Zoufalá situace

Musíš se obrátit na místní Charitu nebo nízkoprahové zařízení, kde ti sociální pracovník pomůže vyřídit dávky! Nikdo v ČR totiž jen tak bez příjmu nezůstane, pokud splní všechny požadavky úřadu práce (a není třeba sankčně vyřazen, což se tebe netýká)
Jakým způsobem jsi žádala o dávky podpory v hmotné nouzi? co dávka Mimořádné okamžité pomoci? Musíš to opravdu řešit aktivně - zcela bez příjmu prostě zůstat nejde..
oni ti asi spočítali společně posuzované osoby s rodiči??
mrkni zde : https://www.mpsv.cz/…hmotne-nouzi
co azylové bydlení? neřešila jsi tuto možnost? tím by ses totiž odbřemenila od toho „společného posuzování“

@Anonymní píše:
Ahoj, chtěla bych se jen vypovídat.
Jsem už skoro dva a půl roku v pracovní neschopnosti, s psychiatrickou diagnózou a problémy se žaludkem a dráždivým tračníkem.
Od dvaceti jsem normálně pracovala, předtím normálně studovala, od traumatické události před vznikem neschopenky jsem byla normálně funkční člověk.
Po onom traumatu mě bývalý přítel přinutil jít na psychiatrii, protože jsem nonstop brečela, spala, nemohla jsem jíst, zhubla jsem sedm kilo za dva týdny. Podotýkám že i v tom stavu jsem chodila do práce. Psychiatr mi okamžitě vystavil neschopenku, napsal léky, musel mi nechat píchnout nějakou injekci na uklidnění, abych s ním vůbec byla schopná mluvit.
Chodila jsem tam několik měsíců na kontroly po 14ti dnech, léky nijak nezabíraly, psal mi pořád jiné a jiné. Nakonec doporučil hospitalizaci a mě tenkrát bylo všechno tak jedno, že jsem souhlasila. Asi Vám nemusím popisovat jaký zážitek to byl… zavřou vás mezi cvoky (nic proti nim, někteří byli milí, když jsem jich přestala bát), seberou vám všechny osobní věci, telefon půjčí na hodinu denně, sprchovat se smíte jen v určitou hodinu spolu s ostatními, musíte dávat pozor abyste si nepoložili pyžamo do výkalů (někteří tam nosili pleny), na vycházku pod dozorem jsem směla až po několika dnech… nemůžete tam dělat prakticky nic. Ležíte, zavolají vás na jídlo, na léky, do sprchy, na telefon, toť vše. Takže další trauma, hodně špatně jsem to nesla, protože doma jsem měla milovaného papouška, kterého mi tenkrát přítel pořídil jako terapeutické zvířátko.
No a tam mi tenkrát lékařka na základě desetiminutového rozhovoru (brečela jsem jako želva a nedala jsem dohromady souvislou větu) dala diagnózu a odkázala na zdravotnické zařízení, kam budu chodit do stacionáře, na určité terapie a prý mi tam pomohou. Po propuštění z blázince (strávila jsem tam měsíc) jsem se objednala do toho zařízení. Dva měsíce než mě tam objednali na vstupní pohovor a pak mě zapsali na čekací listinu. Ta je prý standardně půl roku. Jenže, prý kvůli covidu, jsem na čekací listině již přes rok a půl a stále nemohu nastoupit, ani netuší, za jak dlouho by to mohlo být.
Můj psychický stav je stále dost podobný, bojím se vycházet ven bez doprovodu, brečím i kvůli blbostem, trpím nespavostí a každou blbou noc, když už záběru mě jako bonus čeká nechutná noční můra. Do toho se mi právě zhoršily problémy se žaludkem, to je taky kapitola sama pro sebe.
Problémy jsou ty, že přítel mě opustil, před několika měsíci mi přestali vyplácet nemocenskou, takže nemohu platit nájem. Bydlím v dětském pokoji u rodičů a k jídlu mám jen to co mi kdo daruje. Naštěstí bývalý přítel platí jídlo pro papoušky, občas nakoupí i pro mě, obědvat mohu někdy s rodiči… žádost o invalidní důchod na doporučení psychiatričky mi byla zamítnuta, na žádné soc dávky nárok nemám, pokud chci žít, musím finančně zatěžovat své rodiče a bývalého přítele.
Je to neskutečný nápor na mou už tak rozjebanou psychiku.
Zkoušela jsem si najít práci na homeoffice, bohužel nic na 100% ho jsem našla, ani bych v tomto stavu neprošla pohovorem. Zkoušela jsem z ořezaných větví na zahradě vyrobit hračky pro papoušky, bidýlka a tak, ale nikdo je nechce ani zadarmo.
Situace bude trvat bůhví jak dlouho…znovu žádám o id, je to na několik měsíců.
Rada ani pomoc pro mě není, byla jsem i v černých ovcích.
Diví se mi někdo, že bych chtěla umřít? Žádné blbosti neděláme, ani neplánují, jen jsem opravdu zoufalá.
Prosím anonym

Nabízím pomoc s vyřízením ID. Zkušenosti mám. Více ve zprávě, když mi napíšeš.

@Kipa22 píše:
Nabízím pomoc s vyřízením ID. Zkušenosti mám. Více ve zprávě, když mi napíšeš.

Tam není s čím pomáhat. Žádost za mě podá maminka, a lék. zprávu psychiatr a gastroporadna. Při mé žádosti byl ten problém, že oni si vzali třičtvrtě roku staré zprávy z prodlužování nemocenské a nové zprávy úplně ignorovali. A doktorka by mě nejraději pořád hospitalizovala, ale kloudnou a pravidvou zprávu napsat neumí…

@Anonymní píše:
Musíš mít nárok na sociální dávky - pokud bys byla přihlášená na pracáku, tak na hmotnou nouzi a jsou pak možné i jednorázové příspěvky na něco. Na to má nárok každý když nepracuje, na životní minimum. Není sice moc, ale je to něco, aspoň příspěvek na to jídlo.

Je mi líto, že čekáš na tu pomoc tak dlouho, ale znám to. Já jsem prožila traumatickou událost při covidu, než jsem se nějaké pomoci doprosila, nějak jsem začala fungovat sama. Vím, že to není ideální a není to dobře, ale už došly síly se domáhat. Covid v oblasti zdravotnictví, a zvlášť u duševního zdraví, s mnoha lidmi ošklivě zatočil bohužel. Nemohla bys kontaktovat nějaké krizové centrum, kde by se ti někdo věnoval hned?

Jinak jsem taky kdysi byla hospitalizovaná na psychiatrii a na mě to působilo jinak. Sice jsem taky byla naštvaná, že doktora jsem viděla snad na 10 minut, ale to odtržení od reality mi pomohlo, i to, že jsem neměla osobní věci a telefon. Jako bych ztratila kontakt s tím životem, který mě traumatizoval a do toho psychického stavu dostal. Byla jsem v jiném světě s jinými pravidly, kam se žádný můj problém nepromítal, i ten řád měl něco do sebe, že mi někdo jiný říkal, co kdy mám udělat. Totální vypnutí mozku. To nicnedělání mi dalo čas přemýšlet, který jsem v běžném životě nikdy neměla. Nikdy mě nenapadlo nad ostatními pacienty přemýšlet jako nad blázny, brala jsem to tak, že jsme tam všichni v háji, jen každý jinak a z jiného důvodu. Povídala jsem si, poslouchala příběhy ostatních. S některými jsme se tam podle mě hodně podpořily navzájem. Se sestrami se dalo domluvit a když byla oprávněná žádost o něco mimo režim, šlo to, třeba se vysprchovat, jinak mi nevadilo jít večer na povel. Ven jsem se zezačátku bála, ani jsem nechtěla, první procházku jsem měla na hodinu a byla jsem zpátky za 10 minut když jsem obkroužila areál. Když jsem odcházela, věděla jsem, že už se tam nikdy nechci vrátit, že už nechci, aby mi můj život utíkal a já byla schovaná mimo realitu.

Na pracáku nejsem, stále jsem zaměstanec na neschopence. Bydlím s rodiči a vlastním drahý herní počítač, takže aniž bych ho prodala a odstěhovala se, nemám nárok na nic. Skutečně jsem byla i v černých ovcích.
Bojím se, že pomoc je zvolena u mě špatně a že mi tam nepomohou, ale to je možná jen paranoia. Jsem na tom samozřejmě lépe než na začátku, ale zůstal strach z cizích lidí, strach vycházet sama ven a ten pláč. Noční můry, špatné spaní, panické ataky když mi něco připomene tu situaci nebo ten blázinec…
při hospitalizaci mě zlomilo to, že jsem se absolutně necítila v bezpečí. Chodili se tam na mě ostatní dívat jako na zvířátko v zoo, ptali se mě, zač mě tam zavřeli, jako ve vězení. Říkali mi, že když budu brečet, nikdy mě tam odtud nepustí…a navíc jsem doma měla malého papouška, kterého jsme si pořídili měsíc před tím a hrozně mi chyběl. Bylo to za covidu, takže nějakou dobu za mnou nemohly ani návštěvy. Po propuštění jsem byla několik týdnů v euforii, že mě pustili…

@Lucy75 píše:
co blázníš!?? na VŠE jsou finty a musí se v tom umět chodit, takže pokud ti tu někdo zdarma nabízí do SZ pomoc jak definovat, vypsat, doložit nárok na ID, tak děkuj bohu a obratem piš té dobré duši zprávu! Navede tě jak to co nejlépe vyřídit

Já vím, ale nikdy jsem žádné dávky nebrala, už tak je mi to trapné že chodím a žebrám…

@Anonymní píše:
Ahoj, chtěla bych se jen vypovídat.
Jsem už skoro dva a půl roku v pracovní neschopnosti, s psychiatrickou diagnózou a problémy se žaludkem a dráždivým tračníkem.
Od dvaceti jsem normálně pracovala, předtím normálně studovala, od traumatické události před vznikem neschopenky jsem byla normálně funkční člověk.
Po onom traumatu mě bývalý přítel přinutil jít na psychiatrii, protože jsem nonstop brečela, spala, nemohla jsem jíst, zhubla jsem sedm kilo za dva týdny. Podotýkám že i v tom stavu jsem chodila do práce. Psychiatr mi okamžitě vystavil neschopenku, napsal léky, musel mi nechat píchnout nějakou injekci na uklidnění, abych s ním vůbec byla schopná mluvit.
Chodila jsem tam několik měsíců na kontroly po 14ti dnech, léky nijak nezabíraly, psal mi pořád jiné a jiné. Nakonec doporučil hospitalizaci a mě tenkrát bylo všechno tak jedno, že jsem souhlasila. Asi Vám nemusím popisovat jaký zážitek to byl… zavřou vás mezi cvoky (nic proti nim, někteří byli milí, když jsem jich přestala bát), seberou vám všechny osobní věci, telefon půjčí na hodinu denně, sprchovat se smíte jen v určitou hodinu spolu s ostatními, musíte dávat pozor abyste si nepoložili pyžamo do výkalů (někteří tam nosili pleny), na vycházku pod dozorem jsem směla až po několika dnech… nemůžete tam dělat prakticky nic. Ležíte, zavolají vás na jídlo, na léky, do sprchy, na telefon, toť vše. Takže další trauma, hodně špatně jsem to nesla, protože doma jsem měla milovaného papouška, kterého mi tenkrát přítel pořídil jako terapeutické zvířátko.
No a tam mi tenkrát lékařka na základě desetiminutového rozhovoru (brečela jsem jako želva a nedala jsem dohromady souvislou větu) dala diagnózu a odkázala na zdravotnické zařízení, kam budu chodit do stacionáře, na určité terapie a prý mi tam pomohou. Po propuštění z blázince (strávila jsem tam měsíc) jsem se objednala do toho zařízení. Dva měsíce než mě tam objednali na vstupní pohovor a pak mě zapsali na čekací listinu. Ta je prý standardně půl roku. Jenže, prý kvůli covidu, jsem na čekací listině již přes rok a půl a stále nemohu nastoupit, ani netuší, za jak dlouho by to mohlo být.
Můj psychický stav je stále dost podobný, bojím se vycházet ven bez doprovodu, brečím i kvůli blbostem, trpím nespavostí a každou blbou noc, když už záběru mě jako bonus čeká nechutná noční můra. Do toho se mi právě zhoršily problémy se žaludkem, to je taky kapitola sama pro sebe.
Problémy jsou ty, že přítel mě opustil, před několika měsíci mi přestali vyplácet nemocenskou, takže nemohu platit nájem. Bydlím v dětském pokoji u rodičů a k jídlu mám jen to co mi kdo daruje. Naštěstí bývalý přítel platí jídlo pro papoušky, občas nakoupí i pro mě, obědvat mohu někdy s rodiči… žádost o invalidní důchod na doporučení psychiatričky mi byla zamítnuta, na žádné soc dávky nárok nemám, pokud chci žít, musím finančně zatěžovat své rodiče a bývalého přítele.
Je to neskutečný nápor na mou už tak rozjebanou psychiku.
Zkoušela jsem si najít práci na homeoffice, bohužel nic na 100% ho jsem našla, ani bych v tomto stavu neprošla pohovorem. Zkoušela jsem z ořezaných větví na zahradě vyrobit hračky pro papoušky, bidýlka a tak, ale nikdo je nechce ani zadarmo.
Situace bude trvat bůhví jak dlouho…znovu žádám o id, je to na několik měsíců.
Rada ani pomoc pro mě není, byla jsem i v černých ovcích.
Diví se mi někdo, že bych chtěla umřít? Žádné blbosti neděláme, ani neplánují, jen jsem opravdu zoufalá.
Prosím anonym

Ahoj, prosím Tě jakou máš napsanou diagnózu? Název či číslo? Potřebuješ něco, na co Ti ho dají, úzkostné poruchy F40 nestačí ani na první stupeň, i když jich máš třeba 5 

CHCE TO DOBROU ZPRÁVU Z PSYCHIATRIE A PAK DOBRÉHO PRAKTIKA, POKUD JE VÍC DIAGNÓZ, MŮŽES DOSTAT JEŠTĚ 10 % K TOMU.

Pardon za klávesu, jsem strašně vyčerpaná.
Já ta mám poruchu osobnosti a díky ní něco mám, k tomu xxx úzkostných, depresivní poruchu střední se sebevražednými sklony a anorexii, za to občas přičetli 10%, poslední roky jen 5% (mám II. stupeň). Fyzické problémy se ani nepíšou, nikoho to nezajímá.

Ta dej vědět, copak máš ve zprávě a bereš teď nějaká antidepresiva?