Cesta k Matyáškovi
- Porod
- atominnka
- 06.01.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček popisuje naše snažení o druhého prcka, následné těhotenství a porod. Bude to kapánek delší a upozorňuji těhule, že popis mého porodu by některé citlivější povahy mohl kapánek vyděsit...
V den termínu
10minut po porodu
Seznámení s bráškou
- 1
Pod světlem
- 2
První noc doma
Miláčkové
Naše zlatíčka
- 6
Druhé miminko jsem si přála prakticky už od porodu naší Šárinky, ale snažit jsme se začali, až když bylo malé 21 měsíců. Jelikož jsme měla dlouhé a nepravidelné cykly, začala jsem měřit BT a brát Gynex. Cykly se srovnaly, sice nebyly na den pravidelné, ale už to šlo.
Snažili jsme se bezvýsledně půl roku a já už si říkala, že se na to vykašlu, dám malou do školky a půjdu zpátky do práce a holt druhé bude později. Když i v únoru 2013 MS dorazila, řekla jsem si, že na to prdím a dáme si ve snažení pauzu. Vypustila jsem měření teploty a sledování příznaků/nepříznaků. S dcerou jsem šla k zápisu do školky a modlila se, aby ji vzali, abych mohla do práce.
Uplynulo pár dní, bylo mi skvěle, nic mě nebolelo, ani zpětně si nevybavuju žádné příznaky, které jsem do té doby každý měsíc měla. Ráno 19.3. jsem normálně vstala a dala jsem se do jarního úklidu. Při vyklízení skříněk v koupelně mi padl do oka poslední těhotenský test. No co, dala jsem ho zase zpátky na místo, ale pořád mi něco říkalo, ať si ho udělám. Jo, přesně tak - já, která jsem se vždycky pošklebovala, když někdo na eMiminu napsal „něco mi říkalo, ať si udělám těhotenský test“, jsem šla a test udělala.
Byla jsem příjemně překvapená, že se objevila druhá krásně viditelná čárka, i když do MS bylo ještě pár dnů. Hned jsem se běžela pochlubit do naší snažilkovské skupiny, byla jsem během posledních pár dnů už třetí, která našla //. Termín vycházel na 27.11.2013, kdy měla naše dcerka oslavit 3.narozeniny. Večer jsem se pochlubila i manželovi. Jeho reakce byla: „No ty vole…“ Skvělá reakce na to, že jsme se snažili přes půl roku, ale co už.
Začátky těhotenství byly fajn, bylo mi dobře, jen mě pobolívalo břicho a byla mi pořád zima. K doktoru jsem plánovala jít nejdřív začátkem 9.tt, ale dostala jsem pořádnou mykozu, tak jsem šla dřív. Doktor mě prohlédl, udělal UTZ a konstatoval, že vidí gestační váček, ale že za dělohou mám volnou tekutinu a to se mu nelíbí, že by to mohlo být mimoděložní. A jelikož má zastaralý UTZ, pošle mě ihned do nemocnice, ale že si mám vzít věci, že si mě tam asi nechají.
Celá vyklepaná jsem volala mojí mami, zda k nim může muž s dcerou přijet na oběd, že jedu do špitálu s podezřením na mimoděložní. V nemocnici jsem čekala skoro 2 hodiny, než mě vzali. Ani mě neprohlídli a chtěli mě hnát na příjem. Vydupala jsem si UTZ, další hodinu jsem čekala, než mě vezmou (v té době byly objednané těhotné na screening). Při UTZ doktor konstatoval, že jasně vidí gestační váček v děloze a že ta volná tekutina občas bývá. Domluvili jsme se, že půjdu domů a za týden přijedu na kontrolu.
Za týden už jsem byla v 6+3 (podle UTZ 5+3) a byl krásně vidět žloutkový váček, „miminko“ a bušící srdíčko. Měla jsem radost, nechala jsem si udělat fotku a šla domů. Za 10 dní jsem jela na KO ke svému doktorovi, který mě docela vyděsil, protože na svém předpotopním UTZ neviděl srdíčko. Ale mimčo vyrostlo, jak mělo, tak mě uklidňoval, že až přijdu za 14 dnů, že už ho uvidí.
