Manžel se nedokáže odtrhnout od rodiny, já zase neumím říct dost! Co dělat?

Po svatbě se ale všechno změnilo. Manžel by chtěl, abychom jezdili za jeho rodinou každý měsíc. Každý víkend strávený u někoho z jeho rodičů nebo prarodičů. Místo toho, abychom měli čas jen pro sebe, nebo si užili víkend na výletě, tak se každý měsíc balíme, jedeme pět hodin autem (tedy spíš vlakem, protože auto nemáme) a strávíme celý víkend u jedné z jeho rodin.

Vím, že manžel to dělá s dobrým úmyslem, ale já už začínám mít pocit, že se to stává víc a víc neúnosné. Když jsme se poznali, měl jsem z těchto návštěv radost, protože to byly příležitosti, jak se poznat s jeho blízkými, ale teď mám pocit, že jsem v pasti. Na těchto víkendech prostě není prostor pro nic jiného. Rodina je vždycky potřeba něčím pomoci, něco opravovat, něco přenést. A když konečně skončíme s prací, není už vůbec čas na chvilku odpočinku. Kdyby to alespoň bylo aspoň jednou za čas, ale pořád je to dokola.

Poslední kapkou bylo, když manžel přišel s tím, že by chtěl finančně podpořit rekonstrukci baráku u jeho prarodičů. Prý si ho stejně jednoho dne rozdělíme a bude to náš víkendový dům. Ale já mám jiné plány. Už jsme dostudovali, nemáme vlastní bydlení, a tak si nemyslím, že bychom měli investovat peníze do starého baráku na vesnici, když bychom měli šetřit na něco, co opravdu bude náš domov. Chci, abychom budovali náš vlastní život, naše vlastní hnízdo. Ne nějakou „chalupu“ na vesnici, kterou ani nebudeme využívat. Manžel to chápe, ale zároveň na mě naléhá, že to přece děláme pro rodinu, a tak je to správně. Já ale cítím, že tohle už opravdu není v pořádku.

Je to možná sobecké, ale cítím, že potřebuji více času pro nás dva, pro naši budoucnost, pro nás jako pár. Chci se soustředit na naše plány, na to, jak postavit naše vlastní hnízdo, místo abychom se stále motali v kruhu jeho rodinných povinností. Když si to tak zpětně uvědomuji, možná jsem se měla na začátku více vyjádřit. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, že se s tím srovnám. Ale teď je to čím dál těžší a těžší. Cítím v sobě zmar a těžko se mi to přiznává. Potřebovala jsem se z toho vypovídat. Máte to někdo taky tak?