Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Vztekání se 10 měsíčního dítěte
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
18.1.07 23:04
Milá Mandicku,
myslím, že pokud maminka „nechává své dítě vyvztekat“ (v tom smyslu, který jsem popsala ve svém posledním příspěvku, tedy nechává ho být a nevšímá si ho), činí tak buď z bezradnosti, nebo v dobé víře, protože jí to někdo poradil. A jelikož se domnívám, že je to chyba, která může do budoucna komplikovat život mamince i dítěti, píšu to sem. Nerada bych se opakovala, ale na druhou stranu bych ti ráda nějak odpověděla, proto: roční dítě má sice nějaký pojem o dovolených a nedovolených věcech, dovede pochopit zákaz, ale má minimální výbavu se jím řídit. Tak zvaný „záchvat vzteku“ u takto starého dítěte je podle mého názoru bouřlivá emoce, která (trvá-li dlouho a není-li nablízku účinná pomoc či opora) může vzbuzovat úzkost. Pokud ho v tom nechám, může příště reagovat i při menším podnětu a ještě bouřlivěji. (Což mohou někteří lidé chápat tak, že se s nimi dítě pokouší manipulovat, podle mého názoru je to však omyl). Když ho v tom naopak nenechám (a nebála bych se ani kompromisů, tj. částečně mu vyhovět), dávám mu tím k nápodobě (v tomto věku je´den z nejdůležitějších druhů učení) způsob, jak do budoucna své emoce zvládat. Ale to se opravdu opakuji. Ještě snad, existují jistě děti, které jsou z důvodu své psychické výbavy „obtížněji zvladatelné“, ale u nich, podle mého názoru, platí to, co píšu, dvojnásob. Dovedu si také představit, že se mamince narodí dítě natolik jiné, než je ona sama, že se vzájemně domlouvají velmi těžko. Také proto jsem chtěla upozornit na to, že vzteklost a bouřlivé emoce nejsou u malých dětí ničím, co by se mělo rychle odstraňovat, ale něčím velmi přirozeným, s čím se má s pochopením pracovat. Jsem daleka toho odsuzovat jakoukoli dvojici, která se upřímně snaží dohodnout, jakoukoli maminku, která si láme hlavu nad tím, jak by mohla více nebo lépe svému dítěti prospět, opravdu.
Omlouvám se velmi, je to hrozně dlouhé, už jsem na mateřské moc dlouho 
. Zdravím, Lora
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.07 20:47
Loro,
já s tebou nebudu polemizovat o tom, o čem si myslíme každá něco jiného. Nejspíš si se nedostala do takových situací jako jsem se dostala já, když jsem dělala aupair v Anglii. Měla jsem v první rodině 2-letého klučika (a 2 holky 5, 7), který byl hodný, ale vztekal se až běda. Po svém 8 měsíčním pobytu jsem dosáhla toho, že ten klučík se přestal vztekat a začal mluvit a chodil na nočník. S tím vztekáním jsem to dělala dle mé přečtené literatury. Dávala jsem ho na jedno místo, kde jsem jej nechala samotného s tím, že se může vrátit, pokud se přestane vztekat. Po 3 měsících se téměř nevztekal a měli jsme spolu báječný vztah. Tulil se ke mě a měl mě moc rád jako já jeho. On (dle mého názoru) získal pocit sebevědomí, že něco dokázal a že si uměl poradit se svými pocity. Protože když se přestal vztekat, tak jsem mu vše vysvětlila a pochválila za to, že se sám dokázal utišit a přišel za mnou. Jeho máma byla velice spokojená s tím, jaká změna u něj nastala a že je i komunikativnější a veselejší. A říkal mi Tejdo. Jen ve zkratce. S malým miminkem jako je moje Kačka je to složitější. Nedokáže pochopit, co může a co nesmí. Ale už slavíme úspěchy. Už umí zareagovat na pochvalu i na ne, ne.
Tereza
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.07 20:44
Všechny vás moc zdravím,
už asi týden si pročítám toto téma, nejdřív jsem si říkala, že se mi snad nic takového nestane a ejhle, chlapeček se vzteká a já už jsem z toho KO. Vzteká se při položení do kočárku, při přebalování plínky, je to asi 4 dny, co začal až moc, zpevní se, prohne a chce se otočit na bříško (při přebalování). Většinou ho trochu plácnu buď přes ruku nebo zadeček nebo stehno, aby to cítil, pak začne plakat, jako když ho něco bolí (už ne vztekle) a do chvíle je klid. Lámu si s tím hlavu, jestli nejsem zlá. Každý večer si přemílám, jak to nezvládám, jak jsem hrozná matka. Ale nechci své dítě rozmazlovat. Dnes jsem si koupila další díl od H. Karpa „Nejšťastnější batole v okolí“, tak uvidím. První díl mi moc pomohl, věděla jsem si s miminkem rady, radila ostatním a teď jsem v koncích.
Hezký den.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.07 14:28
Blondýnko,
ještě ti poradím knížku PO DOBRÉM NEBO PO ZLÉM? od Zděnka MATĚJČKA!
Je výborná!
Menší výňatek, ale je třeba si to přečíst celé!!!
„........Na malého zlostníka ve dvou či třech letech bude tedy docela dobře platit-a nemusíme se příliš obávat pedagogických přestupků-když jím trochu zatřepeme, jednu mu šoupneme na zadeček a vystrčíme ho na chvilku za dveře. Až trochu zchladne, bude s ním daleko lepší dorozumění, než kdybychom se snažili přesvědčovat ho uprostřed takového zlostného výbuchu kdovíjak učenými slovy, že jeho chování není právě hezké a že se pro něj nesluší.
Jsou situace, kdy je opravdu dobré dát dítěti pocítit tělesnou převahu. Teď jde je o to, abychom nepřeháněli a uměli dobře odhadnout, kdy je to třeba a kdy ne.........“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Gabika
28.1.07 17:09
Ahoj,
mandicek a blondynka - v tom uryvku sa ale jedna o 2-3 rocne dieta, a nie 10 mesacne. S placanim celkovo nesuhlasim, a uz vobec nie u 10-mesacneho dietata. Blondynko - boje na prebalovacom pulte som zazila a zazivam s obidvoma detmi. Proste ho lezat nebavi, tak sa chce zabavit. Ty mozes urobit to, ze si na prebalovak pripravis nejaky zaujimavy predmet (vicko od pohara, tubu s mastou, hreben…), s ktorym sa bude hrat len pri prebalovani. Mozes spievat, hovorit riekanky… Ked uz nic nepomaha, chytim nieco do zubov (napr. mast v tube) a mavam s nou. 
Bezpecne ho to pocas prebalovania zabavi…
Gabika
- Citovat
- Upravit
28.1.07 19:15
Ahoj maminky,
pan profesor Matějíček byl milý pán, ale vystrkování dětí za dveře… v tom s ním nesouhlasím (a nejen v tom). Co je vlastně tak zvláštního na tom, že děti protestují, rozčilují se, bouřlivě nesouhlasí, vztekají se? Nebylo by zajímavější (a přínosnější) debatovat o tom, proč nás dětsky „nekultivované“ projevy emocí (ve skutečnosti zcela běžné a „normální“) tak ohrožují? Proč je chceme eliminovat, potlačit, zbavit se jich? Proč se bojíme, že nám děti „přerostou přes hlavu“? (Není to náhodou tím, že máme strach z vlastních „neregulovaných“ emocí? Co by se stalo, kdybychom se náhodou přestali ovládat?)
Zdravím, Lora
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.07 19:40
Loro,
přečti si tu knížku. Je moc zajímavá. Jak jsem psala, byl to jen výňatek, který nepopisuje celou knížku, ale jen jeho část 
Ve spoustě věcech by jsi s ním i souhlasila.
Třeba s čím souhlasím i já:
„..........Slyšíme často názor, že tělesný trest je ponižující a že není třeba ho užívat, protože jsou jiné tresty účinnější. Tedy předně, ponižující je každý trest, nejen tělesný.Patrně každý z nás si vybaví z paměti nějakou situaci, kdy by byl raději utržil pořádný bouchanec do zad než zcela nebolestivou slovní výtku, ketrá ho do hloubi duše zahanbila a vyvedla na dlouho z duševní rovnováhy. Ne nadarmo se říká, že slovo může bolet víc než rána bičem.
Vzpomínám si na jednoho otce, který sebevědomě prohlásil, že on dítě nikdy nebije a k takovému trestu by se nikdy nesnížil. Přitom ale trestal svého sedmiletého chlapce, který se děsil tmy a samoty, tím, že ho zavíral do sklepa - tedy hoch byl o samotě a ve tmě. Musel být pak předán do dětské psychiatrické léčebny, aby se z těchto pedagogických zá:,–( vzpamatoval.
Dítěti se nemusí nijak tělesně ubližovat, a přece se může v prvém slova smyslu týrat.................“
Nemůžu vypsat celou knížku, i když bych chtěla.
Jen ještě jedno, co napsal autor k této knížce:„Význam odměn a trestů je ve výchově zřejmě stále týž od věků do věků. Jen v různých dobách a společnostech se jedno nebo druhé více nebo méně zdůrazňuje, uplatňuje, hlásá a praktikuje. Dovoluji si pozvat čtenáře, aby se spolu se mnou laskavě zamýšleli, proč a kdy a jak máme dát ve výchově svých dětí přednost tomu "po dobrém“ nebo tomu „po zlém“. Rozumět sobě a rozumět dítěti, to už je totiž první rozhodný krok na cestě výchovy."
Gábiko,
dělám to co ty a musím říct, že všechno pomáhá. Jen chci dodat, že zavěšením nějakého předmětu (nejlépe hrajícího) se šnůrkou taky odvedeš pozornost. Moje Kačka chytá šnůrku a já ji v klidu přebalím. Ale někdy nemá náladu a musím v zubech kývat kartáčkem na zuby a co je nejúčinější, tak když dělám velký HEP----------ČÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.1.07 21:15
Milá Mandicku, milé maminky,
vystrčit za dveře dítě, které projevuje svůj nesouhlas a úzkost není trestání tělesné, ale psychické (navíc, podle mého názoru, vychází z nepochopení situace a tudíž se i výchovně míjí účinkem). Totéž platí o plácání desetiměsíčního dítěte. Miminko nerozumí tomu, proč je maminka trestá, nepláče kvůli plácnutí, ale kvůli nedorozumění s maminkou (které prožívá, jako že ho maminka opouští - psychicky opouští… ale miminka ještě nejsou moc schopna rozdělovat fyzické a psychické).
Knížek jsem přečetla v životě spoustu, ale rozumět sobě a svým dětem jsem se z nich nenaučila. Někdy je to zajímavé čtení, ale chybí prožitek. Proto jsem i skeptická k uplatňování jakýchkoli „metod“ pro nápravu věcí ve vztazích mezi lidmi. Konec konců, i pan profesor nakonec skončí u toho, že je třeba prožít a procítit, jak se v které situaci zachovat. Takže ony ty knihy… Jediné, co momentálně beru na milost, jsou klasické pohádky.
Ahoj, Lora
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.07 10:05
Já jsem ráda za rady, které jsem tu dostala. Už se mi téměř nevzteká, snažím se tomu předcházet nebo zabavit, ale i tak jako by to mávnutím proutku přestalo po pár dnech…možná to zkoušel, možná ne. I tak děkuji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.07 12:21
Loro,
mě by jenom zajímalo, co děláš s dítětem, které se ti začne vztekat, když něco nedostane (myslím 2-3 leté). Toho k sobě přivineš a vysvětluješ mu, že to se nedělá a proč se to nedělá??? A to dítě se vzteká ještě více a začne tě bít a kopat (prostě zuřit)???
Moje kamarádka měla takovou holčičku a vůbec jsem jí nezáviděla. První to zkoušela, jak píšeš ty, ale bez valného účinku, pak (bohužel) zkusila to plácání a byl klid jen na chvíli. Ovšem vystrčení za dveře zabralo a z holčičky je milá a nevztekající se dívenka. Dítě musí mít určitý respekt..............
Není nijak narušená a ví, že nemůže mít všechno na co ukáže.
Každý má své zkušenosti, každý je jiný a má svou hlavu .............
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.07 13:12
Aniž bych se chtěla přiklánšt na jednu nebo druhou stranu…
Dobře mířená rána (na zadek!!!) je mnohdy lepší než hodinové vysvětlování. Děti to na nás zkouší - to je přirozené a na nás je, abysme našly způsob jak hranice definovat. Jsou děti, kterým žeknete ne a oni přestanou, ale opravdu existují děti, které je potřeba odklidit do předsíně do kouta, aby neměly obecenstvo pro své představení. Samozřejmě neplácat 10m miminko - to ještě nic nechápe, dost často bych řekla, že nemá moc jasnou představu, že ne není možná, ale ne! Já mám teprve 7m holčičku (takže se mi to mluví ), ale se vztěkáním mám docela bohaté zkušenosti. Nedovedu si moc dobře představit, jak jí za 3 měsíce vysvětluju její pocity (mám pocit, že mi stejně nebude rozumět). Zatím to řeším tak, že se ji snažím něčím zabavit, nebo nosit. Na to vyřvávání moc nejsem. Myslím, že je důležité být s dítětem v období vzdoru, ale jak říkám, některé děti se vztěkají, protože mají diváky. A Loro, nemyslím si, že by Tereza chtěla své dítě nějak týrat (fyzicky i psychicky). Snaží se najít se svým broučkem společnou řeč, jinak by sem nepsala o radu. Jen prostě na její dítě domluva nepomáhá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.1.07 08:28
Milá Mandicku,
přestože si myslím, že se naše diskuse již trochu vyčerpala, pokusím se odpovědět. Kdyby se moje 2-3 leté dítě začalo vztekat tak, že do mě bude mlátit a kopat, tak bych s ním zatřásla a důrazně bych mu řekla, ať toho okamžitě nechá. Pokud by to nebylo mé dítě, pak je odpověď těžší, protože záleží na dítěti a na situaci (obojí neznám). Pravděpodobně bych nejprve sledovala a snažila se pochopit, co se děje. Pak bych se to pochopení snažila zprostředkovat onomu dítěti, samozřejmě pro něj srozumitelným způsobem. Aby vědělo, že mu rozumím („ty se hrozně moc vztekáš / zlobíš“) a že jeho citové hnutí respektuji a přijímám (ne chci hned zlikvidovat!) („dobře, vztekáš se protože…“). No a pak, když bych viděla, že už mě dítě vnímá, bych ho začala „omezovat“, vysvětlila bych mu (verbálně i neverbálně), co z jeho vnějších projevů je akceptovatelné a co už ne („nebudeme se kopat ani bouchat, to nedělej, můžeš se na mě třeba mračit… říct mi mami, to mi nedělej“… podle situace). Pokud dítě cítí, že ho bereme i s jeho city a projevy, vždycky se zklidní. Dříve, či později, až na to najde síly. S tím potřebuje pomoci.
Ale já si myslím, že se tu zbytečně opakuji, protože naše vidění věcí je zkrátka jiné a asi i jiné zůstane. Já jsem měla chuť sem napsat a vysvětlit svůj názor, nemám však ambice o něm kohokoli přesvědčovat. Proč? Pokud někomu mé uvažování nesedí, tak mi to třeba napíše (to se stalo), vysvětlíme si, že na svém stanovisku trváme (to se také stalo) a pak si ponecháme každý svoje (to navrhuji). Myslím to ve vší úctě a smířlivě.
Ahoj a zdravím, Lora
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.1.07 09:00
Milá Handulino,
protože jsem výše napsala, co jsem napsala, chtěla bych reagovat jen krátce…
Napsala jsi, že „dítě se často vzteká jen proto, že má diváky“. To je další velmi rozšířené, podle mého názoru nepochopení. Jako proč? Co by z toho dítě mělo? Podle mého názoru se děje toto: dítě se zlobí a vzteká, dospělý spíše jen bezradně přihlíží, nebo vyvíjí nějaké ne příliš přiléhavé reakce. Dítě není schopno se samo ovládnout a přestat, navíc cítí, že mu dospělý nepříliš rozumí, což ještě stupňuje jeho vtek, úzkost a paniku (řev, lehání si na zem, mlácení kolem sebe…). Vystrčit v tuto chvíli za dveře pro dítě znamená, že ho zlobícího se nechceme, opuštíme ho, zbavujeme se ho. A to už jde o život (dítě dobře ví, že je na nás životně závislé). Tak přestane. Ale co jsme ho naučili? Že zlobit se je nepřípustné… To chceme? Já ne… ale to už je jiná kapitola.
Zdravím, Lora
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.1.07 12:22
Loro,
beru to. Možná máš v něčem pravdu. Ale já (přiznávám) se dvěmi malými dětmi se dostávám do situací, kdy na nějaké vysvětlování není čas a často jednám velice krátkozrace.
Tvůj způsob výchovy potřebuje hodně trpělivosti a tu každý (bohužel) nemá. Ale díky za debatu!
Měj se a hodně stěstí
Tereza
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