A taky že jo, srdíčko tam bylo a bilo a já dostala průkazku.
Od 8.tt do 12.tt mi bylo parádně blbě. Nemohla jsem cítit jar, odpadkový koš jsme měli mimo byt, do lednice jsem chodila se zadrženým dechem a dveře na chodbičku musely být neustále otevřené, aby nebyl cítit ten čuch (dodnes nevím, co jsem tam cítila tak hrozného). Kolikrát jsem přežívala jen na odšťavněných pomerančích, jablkách a mrkvi. Moc mi nechutnalo a asi i proto jsem zhubla 7 kilo.
Celé těhotenství probíhalo až na občasné špinění a tvrdnutí břicha dobře, nemusela jsem se v ničem vyloženě omezovat a vše jsem dělala jako za netěhotna, i když opatrněji. Na UTZ ve 22. tt nám doktoři potvrdili chlapečka. Muž byl nadmutý jako holub, když mu na UTZ ukazovali, že malý má pinďoura.
Tři týdny před termínem jsem začala chodit na CTG. Dvakrát bylo ukázkové, potřetí (v den termínu) mi doktor do průkazky napsal „silentní křivka“ a předal mě do péče porodnice. Další CTG mělo být už tam, za dva dny.
Ten den ráno jsem šla do porodnice s divným pocitem, že takhle to začalo i u dcery. Šla jsem tehdy na kontrolu a už mě domů nepustili. „Ale co, přeci to nemusí být i napodruhé stejně,“ uklidňovala jsem se. Když začali natáčet záznam, malý spal. „Sakryš, vstávej! Nebo si nás tu nechají a budou tě vyhánět,“ dloubala jsem si do břicha. Přišla PA, zacloumala mi břichem, malý nic. Přinesla mi čokoládu, sladký čaj. Malý se na chvíli probral a zase usnul. Natáčeli mi záznam skoro hodinu a pak mě poslali za primářem.
„Paráda, je to stejný jako minule, určitě mi po prohlídce řekne, že si mě tu nechají a já se picnu“. Primář mě prohlídl, zkonstatoval, že jsem otevřená na prst a že už mě domů nepustí a že budou vyvolávat. Na moji otázku, zda to stihnu do uzavírky (která měla začít ani ne za 24 hodin) mi řekl, že budeme doufat.
Super. Přemluvila jsem ho, abych si směla dojet pro věci a malou předat mojí mami na hlídání, že jsem do hodiny zpět. Doma jsem dobalila věci, spakovala jsem dceru, nasedli jsme k mojí mami do auta a jeli do porodky. Loučila jsem se s malou se slovy, že jdu pro Matese a snažila se nedat najevo svoji nervozitu. „Čau mámo,“ mávla mým směrem a vsadila bych se, že jí bylo úplně jedno, kam jdu. Ale taky dobře, lepší, než kdyby brečela.
Zvoním u příjmu, už mě čekají. Napojují mě na monitor, malý spí, točí se mnou z boku na bok, malý něco málo předvede a zase spí. Dostávám erární košili, převlékám se. Přichází primář a zavádí tabletu, je poledne. Do půl hodiny začaly bolesti, hned po 3 minutách a trvají 20 sekund. Sepisujeme papíry, pak mě vedou na pokoj. Na pokoji je mamina s chlapečkem. Zná mě, ale já vůbec nevím, kdo to je. Až když mi říká, že se jmenuje Kamila a chodila s mým mužem na ZŠ do třídy, vybavuje se mi, že jí taky znám a omlouvám se, že jsem jí nepoznala. Povídáme si a bolesti zesilují, jsou po 2,5 minutách a trvají 30 sekund.
Je půl třetí a jdu na CTG. Žádná změna, takže opět na pokoj. Stěžuju si, že mám hlad, tak dostávám přesnídávku. Dorazil manžel, rovnou z práce. Ještě neví, jestli chce být u porodu. Nepřemlouvám ho, vím, že to dám i bez něj. V pět hodin jdu na CTG, muž jede k našim za malou. Po natočení CTG mě vedou na sál a dozvídám se, že na pokoj se vrátím až po porodu. Žádám tedy, aby mi donesli ručník, mobil, nabíječku a hroznový cukr. PA je vcukuletu zpět se všemi věcmi a oznamuje mi, že uděláme přípravu a ptá se, zda jsem oholená. Odpovídám, že jo, ale že už od pondělí, tak jestli to tak stačí. Prý ano. Po klystýru bolesti zesilují, ale pořád mám humor.
Přichází primář s jinou mladičkou PA, vyměnily se směny. Píchají mi vodu a v tu ránu jsou bolesti ještě horší. To už bylo sedm hodin. Odpochoduji do sprchy, kde se kroutím a pouštím na sebe pořádně horkou vodu. Naposledy fotím svoje obr břicho. Začínám být unavená a ospalá. V půl deváté došla PA natočit CTG, žádná změna, malý spí, asi čerpá sílu na cestu na svět. Po monitoru mi napíchli oxytocin a bolesti jsou až neskutečně silné, já funím, kroutím se a ve sprše na sebe pouštím vodu co nejvíc horkou snesu, jen aby to pálení přebilo bolesti.
Je mi do breku. Bolí to, daleko víc než při porodu dcery, bolesti jsou rychle za sebou. Mám pocit, že jsem zklamala, že ani druhé dítě nedokážu porodit bez vyvolávání, že jsem k ničemu.
Je deset hodin a přichází primář mě zkontrolovat, jsem na 5 prstů. No aspoň tak, u dcery jsem byla na 5 prstů až po 20 hodinách. Ale nelíbí se ozvy, takže houkne a v tu ránu přibehla PA a čímsi v igelitu a sestra frčí na sál s ultrazvukem. Ptám se, co se bude dít. „Nelíbí se mi ozvy, takže zavedu malému na záda fetální sondu, abychom zjistili, jak se okysličuje. Položte se na záda a nohy dejte do opěrek.“
Dělám, jak poroučí. Ve chvíli, kdy jsem dolehla, dorazila kontrakce - a já vím, že tohle nedám. Nemůžu ležet, bolí to, jakoby mi někdo vrážel kudlu do břicha a zároveň mě nakopával do zad. Kroutím se a potichu nadávám. V tom do mě primář strčil ruku. „No do p.dele,“ zakleju. „Ne, tam tu ruku nemám,“ vtipkuje primář a dodává, že ví, že to bolí, ale musím vydržet. Jednu ruku má ve mně a druhou se snaží dostat sondu malému na záda. Nejde to, já už kleju nahlas a bez jakéhokoli studu…
Ryje ve mně asi 20 minut, já už nemůžu, bolí mě spodek, kontrakce jsou rychle za sebou a nezvládám prodýchávat. Přišla další sestra a společně s PA mi drží každá jednu nohu na opěrce. Já se snažím držet a nekroutit se, ale nejde to. PA mě chválí, jak jsem šikovná a hladí mě po noze. Mezi kontrakcemi brečím, bolestí. Konečně to primář vzdává s tím, že tam tu sondu nedostane. Uuuuuuuuf.
Zvedám se a neskutečně se mi ulevuje, bolesti jsou sice pořád stejně silné, ale přeci jen už je můžu prodýchávat v příjemnější poloze. Jdu do sprchy na míč, PA mi veze stojan s kapačkou a zůstává se mnou ve sprše, po každé kontrakci kontroluje ozvy. Chudák, co minutu musí vstát a kontrolovat.
Dál už si pamatuju jen útržky, jsem neskutečně unavená a všechno mě bolí. PA mě neustále napomíná, ať držím pravou ruku nataženou, ať to líp kape. Kolem jedenácté přichází manžel, překvapil. Mám radost. PA mi pomáhá ze sprchy, nejsem schopná se ani utřít, tak mě utírá. Další kontrola, jsem na 8 cm, ale malý je vysoko, takže mám zlehka tlačit. Při každé kontrakci přitlačuju, hledám správnou polohu. Zkouším míč, žíněnku, postávám shrbená u křesla a nakonec končím zhroucená na křesle s jednou nohou v opěrce. Je mi jedno, kam až mi kdo uvidí.
Muž mě hladí, chválí, povzbuzuje, ale moc nevnímám, všechno jde ke mně z velké dálky, jsem někde mimo. Kontrakce jsou téměř neustále, hrozivě bolestivé, prodýchávám a přitlačuju. Mezi kontrakcemi jsem mimo, zvládám na pár sekund usnout a zase se celý úroces opakuje. Bolest, dýchat, přitlačovat, usnout. Tak je to asi hodinu. Pak při jedné kontrakci cítím, jak se malý posunul. V tu ránu jsem „na světě“ a volám PA. Kontroluje, zvedá telefon, volá primáře a dětskou doktorku, že už rodíme.
Tak jo, mobilizuju všechny zbylé síly, chytám se pod koleny, nadechnu se a tlačím. Na každou kontrakci třikrát. První kontrakci se nic neděje, při druhé na třetí zatlačení je už půl hlavy venku a já čekám na další kontrakci. Cítím, jak se trhám, pekelně to pálí. Sahám si mezi nohy a chci si pohladit vlásky. Sotva se jich lehce dotknu, dostávám vynadáno, že to nesmím, kvůli infekci. Další kontrakce, tlačím, hlavička venku, ramínka venku a najednou neskutečná úleva…
Už mě nic nebolí a na břiše mi přistává upatlané mimino. Nebrečí, jen (pardon za ten výraz) blbě kouká, kde že to je. Pak teda milostivě otvírá pusinu a zakňourá. PA stříhá šňůru a malého si bere sestra na zvážení. Cestou stíhá malý počurat mě, sestru i doktorku a dokonce je zvládl i pokakat, šikula. Doktorka hlásí, že malý je v pořádku, váží 3300 g a měří 49 cm a vrací mi ho zpět na břicho, hází přes nás peřinu.
Ohmatávám si ten, teď už řvoucí, uzlíček a mezitím mě šijí. Štípe to, ale držím a snažím se necukat. Za chvíli je hotovo, všichni odcházejí, gratulují a my s mužem všem děkujeme. Malého jsem přiložila, koukal, co po něm chci, ale pak se přisál. Povídám si s mužem a je mi skvěle. Dozvídám se, že jsem malému vyhrožovala babyboxem, jestli okamžitě nevyleze, což si vůbec nevybavuju. Personál to naštěstí prý bral s humorem, primář mi prý ještě povídal, že babybox je o patro níž.
Obvoláváme rodinu a posíláme SMSky. Ve dvě posílám muže domů, pak přijde sestra a bere si malého na novorozenecké. Načež přichází PA, pomáhá mi vstát a převléknout se do čisté košile. Ptá se, jestli půjdu na pokoj pěšky nebo mě má odvézt. Jdu pěšky, PA si dělá legraci, kam že to chvátám, že musím pomalu. „No chvátám na pokoj, slíbila jste mi něco k jídlu!“ „To máte takový hlad? Tak to vám donesu ten řízek s kaší.“
Na pokoji mě čeká spoluležící, zrovna kojí. Probíráme porod, mezitím mi PA přinesla slíbený řízek a kompot. Vrhám se na to a doslova to „sežeru“, pak si dám půl čokolády a jdu do sprchy, vyčistím si zuby a jdu do hajan. Uléhám na břicho, konečně, těšila jsem se na to posledních pár měsíců. Ještě chvíli povídáme a kolem čtvrté usínám.
Vzbudila mě sestra v 6 ráno, přišla mi změřit teplotu. Cítím se skvěle a vyloženě odpočatě (což teda nechápu). Prosím, aby mi dovezli malého. V půl sedmé už ho mám u sebe, a tak to zůstalo celý náš pobyt v nemocnici. Spolubydlící propustili to ráno domů, zůstala jsem na pokoji sama, jelikož byla uzavírka, tudíž už nikdo nerodil. Odpoledne dorazili naši, podívat se na vnoučka a hned po nich manžel s naší Šárinkou. Ta se hned na malého culila a chtěla ho chovat. V pondělí nás přesunuli na dětské (kvůli uzavírce). Malému zjistili žloutenku, a tak musel pod světlo - světlo dali ke mně na pokoj, protože novorozenecké bylo uzavřené. Ve středu nás pak propustili domů.
Doma to byl zezačátku záhul, malá žárlila a dělala neskutečnej kravál. Ale nakonec jsme se zžili celkem dobře. Občas si zažárlí i teď, měsíc po porodu, ale jinak je to velká ségra - pomáhá koupat, podává pleny, dává malému dudlík a tak. Matyášek se má k světu, ve 3 týdnech už vážil 3,97 kg a měřil 56 cm. Sice trochu zlobí se spaním, ale to se snad srovná časem.
A závěrem jedna zajímavost - Matyáška jsme počali v březnu (3.měsíc), narodil se 30.11.2013 v 00:36 hod s váhou 3300g, bylo to 3dny po TP a 3roky a 3dny po svojí sestřičce. 
Přečtěte si také
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 1987
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 2277
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 2913
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 2054
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1340
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
Kamarádka mi před lety svedla muže a teď mě prosí, abych ji toho tyrana zbavila
- Anonymní
- 28.05.26
- 4753
Život je někdy hodně zvláštní. Když jsem potkala Alexe, byla jsem z něho hotová. Krásný a charismatický chlap, kterého mi všichni záviděli. Naše manželství trvalo jen asi dva roky, ale dnes jsem za...
Dcera chce jet na prázdniny s přítelem. Její otec souhlasí, já z toho nespím
- Anonymní
- 28.05.26
- 2722
Lucce bylo teprve nedávno šestnáct let, ukončila prvák na střední a už si myslí, že jí patří svět. S Dominikem chodí asi půl roku. Je to celkem fajn kluk, ale pořád si myslím, že je dost brzy...
Na dovolenou k Baltu mě nikdo nedostane. Jenže manžel rozhodl jinak
- Anonymní
- 28.05.26
- 5478
Manžel si letos usmyslel, že pojedeme na dovolenou k moři. Bohužel k Baltu. Já moře miluju, ale zvolila bych úplně jinou destinaci. Chtěla jsem letět do Řecka nebo jet autem do Itálie či...
Šla jsem s dítětem a psem na hřiště. Domů jsem odešla s pokutou a ostudou
- Anonymní
- 28.05.26
- 2049
Tohle se mi ještě nikdy nestalo. U nás na sídlišti byli psi na hřišti vždycky tak nějak tolerovaní, pokud byli na vodítku a jejich majitelé po nich uklízeli. Nikdo z toho nedělal drama. Když jsem...
Kamarád propadl sektě a teď se chce zabít. Jsem bezmocná
- Anonymní
- 28.05.26
- 939
Vždycky to byl ten nejchytřejší kluk z naší party. Analytický mozek, smysl pro humor, člověk, o kterého jste se mohli opřít. Pak přišel nenápadný „biblický kurz“ a z mého nejlepšího kamaráda zbyl...
tak at krasne roste a moc nezlobi 
gratulace k synkovi a vsem vam hodne zdravi a vesele chvilky 
ještě jednou velká gratulace a hodně štěstíčka celé tvé rodině 
gratuluji, četla jsem jedním dechem 