Davídek
- Prázdná náruč
- wewa
- 03.12.15 načítám...
Jsme mladá rodina, máme už jedno dítě, a proto to má bolet míň? O nespravedlnosti života, naší bolesti a pro mého andílka, kterého miluju a denně na něj myslím.
Jmenuji se Veronika, mám přítele (v lednu už to bude manžel) a syna Vojtíška, který se narodil 24. 6. 2012. 
Krásné datum narození, tolik lásky a štěstí…
Můj přítel Lukáš se narodil 14. 2., den „lásky“.
Slavili jsme, pili jsme (po opravdu dlouhé době) a tu noc došlo taky ke zplození našeho druhátka. Bylo to 10. 3., kdy jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, 16. 3. opět dvě čárky, takže je to na tuty. 
. 17. 3. 2012 těhotenství potvrzené lékařkou, srdeční akce přítomná.
Byla jsem 7+2 tt. 31. 3.2015 měřil náš miláček 2,10 cm a odpovídal 9+0 tt. Náš syn si prohlédl fotku z ultrazvuku a prohlásil, že je to bráška. Oznámili jsme těhotenství doma a pár známým. Přítel toužil po dcerce, já chtěla kluka, bráchu pro syna, parťáka do života.
28. 4. CRL, 6,38 cm a termín přidělen 1. 11. Ten den proběhl i prvotrimestrální screening, který dopadl negativně, NT 1,5 mm, tep miminka 150 úderů za minutu. Vše v pořádku až na vysoké HCG 4,808 MoM, PAPP-A k tomu 62,615 MoM. Riziko T21–19970 a T18,T21 vyšší než 20 000. Lékařka mi nechtěla sdělit pohlaví, že v tomhle týdnu nerada hádá.
25. 6. 2015 už se ovšem ukázalo, že jsem tušila správně a čekáme CHLAPEČKA. Prvního syna jsem pojmenovala já, a proto tentokrát vybíral přítel a vybral krásné jméno David. Vše probíhalo v pořádku, ukázkový krevní tlak, v moči žádný cukr ani bílkoviny, otoky prostě nic.
Na druhém screeningu vše ok, potvrzen kluk a placenta na zadní stěně, VP v normě, pupečník 3 cévy ok. Registrovala jsem se ve Vinohradské porodnici, přestože jsme se stěhovali do Zruče, a spádově bych tudíž patřila do Čáslavské porodnice. Ta se mi ale nelíbila a byla z ruky.
V Praze máme tchány, a tak jsme se dohodli, že budeme týden před porodem už „bydlet“ u nich a sečkáme až do porodu. Přítel si vzal dovolenou, aby tam byl se mnou. Ten týden a kus jsme si užili. Chodili jsme na procházky, na hřiště, byli jsme na malé pouti a já si maximálně užívala svého bříška, které začalo klesat dolů a dobře se mi spalo i jedlo.
Pravidelně jsem chodila do poradny a každý týden opakovala monitor, protože byl malej hroznej lenoch a několikrát mu padl tep pod 100, což se lékařům moc nelíbilo a pro jistotu mě vždy chtěli za 2 hodiny vidět znovu. Pokaždé se ten nás Dejvíček umoudřil a sekal latinu. 
39+2 mi v poradně doktor dělal ultrazvuk a zjistil, že malíček má hlavičku dole trochu naštorc a za hlavičkou má placentu. Ale vše ok, žádné špinění ani nic, jen tvrdnutí bříška obvykle večer po celodenním zápřahu se starším synem, ale to je v tomhle týdnu zcela normální. 
Termín 1. 11. 2015 minul a já si říkala, kdy to už bude? Moje mamka se narodila 3. 11. a neteř Nelinka 4. 11., a tak jsme čekali na den 5. 11. - a opravdu…
5. 11. mi asi tak v 10 hodin začíná tvrdnout bříško a pobolívat záda, ale bříško je tvrdé vždy jen nahoře a ve 12:58 mi praská voda. Ale voda? Vždyť to je potok krve, jasně červené krve! Tchyně volá sanitku, já jdu do sprchy, přítel mi nese vložky, síťované kalhotky a mně se třesou ruce, ale krev už nikde necrčí, a tak se snažím uklidnit.
Jdeme ven čekat na sanitku, která se loudá a já vidím svítivě zelené stromy, hrozně ostré barvy, špatně se mi dýchá, bříško mám nahoře tvrdé jako skála a bolí mě záda. Konečně je tady sanitka, ptají se co a jak, nakládají do vozu a z Hájí mě s hrozivě řvoucí sirénou vezou do FNKV.
Ve voze oznamuju, že cítím pohyby, ale opravdu se mi špatně dýchá. Saniťák mi dává kolíček na prst, prý mám kyslíku dost a nemám se bát.
Do nemocnice mě vezou na lůžku, projíždíme ambulancí, sestra volá: „Stopstav!“ a řidič sanitky se jí ptá, co že jako mají dělat, když stopku hlásí i Krč a Podolí a od nich hláška není, navíc jsem registrovaná.
Okolo jsou těhotné ženské a jejich muži, co jsou vykulení a VŠICHNI na mě upřeně civí! Vezou mě do ordinace, kde hledají ozvy, nic neslyším a pláču. Sestra mě uklidňuje, že zachytili tep, ať jsem v klidu. Tep, který zachytili, je ale jen 90 a já vidím to zatracené červené světýlko…
Přichází MuDr. Větrovská, sahá mi na břicho, dívá se na monitor a hlásí: „Okamžitě na sál!“ a utíká pryč. (Utekla pro ultrazvuk a docenta).
Mě vezou do výtahu, pak na sál, kde mě svlékají. Mudr. Větrovská přibíhá s ultrazvukem a hledá srdce a já vidím srdíčko i miminko, ale to se nehýbe a srdíčko nebuší. Stahují mi kalhoty a děsí se. Teče ze mě hrozné množství krve, sestra, co mi dává cévku myslí, že čůrám. Jsem otevřená na 4 cm. Nevnímám, pláču. Mažou mi břicho desinfekcí, je kolem mě několik lidí v zeleném a já se soustředím na anesteziologa, který mi říká ať otevřu ústa a že brzy usnu.
Spím.
Když se probudím, jsem na pokoji, který je osvětlený hlavně přístroji, jsem na JIP. U břicha stojí lékař, který mi drží stlačenou dělohu. Představuje se jako docent doktor Eduard Kučera, který mě operoval a říká mi, že můj stav je vážný. Možná mi boudou muset vzít dělohu, protože pořád dost krvácím.
Neříká nic o dítěti a já si představuju Davídka na přístrojích nebo hůř. Pan doktor mi taky říká, že za dveřmi je můj přítel, ale že potřebuje, abych odpočívala a ráno ho za mnou pustí. Souhlasím s ním. Mám žízeň, dává mi napít, podá telefon, abych mohla muži alespoň nadatlovat SMSku. Píšu mu, že nevím, co je s maličkým, mám strach a těším se na něj a ať líbne Vojtíška.
Pan doktor u mě stojí, dává mi krev a plazmu, pak odchází, ovšem vrací se každou hodinu. Sestrička mi dává na břicho led, každých 10 minut se mi měří tlak a kolem půlnoci mi pytlík s ledem mění na závaží kvůli stažení dělohy. Krvácení ustupuje, dostává se mi další krve a plazmy (celkem krev 6× a plazma 4×), antibiotik, oxytocinu, glukózy, zavodňovacího roztoku a čert ví čeho všeho.
Nemůžu spát, ale nic mě nebolí. Sestřčka anděl mi ovšem nutí čípek, že není možné, že nemám bolesti. Sestři, opravdu nemám. Ráno přichází docent a říká mi, že vedle na chodbě čeká můj muž, a že se hrozně omlouvá, ale že naše miminko nežije.
Hroutí se mi svět a přestávám věřit ve spravedlnost. Pouští za mnou Lukáše (kterému situaci vysvětlili hned po mé operaci. Čekal tam až do večera, ale nakonec se s lékaři dohodli, že když mi to řeknou, může tělo odmítat spolupracovat a že opravdu potřebuju klid a spát). Ten mě objímá a pláčeme oba.
Je se mnou na pokoji asi hodinu mimo návštěvy, mezitím přiváží ostatním maminkám jejich miminka a vedle mě leží jakási žena, které nezabírají analgetika a já se doslýchám, že ona zmíněná užívá 2 roky Subutex, ovšem má zdravého chlapce a dokonce jí ráno dají z vlastních zásob, než jí přinese pan manžel její večerní dávku, na kterou se klepe. 
.
Všechny ženský na pokoji kňučej bolestí. Druhý den jdu do sprchy. Bolí to, ale já se snažím, cvičím nohama, otáčím se z boku na bok, abych mohla z JIPky na normální pokoj. Nesnesu ty plačící uzlíčky a ty fňukny vedle sebe. Večer sedím na posteli u večeře a druhý den večer jdu na normální pokoj gynekologie. O to se zasloužila doktorka Větrovská, která byla mým strážným andělem.
Musím to zkrátit, na gynekologii se ke mně chovali úžasně, všichni lékaři i sestřičky. Nosili mi jídlo, chodili se ptát, jak se cítím a jestli něco nepotřebuju. Lukáš za mnou s Vojtíškem chodili každý den na celou dobu návštěv a já se tolik těšila na toho mého chlapečka, až budu moct usnout vedle něj.
Pátý poporodní den mě pouští s Flaxiparinem (pro jistotu na 5 dní) a tunou železa domů. Na rukou mám modřiny od jehel a kanyl a moje ruce vypadají jako ruce fetky. Na duši a srdci mám ohromnou ránu a o jizvě na břichu ani nemluvím.
Protože nikdo nevěděl, jestli nebude třeba mě znovu otevřít, dostala jsem vyndavací stehy (ale zašitá jsem krásně). Paní doktorka Větrovská mě při propouštění objímala, a se slzami v očích řekla, že na mě nikdy nezapomene, že jsem statečná a dává mi svoje soukromé číslo. Jsem jí vděčná a všem sestrám a lékařům děkuji za úžasný přístup, lidskost a ohromnou trpělivost.
S přítelem ovšem musíme vyzvednout pitevní zprávu. Porod 13:34, hodina smrti 14:15, až do té doby resuscitovali… Dětský lékař mi vysvětlil, že pro chlapečka to vlastně dopadlo dobře, nemusí ležet v hadičkách a bolest, když člověk přijde o dítě hned a ne třeba po roce, je rozdílná. Já vím, že má pravdu, ale stejně ho za ta slova nenávidím.
Jedeme do strašnického krematoria, kde předáváme žádost o zpopelnění, zaplatíme menší obnos a dostaneme daňový doklad, abychom mohli požádat o pohřebné. Ke zpopelnění dochází v pátek 13. 11. 2015 a od 18.11. už máme urničku doma. Čekáme už jen na úmrtní list.
A CO SE STALO? Abrubce placenty obrovského rozsahu. Mám štěstí, že žiju a že mám dělohu, za rok máme povoleno snažení. Moje gynekoložka tvrdí, že toto vidí pár porodníků jednou za život. Mám úžasnou rodinu, skvělého chlapa, dokonalého syna a v nebíčku milovaného andílka, který mi hrozně chybí. Narodil se s mírami 4000 g a 52 cm 
dne 5.11.2015 (40+4). Toto datum budu navěky nenávidět…
Ale Davídku, ne proto, že ses narodil, ale proto, že jsi odešel, že nám něco, někdo, nedovolil se poznat, že jsem tě nemohla pochovat, pohladit, políbit, nakrmit. Že jsi odešel snad do lepšího světa, kde není zima, hlad ani hrozba války. Miluju tě, chlapečku, a vždycky budu. A prosím, dej pozor na Vojtíška, ať se mu nic nestane, protože to bych už opravdu neunesla. A kdybys to přenesl přes svoje srdíčko, pošli mi, prosím, miminko. Stejně tě nikdy nikdo nenahradí, můj andílku. Máma.
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2183
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3045
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1804
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1167
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4475
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 6021
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5415
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 2599
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 1245
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 5177
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
je mi to líto, držte se.
Je mi moc lito co se Vam stalo. Budte silní!!!Vojtisek uděla jiste vse pro to, aby Ti na tváři vykouzlil úsměv a Davídek se vam jiste co nejdříve vrátí… 
Často je na vině selhání placenty…
aspoň, že už máte doma ty dva chlapáky, co jsou Vám oporou a ikdyž tu rány vždy budou, určitě Vám Davídek sešle z nebíčka další miminko a vše bude v pořádku 
posílám hodně sil 