Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Výchova bez dávání na zadek, když manžel nemá trpeli
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
brko
28.1.16 19:30
Rozumím…
U nás třeba nejde úplně o fyzické tresty, ale kolikrát vím, že kdyby něco řekl trochu jinak, celá situace by nedošla až do konfliktu.
Nechávám to být (nejde o žádné týrání, jen prostě zbytečné nedorozumění) a pak si promluvíme (až u toho děti nejsou), jak bych to řešila já. Ať to příště taky zkusí… - většinou to zkusit chce, protože ho ten konflikt taky štve.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.16 19:30
Mám podobnou zkušenost. Někdy si říkám, že ti chlapi nemají tolik empatie a vyžadují „poslušnost“ a jdou za ni i „silou“. Úplně nevím co s tím, taky budu ráda za rady jiných.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.16 20:00
Já k tomu řeknu asi tolik, že některé mé kamarádky mi závidí manžela, který je sice přísný (někdy až zbytečně moc), ale vychovává a dělá to, jak nejlíp umí. Protože jejich protějšky všechno dovolí, zoubky s dětmi nečistí, při náznaku breku už ustupují a raději dítěti všechno schválí, hlavně aby byl klid. Ty ženské se pak z toho můžou doma zbláznit. Takže i když já jsem taky případ, kdy si myslím, že manžel je někdy zbytečně tvrdý, tak pořád je to pro mě lepší varianta, než kdyby byl zbytečně měkký.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.16 20:03
Mně spíš příjde, že chlapi (čest výjimkám) nemají děti tolik „v ruce“ tím, že s něma tráví mnohem míň času… 
Já to vidím u nás doma, že manžel to prostě s dětma neumí tolik. Neví, co na ně platí a neumí reagovat tak, jak jsou kluci zvyklí ode mě…
Já to nějak víc neřeším, abych pravdu řekla. Prostě táta vychovává trochu jinak, než já… (Víc zvyšuje na kluky hlas, plácne až ve chvilce, kdy kluci už hodně přeženou řádění a neodhadnou, kam můžou zajít, což je málokdy.)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.1.16 20:21
@zrcadlo No ono to neni u nas uplne tak - on je někdy měkký a někdy zbytecne tvrdý. Proste to neodhadne, treba i v souvislosti se stavem dítěte (únava apod.).Ja si nechci stezovat, on se snaží asi jak muze, ale nedokážu mu nejak asi vysvětlit, ze dítěti se občas musi i ustoupit, kdyz o nic nejde, ze to neni maly robot na povely a ma své pocity a potreby a placnutim pres zadek vyvolá řev a ne splneni jeho pozadavku.Ze malou vstricnosti by nerozmazloval, ale dosáhl svého v klidu.zakl.
- Citovat
- Upravit
28.1.16 20:36
U nás doma je manžel taky ten „zlý“ a víš co? Někdy jsem za to ráda, protože potom ho poslechne jak hodiny a na mě by ještě zkoušel habaďůry, prostě z táty jde větší respekt.
U nás doma to třeba byla mamka…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ariadne
28.1.16 20:42
Zkus s mužem promluvit. Taky záleží, kolik času s dítětem tráví, aby ho poznal ve všech situacích během dne. Pokud je čtenář, tak mu pořiď Karpa - Batole v okolí. Nám to hodně pomohlo vžít se do situace a část věcí používáme a funguje, takže nemusíme plácat.
Pokud manžel plácne, tak je to po provokačce dcery v rámci nějaké „hry“. Ale jinak je nechávám si to vyřešit po svém. Někdy bych situace řešila jinak nebo jim předešla, aby ke konfliktu nedošlo a přitom neutrpěla moje autorita a došla jsem toho, co potřebuju. Hodně se mi osvědčilo s dítětem mluvit a hodně věcí porovnávat s pohádkami a postavičkami.
Promluva s ním je? Jak byl vychováván on?
- Citovat
- Upravit
28.1.16 20:45
Ano výchova s fyzickými tresty nikam nevede. Zkus vždycky manželovi ukázat, jak na to. Ono i to dítě z něho vycítí jeho nervozitu a tím se celý konflikt stupňuje.. Samo občas nejsem tak empatická jak bych chtěla, a vím že ty konflikty jsou horší… U nás se vede výchova bez fyzických trestů. Za to jsme, ale důslední. Zpočátku, jsem tak nějak od okolí vnímala, že dceru chceme rozmazlit, nebo že si může dělat co chce apod. Lidi tohle hodně zaměnují, když se zmíním, že dceru nebijeme. Ted se ale ukázalo, že je to naopak. Začli jsme se více stýkat s jinými dětmi… kde fyzické tresty jsou na denním pořádku. Až je mi nepříjemné se s nimi stýkat. naše dcera je vychovaná, nemusíme nic opakovat dvakrát, dobře ví, že to co řekneme to platí. Nebo se odchází z herny apod. Jiným dětem se to opakuje tak dlouho dokud nedostanou na zadek.. A ty bité děti, neumí sami řešit konflikty, po rodičích se oháněji, to samé po jiných dětech. Neznají jiný způsob.. Když jsem se zeptala známé, jak si spolu sourozenci hrají, tak prý ta starší toho malého bije, pokaždé když „něco“ udělá.. Jakmile tohle řekla, jako bych viděla jejich otce.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.16 21:16
Promluv si s mužem, ale ono je to částečně dané jejich naturelem, my ženy jsme daleko více empatické a tím, že jsme s těmi dětmi neustále, vycítíme a dokážeme daleko lépe některým situacím lépe předcházet. Vím že i když se můj muž snaží, nedokáže rozpoznat rozdíl mezi tím, kdy je dcera opravdu hodně unavená a nemá smysl sní diskutovat a kdy se jen capí a vymýšlí si. Zkrátka jim chybí to proč jsme my ženy matkami. Když to pochopíš bude to pro tebe snažší pochopit a řekla bych že i to dvouleté dítě není tak malé aby ten rozdíl nepochopilo, bude vědět, že zkrátka táta jedná trošku jinak než máma a o některých věcech sním nemá smysl diskutovat.
@brulinka přeju ti, že se ti snaží vychovávat dceru bez plácání, pouze důsledností a přeju ti aby i další dítě či děti takto fungovali. Já mám dceru také vychovanou, jsme důslední, ale prostě je taková povaha, že i když ví, že splníme věci které řekneme, tak i přesto občas prostě nezbyde nic jiného než jí plácnout. Prostě když má svůj den, nic sní nehne
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ariadne
28.1.16 21:52
Jo a jak psaly ženský. Dítě fakt pozná co na koho platí. Jinak se bude chovat s tebou, s tátou a úúúúplně jinak s babičkou. My s bydlíme s tchýní, takže má kontakt denně s námi oběma a je rozdíl i tak v tom, jak se chová. Babička si nechá dost líbit, ale to je její problém. Ke mně si to nedovolí.
- Citovat
- Upravit
28.1.16 22:26
@brulinka tahle tvoje teorie se hodně může tlouct s povahou dítěte… my máme dvě děti, k oběma přistupujeme naprosto stejně, dcera je přesně taková jako píšeš, nikdy jsem jí plácnout nemusela, zato syn je úplný opak. Jsme důslední, snažíme se vyjít vstříc, ví že nás v má podporu a vždy se chceme domluvit, ale je nám to houby platné. Fyzické tresty tedy nic nevyřeší, v tom s tebou souhlasím, jen ne každé dítko je takto tvárné jak píšeš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.1.16 23:32
No tak ja asi tuším, ze to je celkem normální, ze je to tím, ze s nim neni tolik a i kdyz pak treba i je, proste mu chybí ten zensky takt, nebo jak bych to vyjádřila. Asi mi na tom štve i to, ze dite je na me dost závislé a tím ze je manžel z jeho pohledu zbytecne zlý mu u dítěte na popularitě moc neprida. A to já urcite nejsem nejaka rozmazlovaci matka, dítě je vychovane.Ale proste jsem k tomu dospela, ze je lepší o kousek ustoupit a celkove je pak po mem, nez to resit násilným: bude po mem - a pak resit nespolupracujici dítě v afektu. Problém je asi i v tom, ze dite u manžela nevi kam az muze zajit, protože někdy mu projde to co by u me už neproslo a někdy dostane na zadek za něco, co bychom spolu vyresili v legraci. Muž to zpetne většinou uzná, ale v reálu se mu to stejne moc nedaří vylepšit. zakl.
- Citovat
- Upravit
29.1.16 08:57
Pokud je na tobě dítě hodně závislé a ty to nechceš, domluvte se s mužem, že bude s dítětem častěji sám a uvidíš, že si sním poté dokáže i lépe poradit. Já od šestinedělí chodím na pár dní v týdnu do práce a celkem si muž dokáže poradit, ale prostě já bych taky některé věci řešila jinak, pokud muži nedáš příležitost, nikdy to nebude dobré. Muži hlavně musíš vysvětlit aby byl důsledný a uvidíš že to postupně půjde
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Ahoj,
chci se vas zeptat na názor a zkusenosti. Nejsem uplne zastánce výchovy bez fyzických trestu, ale jak dítě roste (2 roky) a da se s nim domluvit, zjistuju ze placani na zadek uz v podstate nepoužívám, většinou se nejak domluvíme. Chce to ale samozřejmě dítě znát, vědět co očekávat v různých situacich a mít trochu cit co v dane situaci pomůže. Jenze manžel proste ten cit nema a radši občas placne a me to mrzi, protože proste vim, ze to nebylo potřeba a dalo se to vyřešit v klidu.Neni žádný tyran, ale stejně si vždy připadám, jako bych dítě zrazovala, kdyz se na to koukám a nedokážu ho primet to resit trpeliveji.
Co na to říkáte?
Diky za názory.