Zeman versus Schwarzenberg

Okurková sezóna je v plném proudu a politici si vymýšlejí pitomosti, jen aby se o nich psalo. Například pan ministr Kalousek, který se jindy nebojí nadávat lidem do kokotů, se urazil, protože Ladislav Bátora nazval jeho soudruha Schwarzenberga prý sprostě „starým chudáčkem“. Nejspíše nám kvůli tomu shodí vládu. Než tak ale učiní, využijme okurkovou sezónu k podstatnějším věcem a k tématům nadčasovým, na která v mediálním shonu přes rok není čas. Což takhle politika a svobodní zednáři? Nebo rovnou svobodní zednáři v české politice?

„Když tak se tam dostaneme jinudy. Já mám ještě jedno řešení. Ten Mirek, kdyby se necpal do Senátu, tak měl klid. On jde proti Židům, on jde proti Pithartovi. To jsou Zednáři. Vždyť je to cvok…“
(František Mrázek telefonuje Luďkovi Sekyrovi, přepis rozhovoru)

Jako oslí můstek k zednářské tématice nám může posloužit nedávný atentát rozběsněného svobodného zednáře Anderse Behringa Breivika, který zmasakroval mladé sociální demokraty v počtu 77 duší. Svobodní zednáři z Janovy lóže Sv. Olafa TD, fungující v rámci Tří Pilířů Norské zednářské lóže, ho za to vyloučili ze svých řad.

Vím, je to trochu nefér způsob, ale média se přesně takto na Breivikově případu přiživují se svými útoky na křesťansky orientovanou pravici. Kdosi na facebooku vytvořil pět dnů před útokem Breivikův „křesťansko-fundamentalistický“ profil (to se dá zařídit během pár minut) a od té chvíle je křesťanská pravice pod drobnohledem. Ale Breivik byl také svobodný zednář a sionista, mohu namítnout ve stejné logice. A stejně jako hlavní média, mohu se i já ptát - jsou svobodní zednáři mírumilovní, nebo ve skutečnosti nebezpeční? A neměli bychom si na ně dát pozor?

Ve skutečnosti ale nepotřebujeme Breivika, abychom měli důvod si na zednáře posvítit. Už jen samotný fakt, že jde o tajnou společnost, která má své lidi na vysoce postavených místech a jejíž členové jsou loajální především ke svému řádu a jeho skrytému posláním, by nás měl vést k opatrnosti. Zednářská zásada jim totiž ukládá „nečinit nic, co by bylo se zednářskou ideologií v rozporu“ (citát z Mezinárodního lexikonu svobodného zednářství). Což je jinými slovy totéž, co upřednostnit zednářským zájem před jakýmkoli jiným zájmem. Nebo ještě jinak: ve chvíli střetu zájmů bude svobodný zednář konat jako svobodný zednář, vše ostatní jde stranou. Kdybychom věděli, co jsou zednářské zájmy a v čem skutečně spočívá zednářská ideologie, nemuseli bychom možná být podezřízaví. Ježto jsou nám ale tyto věci už po staletí utajeny, pak se můžeme logicky obávat (je reálná možnost), že například zednářský politik není veden snahou hájit národní zájmy a vůli voličů, ale cíli veskrze jinými, které s národními zájmy a s vůli voličů nemusí být kompatibilní. Proto bychom se měli mít před zednáři, i těmi v české politice, na pozoru.

Počkat, počkat. Jakými zednáři v české politice? Inu, politiky, kteří jsou zároveň svobodnými zednáři. Je jich takových u nás spousta. Skoro bych řekl, že česká politika je prolezlá svobodnými zednáři skrz naskrz (stejně jako ve všech ostatních zemích).

Jak to mohu tak říci? Mám na to důkaz? Nemám. Ale je to logická úvaha. Dnes už víme, že prvorepubliková politická smetánka byla skoro celá zednářská. Není důvod myslet si, že je to dnes jiné.

