Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Můj otec je alkoholik v posledním tažení. Zničil si tím rodinu, sebe, přišel o dobrou práci. Byl i na léčení, ale spadl do toho zas. Nemá žádnou motivaci, ani nás děti, vnuka, sovjí maminku, nic. Primářka na oddělení, kde se léčil, řekla, že 90 % lidi do toho spadne zas. Držím ti palce, ať jsi v těch 10 %.
No na to se nedá nic jiného říct, že jsi skvělá a jen tak dál. Já jsem roční nekuřák po létech kouření, takže tak trochu chápu.
@beruskalienka píše:
Alkoholizmus sa vyléčit nedá. Možeš byt do smrti abstinujúci alkoholik. Recidíva može nastat i po nekolik let. Mojej priatelke umrel brat ako 35-ročný, rozpadli mu játra…moje tetička má brucho ako v 8-mesíci- ale má „jenom“ cirhozu jater, nie je to dost silná motivácia?
já se ale neptala jestli se to dá vyléčit, vím že musím být opatrná a že navždy budu recidivista, jen jsem chtěla sdílet podobnou zkušenost s někým kdo zažívá to stejné nebo pobodné ![]()
@Anonymní píše:
Pila jsem určitě deset let a ke konci už to bylo fakt hodně. Pila jsem sama, flašky měla všude. Přestala jsem pít ze dne na den. Dostala jsem nové zaměstnání a k tomu služební vozidlo. Před tím jsem nikdy neřídila a strašně jsem to chtěla umět. A tak jsem začala řídit a s pitím byl konec. Od té doby a je to už 15 let už vůbec nemám na alkohol chuť. Je zajímavé, že si dát skleničku můžu. Nechutná mi to a tak si už druhou nedám. Nepiju na oslavách, na silvestra, ale klidně můžu. Ale nechci. A nemusím si to odpírat, nechutná mi to. Všude jezdím autem a mám tak výmluvu. Občas mě někdo polituje, že se nemůžu ani napít a nechápe, že já opravdu nechci. Líbí se mi mít čistou hlavu. Držím palce s odvykáním.
Ahoj, tak to jsi taky dobrá a jsi na tom stejně jako já. Ze dne na den jsem se naštvala a řekla si a „dost“ a od té doby nic. Řízení a volnost ohledně čisté hlavy je mi přednější, než čekat na vystřízlivění jednoho panáka nebo celé flašky… a věř mi že těch možností a nabídek mám dost a motivací taky (máma se upila k smrti) a rozhodně to nebyl ke konci hezký pohled. Jen se ze mě stal totální odpůrce alkoholu a občas to dávám moc najevo, ale to už si blízcí zvykli, někteří to tolerujou a mlčí a druzí se zasmějou a řeknou že umí pít. Tak kolikrát si vzpomenu jak jsem to uměla kdysi taky a jsem ráda že jsem přestala ![]()
Holky díky za podporu, že v tom nejsem sama a že se najdou lidi kteří o tom dokážou debatovat, aniž by mě odsuzovaly…
A pokud můžu poradit těm co o sobě začínají přemýšlet jako o závislých i v sebemenší míře, tak doporučuji se jít podívat na ldnku a uvidíte jak můžete dopadnout.
Nikdy jsem nevynechala práci, nikdy to nebylo podle známých až zase tak „hrozné“, nikdy jsem neřídila opilá, ale vždycky jsem dala přednost pití před sportem, knížkou, atd… a když jsem pomalu zvyšovala dávky a vypila to co vypijou chlapi ve dvouch, tak už mě docvaklo že to není v pořádku. Když jsem se těšila z práce domů, jak stres zaženu panákem
prej jedním a lahev pryč skoro celá… tak to je podle mě závislost…
Já ani nejsem odpůrcem alkoholu. Mě už je alkohol jedno. Spíš lituju ty lidi, že jim bude špatně a jsem ráda, že mě ne. Když se ohlédnu zpátky, tak se za to pití stydím. Mohla jsem dopadnout daleko hůř. Chovala jsem se jak idiot a všichni pod vlivem se chovají jak idioti. Ale je to jejich boj. Já už to nechci.
@Anonymní píše:
@jana1182Já ani nejsem odpůrcem alkoholu. Mě už je alkohol jedno. Spíš lituju ty lidi, že jim bude špatně a jsem ráda, že mě ne. Když se ohlédnu zpátky, tak se za to pití stydím. Mohla jsem dopadnout daleko hůř. Chovala jsem se jak idiot a všichni pod vlivem se chovají jak idioti. Ale je to jejich boj. Já už to nechci.
Tak nějak, ale jsem ráda že mě to potkalo do této doby, než kdyby to mělo teprve nastat, protože OPRAVDU to bylo děsný
Zakladatelko, jak to probiha dal? Verim, ze jsi stale cista a moc ti k tomu gratuluju
.
Muj EX je bohuzel alkoholik a zkusila jsem to s nim vydrzet, sel i na leceni, ale bohuzel do toho znovu spadnul. V kazdy praci vydrzel max. mesic, pak ho vyhodili, to samy z ubytovani. Lzi na dennim poradku… Strasne moc jsem mu chtela pomoct a podporovala ho…stale si to trochu vycitam, ze jsem to nedokazala. Vim, ze to neni moje chyba, ale stejne me to kvuli nemu mrzi
. Bohuzel jeho rodice mu vzdycky uveri ty jeho lzi je mi jich az lito, ale meli by byt tvrdsi…
Hodne mi pomaha, kdyz vidim, ze aspon nekomu se to dari…