Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vztah s dcerou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
6.6.22 22:01
Pořádný vztah jsi k ní neměla nikdy, tak se teď nemůžeš divit. Není to tím, že je jí táta vzácnější, prostě to z tebe cítí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 22:05
@Svistice píše:
Mám velmi nekontaktní jedno dítě a respektuji to. Nikdy jsem se kvůli tomu nelitovala, ač sama jsem velmi kontaktní.
Děti tu nejsou, aby plnily nase očekávání nebo abychom si na nich hojili své vlastní vztahové či dětské bolístky.
Tesat do kamene.
Zakladatelko, není to jen tak, že ti dcera náklonnost projevuje, ale dělá to jinak, než ty očekáváš/přeješ si? Proč tě napadá, že k tobě tříleté dítě nic necítí? Zkus zapátrat, proč se cítíš tak nejistá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
6.6.22 22:17
@Hibou Náklonost neprojevuje, nebo nevím teda jak. Nic nepozoruju. Možná to jen nevidim, nevim. Nečekám, že bude plnit nějaký mý očekávání, jen mi přijde divný, že si třeba nechce dát ani pusu, když já vyzvedávám ve školce, nebo když se ráno vzbudí a chci se s ní pobavit, jak se jí spinkalo a tak, tak mě radši pošle pryč, nebo leží na gauči, čteme knížku, chci jí pohladit po vláskách a okna hned cukne… to mi přijde prostě divné. Nebo myslíš, že to je normálí?
- Citovat
- Upravit
6.6.22 22:35
Mám dva kluky. Jeden je kontaktní a druhy nesnese tělesnou blízkost. A někdy mě to taky zabolí, chci ho obejmout nebo jen tak hladit a on na mě bručí. 
Už jako kojenec nesnesl šátek a pak nositko.
On mi zase víc tu náklonnost projevuje tím, že mi nosí nějaké předměty. Podává mi boty, klíče, pití, kartáček apod. Připadá mi tak nějak prakticky zalozenej. 
Precti si knihu: Nejsou stejné. Mě to pomohlo pochopit ty rozdily.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 22:41
@Anonymní píše:
@Koblizkova1980 No, abych pravdu řekla, tak jí dost zazlívám, ale ted už se spolu bavíme normálně a dost jsem na ní vázaná. Byla jsem její poslední dítě, a řekla bych, že na mě rodiče dost kašlali, neměli na mě čas. Ted už to chápu, tatka měl dvě práce a mamka toho měla nad hlavu taky, nicméně dětství nic moc no. Jak by to s tím mohlo souviset?
Zajímavé, že jsi to vnímala už v těhotenství. Věděla jsi, že cekas dceru?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 22:45
@Anonymní píše:
@Hibou Náklonost neprojevuje, nebo nevím teda jak. Nic nepozoruju. Možná to jen nevidim, nevim. Nečekám, že bude plnit nějaký mý očekávání, jen mi přijde divný, že si třeba nechce dát ani pusu, když já vyzvedávám ve školce, nebo když se ráno vzbudí a chci se s ní pobavit, jak se jí spinkalo a tak, tak mě radši pošle pryč, nebo leží na gauči, čteme knížku,chci jí pohladit po vláskách a okna hned cukne… to mi přijde prostě divné. Nebo myslíš, že to je normálí?
No ale to jsou přesně ta očekávání. A odmítnutí si nejspíš bereš strašně osobně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 22:47
Nic neděláte špatně. Některé děti se nejspíš tak narodí. A znám někoho, kdo to řešil - moje máma - se mnou. Vlastně mi o tom řekla až v mé dospělosti, kdy mi s mými - věčně na mně nalepenými dětmi - došlo, že si, ač moje paměť sahá hodně daleko do dětství, záblesky mám už z batolecího věku, nepamatuju, že by se se mnou naši, na rozdíl od mé mladší sestry mazlili. Přitom si rané dětství pamatuju jako bezpečné, láskyplné (1. vnučka, tj. dítě, kolem kterého se to dlouho vše točilo). Že si pamatuju že jsem občas seděla babičce na klíně, táta mě vzal na ramena a že jsem občas spala v posteli rodičů, když jsem měla horečky. Žádný mazlení, žádný pusinkování, nic.
A máma mi řekla, že to byla věc, kterou mockrát obrečela, protože si představovala, že bude mít holčičku, s kterou se bude dát poňuchňat a najednou já, která kontakt odmítala, ani chovat jsem se pak nechtěla.
Přitom já byla fakt šťastný dítě. Mně ke štěstí stačil pevný řád (že se táta vracel z práce v určitou hodinu, že v sobotu se chodilo k babi, že věci na svém místě, pravidla) a vrchol intimity pro mě byl, že jsem si natahala hračky do kuchyně, kde máma vařila.