Zednářem byl prezident Beneš, Masarykův syn Jan, M. R. Štefánik, spousty lidí z hradní kanceláře (Šámal, Guth-Jarkovský a další). Zednáři byli v politických stranách, ve vládě, ostatně téměř celá tehdejší „maffie“ otců zakladatelů nového Československa byla tvořena zednáři (maffie pracovala na zednářském základě, svoji odbojovou činnost kryla za tím účelem založenou lóží Národ). Mezi zednáři jsme mohli najít i celou řadu tehdejších umělců, filosofů, vysokoškolských profesorů, historiků, zkrátka veřejně činných postav tehdejší éry. V roce 1928 bylo v Československu 1600 zednářů.

Do jisté míry byla celá tehdejší první republika vystavěná na zednářských principech, počínaje zednářskými symboly na bankovkách (které vyhotovil Alfons Mucha, který zednářství jako první v novodobé historii do Čech z Francie přinesl) přes zednáři ovládaný Sokol a skaut, až po československou vlajku, kde nám modrý zednářský klín zakusující se do tradiční červenobílé barvy českých zemí zůstal trčet dodnes.

Jeden čas bylo dokonce ve vládě a na ministerstvech zednářů tolik, že kdyby měli být všichni vyhozeni, skoro by tam nikdo nezůstal. „Když bylo při schůzi čs. vlády čteno německé nařízení proti zednářům a zákaz, že žádný svobodný zednář nesmí být ministrem, tak prof. Kapras (profesor dějin českého práva, od začátku okupace ministr škoství a národní osvěty) povstal a řekl: tak já jdu domů. Načež ho jeden z kolegů ministrů zadržel: Jen si zase sedni. Zednáři jsme tady skoro všichni, ale co je komu do toho,“ vzpomíná „Český šlechtic František Schwarzenberg“ v životopise od Františka Škutiny.

Během totalitních režimů byli zednáři pronásledováni, ale jen zčásti. Za nacistů ano, ale za komunismu svobodní zednáři žádné pronásledování nezažili - své lóže rozpustili dobrovolně až v roce 1951, takzvaně je uspali. Že by je někdo pronásledoval, je spíše mýtus. Takový Stalin, kupříkladu, byl také zednář, soudě podle zednářského znamení, ruky napoleonovsky schované za kabátem, které používal a se kterým se nechával zobrazovat a fotografovat. Zkrátka, za bolševika přešli zednáři pouze do spánkového režimu.

Někteří autoři ale naznačují, že vliv si stále drželi. Existují staré pražské rodiny, které byly u moci za jakéhokoli režimu. Jejich členy a potomky najdeme jak v KSČ padesátých let, tak v událostech kolem Pražského jara ´68, stejně jako posléze v Chartě 77, aby nakonec vpluli do vod nového posametového režimu, stali se jeho vůdčími představiteli a obsadili všechny možné i nemožné funkce. Mnozí z nich byli zednáři.

Analýzu Miroslava Dolejšího nemusí někdo mít rád, ale na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Dolejší o Chartě 77 napsal: „Řídilo ji přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu,“ psal bývalý vězeň komunistických žalářů na začátku 90. let.

Po roce 1989 se tak zednářské rejdy obnovily v plné síle. Tehdejší političtí představitelé země přijali například v roce 1990 v plné slávě velmistra francouzské lóže Grand Orient de France, který sem přijel přerušené dílo obnovovat. Byl přijat ministerským předsedou, místopředsedou federálního shromáždění i pražským starostou. V Praze se setkal také s 24 dosud žijícími zednáři. Jeho mise, které se i nadmíru věnovala Česká televize, byla úspěšná. Vzápětí dostal 1200 nových přihlášek.

Na slavnostním obnovení zednářského řádu, které se konalo na symbolické datum 17. listopadu 1990 (!) v Martinském paláci, se to už hemžilo celkem 100 zednáři. V současné době jich je v republice prý kolem šesti set.

Není proto důvod domnívat se, že stejný vliv na politiku, jaký měli za první republiky, nemají i dnes. Jedinou nevýhodou při posuzování obou období je, že dnešní zednářství nemůžeme vidět v plné šíři, protože jde o tajný spolek, který své členy chrání před zvídavou veřejností. Prvorepublikové zednářství naproti tomu můžeme s odstupem času lépe hodnotit, protože o mnoha zednářích už víme, ježto po smrti se jejich příslušnost k řádu projevit může. Ze současných zednářů ale známe jen ty, kteří to o sobě sami prozradí (to možné je, nesmí ale prozradit žádného jiného žijícího kolegu).

Proto to může na první pohled vypadat tak, že je v české politice zednářů pomálu, protože jediným, kdo to o sobě veřejně řekl, byl herec a jeden čas i ministr kultury Martin Štěpánek (svobodným zednářem byl i jeho otec, prvorepublikový herec Zdeněk Štěpánek). O dalších se pouze spekuluje a neodhalí-li svou přináležitost k řádu sami, nemáme šanci se to dozvědět. Ale tím bychom se neměli nechat zmást.

Když totiž víme, jak velký vliv měli zednáři v naší vlastní nedávné historii či jaký mají v sousedních zemích, pak je na místě předběžná opatrnost a střízlivý úsudek, že to v novodobé české historii a současnosti bude přinejmenším stejné. Už jen proto, že nový režim zednářům přeje, nikdo je nepronásleduje, ve skutečnosti je posametová republika zednářskými idejemi prodchnutá v míře ne menší, než za první republiky. A obdiv k tajným a elitářským spolkům u nás kvete se stejnou razancí, jako v tehdy vzniklém Československu.

Kvůli jejich utajení nám ale nezbývá, než zednáře rozpoznávat podle jiných indicií. Podle jejich myšlenek, gest, symbolů, podle toho, zda mají zednářskou tradici v rodině či nikoli.

Koho dalšího bychom tedy mohli na zednáře tipovat? Určitě Petra Pitharta, o kterém se to proslýchá už řadu let. Už i proto, že je v literatuře prokázané, že jeho otec (diplomat a stejně jako syn člen KSČ) Vilém Pithart svobodným zednářem byl. Často se náklonost k řádu dědí, takže synové jdou ve stopách otců (viz už zmíněný Štěpánek).

Proto je i velmi pravděpodobné, že je zednářem i Václav Havel, protože významným svobodným zednářem, který se i podílel na zakládání dalších lóží byl jeho otec a známý podnikatel Václav M. Havel. Havel sám své zednářství několikrát popřel (podobně jako Masaryk), ale i kdyby jím nakonec nebyl, je to skoro jedno - zednářské myšlenky ztělesňuje totiž dokonale (což byl i důvod, proč se prý k zednářům nehrnul Masaryk - oni ho zkrátka beztak považovali za „svého“ a případné členství by bylo jen formalitou). Na internetu najdeme spousty „zaručených“ informací o tom, že Havla do zednářské lóže v roce 1968 uvedl americký spisovatel a předseda PEN-klubu Arthur Miller, když byl Havel na návštěvě v USA a že je bývalý prezident zednářem 33. stupně (tedy podle některých lóží zednářem nejvyššího zasvěcení), což prý měly dokazovat i krátké kalhoty na Havlově vojenské přehlídce (vykasaná nohavice je totiž součástí zednářského přijímacího rituálu). Tyto řeči se ale neopírají o žádný hodnověrný důkaz. Havla ale najdeme na řadě fotografií s rukama sepnutýma do trojúhelníku (zednářské gesto), nebo s prsty do tvaru písmene „V“ (prý „victory“, které používal Churchill, ale ve skutečnosti zednářský symbol, ostatně - Churchill byl zednář). Zajímavá je i symbolika, která nového hradního pána obklopila - už tak okultní obelisk na třetím hradním nádvoří z dob T. G. Masaryka (který navrhl dvorní architekt Josip Plečnik a vztyčen byl k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928) nechal v roce 1996 Havel doplnit o dvoumetrový jehlan svařený z pozlacených ocelových nosníků. Ale nazvěme ho spíše pyramidou než jehlanem, přičemž pyramida je klasický zednářský, respektive iluminátský symbol. Boj pravdolásky o jiný iluminátský symbol, Kaplického knihovnu ve tvaru pyramidy s vševidoucím okem, jsem už popsal na jiném místě.

Ale pojďme dále. Svobodný zednář je prý bývalý premiér Josef Tošovský, ale i spousta dalších politiků z ranných 90. let, například zesnulý Pavel Dostál (dlouholetý ministr kultury), Vladimír Dlouhý či také už nežijící Ivan Dejmal. Dá se předpokládat, že řada lidí kolem Václava Havla, které běžně označujeme pojmem pravdoláska, jsou svobodnými zednáři.

A co ti ještě nedávno minulí? Třeba Mirek Topolánek? Při podpisu Lisabonské smlouvy ho vidíme s Karlem Schwarzenbergem s podivným stiskem ruky. Byl to navíc osobní kamarád Silvia Berlusconiho, známého zednáře z lóže P2, která nechvalně proslula spojením s mafií, organizovaným zločinem a spoluprací se CIA. Když už ho Berlusconi zval do své vily se svými společnicemi, stěží si lze představit, že by spolu nesdíleli i jiná než skrze paparazzi odhalená tajemství.

Pak tu máme současné politiky, kteří se někdy stylizují do vskutku prapodivných póz. Třeba Vít Bárta si na svoji svatbu vzal do manžetové košile knoflíčky ve stylu lebky s hnáty. Normální člověk tohle neudělá. Českou obdobu „Skull and Bones“ tu asi nemáme, ale lebka je důležitým symbolem i v zednářství. Ptal jsem se ho na to, ale neodpověděl. Ptal jsem se i odborníka na sekty z časopisu Dingir Zdeňka Vojtíška, co si o tom myslí a zda to může znamenat přináležitost k nějakému řádu okultního charakteru, ale ten také o ničem nevěděl (ale nevím, zda se mu dát věřit, protože v redakci zmíněného časopisu sedí s jiným svobodným zednářem, který se tím chlubí, Ivanem Odilo Štampachem).

Nebo takový Přemysl Sobotka. Může to být fáma, ale údajně je členem jakési skupiny, která si říká Jednotka. Nesmějme si, tito lidé, unudění politikou, potřebují nějaké povyražení. Prý je tam i řada dalších senátorů a byznysmenů. Jestli jste o Jednotce neslyšeli, nevadí, já také ne. Slyšel jsem o ní až ve chvíli kolem pádu Mirka Topolánka od jednoho člověka, který se prý na její jednání dostal. Otázka ale je, co má Jednotka společného se zednáři. Možná nic.

Zajímavá je i židovská organizace na zednářský způsob - B´nai B´rith, která vznikla jako reakce na dřívější antisemitismus zednářů, kteří do lóží nechtěli přijímat Židy. Německý emigrant a strojník Heinrich Jones se proto roku 1843 rozhodl založit židovský řád, který v překladu znamená synové smlouvy. Oficiálně se k němu z českých politiků hlásí například bývalý poslanec Vladimír Železný.

Podle jednoho článku globální židovské tiskové agentury JTA má blízko k B´nai B´rith i sám předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. A podle jistých indicií, kterých si povšiml i autor článku, by sem bylo možné zařadit i Alexandra Vondru.

Tím vším netvrdím, že kdo je v nějakém tajném či polotajném řádu, je nutně špatný. Například Vladimíra Železného, kterého jsem měl možnost osobně poznat, si velice vážím a rozhodně nepatří mezi pokrokáře, ale spíše mezi konzervativce a hrdé vlastence, o jehož motivech nemám nejmenších pochybností. Navíc je správné, že informace o svém členství v tomto řádu netají.

Ale co ti ostatní? Komu jsou zavázáni? Komu co na zasvěcovacích obřadech přísahali? Jakým tajným slibem ze svých rituálů se řídí a komu slouží? Neměli bychom od našich politiků požadovat v těchto věcech transparentnost? A když už po nich chceme, aby přiznávali své příjmy a členství v dozorčích radách, nestálo by za to také vědět, ke kterým tajným či polotajným organizacím, řádům či sektám patří?

Jsem přesvědčen, že by to bylo více než užitečné…

www.prvnizpravy.cz

čtěte také: