Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Vzdor v domácím prostředí 3letý syn
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
6.5.22 13:17
Vzdor v domácím prostředí 3letý syn
Dobrý den, potřeboval bych radu, či možná jen náhled rodiče, který tyto situace obdobně musel řešit. Syn je již od malička hodně aktivní dítě a vyžadoval si neustálou pozornost. Již v 10m začal běhat. Všude byl spadnutý a rozbitý, kdekoli jsme šli. Museli jsme se mu hodně věnovat, protože sám se nikdy nedokázal zabavit. Od malička též bojujeme s jídlem, že malý nechce jíst. Každé snězené jídlo je malý zázrak. Syn je hodně upovídaný, je hodně chytrý až "vyčůraný jak se říká, začal brzo mluvit, stejně jako kdysi jeho táta 
ale, také temperamentní a má svou hlavu, bohužel z dlouhodobého hlediska si s ním nevíme rady, jak si postaví hlavu, tak přes to nejede vlak.
Pokud se po něm něco chce, vše mu říkáme hezky, či motivačně, aby měl chuť spolupracovat. Bohužel se to nesetkává s pochopením, když se mu nechce tak to prostě neudělá. Již jako malé minino se hodně válel po posteli nebo po nás jako rodičích, ačkoli jsme mu říkali a vysvětlovali, že se to nedělá. V tomto trendu pokračuje ikdyž mu jsou 3 roky. Někdy nám příjde, jak kdyby se choval jako zvíře. Ve chvíli napomenutí jedním uchem tam druhým ven. Když příjde i plácnutí po zadku, nic si z toho nedělá a peklí znovu. Přijde nám, že v určitých okamžicích má svůj svět a nechce do něj nikoho pustit nebo si jede jen to svoje. Nedávno se mu narodila sestřička, k ní se chová ohleduplně, ale k nám stále ne, je to stejné jak před jejím narozením.
Pokud něco provede špatně, snažíme se mu vše vysvětlit, ale zpětná vazba pochopení prostě není, jak kdyby se nic neřeklo. Člověk vysvětli jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát ale za cca 2roky, některé věci by člověk řekl, že by syn pochopit mohl, ale jsme stále na bodu mrazu. Jsme ze všeho již nešťastní a unavení. Vysvětlujeme snažíme se držet si chladnou hlavu, někdy se člověk neudrží a bouchne prostě dostane malý na zadek, ale za chvíli si z toho nic nedělá a pokouší znovu, bouchá do nás naráží hlavou, válí se po nás a dělá mu dobře, že se někdo vzteká a ještě se směje a hecuje, z toho má obří radost. Mámu nerespektuje o dosti více, má z ní srandu, ačkoli říká, že ji má rád. Není schopný se zabavit doma sám, ač třebas venku na pískovišti si krásně hraje. Doma má spoustu hraček a možností.
Má někdo prosím obdobné zkušenosti, či případné tipy? Nám už dochází nápady a popravdě i trošku vůle. Je to vše hodně vyčerpávající i vzhledem k tomu, že máme i malé miminko. Je mi jasné, že každé období si nese své klady i zápory, ale vzhledem k množství stejně starých dětí kolem nás nám přijde, že jsme extrém dlouhodobě 
Děkuji
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.5.22 13:47
Nepotěším tě, ale fakt, že musím něco opakovat roky dokola, než to doputuje do mozku a ten to zpracuje, už mě nerozhází 
Syn má skoro 10 a to, že si má ráno odnést pyžamo do postele a vyčistit zuby mu opakuju určitě 8 let den co den 
Spíš je alarmující, jak píšeš, že „když si řekne, že něco neudělá, tak s ním nehneme“. O jakých věcech například mluvíš? Jak reaguješ na jeho „tohle dělat nebudu“?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.5.22 14:15
@unuděná píše:
Nepotěším tě, ale fakt, že musím něco opakovat roky dokola, než to doputuje do mozku a ten to zpracuje, už mě nerozhází
Spíš je alarmující, jak píšeš, že „když si řekne, že něco neudělá, tak s ním nehneme“. O jakých věcech například mluvíš? Jak reaguješ na jeho „tohle dělat nebudu“?
Právě, syn se taky sekal, že něco neudělá, já se sekla, že udělá… No, většinou jsem zvítězila já Ale byl to boj kdo s koho… Musela jsem si vyslechnout stokrát, že to nechce dělat, pak hurónský řev, válení se po zemi, opět řev.,. Teď je mu 5,5 a zkouší to na učitelky ve školce. Pořád si stěžují, že je neslyší, nevnímá, když po něm chtějí něco, co on nechce. No, co jim mám na to říct. Na mě to už nezkouší… Jo, nejčastěji jde o úklid
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.5.22 14:20
Znám a radu nemám. Dnes jsem ho v ponožkach a pyžamu vezla do školky některé dny jsou u nás masakr
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.5.22 14:29
@JoJan píše:
Dobrý den, potřeboval bych radu, či možná jen náhled rodiče, který tyto situace obdobně musel řešit. Syn je již od malička hodně aktivní dítě a vyžadoval si neustálou pozornost. Již v 10m začal běhat. Všude byl spadnutý a rozbitý, kdekoli jsme šli. Museli jsme se mu hodně věnovat, protože sám se nikdy nedokázal zabavit. Od malička též bojujeme s jídlem, že malý nechce jíst. Každé snězené jídlo je malý zázrak. Syn je hodně upovídaný, je hodně chytrý až "vyčůraný jak se říká, začal brzo mluvit, stejně jako kdysi jeho tátaPokud se po něm něco chce, vše mu říkáme hezky, či motivačně, aby měl chuť spolupracovat. Bohužel se to nesetkává s pochopením, když se mu nechce tak to prostě neudělá. Již jako malé minino se hodně válel po posteli nebo po nás jako rodičích, ačkoli jsme mu říkali a vysvětlovali, že se to nedělá. V tomto trendu pokračuje ikdyž mu jsou 3 roky. Někdy nám příjde, jak kdyby se choval jako zvíře. Ve chvíli napomenutí jedním uchem tam druhým ven. Když příjde i plácnutí po zadku, nic si z toho nedělá a peklí znovu. Přijde nám, že v určitých okamžicích má svůj svět a nechce do něj nikoho pustit nebo si jede jen to svoje. Nedávno se mu narodila sestřička, k ní se chová ohleduplně, ale k nám stále ne, je to stejné jak před jejím narozením.
Pokud něco provede špatně, snažíme se mu vše vysvětlit, ale zpětná vazba pochopení prostě není, jak kdyby se nic neřeklo. Člověk vysvětli jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát ale za cca 2roky, některé věci by člověk řekl, že by syn pochopit mohl, ale jsme stále na bodu mrazu. Jsme ze všeho již nešťastní a unavení. Vysvětlujeme snažíme se držet si chladnou hlavu, někdy se člověk neudrží a bouchne prostě dostane malý na zadek, ale za chvíli si z toho nic nedělá a pokouší znovu, bouchá do nás naráží hlavou, válí se po nás a dělá mu dobře, že se někdo vzteká a ještě se směje a hecuje, z toho má obří radost. Mámu nerespektuje o dosti více, má z ní srandu, ačkoli říká, že ji má rád. Není schopný se zabavit doma sám, ač třebas venku na pískovišti si krásně hraje. Doma má spoustu hraček a možností.
