Zvykání na sourozence

@Evvcaa píše:
Ahoj všem, potřebovala bych slyšet nějaké nezaujaté názory. Mám dva syny - 6 měsíců a 32 měsíců. Starší byl už před narozením sourozence hrozně divoký, tvrdohlavý, často chtěl někoho bít, ale co se děje teď po porodu, mi přijde prostě šílené. Nikdy jsem syna nebila, nenechávala vybrečet, kdykoliv jsem mohla, tak jsem se mu věnovala, čekala jsem, že díky tomu bude pohodové dítě, jednu dobu bil hlavou o zem, pak zase cíleně chodil čůrat na gauč, na postel, když jsem ho začínala učit na nočník, pak začal bít, kopat, pak zase pravidelně řev při oblíkání přebalování, atd. myslím že na tom není nic divného, normální vývoj. Ale od té doby, co se nám narodil druhý syn, mám pocit, že mě každou chvíli odvezou na psychiatrii. Začátky byly šílené, malý hoooodně brečel, bolelo ho břicho, tudíž pro mě bylo nemyslitelné spát s oběma v ložnici, jak jsem měla v plánu, starší tedy musel spát s manželem v pokojíčku, noc co noc šílené scény, manžel ho musel vždycky od nás odtáhnout, jak jsem kojila (měl nějaký radar, že se vzbudil zrovna v tu dobu), jinak by nás zkopal, já brečela, protože mi ho bylo strašně líto, časem se to nějak uklidnilo, teď už spí sám v pokojíčku a když v noci vstane, jdu za ním, pokud zrovna nevzbudí malého. Ale to bití se pořád stupňuje, nenechávám je ani na minutu o samotě, dovolí si na všechny, ne jen na malého, vysvětluju mu to trpělivě už takovou dobu, proč se to nedělá, on mi vždycky odkýve, že už to dělat nebude a za hodinu zase, do toho neposlechne na slovo, každý den boj, aby se oblékl, umyl zuby, přebalil (no nočník nesedne), umyl ruce, jak přijdeme z venku, má šílené amoky, několikrát denně, například rozkrojím jahody, on je chce spojit, něco chce nacpat někam, kde se to nevejde, chce jít do postele v botech, když přijdeme z venku, a jak slyší ne, půl hodiny hysterák, nic s ním nehne, ani po dobrém, ani vyhrožováním nějakým zákazem, ani vysvětlením, ani ignorováním, prostě nevím, jak v takových situacích reagovat… když si chci kojit malého, kdekoliv si sednu, tak mu skáče u hlavy, řve mu do ucha, straší ho, když ho chci uspat, tak taky řve, přitom mu pořád dookola všechno vysvětluji, že čím rychleji malý usne, tím rychleji si můžeme hrát, že mu taky nikdo neskáče u hlavy, když chce jíst… sám se neumí zabavit (to je asi moje vina, hrála jsem si s ním skoro pořád), takže když malého nosím, kojím, nonstop mu musím vymýšlet zábavu, aby aspoň někdy neměl roupy, za to když si spolu pak hrajeme, tak je jak vyměněný, všechno vnímá, poslouchá, umí podle mě na svůj věk spoustu věcí, všechny písmenka, čísla, spoustu básniček, písniček, staví puzzle 100 dílků… takto se chová doma, ale jakmile jdeme ven, šíleně se každého bojí, nesmím se ani s nikým zastavit na chodníku, hned brečí a tahá mě pryč, návštěvy jsou pro mě peklo, školka asi nepřichází v úvahu ani ve třech letech, tak půl roku zpětně se bál i nového oblečení, veškerých spotřebičů, to už naštěstí není tak hrozné… do toho mám na krku velký barák, práci, takže vždycky, když starší spí, sedám k pc, malého na ruce nebo vedle v kočáře (když se mu nevozí zadek, tak spí jenom půl hodiny), starší chodí spát kolem 10, uspávám, takže vylezu po pul 11, malý vstává tak třikrát za noc a vstává v 5, takže toho ani moc nenaspím, tzn. jak děti uložím už nemám sílu něco dělat, manžel sice nějakým způsobem pohlídá, ale kdykoliv může, tak malému dovolí televizi, mobil, sladkosti, aby měl klid, a to mě vytáčí doběla, tak raději funguji nonstop… prosím poraďte mi někdo něco smysluplného, abych se z toho nezbláznila! Děkuji a omlouvám se za ten sloh!

Ahoj, tvuj pribeh me zaujal.Taky mam 2 syny, aktualne 11 mesicu a 3,5 roku. Starsi taky hodne narocne ditko v mnohem podobny tomu tvemu, v mnohem jiny.Taky divoky, tvrdohlavy, agresivni, vztekly, problemy s udrzovanim cistoty. Napisi, co pomaha a pomohlo me. Ulehcuji si to, co to jde, takovy napor jako mas ty bych nezvladla. Staršího utaham tak, ze kolem osme spi(pres den nespi) a ja mam vecer pro sebe. Starsi chodi 3 dopoledne do miniskolky, kde jsou s nim sice problemy, ale uci se tam chovani v kolektivu a poslouchani jine autority, coz mu doma neposkytnu.Vozi ho tam manzel a ja mam 3hod. casu na dospani, kdyz jsem mela s mimcem narocnejsi noc, venovani se mladsimu a hlavne moji psychickou regeneraci. Mladsiho zase soupnu dedeckovi v kocarku a venuji se 3 hodiny jen starsimu. Jinak jsem s detmi cely dny venku. Za deste, ve velkem mrazu treba jen 3hod. denne, ale za lepsiho poscasi 6,7 hod. bezne jsme z domu-hriste, parky, les, jezdime vlakem, autobusem-tam je hodny. Maleho jsem rychle naucila jist i jine veci, nez mlicko z prsa, abych nemela tak ruce svazane kojenim.Maly se uspusobil rezimu starsiho. V noci/brzy rano ma starsiho na starosti tatinek a ja zase mladsiho, tak se vyspime relativne vsichni. Tatinek pomaha, co nejvic, jeden pul den se pravidelne venuje jen starsimu-nejčastěji ho da do cyklosedacky a jedou na kole na nejake vzdalenejsi hriste, takze delaji to, co maji radi oba.Mame jeste jednu tetu, ktera ma pres osmdesat let a rada si se starsim treba 2 hod. pohraje, tak ji zvu kazdou nedeli . No proste vyuzivam pomoc, kde to jde, protoze starsi je fakt narocny.Ted uz si kluci hodne spolu hraji, ale hlidat starsiho, aby mladsimu neublizoval taky musim.Taky mu neco provede snad kazdy den a pritom ho ma moc rad .

Ještě se zeptám, trestáš ho nějak? Neříkám, že ho máš zřezat do modra, ale přece i nějaké extra liberální výchovy musí mít STOP prvek. Dítě musí vědět, že jeho špatné činy nepřejdeš pár slovy. Třeba to čurání na gauč, nechala sis ho to uklidit třeba? Aby to nakonec nebylo, jak píše @Sany80s, že vlastně omlouváš synovi všechno a on jenom zkouší, co mu projde. Za bouchnutí mimina doma nemilosrdně vracím to samé, kouká jak puk a víckrát už si to nedovolí, například ho kousnul, no kousnula jsem ho taky, ať ví jaké to je a už si to nedovolil. Nemyslím si, že by chudáček měl trauma, prostě některé věci slovy nevysvětlíš. 

@prejeta_zaba pokud poslouchá všechny, kromě maminky, pak je problém jiný, než když jede to své ke všem kolem. V prvním případě je to běžné chování dítěte, kdy si maminka může poradit sama, ve druhém už je to na odbornou pomoc. 

Samozřejmě, že jsme zkoušeli všechno možné. Psala jsem, že dítě bych nikdy nebila, ale plácnout přes ruce nebo přes zadek, když tam má plínku jsem zkoušela, manžel víckrát, jediný efekt, on bacil mě, já jeho, on mě, já jeho a kdybych to neutla, tak si to nejspíš vracíme dodnes. Když čůral na gauč a do postele, tak jsme mu to nechávali utírat, domlouvali, zakazovali hračky, sladkosti, nic nepomohlo, až jsme ho začali ignorovat, přestal, to stejné se sprostými slovy, to stejné s pliváním, čím víc jsme na něho tlačili, tím víc to dělal na truc, ale to bití prostě nevím, jak odnaučit, za trest jsme začali zavírat do pokojíčku, že se vybrečí a přijde, v době, kdy amoky nebyly ještě tak časté, nepoučil se, teď by tam asi musel chodit pětkrát denně, na manžela si dovolí taky (je pravda, že ne až tolik, ale taky nemá tolik příležitostí), na babičku taky, s nikým jiným v tak častém kontaktu není. Stejně tak už jsem vzdala dávat ho na nočník a zkouším se ho jenom ptát, možná na to přijde sám. Učím ho to rok, přes léto už to vypadalo nadějně, jak jsem ho občas nechala lítat v počůraném nebo bez plínky, sám si chodil na nočník, pak zkrat a nechce si sednout. Snažím se všem situacím, o kterých vím, že by mohly skončit špatně předcházet, o všem si s ním povídám, na všechno ho připravuji dopředu, třeba jsme venku, tak půl hodiny dopředu pořád omílám, že si dohrajeme na pískovišti a půjdeme domů na polívku, po deseti minutách zase opakuji, pak zase, všechno mi odkývá, jde domů, jak mu sundám botu, amok, řev, snaží se jí zpátky nasadit a je schopen půl hodiny omílat, že chce jít zase ven. To je jenom příklad, kdybych ho za všechno zavírala do pokojíčku, tak je u nás řev nonstop a to bych už asi fakt zešílela.

