Cesta k miminku VI.

V posledním deníčku jsem psala, že zbývají ještě 2 měsíce do termínu.

Nakonec deníček vyšel až v polovině července a já stále byla 2v1 Musím na rovinu říct, že ty poslední dva měsíce byly pro mě asi nejnáročnější. V noci jsem špatně spala, nemohla jsem se ani pořádně otočit, chození ven bylo taky dost náročné. Vlastně ani nebylo, se čemu divit, když celých 7 měsíců jsem se musela šetřit a v podstatě jen ležet, přibrala jsem pro mě neuvěřitelných 28 kilo a ty poslední dva měsíce jsem si opravdu přišla jako velryba. Nicméně i tak mi přišlo neuvěřitelné, že už zbývají jen 2 měsíce, kdy jsem byla 2v1, a byla jsem hrozně zvědavá, jaký náš syn bude a komu bude víc podobný.

Pravidelně jsem docházela ke své lékařce na ultrazvuk a pak i na ozvy malého. Poslední kontrolu u ní jsem měla 28.6.2019 a ten den už mi dala žádanku do poradny v nemocnici. Tam jsem chodila od 3.7. až do porodu. Na každé kontrole jsem teda zažívala šok. Malý se na monitoru nechtěl moc projevovat, tak ho občas sestřička musela rozhýbat, jinak bych tam mohla klidně ležet i tři hodiny. Největší šok jsem teda musela rozdýchávat, když mi řekli odhad váhy malého. Myslela jsem si, že si ze mě dělají srandu. Přeci nemůžu v sobě nosit prcka, který se váhově pohybuje kolem 4 kil. Pořád jsem utěšovala sama sebe, že je to jen odhad a že se můžou plést. Ale i tak mě paní doktorka v poradně v nemocnici upozorňovala, že se ta váha může pohybovat 500 gramů nahoru i dolů. Vzhledem k tomu odhadu mě ale nechtěli nechat moc dlouho přenášet.

Ve čtvrtek 18.7.2019 jsem ještě byla v poradně v nemocnici na kontrole a na porod to vůbec nevypadalo. Tak jsme se domluvili, že následující pondělí zase přijdu do poradny a raději si s sebou vezmu i tašku s věcmi.

Představa, že mě možná čeká vyvolávaný porod, mě vůbec nepotěšila. Psala jsem si s kamarádkou, která měla termín 17.7.2019 (já měla o den dřív), a u ní to na porod též nějak moc nevypadalo. Tak jsme si spolu psaly vlastně celý den (18.7.) až do večera. Navzájem jsme si říkaly, že se těm našim klukům nějak ven nechce.

O to větší překvapení (a upřímně i lítost) bylo, když mi 19.7. v 6 hodin ráno dorazila zpráva, že kamarádka už se dočkala V tu samou dobu mi psal i přítel po noční, že ještě zajde s kamarádem na pivo, ale já pak začala lehce panikařit, protože ze mě vyšlo něco i s trochou krve a nebyla jsem si jistá, co to je. Přítel dorazil celkem brzo, tak jsem mu řekla co a jak, napsala kamarádce a v půl deváté ráno jsme se chystali do porodnice.

Asi od půl desáté jsem už byla na příjmu v nemocnici, kde mě vyšetřili a udělali ozvy malého. Vše bylo v pořádku, ale na porod v blízké době to nevypadalo. Chodili mě i malého kontrolovat. Přítele poslali domů, aby si po té noční ještě na chvíli odpočinul, ale ten nervozitou vůbec usnout nemohl. Každou chvíli jsme si volali a povídali si.

Kolem 12:30 přišli lékaři, aby mě vyšetřili. Zase stejná slova, že se porod moc nepohnul, tak mi doporučili dát i teplou sprchu, že by to mělo snad pomoct k nějakému postupu.
Ve 13 hodin jsem stála ve sprše, užívala si to, protože to bylo moc fajn, ale je teda pravda, že mi ta teplá voda opravdu rozjela kontrakce. Ze sprchy jsem už sotva vylezla v předklonu, aspoň trochu jsem se osušila a šla jsem do pokoje, že si zkusím ještě na chvíli lehnout. Jenže to už nešlo a nutilo mě to, abych pořád chodila.

Zhruba ve 13:30 se na mě přišla kouknout porodní asistentka. Ta, když mě viděla, už asi věděla, co se děje, a že mě za chvíli přijde vyšetřit.

Přišla zhruba za 20 minut, vyšetřila mě a řekla, že jsem otevřená na 4 prsty. Pro mě trošku šok, ale říkala jsem si „OK, teplá sprcha pomohla a začlo se trochu něco dít a nebudu tady muset být třeba dva dny.“ Zároveň mi porodní asistentka řekla, že mám raději zavolat přítele, aby to stihl. Mezi bolestmi jsem mu volala, aby rychle dorazil, že už to začalo (chudák mi pak řekl, že celou cestu utíkal). Než dorazil, tak mi asistentka řekla, že uděláme klystýr a pak půjdem rodit. Přešla jsem z hekárny na porodní box, že mi udělají klystýr, ale nebyla jsem přes bolesti schopná vůbec ležet. Špatně se mi dýchalo a pořád mě to nutilo tlačit. Asistentka přišla a sestřička jí řekla, že teda vyčištění už nezvládnu. Tak že mě zas vyšetří, aby se vědělo, co se děje. Po vyšetření asistentka trochu šokovaně řekla, že už jsem otevřená na 8 a že doufá, že přítel dorazí, jinak to nestihne.

Pořád mi opakovali, ať netlačím, že je to ještě málo. Snažila jsem se je poslechnout, ale bylo to hrozně těžké, pořád to tlačilo a bolelo víc a víc.

Konečně dorazil přítel a mohla jsem začít rodit. Do té doby jsem ležela na boku, ale stejně jsem se pak otočila do polosedu, protože mi to bylo takhle pohodlnější. Nebudu popisovat každý detail, ani by se to sem nehodilo. Jen můžu říct, že takovou rychlost, s jakou se vše rozběhlo a já jsem porodila, jsem opravdu nečekala. A ze všeho nejvíc jsem nečekala ty obrovské bolesti, které jsem měla. Malý se pořád vracel hlavou zpět, začal mít trošičku horší ozvy, tak se všichni na boxu snažili mi pomoct. Včetně lékařky (kterou mezitím zavolali), sestry a hlavně porodní asistentka, které hlavně vděčím za vše (laskavý a chápající přístup, rychlý porod). Samozřejmě nejvíc pro mě byla opora přítele, který tam byl se mnou, a zase se mi potvrdil můj názor, že by tam měl být každý chlap, aby byl oporou a aby sám cítil, čím si žena prochází.

Náš syn Jakub se narodil 19.7.2019 ve 14:31 hodin. Vážil 4 280 gramů a měřil 54 centimetrů.

Na boxe proběhl bonding, samopřisátí prcka a společně jsme tam zůstali 2 hodiny. Mezitím šel prcek s tatínkem na měření a vážení.

Když bych měla srovnat porod prvního syna před 15 lety a syna teď, nedá se to vůbec srovnávat. Starší syn vážil i měřil méně. Porod staršího syna po příjezdu do porodnice zhruba za hodinu a půl, teď syn od 9.30 do 14.30 hodin. U prvního bolesti slabé, u druhého jsem myslela, že polezu doslova po zdi. Takže nesrovnatelné.

V porodnici jsme byli od pátečního porodu do pondělí, kdy nás s prckem pustili domů.
Po návratu domů začalo celkem náročné období, protože Kubík trpěl na břicho, byl hodně kontaktní, a tudíž pořád na někom přilepený, jak ze srandy říkám Hodně kontaktní je doteď a myslím, že už mu to zůstane.

Teď v lednu už mu bylo 6 měsíců a celé to období s ním je krasné, i když opravdu náročné. Nejhezčí je vidět jeho úsměv, když se probudí. Teď v těch 6 měsících vážil 9 600 gramů a měřil 74 cm a je to už pěkně znát. Pořád bojujeme se zuby a jeho tvrdohlavostí. Chtěl by totiž všechno hned. Chce sedět a nejradši by už chodil. Zjistila jsem, že nemá rád brokolici a kyselé ovoce (meruňky třeba). Chodíme na mimi plavaní, prodělal první nemoc i s antibotiky.

Prostě už to začíná být kus chlapa a dělá pokroky.

Tak tolik od nás a moc se omlouvám, že tento deníček trval takto dlouho, ale Kubík mi nenechává moc času a prostoru na mě samotnou.

Mějte se moc hezky a bojujte, za ten pocit štěstí a lásky to stojí