Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
No, taky jsem se s tím setkala, a já prostě takové vztahy nechci. Teď už jsem se naučila prostě s těmihle lidmi udržovat slušný hezký vztah, ale neočekávat od něj moc. Kamarádi jsou pro mě lidi, kteří dávají najevo zájem. Chápu, že někdo na tohle není, ale já prostě jo ![]()
Mimochodem, taky máte někdo zkušenost, jak vám někteří lidi napíšou jen proto, aby se pochlubili? Už nevím, jak na to reagovat
Mám nebo měla jsem tři lidi z mého okolí, kteří mi napsali jen v okamžiku, kdy se mohli pochlubit fotkou z dovolený, barákem, dětma nebo čímkoliv. Případně vyvolávali konfrontační debaty, o který jsem v závěru už ani nestála. A kdykoliv jsem napsala/řekla něco já, tak bez reakce.
@Anonymní píše:
Ahoj, chci se poptat, co je ve vztazích normální a co ne. Já jsem si myslela, že když se s někým bavím, ať už je to partner nebo kamarádi nebo kolegové, tak je je normální se zajímat o druhého. Poptat se, rozvíjet debatu, poptat se třeba jak se vyvíjí něco, o čem mi ten druhý říkal, když jsme se minule viděli. Taky to tak dělaám, ale přijde mi, že druhá strana skoro nikdy ne. Mluví o sobě, na otázky odpovídají, když říkám něco o sobě, tak nějak reagují, ale sami od sebe se nikdy nezeptají, žádný velký zájem. Manžel se mně nezeptá, jak bylo v práci, kamarádka mluví o své mámě, já se pak zeptám, co je u ní nového, ona se na moje příbuzné nezeptá. Kolegyně mluví o svých dětech a nikdy se nezeptá na moje. Je to normální nebo něco dělám špatně?
Máš vedle sebe lidi, kteří jsou zahledeni jen do sebe. Tohle mi přijde jeden z nejdůležitějších věcech v partnerství ale i přátelství. Kdo nemumi naslouchat a mluví jen o sobě, toho fakt nemusim
Já si v životě pokud možno neudržuji lidi, co melou jenom já já já já. A když je udržovat musím, tak se jich raději na nic neptám, abych zbytečně nespouštěla jejich „mlýn“ ![]()
Taky občas nevím, co je správně. Ja od povahy byla spíš taková, že jsem se neptala, přišlo mi to blbý se vyptávat, i když mě to zajímalo
. Naucila jsem se ale už více se lidí ptát, právě proto, že někdy si to protistrana vykládala jako nezájem - blízkých přátel se ptám určitě, kde vím, že si to můžu dovolit. Známých a kolegu v práci se taky ptám, ale už méně, spíše takovým způsobem, aby nemuseli odpovídat, kdyz nechtějí. Nemám ráda, když někdo se se mnou baví stylem, že si připadám jak u výslechu. Při hovorech jsem pomalejší a někdy nestíhám prostě pokládat otázky, kdyz někdo moc mluví
.
@Zmatka píše:
No, taky jsem se s tím setkala, a já prostě takové vztahy nechci. Teď už jsem se naučila prostě s těmihle lidmi udržovat slušný hezký vztah, ale neočekávat od něj moc. Kamarádi jsou pro mě lidi, kteří dávají najevo zájem. Chápu, že někdo na tohle není, ale já prostě joMimochodem, taky máte někdo zkušenost, jak vám někteří lidi napíšou jen proto, aby se pochlubili? Už nevím, jak na to reagovat
Mám nebo měla jsem tři lidi z mého okolí, kteří mi napsali jen v okamžiku, kdy se mohli pochlubit fotkou z dovolený, barákem, dětma nebo čímkoliv. Případně vyvolávali konfrontační debaty, o který jsem v závěru už ani nestála. A kdykoliv jsem napsala/řekla něco já, tak bez reakce.
Takovou zkušenost taky mám.
@K2 8611 píše:
Já se taky vyptávám jen výjimečně. Když o něčem mluvíme a já v tom nemám jasno, tak se doptám a vyjasním si to, ale když někdo nastíní, že má nějaký problém, tak se zpravidla neptám a čekám, jestli něco řekne nebo ne. Já prostě nemám ve zvyku dělat někomu výslech. Buď se ptám opatrně nebo vůbec. Taky záleží na tom, s kým se bavím a co o něm vím.Dřív jsem byla taková, že jsem mluvila víc já, ale teď víc poslouchám druhé. A já sama nejsem vždycky sdílná.
Není to o tom, že by mě vůbec nezajímalo, co druzí, ale jsem raději, když mi řeknou něco oni sami od sebe. A pak se o tom bavíme.
Zájem o druhé není výslech.
@Zmatka @PaníBovaryová @Cizinka 999 @Silverine247
Díky, takhle nějak to taky cítím.
Máš špatné kolegy, kamarády a partnera
. Nic takového neznám, bavím se se všemi o všem
.
Já si ráda povídám, ale radši o nějakých neutrálních věcech. Nerada někomu říkám, že jsem se pohádala s manželem. Nemám v lidi důvěru a ani nejsem zvyklá o takových věcech mluvit. Přičítám to podmínkám v jakých jsem vyrůstala, že jsou věci o kterých se nahlas nemluví. Neříkám, že o mě známí nebo kolegové nic neví. Ale mám například kolegyni, která pořád má řeči typu: ten můj blbec nekoupil… ten kluk je ale trouba… náš dědek zase dělá ostudu. A dvě kolegyně si s ní notují jak je to všude stejné. Já chápu, že si potřebují postěžovat, podpořit se. Ale tohle já neumím a ani to říkat nechci, co je komu po tom jak to mám doma. Také jsem měla ve své sociální bublině pár lidí ke kterým jsem si vybudovala něco jako důvěrný vztah, ale některé věci se mi nevyplatily a to mě utvrzuje v tom, že si některé informace nechám pro sebe.
@Anonymní píše:
I když se neptám, tak druzí mluví většinou jen o sobě. A zájem druhých mě samozřejmě těší, jen o sobě neumím tak hodně mluvit. Někdy mi přijde, že to jak jak o sobě druzí mluví je až chlubení, to neumím.
Nejdřív jim o sobě musíš něco říct sama od sebe. Tím jim dáš možnost, aby se příště zeptali, jak to pokračuje. Pokud to opakovaně neudělají, tak už na tebe kašlou.