Příběh o mé babičce
- O životě
- kissi
- 19.07.12 načítám...
Moje babička je citový vyděrač. Z vyprávění mé matky se k ní nehodilo ani oslovení mami, protože má matka byla od 4 let sama doma (otce neměla), starala se o sebe a o byt.
Později si koupili dům, ve kterém ji nechávali samotnou bez jídla i peněz. Když bylo mé matce 14 let, máma jí řekla, že je nechtěná, ale na těhotenství už bylo pozdě (ve 20. týdnu). V té době, kdy jí to řekla, si užívala divokých zábav s mým nevlastním dědou, kterého nakonec utrápila, a on se před 12 lety udusil na pásku v jejich bytě.
Kvůli zdravotním problémům musela babička odejít z práce. Ve skutečnosti ji vyhodili, dělala u dopravních podniků špičkaře, tzn., že čistila koleje, ale místo toho většinou dělala zlo tramvajákům, a pak se jim za rohem posmívala. Kvůli tomu málem přišel o život jeden řidič.
S mou mámou se často přely a hádaly, už jen kvůli mému otci (Rom). Normálně pracoval a celá jeho rodina taky, všichni byli slušní lidé. Na babičku nemám žádné vzpomínky, snad první je někdy v 5 letech a oslovovala jsem ji paní, protože jsem ji před tím nikdy neviděla. Zařekla se totiž, že mě nechce vidět, protože se nenarodí dítě, ale opice.
Před pár lety si maminka musela tuhle drahou paní nastěhovat k sobě, protože její zdravotní stav se rapidně zhoršil (zelený zákal, astma, vysoký tlak, plíce pracující asi tak na 60 %). Pro mou matku to bylo to nejhorší, co mohla udělat. Jak říkám já, pěkně si nas… do bot. Proč?
Jak jsem se zmínila už na začátku, má babička je citový vyděrač. Bude se s vámi normálně bavit a druhý den vás všude pomluví. Postaví se proti rodině kvůli cizímu a pak to vyčítá. Jednou do měsíce, většinou když jí dojdou peníze, se prostě sebere a jde bydlet do lesa, to doprovází křik, bouchání dveří, nadávky, hádá se i s nejmladším členem rodiny, a tím je můj 10letý bratr.
Jednou jsme si povídali o PC a ona jen seděla. Druhý den se sbalila a odešla pryč, do toho nám vyčítala, že ji nenávidíme, že ji máme hned zabít. Občas odejde, koupí si alkohol a vezme si na to své prášky. Pak skončí na výplachu a následně na psychiatrii, kde řekne, že za všechno můžeme my. Nedáváme jí najíst (jídlo jí nosíme až pod nos, protože jinak by si nevzala), okrádáme jí (utrácí si své peníze sama).
Z psychiatrie ji vždy na její žádost pustí. Všichni víme, že je asi nemocná, ale ona s tím nechce nic dělat a my nemůžeme, když ona nebude chtít. Ovšem nejlepší jsou řeči jako: „Už jsem měla 3 kafe, to je moje jídlo“ nebo "schovej mi 2 krajíčky chleba, myslím, že dneska budu mít hlad“.
Zrovna dneska mi psala sestra, že seděla ve svém pokoji a slyšela, jak ji babička pomlouvá s dcerou přítelovy matky. Nahlas. Chodí po městě a hraje si na chudinku, všude vypráví, jak ji týráme, přitom pro ni každý dělá první poslední. Dnes jsem mluvila s matkou, která mi řekla, že se asi odstěhuje a nechá ji tam kralovat, že už dál nemůže.
Co je to za člověka? ![]()
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 1171
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 471
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 624
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 280
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 186
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2556
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4005
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2452
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1382
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 5369
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...