Co vlastně chci???

  • Snažení
  • 23.05.03
    • načítám...

Zdravím všechny potencionální maminky, tyto internetové stránky jsou skvělé a i já bych ráda přispěla svoji troškou do mlýna, a je to opravdu trošička oproti ostatním příběhům. Je mi 25 let, jsem vdaná necelé čtyři roky, ale s manželem jsem už 9 let (s menšími přestávkami). Taky jsme se asi před dvěma lety rozhodli, že bychom eventuelně zvládli i někoho třetího stejně střeštěného jako jsme my, někoho kdo nás bude mít moc rád a komu budeme moci dávat svoji lásku my.

Takže vy:,–(ila jsem antikoncepční prášky a počítala s tím, že asi vznikne trošku problémek, protože už od svých třinácti jsem měla nepravidelný menses a stále nějaké komplikace a problémy…nakonec bylo vše úplně jinak. Hned potom co jsem vy:,–(ila antikoncepci, jsem otěhotněla. Bylo to neuvěřitelné a já se pořád vzpamatovávala z těch dvou čárek. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, manžel ještě víc. Byl to naprosto neuvěřitelný pocit, stále jsem mluvila na bříško a snažila se být co nejvíc v klidu a myslet pozitivně (jak jsem vyčetla ve všech moudrých knihách…:o)). Ale stejně při tom všem štěstí jsem měla hrozně podivný pocit, jako že něco hezkého začíná, ale zároveň něco hezkého končí a v jednu chvíli jsem dokonce nevěděla zda to co se stalo je vůbec dobrý nápad, zda to zvládnu a jestli i přesto, že budu mamka zůstanu taková jaká jsem, nezávislá, v pohodě a neustále připravená k čemukoliv…já vím, že v této chvíli to asi působí dost hrozně a asi si myslíte, že jsem úplně pitomá, že jsem o něčem takovém vůbec přemýšlela. Ale možná právě proto do této rubriky píši, protože pro mne to bylo také neuvěřitelné. Nemyslím si, že bych byla sobecká, anebo zlá, anebo zahleděná sama do sebe. Jen jsem prostě znejistěla, ale hrozným způsobem. Navenek se to nijak neprojevovalo, ale uvnitř jsem byla hodně pod tlakem. Nicméně tohleto přemýšlení nemělo vůbec žádný verd, protože jsem ve třetím měsíci potratila.....vyčítala jsem si, že mám na tom kus zásluhy…třeba miminko cítilo, že na něj nejsem ideálně připravená…nevím. Každopádně mě to hrozně mrzelo a nakonec mi připadalo, jakoby se to vůbec nestalo.

Od té doby máme nechráněný styk a nic. Letos jsem začala chodit na gynekologickou kliniku v Brně a tam mi skoro okamžitě doporučili IVF, protože se mi skoro vůbec netvoří vajíčka (vaječníky za těch deset let zlenivěly a nechtějí spolupracovat). Takže za týden si začínám píchat injekce a tak v polovině června jdu na to. Jsem hrozně zvědavá jak to dopadne.

Ale do této rubriky píšu hlavně proto, abych se zeptala na to jestli nemáte strach, že se s příchodem do rodiny změní partnerský vztah, že už to nikdy nebude tak hezké jak to bylo. Samozřejmě vím, že to bude jiné a jinak hezké, ale mám hrozný strach, že nebudu stačit na manžela a dítě dohromady a jednoho z nich budu muset zanedbat a to nechci za žádnou cenu. Prostě miminko chci a moc, ale ne za každou cenu a nechci aby se zničil náš partnerský vztah, který je v této chvíli perfektní. Ale je skvělý právě proto, že děti nemáme. Stále někde jezdíme, lítáme, něco podnikáme. Rozhodneme se v pátek večer a jedeme na sobotu k moři…a s prckem to samozřejmě nebude možné. Prosím neodsuzujte mne za tyto myšlenky, ale snažím se vše vidět reálně. A možná to napíšu hodně hnusně, ale mám strach, že mě díte hrozně omezí ve všech směrech, nechci svůj život přizpůsbit dítěti, chci dítě přizpůsobit našemu životu. Myslíte si, že jsem úplně pitomá, mladá a že nevím co chci? Je to možné, nemám v tom úplně jasně, ale nemohu si pomoci. Musím to někomu napsat a myslím, že tahle stránka je ta vhodná. Odsuzujte mne, myslete si co chcete, ale napište mi, jestli jsou tyto myšlneky normální?? Alespoň trošku???

Všem maminkám moc a moc držím pěstičky, aby to vyšlo!!! A pište tak krásné příběhy, jaké píšete, je hrozně příjemné je číst, protože z nich vyzařuje jakási zvláštní záře a světlo a hlavně obrovská síla a odhodlanost všech bojujících potencionálních maminek!!!!!

Mějte se moc krásně a budu moc ráda, když mi napíšete jestli jsem pitomá úplně anebo jen trošku???

Čauky

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Monticka
1177
23.5.03 19:09

Ahojky!

