Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vyjíždím na děti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.4.24 21:39
Já ve chvíli, kdy na mě podruhé nereagují, vypínám internet. Ale mám puberťáky. Mladší dokáže být urputný a otravný taky, v 5 letech taky mele pořád dokola. Pevné nervy to chce. A občas to fakt ujede. Buď na sebe hodná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 21:43
Tak to je jasný, jsi přehlcená. Není to snadný, když se nedokážeš naklonovat. A občas ten pohár trpělivosti přeteče.
Když moje děti něco potřebují, tak to potřebují hned, nejlépe ještě dřív než tu potřebu vysloví. Když pak jede jeden přes druhého, mám taky dost.
Nejsem teda řvací typ, ale zdrhací. Prostě si odejdu třeba do koupelny. Nádech, výdech, “jsou to jen děti”, ok, naberu sílu a jdu. Jestli je to lepší než to řvaní? Asi ne, ale prostě je to přirozená ulevující reakce na přetížení.
Taky bychom to mohly řešit třeba flaškou, že. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 21:44
Myslím, že v tomto případě jste na sebe moc přísná. Člověk prostě nemůže být vždy 100%. Spíš jestli na sebe nekladete moc velké nároky. Je normální sem tam bouchnout. Opakované dotazy mě taky vytočí 
. Člověk prostě začne být nervózní, že něco nestíhá nebo je tam třeba najednou strach a už je toho najednou moc. Pomohlo by Vám být trochu větší flegmatik, ale to nevím jestli se Vám povede. Jinak bych to řešila pak omluvou. Omluvila bych se, že jsem tak křičela. Zároveň bych řekla proč mě to tak naštvalo. Děti to pochopí a manžel taky. Jsou to normální emoce, jste člověk ne superman.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 21:46
@andelka83 Já mám zatím Famili Link, tak blokuju telefon dceři na dalku 
(když nevnímá) Anonymní, to chce klid. Já vybuchuji většinou večer, když jsem unavená a holky začnou dělat binec. Být matka je někdy náročné. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
stroužek
7.4.24 21:48
Taky se mi to čas od času stane, pak je mi to líto. Holt toho je na mámy někdy moc…
- Citovat
- Upravit
7.4.24 21:56
Zamerila bych se na sebepozorovani, to hodne pomohlo me - vsimat si situaci, kdy jsem vybouchla a co k tomu prispelo + vsimat si projevu svyho tela. U sebe vim, ze daleko casteji vybuchnu, kdyz je po zemi hroznej bordel a roztahany hracky a veci vsude.. a ze vybuchnu spis vecer nez rano. Takze pokud mame nejaky narocnejsi den, tak si odpoledne alespon trochu pouklizim zem, protoze vim, ze je to pro me takovy ten hrebicek do rakve 
a projevy tela - proste citim ten tlak, zatne se mi celist, jdu do napeti.. resim to ruzne - nekdy se jdu vydychat na balkon, nekdy skacu a vyklepu to ze sebe, nekdy si pustim hudbu.. proste neco, jak se vybit ci zklidnit, aby to nikdo neschytal
Myslim, ze to zaziva skoro kazda, obzvlast, kdyz je deti vic
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 21:59
@andelka83 @Pitřice Kde zakladatelka psala o tom, že ji děti neposlouchají, protože sedí na internetu?
Vždyť píše jen o tom, jak její okolí pořád dokola mele ty samé požadavky na ni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 22:22
@Dollorres píše: Více
Já to mám tedy taky, jsem řvací, takže bohužel jdu také do výbuchu. Čím jsou děti větší, tím je to méně časté, protože ty požadavky jsou tak nějak normálnější. Uvědomila jsem si, že účelem není seřvat děti, ale uvolnit ten vnitřní tlak a zoufalství.
Co s tím? Nevím. Moje (skvělá, úžasná a hodná) mamka tvrdí, že je důležité, že děti pochopí, že dospělí jsou taky jen lidi a mají své limity. Já se s tím snažím bojovat, ale ne vždy to vyjde. Teď už to na sobě někdy poznám dopředu, tak děti varuju a vysvětluju, že se výbuch blíží a že až začnu křičet, ať si to neberou osobně, ale ideálně ať teď trochu uberou, že toho mám dost.