Má někdo prosím obdobné zkušenosti, či případné tipy? Nám už dochází nápady a popravdě i trošku vůle. Je to vše hodně vyčerpávající i vzhledem k tomu, že máme i malé miminko. Je mi jasné, že každé období si nese své klady i zápory, ale vzhledem k množství stejně starých dětí kolem nás nám přijde, že jsme extrém dlouhodobě
Děkuji
Myslím, že na to jdete dobře. Ale jestli ho baví váš vztek, co zkusit nereagovat. Jen mu nedovolit, aby do vás strčil, ale bez cirkusu kolem. Jinak opakuju i sedmileťákovi určité věci stále dokola a doufám, že někdy doputují do CML. Doma je určitě víc „zlobivý“ než ve škole. Ve školce se jistě potká s někým, kdo mu to zrcadlo nastaví. A až doroste sourozenec, taky mu bude zatápět. Myslím, že u dětí funguje důslednost a plnit to, co řekneš. Nediskutovat o věcech jako čištění zubů, mytí rukou nebo kdy má jít do postele.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.5.22 15:16
@Russet
@Russet píše:
Myslím, že na to jdete dobře. Ale jestli ho baví váš vztek, co zkusit nereagovat. Jen mu nedovolit, aby do vás strčil, ale bez cirkusu kolem. Jinak opakuju i sedmileťákovi určité věci stále dokola a doufám, že někdy doputují do CML. Doma je určitě víc „zlobivý“ než ve škole. Ve školce se jistě potká s někým, kdo mu to zrcadlo nastaví. A až doroste sourozenec, taky mu bude zatápět. Myslím, že u dětí funguje důslednost a plnit to, co řekneš. Nediskutovat o věcech jako čištění zubů, mytí rukou nebo kdy má jít do postele.
Důslední být chceme a děláme vše proto. Když chceme po něm mytí rukou, čištění zubů, či cokoli podobného trváme na tom. On si to naše občasné vztekání užívá a nabíjí ho to ještě více. Když člověk nereaguje, začně třebas bouchat nebo ser rozbíhat narážet do nás hlavou, nebo se po nás věšet. Opět ho okřineme a vysvětlujeme, případně odstrčíme, ne pokaždé to vůbec zabere.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.5.22 15:21
@PapeJ @unuděná vše samozřejmě vysvtělujeme dokola, proč se to dělá apod, že i táta se musí obléct i máma, že všichni musí jíst aby mohli růst apod. u oblečení ho kolikrát člověk musí nahánět po celém bytě. Na přehození plenky stejnětak. Odplenkování to je další kapitola sama pro sebe, prostě je zaťatý a nechce. Řekli nám to i učitelky za školky. Tak to necháváme volně. NAvíc teď bude teplej, tak věřím, že vše půjde snáze.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.5.22 06:26
Mi přijde, že kolem něj našlapujete hrozně opatrně. A jako byste měli strach reagovat adekvátně. Jako vztek je u dětí normální, když se jim něco nepovede, nebo když nedostanou, co chtějí. Někdy pomůže prostě jen obejmout, utěšit, projevit empatii, jindy postoj, že se může vztekat jak chce, ale třeba to čištění zubů si akorát prodlouží a je to jeho boj. Ale ve chvíli, kdy se agrese stává osobní (bouchání, válení se po vás atd.), tak to končí pro tu chvíli nějaký vysvětlování, ale nastupuje fáze: „Jo, kámo, tak teď už nemáš 1 problém, ale dva - a ten druhý se mnou.“ Jako kdyby vám ubližoval někdo jinej, taky budete adekvátně reagovat. Není vůbec od věci projevit naštvání a nelibost. A dovolovat si přímo na mě - to přináší akorát bouři - a děti to dobře vědí. Když se naštvu, tak to prostě lítá. K plácnutí na zadek pak ani nedojde - většinou fakt stačilo se pořádně od srdce naštvat s postojem, co si to vůbec dovoluje - v tu chvíli si prostě hájím svoje hranice. Ono - děti se mají naučit přežít ve společnosti. Nechat dítě někoho mlátit (rodiče) a zůstávat jen u vysvětlování - to není úplně dobrá informace, jak to chodí. Protože pokud si to dovolí jinde, třeba na jiný, dostane kyblíkem po hlavě. Což neznamená, že mu máte dát kyblíkem po hlavě, ale měl by vědět, že si s vámi akorát zadělal na potíž. Vysvětlovat pak můžete v klidu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.5.22 07:56
@JoJan píše:
@RussetDůslední být chceme a děláme vše proto. Když chceme po něm mytí rukou, čištění zubů, či cokoli podobného trváme na tom. On si to naše občasné vztekání užívá a nabíjí ho to ještě více. Když člověk nereaguje, začně třebas bouchat nebo ser rozbíhat narážet do nás hlavou, nebo se po nás věšet. Opět ho okřineme a vysvětlujeme, případně odstrčíme, ne pokaždé to vůbec zabere.
