených rodin. Rozpad rodiny jako takové je daň za emancipaci a souvisí také s dobrou ekonomickou situací. Dále s tím, že si často především chceme plnit vlastní tužby a až pak je zodpovědnost, morálka. U mužů mi to v dnešní době připadá jako zásadní problém (ne že by neselhávaly i ženy). Na otázku zda je morální mít dítě za každou cenu sama sobě odpovím že nikoliv, na otázku zda z lidského hlediska má každý sílu se dítěte vzdát a být morální odpovídám ne. Dříve jsem byla radikálnější, dokonce proti umělému oplodnění s velkými výhradami, doteď vím, že to z vyššího pohledu (pro mě) v oukeji není. Život je ale složitější a ne každý je věřící, nebo duchovně usilující natolik, aby našel sílu jít zcela čistě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Vyšetření imunologie
- 16.04.26
- Lotynka11
Lze zlepšit kvalitu spermií životním stylem
- 04.05.26
- Anonymní
IVF při polycystických vaječnících (PCOS)
- 07.04.26
- Anonymní
Opakované biochemické těhotenství rada na...
- 01.04.26
- Anonymní