Příspěvek upraven 07.04.24 v 22:26
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 22:24
Znám, taky opakuju několikrát a pak už houknu důrazně. Ale holky už jsou asi zvyklé, nevypadají, že by se bály, a konečně dají tu chvilku pokoj, než mám čas se jim věnovat. Nedávno jsem zrovna nad tím dumala, proč mě ty jejich opakované urgence tak zaručeně vytáčejí, asi jsem ve stresu z toho, že to prostě nestíhám - a ono se to upřímně ani stihnout nedá, že jo. Nebo situace, kdy jim opakovaně říkám, aby něco nedělaly, i jim řeknu samozřejmě proč, ale je to houby platné, tak to pak už taky zařvu. Rozhodně to není moje prvotní reakce, ale když na nic jiného neslyší, tak se tomu prostě nevyhnu, ač bych samozřejmě ráda. Ale tak v přírodě si taková máma lvice taky zařve na mládě a ožene se po něm, když už to přehání, jak jinak dát najevo, že tohle už je fakt za hranicí únosnosti?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.4.24 22:59
Zakladatelko, posílám
Mám sice jedno dítě, ale to nezavře pusu ani ve spánku, v okolí nám říká každý, že „tohle“ by doma nechtěl, no máme to Taky trpím na výbuchy vzteku, když mele něco stále dokolečka dokola a já kvůli tomu mám pocit, že nestíhám a je na mě vyvíjen nátlak 
Jak tomu předcházet, úplně asi neporadím, ale nastavila jsem si v hlavě, že při třetím zopakování čehokoliv dítěti důrazně řeknu, např. „ano, namažu ti palačinku, přestaň to pořád opakovat, je mi to nepříjemný, zase akorát vybouchnu, budu na tebe křičet a to já nechci“, posledních pár týdnů mám pocit, že dítě konečně pochopilo, naučila jsem se pak i reagovat ex post, kdy dítěti po výbuchu vysvětlím, že jsem na něho křičela, protože mi to pořád opakovalo i přes upozornění a mrzí mě to, ale nejsem schopná to ovládnout. Není to kdovíjaká rada, ale na mě to celkem funguje a fakt už tolik nevybuchuju, protože mě dítě přestává včas „vysírkovat“
- Citovat
- Upravit
7.4.24 23:08
@Limi123 píše: Více
A pomáhá to, když děti dopředu varuješ, že už se blíží výbuch? U nás totiž vůbec. Začnou to brát vážně, až když začnu ječet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.24 23:12
Máš nějaký čas pro sebe, děláš něco, co tě těší? Sama? Netrpíš náhodou syndromem hodné holčičky? Mě to také děsně stresuje, že mají děti neustále spoustu požadavků, a já jim je nemůžu všechny splnit, ani kdybych chtěla. Na druhou stranu chápu, že to ani není záhodno, že se musí naučit čekat, že se musí naučit přijmout mé ne, respektovat mé hranice. Já se snažím ty kolovrátkové požadavky ignorovat. Informuji, že nejdřív dodělám to a to a na další požadavky prostě nereaguju. Zkus najít nějaký způsob, jak si zachovat svůj klid, i kdyby to mělo spočívat v tom, že si nasadíš sluchátka. A když budeš zazdrojovaná, tak to půjde lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 00:14
Znám to důvěrně Mně pomáhá sledovat se, navnímat si ty drobné reakce těla kdy už jsem ve stresu, ale ještě nekřičím. Teď už to ve většině případů umím poznat, a mně pomáhá vzít si sluchátka a pustit si hudbu - přehluším děti a navodím si lepší náladu. Rozdýchám to a zas je dobře. Starší jde taky často do vývrtky a vzteká se, háže věcma, křičí, má sedm let takže už to nelze svést na období vzdoru učím ji to samé - vnímat se, poznat ten bod zlomu, najít si co mi v tu chvíli pomůže. A zároveň ji na to upozorňuju - už zacházíš daleko, dýchej, zkus to zklidnit. Je to proces a ne vždy to vyjde (a ono opravdu není na škodu, když děti zjistí, že rodiče jsou taky lidi).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.4.24 00:14
No, ja jsem to mela asi podobne. Musela jsem se naucit driv se ohradit. Ne, maminka ma jen dve ruce a musis pockat. Taky delegovat, tady mas lzicku a pojd mazat palacinky se mnou. Taky kdyz na me pada zoufalstvi a frustrace, tak proste prerusim cinnost, zavolam deti k sobe a mazlime se. Hodim se vic do klidu, kdyz to jde, jen je pozoruju. Nic z toho nemam jako 100%, hlavne v casovem tlaku, ale urcite to z velke casti pomohlo. Ted uz jsou trosku starsi a je s nimi lepsi domluva.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Potřebuji se vypsat. Mám se sebou problém, že vyjíždím na děti. Mám dlouho trpělivost a najednou úplně vybouchnu. Třeba po mně dítě něco chce, prosí, ale já zrovna něco dělám. Tak řeknu, dám ti, ale potřebuji tady domýt ten talíř. A dítě zas prosí, a já zas opakuji, ano, až domyji talíř, a znova a znova, až totálně vybouchnu a začnu řvát a křičet tak, až je vidět, že se mě ty děti v tu chvíli bojí
. Nebo od změny času mi jedno dítě strašně špatně usíná, ne jen o hodinu déle, tak o tři hodiny déle, než před tím. Chvíli uspávání, jsem milá, nejde to, tak si dáme chvíli zas v obýváku, pak to jdu zas zkusit, zas to nejde, tak zas dáme chvíli pauzu od uspávání a pořád jsem v pohodě, ale pak přijde moment, kdy se strašně naštvu a zas to dítě seřvu. 
Ze sekundy na sekundu se ty moje emoce vevnitř změní z Pohoda, nic se neděje, trpělivost, na hrozný záchvat vzteku. Jako bych měla omezené množství trpělivosti, ale bez varování se to najednou vyčerpá a výbuch je tu. Potřebovala bych nějak vytušit, že se ta moje rezerva blíží k nule, a pak vědět, co vlastně s tím. Jestli někam odejít nebo fakt nevím. Vedle hněvu se vždy dostaví pocit neskutečné frustrace, že se maximálně snažím, ale tomu, co řeknu, nikdo nenaslouchá, že nevidí, že už dělám maximum pro to, abych vyhověla, ale musí pár sekund počkat. Jak do mě opakovaně hučí, tak to na mě působí jak rozbuška. Dnes ráno jsme měli takovou scénu. Mazala jsem palačinku mladšímu dítěti a starší furt Já chci taky namazat, pořad dokola. A já pořád dokola Ano, namažu, jen co domažu tuhle. Za těch deset sekund to stihla říct snad pětkrát a já se najednou slyšela, jak na ni zblízka řvu, ano, namažu, řekla jsem, že namažu, tak namažu, to platí. Až z toho měla slzy v očích. Ale proč, proč nedokáže doslova deset sekund počkat? Proč musí pořad jet jak kolovrat? Copak ta informace není jasná? Já řvala, protože jsem byla v tu chvíli zoufalá, že něco opakovaně říkám a není to přijato, a pak, že jsem cítila stres, že se po mně teď hned něco chce, ale já to v tuto chvíli fakt udělat nemůžu.
Nejvíc se mi to stává s dětmi, ale už i manžel takhle zažil jeden můj výstup. To zas praskla odsávačka do nosu, v šest ráno na Silvestra, děti zasoplený a jak kolovrátek jel, že musím koupit novou, že takhle už nebude odsávat. A já opakovaně, že ano, koupím. A tak dále a tak dále a najednou jsem na něj řvala, že jsem snad řekla, že ji koupím, tak ji koupím, ale je šest ráno, jestli mám jít hned. Tak jen překvapeně řekl, že hned ne. Já vím, že mě tady půl emimina odsoudí, ale třeba se tu objeví nějaká přínosná rada.