O šroubku v pupíku
- Rodičovství
- wewa
- 20.02.14 načítám...
Každý jistě zná tu pohádku o princi, který měl šroubek v pupíku a v den jeho 21. narozenin se objeví krásná princezna, odšroubuje šroubek a princi se z toho... upadne prdelka. No a já vám povím, jak to bylo doopravdy. Dnes jsem totiž našla rozepsaný deníček a po necelém roce (já skloretička :D) se ho rozhodla dopsat.
Za devatero zastávkami a devatero paneláky… Když mému Vojtíkovi upadl pupeční pahýlek, koukala jsem jako blázen, že v tom pupíku má nějakou malou bouličku. No pediatrička koukala taky a konstatovala, že to bude pupeční kýla, kterou máme sledovat a kdyby něco, máme přijít.
Do ledna se nedělo nic a najednou byla z malé bouličky boulička větší a dokonce vylezla víc ven. Paní dokotorka nás poslala do FTN Krč na chirurgickou ambulanci, že se nám na to podívají.
Do Krče jsem jela se smíšenými pocity a s určitou nostalgií (rodila jsem tam) a s hlavou plnou toho, že jsem na Kačáku zvládla eskalátory. 
Šla jsem tudíž do pavilonu B4 a v kartotéce nás přivítala milá sestra se slovy, že nás zavolají. Asi za 15 minutek šel Vojta na řadu, pan doktor ho zkoukl a poslal nás do B3 na ultrazvuk.
Takže zabalit dítě a šup ven. Kdybych přemýšlela trochu víc, mohla jsem si ušetřit vnesení kočáru do schodů, protože zezadu budovy je nájezd. No nic, někdy příště. Sestra, která měla obdržet objednání, mi tvrdila že tam nic není a už za minutku houkala, že teda pardon, že to tam je a že mě zavolají. Takže vysvléct mimino a čekat. Byl tam jen jeden starší pán, který se zvláštně usmíval. Já nevěděla proč, tak jsem se pár minut zubila taky. Bože můj.
Sestřička mile prohlásila, že to rozkošné miminko půjde rozhodně první a optala se pána, jestli už se mu chce hodně. Dědoušek odvětil, že už ho má v zatáčce, ale rozkošné miminko i jeho matku pustil.
Lékařka na sonu lamentovala nad tím, jak mu má tu titěrnou bouličku zaměřit, že neumí zázraky. Naštěstí Vojta bude asi profesionální pacient, protože se řechtal a na sestřičku se díval tuze líbezně. Nic tam stejně nevykoukala, jen se obě divily, jak to že nebrečí, když většina dětí na sebe nenechá sáhnout. Co já vím… můžu za to, že má personál nemocnice a i prodavačky v obchodech raději než mě?
Každopádně poslala verdikt zase na ambulanci. A tak znovu obléknout a šupajdit o vchod níže. 
Pan doktor na malého koukl znovu asi za 10 minutek čekání a do zprávy nám napsal „ohraničená formace v průměru 0,5 cm a s přesností 7×3mm.“ Objednal nás na 15.3.13 na ultrazvuk a že kdyby něco, máme přijet.
15.3.13 v 10:00 jsem už i s malým Vojtou čekala na sonu, kde nás bral tentokrát stejný doktor, co nás vyšetřoval na ambulanci. „Je to ohraničené, občas začervenalé a malinko se to zvětšilo, víte co, je to asi atherom.“ OK.
Na ambulanci nás paní doktorka objednala na nejblížší termín, a to 5.5.13 na nadstandart příjem ve 13:00. A když nebudou komplikace, tak 7.5. domů.
V pátek 3.5. jsem si vyběhala pro malýho předoperační, odběry krve měl ukázkové a mě se začínala zmocňovat hrozná nervozita.
V nástupní den jsem jela se ségrou, přítel měl ranní do 15 hodin, takže nestíhal. Čekat na ambulanci, aby mu pan doktor zakroužkoval a naznačil fixem, kde maj řezat, a už s papírama o příjmu pěkně nahoru na pokoje. Měla jsem sebou kočár a protože jsem nevěděla, jak to tam chodí, běžela jsem ty 2 patra pěšky a vše vysvětlila na recepci. Moc milá sestřička mi půjčila kartu, ať si dojedu pro dítě, sestru a ten kočárek. Okroužkovala Vojtu náramkem (mimochodem z něj má doteď červenej flek na ruce a loupe se mu tam kůže) a řekla, ať si v klidu zaparkuju do pokoje a že můžem dnes ještě do 17 hodin ven. Hurá, takže jen nakrmit dítě a pryč.
Sestra jela domů a já šla hledat muflony. Ale nejdřív jsem si zašla pro kávu a koupit na pokoj mlsky, ovoce a taky pití. Přestože jsem obešla téměř celý areál, ty potvory jsem nenašla! Jen jsem tím uspala Vojtíka. Večer probíhal moc dobře, jen k večeři dostal, v tu dobu, 10měsíční chlapec rohlík s lučinou, přestože to ještě nejedl. Naštěstí jsem sebou měla mlíčko s kaší do lahve, a tak dostal toto. Dali jsme si sprchu a hurá chrupkat. Usínání trvalo tak 30 minut, což bylo oproti tomu doma nekonečné. Říkala jsem si, že jestli něco nedám, tak hodinu uspávat (teď v období vzdoru se tomu musím smát).
Něco kolem 3-4 hodiny u nás byla sestřička přeměřit teplotu a připomenout mi poslední jídlo a pití. Vojtíšek lačnění zvládal skvěle a nebyl ani trošku protivný. Já maličko ano, protože jsem lačnila taky. Pamatuju si, že kolem deváté dostal oblbovák a co se mu v hlavičce odehrávalo, to by mě zajímalo moc, protože se potom smál a straaašně dlouho zkoumal vzorek tapeny na stěně, kde byla přiražená má postel.
A potom to přišlo. Sestřička zaklepala a že si jdou pro pacienta. Přijeli s velkým lehátkem, na kterém ho upoutali a já nesměla ani k výtahu. Prý aby moc neplakal. Fajn! Odešla jsem na recepci, abych nahlásila odchod pro kávu a kredit a že jsem hned zpět. Pršelo, počasí vystihovalo mojí náladu. Veděla jsem, že nejde na žádný velký zákrok, a přesto ten zatracený knedlík v krku ne a ne vyhnat.
Šla jsem na pokoj a po 11. hodině mi ho přivezla vrchní. Mohla jsem si ho sama z lehátka přenést na postýlku a mohla jsem ho prý hned chovat. Nechtěla jsem, nevěděla jsem, bála jsem se, abych ho třeba nějak nezmáčkla. Sestřička mu ještě upravila kanylku v ruce. V tom začal naříkat, ale stačilo pohlazení a pár klidných slov a byl spokojený.
Když maličký přicházel k sobě, pofňukával a já tam byla pro něj, ale maminku upřímně nechtěl, chtěl pít. Už jsem mu brzy mohla začít dávat po troškách vodu. Vždycky jí dychtivě spolkl a dožadoval se dalších kapek a pak plakal, když nemohl dostat víc. Ale naštěstí dávkování vody až na 60 ml trvalo jen hodinu, za další už mohl dostat mlíčko.
Všechno by mohlo být fajn, kdyby ovšem neprosakovalo lepení na ráně. Doktorka, která operovala společně s vrchní, zkontrolovala a řekla jen „Převážeme to.“ Ani se na tu ránu nepodívala.
To samé se opakovalo za další hodinu, když jsem si po dalších 45 minutách vyžádala zkontrolování rány. Přišel skvělý pan doktor, který na prcka koukl. Vojtík se kochal jeho chlupatýma rukama a byl z nich unešený. Brzy bylo jasno - prosakovala prý cévka, prostě to nebylo dobře zašité nebo co a je potřeba revize rány! Cože? Další lačnění?
Kolem sedmé šel Vojtík na v podstatě druhou operaci. A já měla neuvěřitelný vztek, že se něco takového stane a jak může někdo být tak, troufám si říct, bezohledný k dětskému pacientovi. V slzách jsem volala mámě, abych jí to řekla a ulevila si. Jinak podruhé si pro Vojtího přijela jiná paní, a to s miminkovským vozíčkem, do kterého ho zachumlala i s peřinkou a dudlíkem a směla jsem až dolů k branám operačních sálů.
Vojtíška mi přivezl ani nevím kdo, jestli sestřička, ale asi ano. Byl zachumlaný ve vozíku a naprosto klidný. Prý můžu dát napít za hodinu. Dala jsem za 1,5 hodiny, abych to neuspěchala. Naštěstí to proběhlo dobře a Vojtík neblinkal ani nic podobného. Dokonce spal jako neviňátko a já měla kruhy pod očima a každých 20-30 minut kontrolovala lepení. Naštěstí vše v pořádku.
Ráno mohl dostat prcek přesnídávku a já dostala loupák. V 9:00 jsme šli na převaz, pan doktor zhodnotil, že v pořádku, prý tam takové zlatíčko dlouho neměli a můžeme jít domů. Nebudu to protahovat, v 10:00 přišla účetní pro 2 tisíce za pokoj a prej nashle. Dostala jsem vlastně i poučení, co a jak dělat s ránou, jak ošetřit, mazat a kdy jít na kontrolu.
Jinak k nemocnici: Lékařka, co první operovala, se nejen nepředstavila, ale ani nepřišla s vysvětlením a přůběhem operace. Vlastně se tam už neukázala, myslím nahoře na pokojích, jinde nevím. Lékař, který revidoval, by skvělý. Uklidnil mě, vysvětlil a objednal nás za tři měsíce na kontrolu k němu, aby Vojtu osobně zkontroloval. Sestřičky milé, ochotné a vstřícné, jinak pobyt delší vyžaduje připravenost maminky a spoustu drobností přinést sebou (jídlo, pití atd.) Vzhledem k věku jsem s prckem nebyla ani v té herničce (on se v tu dobu jen plazil, a to po břichu prostě nešlo) a celkově lepší než porodnice. A na nadstandartu bylo skvělé soukromí, kde opravdu každý klepal a rušil minimálně.
Cesta byla pěkně studená a už jsem strašně chtěla být doma. Vojta je lump, co se doma okamžitě začal točit na bříško, takže pořád dokola a zpět. Peklo nastalo kolem 5 večer, když přišla teplota a následně horečka. O půlnoci jsem volala do Krče, jestli máme přijet, že má 39.2°C. Prý nemusíme, po operaci to není výjimka, může probíhat viróza. Obklady na končetiny a dát mu čípky.
A to mě nenapadlo. Já střídala Nurofen, Panadol sirupy a nic. Pak stačilo dát zábal a Viburcol čípky a ve 3 ráno další a bylo téměř i po teplotě. Dopoledne měl znovu nad 38°C, takže další čípek a od poledne už úplně v pořádku. Na kontrole za 4 týdny u pediatričky už byl pěkný stroupek. Jizva je sice vidět, ale jak říkáme, máme výjimečného kluka s výjimečným pupíkem. A prdelka? Neupadla mu.
Vojta je čudla, co na pupík kouká a zatím se ani nediví, proč má jíný než já a tatínek. Tak uvidíme, do kdy mu to vydrží. Děkuji za přečtění.
Přečtěte si také
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 2112
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 1611
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 711
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 6059
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 3277
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2600
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1781
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3812
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 3364
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 7468
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