Sundat a odstrčit. Říct rázně ne. Tohle mi nedělej. Bolí to. Nemyslím, že bouchnutí by ho odradilo, spíš by vás začal plácat taky. Dozrává a zkouší, dost nevybíravým způsobem. Prostě to chce trpělivost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.5.22 10:39
@JoJan Já doma asi měsíc jedu hodně podle knížky Zkoušeli jsme všechno a Zlobivé děti neexistují. Hodně mi to doma s dětmi pomohlo. Je to jako o něco známější Respektovat a být respektován nebo Haló rodičovství. Ale je to zaměřené na menší děti (včetně batolat a miminek). Osvojila jsem si díky nim říkat „to ti nedovolím“, pokud vážně nechci, aby něco děti dělaly. Což mi znělo ze začátku hrozně divně, ale funguje to dobře. Myslím si, že i částečně díky tomu, že se mi vlastně ulevilo, že mám právo říct, že něco nedovolím. A protože to beru jako jakýsi závazek. Když řeknu, že něco nedovolím, tak už se o to přece musím postarat, abych to vážně nedovolila. Když řeknu, že se to nedělá, tak tam ten závazek není. Navíc to tříleté dítě už je docela dost schopné mi vysvětlit, kolik lidí tu věc, která se nedělá, ve skutečnosti dělá. Pak mi dost pomohlo říkat slovíčko „stop“. To se u dětí ujalo strašně rychle a jsou z něj nadšené. Znamená to, že v tu chvíli přerušujeme to, co děláme, protože nám ten druhý chce říct něco fakt důležitého. Pak řeknu to samé, co bych řekla normálně, ale s tím slovíčkem „stop“ je mi věnována od dětí mnohem větší pozornost. („Stop“. Syn se zastaví. „Končí chodník.“ „Neboj, já počkám“.)
Ten přístup v těch knížkách je hodně o tom, aby člověk poznal, proč se dítě chová tak, jak se chová. A dokázal přijmout jeho emoce, pomohl mu je vysvětlit a postupně ho naučil s nimi pracovat. Ale i o nastavování hranic. A o tom vyznat se sám v sobě. O tom, že ty na sobě poznáš, kdy jsi ještě v pohodě a kdy začínáš být naštvaná a ty hranice si nastavíš ještě v tu chvíli, kdy jsi jen mírně podrážděná a máš ještě sílu na to zvládnout tu reakci dítěte v klidu a s jasným myšlením. Ale taky o tom, že dítě od tebe dostane kus zodpovědnosti. Ať už za své emoce, tak i za jiné věci. Dáš jim možnost výběru. Což u nás znamená mnohem více klidu a více spolupráce. Ale je to teda opět i na tobě, že si musíš promyslet, z čeho dáš na výběr. Můžeš dávat na výběr jen z toho, co je pro tebe přijatelné. A jen takový výběr, který dokáže tvé dítě zvládnout (té zodpovědnosti musí být tak akorát).
Může to být ze začátku dost těžké mluvit a myslet jinak. Ale já u nás vážně vidím, že to strašně moc zabírá. Já mám mnohem lepší náladu, všichni jsme vyspanější, mám více energie. A když slyším děti, jak na sebe mluví, tak jsem fakt kolikrát nadšená, jak se s k sobě chovají empaticky. Nebo když to starší dítě (tříleté) najednou místo vztekaní se slyším říkat, že se něčeho bojí a přemýšlet o tom, co by mu pomohlo se bát méně. Nebo když vidím, že se jde samo na něčem dopředu dohodnout místo toho, aby mělo nějakou představu, mlčelo o ní a pak se vztekalo, že to chtělo jinak.
Za chováním jsou dost často emoce, boje kdo s koho a nejasné hranice a vyjadřování. Myslím si, že třeba u toho jídla (pokud tam není nějaký zdravotní důvod) by pomohlo dát na výběr (dáš si to nebo to? Dáš si celou naběračku nebo půlku? A pak jakési ignorování problémů. Nejíš, tak asi nemáš hlad. Další jídlo je až oběd, mezitím si můžeš vzít jablko (mezitím nic nedostaneš). Myslím si, že při dohadování může být dítě nervní a mít stažený žaludek. Nebo to pro něj může být souboj. Nedělala bych vědu ani z toho, když něco sní. Nechválila bych za to. Jako dítě, které odmítalo jíst můžu říct, že je to pro dítě mocný nástroj, jak „trápit“ své rodiče, aniž by dítě muselo jít do otevřeného konfliktu. Nebo jak toho rodiče „odměnit“.
Anonymně, je to pro mne ještě hodně citlivé téma.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.5.22 11:25
@JoJan píše:
@RussetDůslední být chceme a děláme vše proto. Když chceme po něm mytí rukou, čištění zubů, či cokoli podobného trváme na tom. On si to naše občasné vztekání užívá a nabíjí ho to ještě více. Když člověk nereaguje, začně třebas bouchat nebo ser rozbíhat narážet do nás hlavou, nebo se po nás věšet. Opět ho okřineme a vysvětlujeme, případně odstrčíme, ne pokaždé to vůbec zabere.
Já teď, když na mne začne syn „útočit“, tak mu řeknu, že to bolí a já mu to nedovolím, aby to dělal. A chytnu ho tak, aby mě nemohl bouchat, kopat do mě, ani do mne kousat. On řve a já mu jen v klidu říkám, že je asi hodně naštvaný, když chce kopat a kousat. A že tu jsem pro něj a dávám na něj pozor a nedovolím mu, aby ublížil sobě ani nikomu jinému. Ze začátku měl asi třikrát větší záchvat vzteku a musela jsem ho docela pevně držet několik minut. Ale potom mi s obrovským nadšením říkal, že už se uklidnil, že to zvládl a děkoval mi. Teď už většinou stačí několik vteřin. Nebo udělat jen pohyb, že ho chci chytnout a on se sám stáhne a začne mi sám říkat, že už je klidný, že už ví, jak se uklidnit. Minule se na mne usmál a říkal mi, že mě jen zkouší, jestli to pořád platí, že mu to nedovolím.
- Citovat
- Upravit
7.5.22 11:31
@Anonymní píše:
Já teď, když na mne začne syn „útočit“, tak mu řeknu, že to bolí a já mu to nedovolím, aby to dělal. A chytnu ho tak, aby mě nemohl bouchat, kopat do mě, ani do mne kousat. On řve a já mu jen v klidu říkám, že je asi hodně naštvaný, když chce kopat a kousat. A že tu jsem pro něj a dávám na něj pozor a nedovolím mu, aby ublížil sobě ani nikomu jinému. Ze začátku měl asi třikrát větší záchvat vzteku a musela jsem ho docela pevně držet několik minut. Ale potom mi s obrovským nadšením říkal, že už se uklidnil, že to zvládl a děkoval mi. Teď už většinou stačí několik vteřin. Nebo udělat jen pohyb, že ho chci chytnout a on se sám stáhne a začne mi sám říkat, že už je klidný, že už ví, jak se uklidnit. Minule se na mne usmál a říkal mi, že mě jen zkouší, jestli to pořád platí, že mu to nedovolím.
On je opravdu ještě malý a je dobře, že ten jen vztek řešíte v klidu. On se musí taky naučit, jak se ovládat. Musíte ho teď fyzicky zvládnout. Není možné, aby vás dirigovalo ani ne školkové dítě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
