Vzpomínky na dětství

@Nickjemuj píše:
Ahoj.
Snad je prispevek v dobré kategorii, jinak nevim, kam zařadit.

Začala jsem si psát, něco jako, deník. Ale zjistila jsem, že je to hrozný mišmaš, který většinou sklouzne ke vzpomínkám z dětství.

Psaní je pro me forma relaxu. Mám to ráda. Tvorím si vlastní svět, ve kterém je mi fajn. Bohužel, pokud píšu do deníku, provází mě při tom silné emoce. Brecim. Jsem naštvaná. Chvílemi pociťuji litost, chvíli vztek. Někdy silnou úzkost. Jaké by to bylo, kdyby moje dětství bylo jiné. Nebo kdyby mě snad vychoval někdo jiný.
A po těchto myšlenkách přichází zase jiné-výčitky. Že jiní třeba prožili větší peklo a já jsem jen nevděčna. Že chyba nebyla v matce, že měla sama nějaký problém, coz by ji teoreticky mohlo omluvit. Ja bych ji tak odpustila a vse by bylo fajn. Všechna ta vina a tíha pak padne na mě. A ja jsem jak křeček v kolečku.

Dokonce ani teď se mi nechce (můžeme rozebrat dál v diskuzi) rozepisovat, co jsem prožívala, protože mi to přijde ve finále malicherné.
Pociťuji na sobě příznaky psychického týrání v dětství. Procitala jsem různé stránky na danou problematiku a vse sedí. Co s tim ale dal?

Moc bych si vážila nějaké hlubší úvahy na dané téma. Popřípadě osobních zkušeností.

Vyrůstala jsem v nefunkční rodině. Otec alkoholik. Mlátil nás i mámu. Bylo to opravdu brutální - krev, otřes mozku, kopání do hlavy, topení ve vaně. Nás děti, třískal taky, ségru praštil do hlavy, když jí byly 3 a málem přišla o sluch. Celou ZŠ a z části i na SŠ mě šikanovali. V 6letech mě sexuálně zneužil kamarádův děda. No a říct to našim? Prostě nebyl nikdo… Máma to vydržela až do naší dospělosti. Je zajímavé, že u rodičů to začalo naopak - nejdříve fyzické násilí, pak jen psychické. Už jsou od sebe. Vídám je oba. Můj táta je medikován a je nejlepším dědou. Děti ho milují.
Já se v důsledku toho všeho po porodu syna zhroutila. Jsem v individuální psychoterapii mnoho let…týjo..asi 9 let. Musela jsem si spoustu věcí odžít, zpracovat, abych mohla jít dál. Nemusím vykládat o tom, jak jsem se sebepoškozovala a měla vymyšlenou sebevraždu. Zvládla jsem to bez medikace, ale cesta byla dlouhá. Našla jsem si psychoterapeuta. Teď mohu říct, že mám dětství zahojené.
Psaní jsme také zkoušela. Jenže přes slzy jsem neviděla na klávesnici. Někomu to pomáhá dostat to ze sebe právě touto formou. Říkám si, že dnes bych o tom mohla psát knihu…ale kdo by to četl, že?
A víš co? Díky tomu všemu jsem radikálně změnila obor. Vystudovala VŠ a nyní pracuji s ohroženými dětmi. Věnuji se krizové intervenci a náhradní rodinné péči. Moje práce je mým koníčkem. Na domácí násilí mi publikovali již ve škole studentskou práci…zkrátka jsem šťastná profesně - našla jsem se a to díky tomu, co zlého jsem si musela zažít. Na domácí násilníky mám čuch, zatím jsem se nemýlila.
Vše mě jen posílilo…i když… v jednu chvíli…málem zabilo.