Cesta k miminku: VYŠLA! 2

Přečtěte si také první díl deníčku »

Kdyby mi někdo loni touto dobou řekl, že se všechno zlé obrátí k lepšímu a budu čekat dvě děti a dokážu být silnější díky tomu všemu zlému, co mě a mou rodinu potkalo, tak bych tomu člověku vůbec nevěřila. Loni touto dobou jsem měla psychické potíže kvůli smrti maminky , byla jsem na dně, nespala jsem, brala jsem prášky na spaní a na miminko jsem neměla ani pomyšlení. Maminka odešla náhle a moc mladá . Bylo to, jako by mi vyrval někdo kus srdce.

Když jsem se zhruba po dvou měsících dala trošku dohromady a řekla si, že miminko by mi zalepilo kousek té veliké rány, která nás potkala, tak přišla další rána… zjistili mi zánět vejcovodu, moje paní doktorka se ho snažila sice léčit, ale zánět byl tak agresivní a tak veliký, že vejcovod byl úplně zničen a nebyl funkční. Proto jsem šla loni v létě na laparoskopii, kde mi odebrali vejcovod, vše upravili a nachystali na otěhotnění, doktoři v nemocnici i má paní doktorka mi dávali naděje, že otěhotním přirozeně, nikdo z nich se nezmínil, že je to prohrané a že bych měla jít do centra na umělé oplodnění.

Začala jsem se tedy dávat dohromady po operaci a po tom všem, ale miminko nikde, proto jsem se rozhodla na konci léta, že nás s manželem objednám do centra na první konzultaci, objednali nás tedy na konec listopadu. Moje paní doktorka mi nabídla hormony na podporu otěhotnění s tím, že to zkusíme tři měsíce a jak to nepůjde, tak zbývá opravdu jen centrum. Moc se mi do toho nechtělo, bála jsem se, měla jsem k tomu nechuť, ale řekla jsem si, že to teda zkusím a budu vědět, že jsem pro to udělala všechno co jenom šlo udělat, a že si nebudu muset nic vyčítat.

Začala jsem tedy brát hormony a nějak se na všechno vykašlala, byla jsem smířená s tím, že prostě máme termín do centra a tam nám pomůžou a vyjde to. První cyklus na hormonech proběhl a test negativní, nějak jsem to neřešila, ani jsem nebyla smutná nebo zoufalá jako kdysi, prostě jsem byla už z toho všeho unavená a bojkotovala jsem to. Začala jsem mít dokonce i myšlenky, že si alespoň zajedeme, kam chceme, můžu spát jak dlouho chci, můžu si koupit, co chci a za kolik chci, prostě jsem hledala plusy i z druhé strany…

Začala jsem tedy druhý cyklus, všechno probíhalo, jak má, a blížil se konec cyklu, říkala jsem si, že tedy zkusím ještě jeden cyklus, ten poslední cyklus, ale že už to neřeším, protože se blížil termín v centru. Uběhlo čtrnáct dní od injekce a mohla jsem si udělat test, tentokrát jsem si test nedělala o několik dní dříve jako kdysi nebo první cyklus, prostě jsem počkala. Vstávala jsem do práce, udělala si test, okem jsem mrkla a viděla tam slabou čárku, tak jsem ho vyhodila do koše a jela jsem do práce, spěchala jsem.

Když jsem dojela domů, cítila jsem, že je něco jinak, proto jsem ten test vytáhla z koše a viděla tam dvě krásné čárky, sedla jsem si a plakala a plakala, manželovi jsem zatím nic neříkala, zkusila jsem ještě druhý den další a byl úplně jasný.

Odpoledne manžel došel z práce a řešil rekonstrukci, tak jsem mu řekla, že snad ji stihne do června, ptal se proč, ukázala jsem mu se slzami v očích test, byl vykulený, chtěl vidět příbalový leták od testu .

Za dva týdny jsem šla k paní doktorce a ta mi potvrdila dvě srdíčka, tedy dva človíčky, kteří si nás vybrali, ani já, ani manžel jsme nebyli ani chvíli smutní, že tam jsou dvě, brali jsme to jako fakt, i když obavy jsem měla, ale převládala radost. A já vím, že tyhle dva človíčky mi poslali ti z nebe a jsou našimi anděly.

Takže čekáme dva chlapečky, jsem v 18. týdnu a zatím je všechno tak, jak má, takže snad to tak bude i nadále. Půjdou asi o něco dříve, protože mají jednu placentu, ale já věřím, že všechno zvládneme a jsem za tohle všechno vděčná.