Mám v sobě menší toleranci na intimní zónu, ve školce jsem trpěla celou vycházku, protože jsme se ve dvojicích museli držet za ruce a já musela myslet na to, jak je mi to hrozně nepříjemný. To si pamatuju tohle psycho. 
A že to mám hozený trochu jinak s tou blízkostí mi došlo až v dospívání, kdy se potkávaly různý party na akcích a hromadný seznamovačky a objímání a olíbávání… Prostě jsem se tak narodila.
Což neznamená ale, že jsem rodiče nemilovala! Jasně a moc. Ta citová vazba byla obrovská. Jen jsem nepotřebovala fyzický kontakt.
Prostě - nehodnoťte na tomhle základě váš vztah, neberte to jako něco negativního. Je dost pravděpodobné, že ona k vám nic negativního necítí. Že jí to prostě jen a pouze nechybí, že ji ani nenapadne, že by jí měli nrco chybět - nemá takovou potřebu. Neberte si to hlavně osobně. Jestli se tak cítí konformně. Já jsem třeba fakt ráda, že jsem jako dítě neměla pocit, že je se mnou něco „jinak“ a naši mě v tomhle nelámali.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 23:38
@Anonymní píše:
@terien A za pořádný vztah označuješ co?
Určitě ne to, že o tebe dcera nestojí. Kdyby to tak měla i s otcem, tak by se dalo brát, že je prostě taková, ale není. Pokud už v břiše od tebe cítila odstup, jinak to ani dopadnout nemohlo. Do toho hned sourozenec, celkem blbá kombinace pro zlepšení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.6.22 00:15
@Anonymní píše:
@terien A za pořádný vztah označuješ co?
Citila si v tehotenstve, ze s nou nemas puto, tak nejako si to popisovala. Riesila by som to s psychologom. Ten ma nadhlad. Moze to byt nieco, co si neuvedomujes. Nieco so vztahovou vazbou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.6.22 00:52
@Svistice píše:
Mám velmi nekontaktní jedno dítě a respektuji to. Nikdy jsem se kvůli tomu nelitovala, ač sama jsem velmi kontaktní.
Děti tu nejsou, aby plnily nase očekávání nebo abychom si na nich hojili své vlastní vztahové či dětské bolístky.
Přesně. Mám tři děti s různou mírou (ne)kontaktnosti a u všech se kolem toho věku cca tří let projevovalo chování, jako bych byla pro ně součást eráru: brek, že chtějí jít na kroužek s tatínkem místo se mnou, při mém příchodu do školky místo pozdravu „já chci jít na hřiště, chci abys mi koupila/prinesla/pozvala…“, proste takový poloignor někoho, kdo je pro ně naprosto samozřejmý. To ale nevypovídá nic o tom, že dítě nemá rádo mámu. Vypovídá to o tom, že má naprostou důvěru v mateřskou lásku, že je zdravě sebevědomé a začíná se osamostatňovat. Ono se to pak časem změní s tím, jak dítě začne mentálně a sociálně dozrávat. Pokud to teda nezkazí přecitlivělá máma, která si vsugeruje, že ji dítě nemá rádo a nesmyslně si nevypěstuje k dítěti averzi. Já už mám malé školáky a jak pěkně se ke mě umí chovat mě často dojímá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.6.22 06:33
@Anonymní píše:
@Svistice Nepotřebuju, aby na mě byla závislá. Jaks na to přišla?
Mozes mi napisat sz, ak chces.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.6.22 10:53
@Hoa Mai Mé nekontaktní dítě se naučilo na základě polopatických vysvětlení, že někteří lídé mají radost a dělá jim dobře, když je někdo obejme, dá pusu, přitulí se.
Takže pokud chce/má dobrou náladu nebo si o to člověk vyloženě řekne, vyhoví.
Ale jako nějaké pusinky na rozloučenou/přívítanou, objímání, chování… ti je pro něj ztráta času.
Náklonnost vyjadřuje spíš činny - něco mi vezme, vyskládá nákup, rozhodně se, že upeče bábovku.
Druhé dítě je zase extrémně kontaktní, že je to moc i na mě.
Tak doporučuju knihu zmiňovanou @Dollorres, případně na obdobné téma a jednodušeji podané je Pět jazyků lásky.
A ač se považuju za kontaktní, tak takové to pusinkování tetiček ze třetího kolene nebo objímání se s kamarádkami/kolegy taky nedávám. Když přijel do kanclu kolega z jihu, vždycky jsme se na něj a jeho uvítací objímací a líbací rytuály musela dopředu psychicky připravit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.22 12:55
Vztah s dcerou
Zdravím Vás a musím reagovat, protože i můj případ je podobný - ne-li stejný.
Také mám dvě dcery -již dospělé, dokonce provdané.
Když byly malé, vypadalo to s nimi přesně tak, jak i Vy popisujete. Jedna byla přítulná, hodná a milá (ta mladší) a ta starší vzdorovitá, neposlušná a odmítající jakékoliv mazlení.
S manželem jsme se o této situaci bavili a on mi řekl : „To ona nechce žádné mazlení, to stačí, když ji poplácáš po rameni…“ Ona se vždycky chovala spíše jako kluk - samostatný
kluk. (Žádné náznaky ale opačného pohlaví.)
Potom plynul čas. Obě dcery se vdaly a měly děti.
V poslední době se ale stalo něco, co bych nečekala ani ve zlém snu.
Moje starší neposlušná dcera se zamilovala do svého ženatého šéfa a rozvedla se v době, kdy ji její synové nejvíc potřebovali- v době puberty - (ten starší začal mít problém s drogami) a mladšímu se velmi stýskalo po mamince. Ona je totiž nechala i se svým psem na krku manželovi a odstěhovala se. Teď žije s tímto přítelem (nyní vdovcem).
Nikdy jsem jí tento krok nevyčítala - dozvěděli jsme se to stejně, když už bylo vlastně pozdě. To ale nebylo to nejhorší. Od té doby se dcera začala ke mně chovat povýšeně a pohrdavě. I před lidmi. Bylo mi to líto a chtěla jsem vědět, proč se tak chová. Dlouho nechtěla důvod říct, až nakonec po mém naléhání mi napsala velmi nenávistný dopis o tom, jak jsme ji (hlavně já) neměli rádi a jak jsme jí ubližovali, když byla malá. Z tohoto obvinění jsem dostala alergickou reakci na stres a začala pátrat, kde jsem tenkrát udělala chybu ve výchově.
A ejhle - přišla jsem na to (od jejich kamarádky z dětství), že vše bylo opačně. Ona že ubližovala své mladší sestřičce, když za nimi běhala a chtěla si také hrát. Tak že jí dupali na nožičky, aby za nimi neběhala. Chtěla být jedináček, což sama řekla a sestřičku nenáviděla.
Po tom nenávistném dopise jsem usoudila, že toto je nad moje síly, že s takovým „bolákem“ nemůže žít a obrátila jsem se na odborníky - psychologickou poradnu. Dcera s tím kupodivu souhlasila. Jenže: u psycholožky vše popřela. Řekla, že dopis napsala ve vzteku a že se jí moje výchova v dětství dokonce líbila. Ale že mi má za zlé, že náležitě neobdivuji jejího nynějšího patrnera (jejího šéfa) tak, jako ona (zkráceně řečeno). Dá se říci, že můj názor na něho je objektivní a střízlivý na rozdíl od ní, přesto jsem jí ho v žádném případě nerozmlouvala.
Nakonec jsem ještě zjistila, že nejen že se ke mně chovala jak uvádím, ale že mne pomlouvala u svých dětí, kritizovala vše, co jsem řekla a udělala a vše obrátila úplně do jiného a špatného, zlého významu, což se dá kvalifikovat jako šikana.
Jelikož jsem se do té doby jen bránila, nezbývalo nic jiného, než abych jí připomněla její rozvod a její lásku se svým synům. A je klid…
Jenže - - po tom všem už jí nevěřím, nemám chuť se s ní ani setkat, tak moc mne zklamala, že nevím, jestli ještě někdy budu schopná se s mou dcerou vidět a bavit.
Jaký propastný rozdíl je mezi mými dvěma dcerami, to ani nelze pochopit.
Nepíšu toto pro to, abyste měla strach, že se tato situace třeba vyskytne i u Vás, ale píšu to jako hroznou věc, která se stala mně a všechno začalo j e n odtažitostí mé dcery.
Takže Vám přeji, aby Vaše další vztahy byly šťastnější, než ty moje. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.22 13:07
Já si myslím, že je to dáno tím, že je starší…protože když se narodí první mimino, je to stres, pro matku je vše nové, těhotenství, porod, kojení, mimino a matka se víc hledá, je víc nervní, víc ve stresu, dítě je víc ve stresu a hledá klid u otce, matka se té lásce teprve učí, za dítě by sice i dýchala, řeší každej prdík, ale i tak jí to stvoření přivádí do stresu…druhé dítě se prostě už jen narodí a má vše 
myslím, že si k sobě cestu najdete, ale je normální že matka má ráda svoje děti každé jinak, stejně, hodně, ale jinak…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