Přečetla jsem si tvůj příspěvek a přemýšlím, co napsat…
Začnu asi tím, že já takové pocity nemám. O miminko se snažíme více než rok a jsme připraveni a ochotni podřídit se mu. Vlastně mám pocit, že jsme na tom úplně opačně, než ty. Asi oba s manželem cítíme, že nám „něco chybí“. Chybí nám něco, co má v sobě kousek každého z nás. Něco, co jsme stvořili z lásky a s láskou.
A jesti nemám strach, že se náš partnerský život změní? Změní, ale o to nám jde. Budeme moct dát svou lásku ještě někomu jinému. Doufám, že nikoho - jak píšeš -nezanedbám. Ani manžela, ani miminko. Vždyť se budeme moct všichni o svou lásku a pozornost podělit. A když zrovna nebudu zahrnovat láskou a pozorností já manžela, myslím, že mu to v tu chvíli vynahradí právě to miminko. Život s dalším človíčkem bude určitě jiný. A bude jiný už pořád. Vždyť ten človíček poroste a bude se měnit. A stejně tak se bude měnit náš život.
Nevím, jestli z těchto slov poznáš, jak to cítím já, třeba ano.
Měj se krásně a držím palečky
Pá Montička

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
23.5.03 19:26

No já si myslím, že možná jsi na tohle ještě mladá. Pokud máš pocit, že je pro tebe důležitější být jen s manželem, tak buď jen s ním. Myslím, že každý vztah by si měl prožít to období, kdy jsou ti dva jen sami pro sebe, kdy mohou jednat impulsivně, „nezodpovědně“. Z mojí zkušenosti, i ze zkušenosti mých kamarádek - po pár letech najednou zjistíte, že by bylo fajn jet na ten výlet s někým, komu byste mohli všechnu tu krásu ukázat, s někým, kdo by se všemu divil a ptal se „proč“. Po pár letech vztahu, jak ho popisuješ ty přišla únava s tím vším. Byli jsme tam a tam - a co dál? Moře, hory, pouště, jezera - jsou pořád vlastně to samé, my dva jsme pořád ti samí a najednou máme pocit, že bychom rádi to všechno (lásku, zkušenosti) dali ještě někomu dalšímu.

Moje rada? Počkejte ještě, užijte si těhle „líbánek“ a uvidíte - jednoho dne se budete těšit na to, že místo běhání po horách se budete popelit na nejbližší louce.

  • Upravit
Laliba
15
23.5.03 19:33

Ahoj Nerozhodna!
Vůbec se ti nedivím a myslim, že tě chápu. Důvody k obavám tu asi jsou. Život se ti opravdu změni a to od základu. Už to nebude o tobě, ale o vás.Možna se ti to zprvu bude zdát nepřekonatelné (jako mně), ale jak mimi poroste, všechno se bude postupně zlepšovat a nakonec vám děťatko společný život ohromně obohatí.
Ve „stručnosti“ moje zkušenost:
Po dvouletém manželství, během kterého jsme cestovali, sportovali, pořídili si dobrmanku, a dělali spoustu dalších věcí jako nesezdaní, jsme se s manželem dohodli, že už je čas i na miminko. Považovali jsme jaksi za samozřejmost, že mimi přijde záhy. Bohužel se dva roky nevedlo. Když jsem se rozhodovala, že půjdu na nějaká vyšetření, otěhotněla jsem. Těhotenství bylo krásné, bezproblémové. Porod také.
Narodil se nam krásný zdravý kluk a mně přepadly poporodní deprese. Nejen jak to všechno s miminkem zvládnu, ale také ta zodpovědnost, že se od syna nemůžu hnout (kojení), jaký bude manžel jako táta, jak se změní náš vztah, když tu bude plakat děťátko… Manžel v té době opravoval bydlení, takže jsme zůstali „sami“ u rodičů. Navíc to s novorozeňátkama vůbec neumí a tak i když přijel, komunikace vázla. Známí se přišli podívat na mimi, ale mne každá návštěva vyčerpávala. Stěhování domů byl další obrovský zvrat. Spousta příprav, balení, nakonec se to stejně časově nestihlo.A doma pak ty stále stejné procházky s kočárkem a ten stále stejný denní režim…K zbláznění. Manžel chodil domů z práce utahaný a nebyl zvědavý na zabarvení stolice, bolesti bříška …(klasika).
Během asi tří měsíců jsem se nějak dala do kupy a přestalo mně to bavit. Začalo jaro, potřebovala jsem doshodit ještě pár kil a taky už mně nebavilo dřepět pořád doma. Po:,–(ila jsem Toma do autosedačky a vyrazila za kamarádkama. Prošli jsme se u nich v parku, pokecali a mně se ten příšerně zaběhnutej režim krásně rozboural.
Když chtěl manžel projet autobazary, naložili jsme kočárek a drandili jsme s ním. Hlavně nebýt sami doma a nenudit se. Zpočátku to bylo dost náročné na organizaci, ale dalo se to. Já shodila těch pár kilo, zase jsem začala plynule mluvit, nezadrhávat, miminku to zpestření taky prospělo, bylo víc utahaný a poznalo i jiné lidi než mámu. Cestu autem zvládá naštěstí dobře. Musím říct, že náš Tom si bez problémů navykl na náš navrácený životní styl-často cestujeme, někdy se den prostě protáhne, nebo papá jinde než doma, je docela trpělivý pohodář (jako my-má ty geny ostatně po nás, ne?). Nechá se bez problémů pohlídat od jiných (i když mé srdce krvácí). Dnes už je mu dva a půl roku a před dvěma měsíci mu přibyla sestřička. Zase je to změna i když už jsem věděla, do čeho jdeme. Zas jsme trošku „vykolejený“, ale vím, že stačí pár měsíců…a Eliška se stane stejnou cestovatelkou a prima společnicí jako její brácha.
Rozhodně se miminka nebojte, těšte se na něj, protože i když je to veliká starost, je to ještě větší radost, a za ty počáteční obtíže to fakt stojí.
Přeji hodně úspěchů v zadělávání na miminko-určitě to vyjde!!!!Jen věřit a pozitivně myslet. Myslím si, že jak se budeš cítit v těhotenství, tak pohodové a hodné bude vaše miminko, až se narodí.
Hodně štěstí Laliba .

  • načítám...
  • Zmínit
stefinka
2304
23.5.03 20:32

Ahoj neznámá :-),
zase jeden příspěvek, kde se někdo nebojí otevřeně přiznat, že má strach, že si nevěří, že se bojí o své zajeté koleje. Je to normální cítit tenhle guláš od radosti až k negativním pocitům. Mě to přepadlo, když jsem neočekávaně otěhotněla v synkových třech letech. Znovu ten kolotoč, musím zastavit nabíhající aktivity, ale nemusím se starat zda a kde mě můj zaměstnavatel umístí po mateřské.
Změny se projeví, parádně to prověří váš vztah. Nebudeš mít na manžela tolik času a nebudeš mít často chuť a sílu na intimní chvilky. Jestli tě má rád, všechno pochopí a do roka se to upraví.
Já nevím jestli bys měla teď „jít na to“. Mám dojem, že se nás ptáš i na to, zda to máš teď udělat. Jestli si nejsi jistá, sedni k papíru a udělej si dvě kolonky - pro a proti - a poctivě vypiš všechny své pocity. Až to dole podtrhneš, budeš vědět, která kolonka momentálně převažuje a jaké důvody tam jsou a podle toho se rozhodneš. Držím ti palce.
S miminem i malinkým se dá podnikat fůra věcí. Já aspoň své aktivity upravuji podle nároků dítěte, ale nevzdávám se jich. A s maličkým je to jednodušší než s lezůněm nebo batoletem. Třeba si pořiď šátek na nošení. Já aspoň cestovala s malou od narození. Už jen z porodnice jsme jeli 220 km domů.
Jo a někde jsem četla, že nejvíc plodná je žena v říjnu. Tedy když jsme chtěli chlapečka, trvalo to 9 měsíců, kdy jsem ani neměla plodné dny a fakt to na ten říjen krásně vyšlo. Taky těhotenství přes léto mi bylo obtížnější, ale porodit mimi na jaře nebo na kraji léta bylo boží.

  • načítám...
  • Zmínit
Stanasek
431
23.5.03 21:54

Ahoj neznámá,
myslím,že není vůbec divné,když má někdo takové pocity jako Ty.Přivést na svět dítě je veliká odpovědnost a to na celý život,je to ten největší zázrak jaký jen může existovat a až Tě to štěstí potká,pohltí Tě to úplně celou a láska ke Tvému dítěti Tě sama povede životem a pomůže Ti překonat všechny problémy. Něchci Ti nic malovat v růžových barvách,miminko Ti převrátí život naruby,ale myslím,že to v tu chvíli bere každá máma jako samozřejmost.
Pokud máš milujícího partnera,který Tě dokáže podržet a podpořit,váš vztah miminko jenom posílí,bude to sice úplně jiné než dřív,ale tak to asi má být,narozením potomka nastává další fáze vašeho života a bude zase hezká když si jí takovou vy dva,vlastně už tři,dovedete vytvořit. Je to prostě přirozené,je to rozhodně změna se vším všudy co už tady napsaly ostatní,ale člověk si může stokrát myslet,že ví do čeho jde,ale život to stejně nakonec všechno tak nějak zamotá,že je nakonec stejně všechno jinak,než si původně představoval.
Já myslím,že tyhle myšlenky o kterých píšeš,musí přepadnout každého,někoho možná víc,někoho míň,ale obavy má rozhodně každý a Ty ses nebála je pojmenovat.
Ať už se k miminku rozhodneš teď,nebo to náhodou ještě odložíš,až ho budeš poprvé držet v náručí,přizpůsobíš svůj život tomu malému uzlíčku bez váhání.Ale nezapomeň,že Ti hodně rychle poroste a než se naděješ ponese tašku na zádech a Tobě bude líto,že už je tak velký.
Když sem poprvé otěhotněla,byla to náhoda a bylo mi jenom 19,dneska máme doma vedle sedmileté školačky ještě malého andílka a nemáme pocit,že by nám něco uteklo,něco nám chybělo,sice sme si museli lecos odepřít,ale na druhé straně mnohem víc získáváme.
Přeju Ti,abys ses nechala vést svým srdcem - ono už tě povede tou správnou cestou.
 Stáňa

  • načítám...
  • Zmínit
mysacek
28
23.5.03 22:24

Ahojky, abych řekla pravdu, tak nevím, co ti napsat. Nemyslím si tak docela úplně, že na dítě je správný ten či onen věk. Já otěhotněla poprvé ve 20 letech. Každý člověk, který mě znal z dob náctiletých mi říkal, že nečekal, jaká budu máma. Byla jsem trpělivá a úžasně oddaná své Karolínce. Ale musím také říct, že díky manžílkovi. Život se změnil, už tu vůbec nešlo o nás dva, ale o miminko. Běhali jsme kolem ní. Několik prvních měsíců jsem ani moc nevařila, protože jsem se naplno věnovala Kajce. Tomáš byl velice tolerantní a řekla bych, že vše chápal. Když bylo potřeba uklidit, uklidil, vyžehlit, vyžehlil a tak to bylo skoro se vším, nikdy mi nevyčetl, že něco nestíhám nebo nemám hotové. Hlavně, že Kajka byla spokojená a neplakala. Takže zvažuj nejen své pocity, ale také přístup tvého partnera, on totiž učený z nebe nespadl a na miminko to chce vždy alespoň dva. A opravdu chvíli trvá než se vše naučíš a zvykneš si na nový styl života a minimálně první týdny se nikam nehneš. Život s miminken je opravdu tak trochu stereotyp, ale jak roste, tak pozoruješ, jaké dělá pokroky a co už umí. A to ti dává sílu každé ráno vstát a vrhnout se zase do nového „stereotypního“ dne. Dnes je Kajce 21 měsíců a je nádherné pozorovat, jak si s Tomášem hrají a Kajka křičí táto, tatí a touží po něm. Někdy mu až závidím, mně bere jako samozřejmost, ale tak to asi je a možná je to tak i lepší. Za pár dnů se nám narodí Kryštůfek a to teprve bude doma chaos, už se na to těším.
Pa Myšáček
PS: Obavy jsou normální, ale musíš mít jasno!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Kackac3
10
23.5.03 22:46

Ahoj,

tvůj příspěvek mě velmi zaujal. Často jsem měla a vlastně někdy pořád mám podobné pocity jako ty. Čekám teď své první miminko a moc se na něj s manželem těšíme. Ale zároveň máme starosti. Budeme dobří rodiče? Vychováme dítě, které bude psychicky silné a schopné zvádat samo problémy, které život přináší? Co asi bude říkat o svých rodičích, až mu bude tolik co nám? Já své rodiče strašně miluji, a stejně bych našla seznam věcí, které bych jim vytkla, a to zrovna takových, které člověk ve chvíli, kdy je dítětem neocení (proč mi nepodrželi ucho u učení, nevynadali mi, když jsem sekla s nějakým koníčkem.....). Většina holek (žen) na mém místě nemyslí na to, co bude za 20 a víc let. Těší se na ten uzlíček, na ty malinkatý rozkošný ručičky, nožičky a na první úsměvy. Já se na to samozřejmě těším taky, ale cítím strašnou odpovědnost. Odpovědnost za tvora, kterého přivedeme na svět a kterému budeme utvářet dost podstatnou část jeho života.
Nemyslím si, že by si měli manželé pořizovat dítě, protože mají pocit, že jim něco chybí. Vztah dvou lidí přece musí být úplný i před tím, než si pořídí dítě. Myslím, že kdyby nás s manželem potkala ta rána, že bychom děti mít nemohli, stejně by jsme se milovali. A možná právě kvůli tomuto neštěští spolu zůstali celý život (vždyť právě všechno to hrozné, co spolu musí dva lidé prožít každý vztah posiluje).
Píšeš o přizpůsobení svého života dítěti a o tom, že bys radši přizpůsobila dítě vašemu životu. Zcela s tebou souhlasím. Znám pár jedinců, kterým se rodiče zcela přizpůsobili a podřídili jim celý svůj život. Jsou to většinou nevděční spratkové. I když je to asi těžké, myslím si, že je lepší někdy své děti nechat „rozbít si pusu“, protože to je poučí a vychová víc než cokoli jiného.
Taky si někdy říkám, jak moc se mi za pár měsíců změní život. Vím však, že to určitě zvládnu, už proto, že mám doma báječného chlapa.
Toť vše z mých předrodičovských názorů. Uvidíme jaká bude realita :-)
Držím ti palce, aby ses rozhodla správně.
 Kačkač

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
23.5.03 23:33

Ahojky,četla jsem Tvé Co vlastně chci? a tak trochu jsem si vzpoměla sama na sebe.Na své pocity štěstí a radosti,když jsem otěhotněla a následný strach jestli to zvládnu já a my dva s manželem.Zda nás to vše nezmění tak,že nám bude třeba něco z našeho vztahu chybět.Ale když se dcerka narodila(tatínek byl u porodu)bylo to to nejhezčí co jsme v našem vztahu spolu zažili.Všechny pochyby a chmury byly ty tam a já cítila jak jsme se mnohem více semkli,byli jsme rodina!I když si pak ve víru událostí kolem miminka tatínek musel zvykat,že není jediný-první,stejně se vše zvládlo společnými silami,a já bych to celé neměnila.Právě proto,že náš vztah to posouvalo dál,díky starorostem a radostem prožívaným společně.Naší dcerce jsou 3 roky a čekáme v srpnu druhé mimčo a já věřím,že to zas zvládneme.To,že se budete víc přizpůsobovat miminku je jasné,ale spousta aktivit se dá upravit tak,aby to vyhovovalo všem a myslím,že Váš společný vztah se bude točit víc kolem mimi a ani Vám pak nepřijde nějak nepřirozené,dělat
trochu jiné věci než dřív,když jste byli sami.
V každém případě jste na to dva aby jste se vzájemně podporovali a pomáhali až se opravdu rozhodnete pro tu velkou"změnu".
Ahojky a přeju trochu víc optimismu.

  • Upravit
Violet
1535
26.5.03 15:18

Ahojky všechny snažilky i nesnažilky, které jste si se zájmem jako já přečetly tento článek. Nedá mi to a musím zareagovat. Je mi 22let (tedy za 3měsíce), s přítelem jsme spolu rok a půl. A rozhodli jsme se, že chceme miminko. Snažíme se teprve 2.měsíc. Ten 1.měsíc směřovaly veškeré naše myšlenky jen k miminku. Nezdařilo se a teď už se pomalu vracíme „do normálu“, zkrátka se zabýváme i jinými věcmi. Jenže mě začínají přepadat podobné myšlenky typu „Není ještě příliš brzy? Neovlivní dítě náš vztah nějak negativně?“ Nejhorší myšlenkou je ta, že nezvládnu být zároveň dobrou přítelkyní a skvělou mámou. Děsí mě, že zklamu. Chci dát lidem, na kterých mi moc záleží, jen to nejlepší. Ale jak teď poznám, jestli jsem toho schopná? Trápí mě to, nevím, jestli to příteli vůbec říct…
Chtěla jsem tímto říci, že já osobně si nemyslím, že by autorka článku byla pitomá, či sobecká. Právě myšlenky o blahu lidí kolem ní svědčí o tom, že sobecká není…

Přeji všem snažilkám 2čárky a jen pozitivní myšlenky!!

  • načítám...
  • Zmínit
Ijanka
38
26.5.03 16:33

Abych pravdu řekla, tak jsem takové pocity měla dřív taky, manžel o miminku mluvil, ale já jsem to pořád oddalovala, ale najednou se to zlomilo a já jsem si neuměla představit, že by jsme to miminko neměli. Najednou jsem měla pocit, že je nás málo, náš vztah není úplný, že nám prostě někdo chybí. Vdaná jsem rok a půl a s manželem se známe asi pět let, o miminku jsme diskutovali (jako vážně) asi po čtvrt roce po svatbě, já jsem ještě „odolávala“ skoro rok, no a pak jak jsem psal se to najednou zlomilo. Prostě si myslí, že jestli o tom takhle přemýšlíš, tak na to asi ještě nejsi zralá. Už jsem pochopila, že to není o věku, ale o vnitřní zralosti a ta je u každého jiná. Manžel je o dva roky mladší (23) a připravený na miminko byl daloko dříve, jak už jsem psala. Tak to prostě nelámej přes koleno a počkej. Však ono ti nic neuteče. A jestli to vylíčíš manželovi, tak jako nám, tak to určitě pochopí. Snad jsem ti trochu pomohla.
 Iva

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
26.5.03 17:31

Ahoj,

i já jsem si Tvůj příspevěk přečetla s velkým zájmem. Naprosto Ti rozumím- mám také podobné obavy z toho, jak nám miminko změní život, jestli jsme na to dost připravení atd… Některé holky Ti radí počkat, až „dozraješ“. Nevím, já osobně bych se asi, nebýt manžela, necítila zralá nikdy, a to mi je letos 31 let.

Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co kouká do kočárků a rozněžňuje se nad malinkýma oblečkama, atd…Ale když manžel začal před rokem o dítěti mluvit, tak jsem si to začala představovat a postupně jsem byla pro tu myšlenku čím dál víc nadchnutá- jasně že ne proto, že budu muset skákat okolo malého drobečka x hodin denně po dobu x let, že už nebudu mít možnost pokračovat v povolání, kde jsem vydělávala hodně peněz a které mě bavilo, ale proto, že to bude opravdu kousek z nás obou, někdo, do koho se promítne můj manžel i já, někdo, koho vezmeme s mužem do naší super zatím dvoučlenné party a tak.

To víš, že se bojím, aby to náš super vztah s manželem negativně neovlivnilo, ale z toho, co tady čtu a co vidím okolo sebe tuším, že se náš vztah sice kvalitativně změní, ale na něco lepšího a snad i opravdovějšího…

Teď jsem v 9. měsíci a když vidím, jak se manžel těší a jak vše plánuje a připravuje (já pochopitelně taky), tak vím, že jsem udělala správně a že to bude bomba :-).

Takže žádné výčitky svědomí, holt některá má silněji vyvinuté mateřské pudy než jiná, ale to nic nezmění na tom, že budeme všechny v rámci všech našich sil báječné mámy…

Tohle není odpověď Tobě ve smyslu- „praštěte do toho“ nebo „ještě si počkejte“, to si musíš fakt rozmyslet sama, jenom spíš povzbuzení, že i jiné mají pochybnosti a že je o úplně normální.

Měj se prima, a neboj, čekají nás obě i s manželama skvělé časy.

  • Upravit
Anonymní
29.5.03 22:02

Ahoj, je mi 26 a vdaná jsem 3 roky, s tím mým jsme však již 10 let, tak to je jako u Tebe. Teď jsem ve třetím měsíci, plánovaného těhotenství. Když jsme se začali snažit o početí, tak jsem hned první menstruaci ořvala a dvě čárky na testu jsem k mému velkému překvapení také ořvala.
Sama se nevyznám ve svých pocitech, snad strach-CO JSEM TO UDĚLALA?
Já opravdu nevím, jednou vím,že to chci, za chvilku se stydím před miminkem za své zoufalé,vyděšené, hnusné myšlenky a pocity.
Myslím, že život bez dětí, by nebyl ono, ale nech to třeba plavat a ono se to vyřeší za Tebe. Jsme mladé a třeba za 5 let budeš mít jiné pocity, budeš jiná a budeš mít víc jasno.
Přeji Ti mnoho štěstí a ještě něco: Jste podle Tvého textu asi zajímaví lidé!

Šárka

  • Upravit
Caleta
14
30.5.03 13:05

Ahoj Šárko,
to je super, že jsi se ozvala a máš opravdu hodně stejné pocity jako já. Přesně chápu jak se cítíš a jak ti je. To stejné jsem prožívala i já a fakt to nebylo lehké. Jsem hrozně ráda, že jsi napsala. A taky gratuluji k mrňouskovi, to je super, že se vám to už povedlo. Faktem je, že se s těmi myšlenkami člověk asi nesmí trápit, protože takových myšlenek je hrozně moc a hlavní problém je asi v tom, že se berou moc vážně. Vždyť žijeme jenom jednou, tak ať to stojí za to, a všechny zatraceně špatný pocity, ať jdou stranou, není na ně v tom životě snad ani čas! Snažím se brát všechno sportovně a snad takhle sportovně zvládnu eventuelně i své další těhotenství, snad již úspěšné.
Měj se moc hezky a budu moc ráda, když zase napíšeš!
 Ahojky

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
30.5.03 13:08

Ahojky, mockrát Ti děkuji za Tvoje povzbuzení. jsem asi opravdu hloupá, když se zabývám takovýma myšlenkama. Faktem je, že až to opravdově přijde, tak bude vše jiné a já doufám, že dobré. Docela hodně se začínám těšit. Termín umělého oplodnění se těší a já doufám, že to dobře dopadne!
Moc a ještě jednou moc Ti blahopřeji k miminku, také ti budu držet pěstičky, aby jsi měla pohodový porod! A až to bude na světě tak napiš, budu se těšit na dalšího raubíře…:o))

Měj se krásně a ještě jednou díky

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
30.5.03 15:37

Čau Evčo,

až se miminko narodí, určitě dám vědět, už to mám za pár. Držím ti moc a moc palce na to umělé oplodnění a uvidíš, jak budeš šťastná ze dvou čárek…

  • Upravit
Caleta
14
30.5.03 16:07

Ahojky Violet,

díky za tvoji podporu, pocity máme úplně stejné, také mě děsí pocit, že zklamu a že bude všechno na houby a budeme nešťastní všichni, protože si myslím, že celý rodinný život je hodně o tom jaká je žena, která udržuje takové to teplo domova a celkovou pohodu. Okolo 20. června mě čeká den D, kdy mi odeberou vajíčka a poté za 3 až 5 dní mi je vrátí zpět oplozená, snad. Jsem hrozně zvědavá jak to dopadne. Mám strach, ale zároveň se taky těším. Nejvíc se děsím toho, že mi řeknou, jste těhotná a nastanou zase ty pocity. nechci aby to tak bylo. Z toho mám strach. Nechci na to teď myslet a chci být v pohodě. Těším se a basta. Vůbec se neboj, 2. měsíc je v pohodě a myslím, že nebude trvat dlouho a objeví se dvě čárky a když to vyjde tak v tom budeme spolu ve stejném čase a to by bylo super, mohly bychom se v našich pocitech „utápět“ spolu…:o))
měj se moc krásně, ještě jednou díky za moc hezké povzbuzení a zase napiš. A držím pěsti!!!!

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
30.5.03 16:09

Ahojky,

tvoje povzbuzeníčko je moc pěkné a plné optimismu a to teď potřebuji. Je to bezva, díky moc a doufám, že to zvládnu taky tak dobře jako ty. Chtěla bych, ale to poznám, až se prcek vůbec chytí v bříšku a hlavně až příjde do našeho světa…:o))

Děkuji moc!!!

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
30.5.03 16:14

Čauky,

děkuji Ti moc za podporu, tvůj mailík mě zaujal, protože si myslím, že vychovat kvalitního člověka je skutečně fuška. Není to nic jednoduchého v dnešním světě. Ale jak to udělat, aby nebyl rozmazlený, ale aby zase cítil dostatek lásky, aby věděl, že vše musí vyřešit sám, ale na druhou stranu věděl, že rodiče jsou nablízku a vždycky podají pomocnou ruku…já fakt nevím. Pořád o tom přemýšlím a doufám, že snad s narozením miminka přijde to maminkovské vědění co a jak. Asi ano, možná o tom jen moc přemýšlíme a to je ten problém…:o))
Také se mi moc líbí, že chápeš můj vztah k manželovi, také si nepořizujeme prcka, protože nám někdo chybí. Prostě jsme úplní a chybí jen někdo komu bychom mohli pomoci, dát lásku, pohodu a teplo domova, takové jaké ho známe my.

Děkuji Ti moc a přeji hrozně moc štěstíčka a lásky vám oběma a i třetímu nejmladšímu cvrčkovi.

P.S.: Kdy se vůbec narodí?

měj se krásně a díky

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
30.5.03 16:19

Ahojky Lalibo, to je super, tvůj názor je perfektní, přesně takhle si myslím, že je to ideální a bezvadný, když se zvládnou všechny počáteční nesnáze a pak je vše ještě lepší. Obdivuji tě jak to zvládáš. Jsi bezvadná, že si prostě umíš říct a dost, vyjíždíme z našich miminkovských kolejí a trošku netradičního režimu jen prospěje. To je super. Doufám, že to taky takto zvládnu, moc bych chtěla. Manžel by asi nesnesl stereotyp a jakékoliv omezení jeho života, což chápu a tak se musím snažit i já, aby bylo všechno OK. Snad to zvládnu. Největší strach mám z toho, že až otěhotním tak se zase dostaví smíšené pocity a mě bude ze všeho špatně. To nechci, chci být v pohodě a nebrat to tak fatálně. Vždyť děti se přece rodí pořád a je to běžnost, prostě součást života, tak proč to brát jako takovou mega událost. Možná zpětně, ale předem rozhodně ne.
Děkuji Ti moc za podporu a pozdravuj Tomáška i Elišku, mají skvělou mámu, takže chápu, že jsou tak v pohodě!

mějte se krásně a zase napiš

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
30.5.03 16:21

Ahoj Monticko,

děkuji za Tvoji podporu, snad to zvládnu. Určitě se ozvu, abych napsala, co se děje a jak to zvládám, anebo jaká jsem mamka.

Mějte se krásně a přeji moc a moc minimálně jednoho prcka se stálým úsměvem na tvářičce. A že se to nedaří, neboj ono se to poddá…holt některý děti chtějí být za každou cenu značkový..:o))

Ahoj

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
30.5.03 16:24

Ahoj Stefinko,
tak jsem se snažila udělat, co jsi mi poradila, psala pozitiva a negativa, respektive má dáti, dal. Vyšlo to pozitivně ve prospěch miminka, ale mé obavy jsou stále stejné. Jde o to, že rozumově chápu, že miminko chci, ale ty pocity jsou příšerný. Teď jsou ještě daleko, protože moc nevěřím tomu, že by umělé oplodnění vyšlo. Ale až vyjde tak mám hrozný strach z těch pocitů, které už znám. Jak to bude, co to bude, budu dobrá matka i manželka, prostě mám z toho děs běs. Možná bych měla počkat, ale zase ze zdravotních důvodů mi to doktor doporučil co nejdřív. Snad to zvládnu. Moc Ti děkuji za Tvůj krásný mailík, udělal mi radost a zase napiš. Je super, že ty si svoje těhotenstvímůžeš náplanovat, to moje moc nechce být naplánované.....:o))

Mějte se krásně a napiš

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
30.5.03 22:04

Ahoj,držím moc palečky, ať se zadaří a přijdou ty „starosti radosti“. Hanka.

  • Upravit
Caleta
14
2.6.03 11:28

Ahojkz,

díky moc za Tvoji radu, možná máš pravdu a možná mám na to ještě opravdu spoustu času. Ale ze zdravotního hlediska mi doktor doporučil, že by bylo lepší čím dřív, tím líp. Uvidíme, víš já pořád doufám, že s těhotenstvím nepřijdou zase ty odporné myšlenky, ale radost a obrovský pocit štěstí. Doufám, snad ano. Určitě dám vědět.

Děkuji Ti moc za podporu a zase napíšu.

Ahoj

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
2.6.03 11:31

Ahoj Stáňo, děkuji Ti moc za Tvoji podporu. Asi máš pravdu. Měla bych se nechat vést svým srdcem. Bohužel časově to teď zrovna moc nekoresponduje, ale snad jestli otěhotním tak to zvládnu na jedničku, tak jako ty. Máš i pravdu, že si člověk může tisíckrát představovat do čeho jde a stejně je to vždycky úplně jinak. Víš co? Kašlu na špatné pocity, za ty dva roky už jich bylo dost a dost a nemá to cenu. Až to přijde, tak doufám, že budu stejně dobrá máma jako všechny maminky na této internetové stránce!

Děkuji Ti za mailík a zase se ozvu.

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
2.6.03 11:35

Ahoj myšáčku, díky za tvoji podporu a reakci. Asi je pravda, že by člověk měl mít jasno. Ale problém je v tom, že já jsem člověk celkem zmatečný a jasno nemám nikdy a v ničem. A vím, že to není dobře. Také je důležité mít vedle sebe trpělivého partnera, to určitě a to si myslím, že mám. Ale stejně nechci svému dítěti přizpůsobit celý život, chci aby se prcek přizpůsobil nám. Možná je to sobecké anebo nedospělé, ale děsí mě představa, že pro miminko všechno, samozřejmě ale do určité míry. Já nevím, možná opravdu nejsem ještě zralá. Uvidíme, každopádně termín oplodnění se mi blíží, takže budu doufat, že to vyjde a následně, že mé pocity nejistoty se zmírní anebo zmizí…:o))
Každopádně díky za tvůj příspěvek a měj se krásně.

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Caleta
14
2.6.03 11:38

Ahoj Ivčo,

děkuji TI za Tvůj příspěvek. Manžel ví o mých obavách a ty jeho nejsou o nic menší, jen bych řekla, že má víc práce a starostí a tak tohle zatím nechává na mě. Já už jsem rozhodnutá a tak na konci června jdu na oplodnění, doufám, že to dobře dopadne a taky doufám, že se to třeba najednou zlomí a budu super máma.....uvidíme. Opravdu bych moc chtěla.
Jestli miminko ještě nemáš, tak přeji hodně úspěchů a pokud ano, tak super život ve třech.

Ahoj

Eva

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.6.03 14:46

Ahoj Evi,
i mě zaujal tvůj příběh. Je mi velice blízký. Jesti dovolíš, něco napíšu i o sobě. Bude mi za nedlouho 29 let. Otěhotnit chceme s manželem už 2 roky a před rokem jsme se dověděli, že manžel má nekvalitní sperma a tudíž jsme závislý na umělým oplodnění. Můj život je velice společenský ale ne zas až tak pestrý. Prostě ráda se pohybuji mezi lidmi a více méně s muži. Mám kamarády se kterými si ráda vyjdu. Ale svýho manžela miluji a chci s ním mít rodinu. Vím, že je ten pravý. Možná i proto chci, abych už miminko měla a neměla myšlenky na nějaké výlety. Manžel po miminku též moc touží. Vidím to u švagrový. Miluju svýho synovce ale poslední dobou tam nerada jezdím. Proč ? Je mi do pláče - smutno. Co tím chci říct ? Vím, že budu muset změnit svůj život, že nebudu si chodit na tzv. hospod. akce, tak trochu ztratím některé přátelé, a opustím svoji super práci, kterou moc miluji a ještě ke všemu jsem teď dostala o dost přidáno, ale přesto jsem pevně odhodlaná podstoupit jakoukoliv léčbu. Já jsem už kdysi dávno říkala, že nechci mít dvojčata (u manželovo rodiny byla) a dělala jsem si srandu, že bych jedno dala do pryč. Víš, jak je mi teď hrozně, když nemůžeme otěhotnět normálně a já v minulosti vyslovila takový slova ? A teď bych byla za ně ráda - za dvojčátka - nevím, jak bych to zvládala (bydlím daleko od obou rodičů), ale lepší dvě najednou než žádné.
No a jak to se mnou vypadá ? Jsem nervově před zhroucením (trochu přeháním), ale zítra jdu na těhotenský test. Už jsem byla v únoru na prvním pokusu uměl. oplod. formou ICSI a bohužel nepovedlo se. Stejně říkají, že první pokusy většinou dopadnou s nezdarem. Dostala jsem měsíčky 3 dny před testem. Dnes mi už chybí jen jeden den. Nekrvácím a jsem v 32. dnu cyklu. Začínám trochu věřit, že se to povedlo, ale mám strach tomu zcela uvěřit. Nesmím tomu propadnout.
No, prostě to miminko chci - chceme, ať už změníme život jakkoliv. Nebojím se té změny, myslím, že je to v nás v ženských vrozený, a ten pocit, že to nezvládneme, zmizí, jakmile se dovíme, že to miminko prostě bude na nás závislé. Jen mi bude chybět parta lidí, ale zase se seznámím s jinými lidmi - maminkami a bude to třeba ještě hezčí.
Evi, držím ti palečky, ať ti to vyjde. Neboj se těch změn, ženská se nakonec popere se vším. A když to nevyjde napoprvé, tak si alespoń užiješ ještě krásného léta se super dovolenou a na podzim (třeba ten již zmiňovaný říjen) bude další nadějí.
Ahoj Dáša -

  • Upravit
Anonymní
8.6.03 18:13

Ahoj Dášo, jsi moc hodná, že jsi se ozvala. Každá podpora mě teď potěší. Asi žijeme hodně podobně, také mám spoustu známých a kamarádů a bezvadný život, každý den někde jinde. Zkrátka rozlítaný, a dítě bude obrovská změna. Mě se umělé oplodnění blíží kvapem, 17.6. jdu na kontrolu vajíček a pak se uvidí jak dál. Čím je to blíž, tím víc je mi divně, jednu chvilku to chci hrozně moc a sázím na to všechno a hned vzápětí mě napadá, jestli to zvládnu a když tak jak??? Jsem hrozná, připadám si jako blázen. Nechci o tom pořád mluvit, ale všichni okolo mne mi to pořád připomínají a ptají se jak se cítím, těším a vůbec všechno. A já nevím…prostě chvilku tak a chvilku zase onak. Nevím co říct, ale doufám, že to vyjde. Vlastně hrozně si to přeju, jen mám obavy abych to zvládla.

To je super, že je to u tebe tak nadějné…držím moc palečky!!!! Doufám, že jsi těhotná a taky doufám, že mi napíšeš jak jsi dopadla a už se na to těším. Když budeš chtít tak napiš na caleta@seznam.cz. Budu ráda, třeba budeme těhotné skoro zároveň a hned se nám to bude lépe prožívat…když budeme vědět, že v těchto pocitech nejsme sami…:o))
Určitě se ozvi, budu se těšit!

Zatím ahojky a napiš.

Eva

  • Upravit
Anonymní
21.6.03 20:34

Ahoj Evi,
odepisuji ti zrovna na tu mail. adresu, mozna ze ted taky taky jsi. Nevyslo to,ale rozepisuju se az v tom mailu. Je mi jen smutno, a kdybys byla online, bylo by to skvely.
 Dasa

  • Upravit
Anonymní
11.7.03 16:52

Zdravím všechny těhulky, snažilky a prostě všechny príma holky, které navštěvují tyto stránky.
Tak IVF jsem již absolvovala a zatím je to úspěšné, čekám dvojčátka…ale je to velmi brzké těhotenství, teprve za dva týdny jdu na ultrazvuk, kde snad již uvidíme kolik jich opravdu je (zatím je to pouze předpoklad) a uslyšíme srdíčka…:o))
Jsem hrozně šťastná, a manžel začal úplně zmatkovat, chová se chvílemi jakože zodpovědně a chvílemi jako šašek. Však znáte kluky…:o))
Je to super, že to vyšlo, vůbec jsem v to nedoufala, ale hrozně se těším a doufám, že bude vše OK.
TO je pro dnešek zatím vše, jen jsem vám chtěla napsat, jak to se mnou dopadlo a také možná vlít trošku optimismu do žil!!! Funguje to! A je to perfektní!

Držím všem snažitelkám hrozně moc pěstičky!!!!

A také vám všem chci ještě hrozně moc poděkovat za vaše komentáře a příspěvky, moc jste mi pomohly, ač to tak nevypadá. DĚKUJI!!!

Krásné léto.

Eva

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr