A je to tu

Musím říct, že za začátek porodu považuji páteční kontrolu. Měla jsem po prvním termínu a na monitoru mi sem tam skočila slabá kontrakce. Paní doktorka se mě ptala, zda něco cítím, ale já nic. Prostě klasické tvrdnutí, které jsem měla od 6. měsíce. Tak nějak jsme se bavily a já jsem jí řekla, že už to chci mít za sebou. Při svých 155 cm jsem nabrala 20 kg a břicho jsem měla extrémní. Nespala jsem od 7. měsíce. Neustále mě bolely klouby, běhala jsem na záchod a malá mě každou chvíli obdařila fakt silným kopancem, ve dne v noci.

Musím podotknout, že jsem to v práci vydržela spíš kvůli potřebným penězům. Hormony pracovaly, a tak jsem s úšklebkem poslouchala maminky na rizikovém, jak si to těhotenství fakt užívají, že je to skvělé a tak. V duchu jsem si říkala, že chodit do práce, být unavené a bolavé, asi mluví úplně jinak. Ale to už jsem byla měsíc doma, a to břicho nenáviděla úplně stejně jako předtím. Stěží jsem si došla na záchod. Kyčle mě bolely tak, že jsem občas brečela bolestí a bylo jedno, jestli sedím, ležím, či stojím.

Takže mi paní doktorka pomohla a udělala Hamiltona. Jo, bolelo to jak čert, ale porod bude o dost horší a bolest potrvá mnohem déle. Trošku jsem zašpinila a nic. V sobotu mi od rána bylo divně. Bolelo mě břicho a říkala jsem si, že to je asi tím Hamiltonem. Ještě jsem přemýšlela, zda si jít lehnout, ale nakonec jsem zkysla u počítače. Večer bolest trošku zesílila a já si tedy dala teplou koupel, a nic. Žádné zrychlení, žádné velké bolesti.

Asi to zesilovalo, protože v 10 hodin večer přišel manžel, že v té posteli už pěkně hekám a jestli nejedeme. Já jsem pořád říkala, že nerodím, že to můžou být poslíčky, které jsem do té doby vůbec neměla. No, co si budeme povídat, před 12 hodinou mě už přemlouval, ať jedeme. A mně se pořád nechtělo, že je to určitě planý poplach. Přemluvil mě s tím, že to máme kousek, a když tak jsme hned doma. Určitě nám nevynadají. Já jsem si říkala, že o půlnoci ze mě budou mít fakt radost.

Samo, že jsme tam přijeli a mě kontrakce ze strachu opadly na minimum. Připojili mě na monitor, pak následovala prohlídka. Pan doktor si mě změřil, usmál se a zeptal se na výšku, že tak malou maminku ještě snad neměl. Koukl, jak je malá velká a zhodnotil, že to vidí na 3 kg. Nemluvě o tom, že nakonec měla skoro o půl kila víc. Odvedli mě na šestinedělí, že počkáme do rána.

Takže jsem psala manželovi, ať jede domů, že mu dám vědět. V noci už jsem nespala. Kontrakce ale nebyly velké. Ráno zase monitor a už tam skákali kopce jako blázen a já jsem byla pořád celkem v pohodě. Píchli mi vodu, udělali klystýr, a to už jsem se tedy kroutila jak blázen. Ještě se doktoři dohadovali, jestli mě nechají rodit normálně. Nakonec mě odvedli na sál a zase na monitor.

Asi po 2 hodinách jsem si uvědomila, že bych asi měla zavolat manžela. Když přišel, už jsem se svíjela jako žížala. PA mi odpojila monitor, že můžu do sprchy. Zavěsila jsem se na manžela, ale došla jen ke dveřím a zapadla okamžitě na záchod, protože se mi udělalo strašně zle. S hlavou v míse, další kontrakce a já jsem prostě nemohla ani vstát.

Dotáhli mě zpátky na křeslo a dali kyslík. Vím, že se mě PA ptala, jestli jsem přírodní zrzka a něco mi kvůli tomu píchla. Ale co to bylo, nevím. Najednou se všichni seběhli a mě bylo řečeno, že můžu začít tlačit. Zavřela jsem oči a zkusila to. Blbě. Podruhé jsem se do toho opřela a poslouchala instrukce PA. Doktor mě začal chválit. Moc jsem to nevnímala, přišlo mi, že už jsem tak nějak mimo. Najednou přišla úleva a já po chvilce slyším manžela, jak říká, ať otevřu oči, jestli chci vidět malou. Bylo to taková růžové zmuchlané cosi. Narodila se přesně 12 hodin po příjmu do porodnice.

Manžel se šel koukat. Mě čekal ještě ten zbytek. Malou nám nakonec hned odvezli, protože přestala dýchat. Doktor mě šil celkem dlouho. Pak nás nechali na sále samotné s tím, že nám někdo přijde říci co malá. Těch myšlenek bylo strašně moc. Chtělo se mi hrozně spát, protože jsem nespala od páteční noci. Ale chtěla jsem vědět, co se stalo. Už mě pomalu nakládali na vozík, když přišla dětská doktorka a řekla nám, že je malá na JIP a manžel se tam může jít podívat.

No zkrátím to. Díky tomu jsem chtěla, co nejdřív vstát a jít se na ni taky podívat. Bylo hrozné být na pokoji s maminkami s dětmi. Já jsem za malou chodila na JIP a ani mi ji nechtěli vyndat. 4. den mě propustili a mohla jsem si k ní jít lehnout na neonatologii. Díky nepřikládání a stresu jsem neměla mléko a malá se stejně odmítla přisát. Poleželi jsme si 7 dní a strašně se těšily domů. Teď mám doma skoro 5měsíční pohodářku a doufám, že jí to vydrží 

Porod mi hrozný nepřišel. Nejhorší bylo asi šití (což se mi ale zázračně rychle hojilo) a poporodní mačkání na břicho, aby vše vyšlo. No a kontrola po šestinedělí byl pro mě taky očistec. Když tu bolest už nečekáte a nejste s tím smířené, je to asi to nejhorší. Alespoň z mého pohledu.

Jo a chlap k porodu? Za mě určitě ano. Pokud se na to cítí a pokud máte mezi sebou dobrý vztah. Můj muž prohlásil, že tohle by si měl prožít každý chlap. Není to procházka růžovým sadem a rozhodně nám ten úděl nezávidí. Ale je hezké, když chlap, řekne, že si vás váží za to, že jste to zvládla.