@Sany80s píše:
Napřed bych vzala syna na vyšetření, která doporučí lékař.
A pokud je v pořádku, tak bych si jednak přiznala, že dnešní moderní trend, kdy se děti vychovávají skoro opičí láskou, není pro každé dítě vhodný a naprosto šílené reakce bych neomlouvala obdobím.
Tvůj syn naschvál močí na gauč a pro tebe je to období.
Ono se dá nakonec tímto způsobem omluvit vše.
Pokud je v pořádku, tak jsi ho pravděpodobně tím svým přístupem, kdy jsi okolo něj lítala jako okolo malovaného vajíčka, pravděpodobně naučila, že je pán tvorstva a každý další je jeho soupeř.
Každé dítě se musí naučit něco strpět a občas počkat. Nechápu, proč se berou v potaz jen 2 extrémy jako nechat vyřvat a nenechat brečet a neustále se věnovat a vše brát jako období a hlavně na ničem netrvat.
To si vážně někdo myslí, že dítě bez nastavených hranic bude automaticky sebejisté a hodné?
Každé dítě je jiné a ke každému je třeba přistupovat individuálně.

Bohužel musím naprosto souhlasit. Zní to dost tvrdě, ale myslím, že máš v těchto naprosto konkrétních situacích pravdu.

Jinak zakladatelko, mám doma podobný exemplář a po mnoha pokusech a omylech z chytrých knih a rad chytrých lidí mi funguje opravdu jen:

• striktní nastavení pravidel - dopředu!
• oznámení důsledků porušení chování - taky dát vědět dopředu
• naprostá, ale naprostá důslednost i za cenu, že myslíš, že už zešílíš. Kdyz něco řekneš, musí to platit a přes to vlak nejede
• A dále, a to je u vás podle mě největší problém, jednotnost ve výchově. Viz tvá slova " muž kdykoliv může, tak malému dovolí televizi, mobil, sladkosti, aby měl klid"

Cílem těchto opatření je shrnuto aby se dítě naučilo přizpůsobovat. Tím se zlepší frustrační tolerance. Tuto schopnost vnímám ve výchově jako klíčovou. Krásná kniha na toto téma je malý tyran.

• Jako tresty používám nejčastěji odejmutí výhod. Nutné vysledovat, jaké to pro tvé dítě jsou ( u nás tehdy např. nepojedeš na hřiště na odrážedle, nekoupím ti na nákupu rohlík, nebude pohádka v tv. Nebudou bublinky ve vaně.
• Jako tresty při zásadním prohřešku typu, že uhodí sourozence nebo počůra gauč jsem posílala do kouta. A trvala na nápravě. Pohlaď sourozenci bebi, utři to po sobě.
• Při vztekání nenadávat, v té chvíli to stejně nevnímá. Promluvit si o tom později a učit správnou formu ventilace hněvu - toto vidím jako druhou klíčovou schopnost ve výchově.

Je potřeba učit ho vztek verbalizovat, aby byl schopen říct, že se zlobí a proč se zlobí. A učit ho to rozdýchat. Dále vyjádřit pochopení, např. mrzí te, že máma nemá na tebe teď čas, tak se zlobíš, viď. Žárlíš na miminko, že se s ním máma pořád chová, že. Zarleni je po narození sourozence naprosto normální! Jen reakce nesmí být fatální. Hlavně nepopirat hněv, nezakazovat ho. To učili nás a je to špatně. Jako dočasné ventily, které postupně ubývají a nahrazují se sofistikovanějšími, mohou být v raném dětství: zadupat si, zakřičet, zmuchlat papír, umýt si obličej studenou vodou. Chválit, chválit a chválit za správné zvládnutí situace. Plus vysledovat situace, kdy ke hněvu dochází a snažit se jim předcházet (u nás např. zpočátku neschopnost unést prohru, únava, horko a žízeň, nevyspání).

• Last but not least pracuj taky na sobě! To je opravdu mega důležité a maminky to dost často opomíjejí. Uč se i ty rozdychavat, předcházet úplnému vyčerpání nebo pocitu, že tě zas vytočil. Bez toho se člověk nehne dál. Mám vyzkoušeno.

Tak to je asi vše ve zkratce, co jsem si vzala ze všech těch knih o výchově, co jsem kdy četla, od všech odborníků, co jsem navštívila a z rad mojí sestry, která me dítě dobře zná a sama má tři už skoro dospělé dětičky.