Den Blbec
- Pro zábavu
- Jadala
- 15.10.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když se daří, tak se prostě daří.
Existují dny, kdy je vše prozářeno sluncem. Takové bychom rádi prožívali znovu a znovu. Vyskytují se ovšem i dny jiné. Na ně bychom nejraději zapomněli a poslali je do propadliště dějin, pokud možno expresní rychlostí. Jeden takový mě letos potkal.
Nad ránem, někdy kolem čtvrté, mi zapípal mobil. „Co se, probůh, děje,“ pomyslela jsem si a celá rozespalá se vydala do kuchyně, abych zjistila, kdo je tím narušitelem mého sladkého spánku. Sms od manžela, v tu ránu jsem byla dokonale probuzená. Manžel mě nikdy při svých nočních cestách do práce nebudí. Něco se muselo stát. Plna strachu otevírám sms a očima přelétávám těch pár slov: „Srna, auto v prde…“
Zavírám dveře do ložnice, abych nevzbudila děti, a vyděšeně volám manželovi, chci se ujistit, že je v pořádku. Po krátkém vyzvánění mi telefon zvedá. Dozvídám se, že jel naštěstí velmi pomalu, srna poskočila a pokračovala ve své cestě neznámo kam, jemu se naštěstí nic nestalo, ale jelikož si ve světle mobilního telefonu všiml prasklého nárazníku, volal policii. Teď čeká někde mezi poli, až muži zákona dorazí, auto je prý normálně pojízdné, tudíž po vyšetření pojede do práce. Spadl mi balvan ze srdce, následky mohly být horší.
Představa manžela opuštěného, ve čtyři ráno, kdesi mezi poli, mi nedovolí znovu v klidu usnout. Noc se mi zdá nekonečně dlouhá. Musela jsem ale přeci jen na chvíli klimbnout. Kouknu na budíka a jasně vidím 6:30. No vida, čas vstát a vypravit nejstarší ratolest do školky. Budíka zamačkávám, před probouzením dětí volám znovu manželovi, abych se ujistila, že je vše, v rámci možností, v pořádku. Tvrdí, že ano. S policejním protokolem v kapse je na cestě do práce. „Uf,“ oddechnu si.
Budím ta naše zlatíčka. Dostat je z postele se mi dnes nedaří tak snadno, jako jindy.
Nasnídáme se, vykonáme nezbytnou hygienu, oblékneme se a hurá směr školka.
Po příchodu na ulici mi je trochu divné, že je poměrně velká tma, vždyť včera jsme šli prakticky za světla. Ani ten provoz aut není tak silný jako obvykle. Po chvíli zjišťuji, že okna školky nám nezáří v ústrety. Vše mi začne býti více než podezřelé.
Vytahuji mobil z kapsy, zírám na displej a nevěřím tomu, co na něm vidím: 5:59. To snad není možné, rozrušena manželovým nočním dobrodružstvím, jsem se o hodinu překoukla. Omlouvám se dětem za zbytečně brzké vstávání. V duchu děkuji, že to do školky máme jen cca 200 metrů. Měníme směr a vracíme se domů.
O necelou hodinu později se vydáváme ke školce znovu, tentokrát již úspěšně. Automobilový ruch je na stejné úrovni jako obvykle a okna školky vesele září do dáli. Člověk by si řekl: *„Na jeden den bylo toho vzrušení až až.“ Ale ne, to ještě nebyl konec.
Dopoledne proběhlo hladce. Poklidila jsme, co bylo třeba, nachystala oběd a před dvanáctou jsme se vydali vyzvednout synka. Ne, nebojte, hodiny umím, ranní mýlka se neopakovala. Syn už byl najedený, a tak jsme pospíchali domů, abych mohla uložit k odpolednímu spánku nejmladší robě. Kluci zalezli do pokojíčku. Vytáhli stavebnice a autíčka. Mně se podařilo slečnu uspat záhy.
Nepovažuji se za žádnou biomatku. Jsem ale ráda, pokud vím, co mají moje děti na talíři. Po přečtení mnoha článků o prospěšnosti křepelčích vajec pro lidské zdraví bylo rozhodnuto, ty musím mít. Do sklepa jsme umístili 15 slepiček křepelky japonské nosné. Proč do sklepa? Neboť, aby začaly snášet ten zázrak přírody, musí k tomu mít vhodné podmínky. Jednou z nich je stabilní teplota.
Jelikož nechci, aby případné návštěvy pocítily, že máme ve sklepě malou drůbežárnu, čistím každý den křepelkám jejich ubikaci. Využívám k tomu právě chvilku, kdy nejmladší potomek spí. Zaběhla jsem do pokojíku, upozornit kluky, ať nekřičí, neboť jdu čistit koko a vůbec by se mi nehodilo, kdyby vzbudili sestřičku. Přikývli. Letím do sklepa, vyndávám trusník. Běžím ho vysypat na hnůj, osprchovat hadicí a následně vrátit zpět.
Z pokojíku se začíná ozývat hádka o autíčko. Nevadí, že jich kluci mají mraky, teď prostě oba dva potřebují nutně to samé. Snažím se dělat co nejrychleji, představa ukřičeného batolete, vytrženého z odpoledního spánku, mě nutí k překonávání rekordu v rychlosti čištění ubikace. Úplně zapomenu na rčení: Pospíchej pomalu.
Slézám schody do sklepa, v rukou neforemný trusník a nehoda je na světě. Úplně zapomenu, že pod schody je vyhloubená díra, do níž se v případě dlouhodobých vytrvalých dešťů stahuje voda. Padám do díry. V obou kotnících cítím silnou bolest a trusník, který upouštím, mi řádně nafackuje.
Snad jen silou vůle se belhám ze sklepa pryč. Oba kotníky pěkně natékají a získávají barvu dobře zralé švestky. Děti na mě zírají jako na zjevení. Neznají maminku ve stavu totální nepoužitelnosti. Najdu obinadla. Kotníky ovážu, abych zabránila ještě větší škodě, volám manželovi, jak šikovnou má ženu.
Ten den jsme si, doufám, vybrali smůlu na spoustu dnů, neřku-li let dopředu. Můj úraz měl však i drobné pozitivum. Nikdy jsem neviděla naše děti tak hodné a pečující.
Večer přijel manžel z práce, nešťastný ze šrámu na autě, snažil se mě přesvědčit, abych se šla podívat do garáže, jak jeho plechový miláček dopadl. Nakonec pochopil, že je jeho snaha marná, neboť by mě z gauče nevylákalo ani to, kdybychom měli v garáži auto po srážce se žirafou.
Toho dne jsem se zařekla, že budu vše dělat v klidu a s rozvahou.
Co myslíte, jak se mi toto předsevzetí daří plnit se třemi malými raubíři za zády? 
Přečtěte si také
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 3455
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 2384
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 1620
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 436
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 6959
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3620
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 11882
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 12805
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 2432
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 7825
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
A jak jsi to prosimte zvladla se o ty 3 kousky starat, potom ty dalsi dny, asi to bolelo dlouho - co jsi s tim mela, vyvrknute? Skolku jste predpokladam asi vypustili, co…ja si ve 2 letech maleho (dikybohu jsme meli tehdy jen jeho a ne treba dalsi mimino k tomu)ten kotnik zlomila, resp. ulomil se mi kus kosti, ta spicka. Doktor taky nechapal, co jsem na tom cviceni delala, jak se mi tohle podarilo. Stalo se mi to vecer, dojela jsem 1 zast.mhd domu (maly mel tehdy trochu teplotu, tak jsem si ani nevolala o odvoz a nechtela ani k dr.) a jeste 2. den jsem celkem fungovala, ledovala, ale nijak zvlast to nebolelo, myslela jsem, ze to mam opet jen zvrknute…muzovi se ale nezdalo, jak to mam otekle, ale prisel az odpol., takze jsme jeli na pohotovost a bylo z toho 5 tydnu v gypsu…to byla streda, Ct-Pa si vzala volno moje mami, ze se o malyho postara a od Po jsme pak byli u tchyne - tatka nam odjel na tyden na skoleni. Takze to bylo taky vesely, o klackach skakat za dvouletakem, kterej byl hned tady, zas tam, proste jsem ho nestihala…a tchyne at si ho pry zabavim a hlidam, at za ni neleze do pracovny, ze ji rusi…postarano jsem mela akorat o psa, venceni jsem fakt nedavala, jesteze maji barak se zahradou a mohli jsme byt aspon venku. Z bytu bych se dostavala blbe. A kdyz mi sadru sundali a uz jsem mohla aspon trochu na tu nohu zacit doslapovat (mela jsem nechodici), tatinek opet odjel na tyden a tchyne si mela prijet pro psa, ale „nejak ji to nevyslo“'…no, tak jsem to aspon hned pekne rozchodila venku s obema, nastesti bylo leto…jo, sportem k trvale invalidite.. 
Když přijel manžel v podvečer z práce, chtěl mě odvézt na pohotovost, ale věřila jsem, že je to jen vymknuté a nikam jsem nechtěla, bála jsem se sádry, jako čert kříže. 
takže jsem ledovala, stahovala, mazala mastmi, jak divá 
ať se daří a úrazy ať se nám vyhnou velkým obloukem
Neni on tatka myslivec nahodou? 
. Tomu rikam den blbec 
A k jejich stylu ze „hlidaji vsichni a nikdo“ jsem teda duveru moc nikdy nemela, no zatim to tam vzdy prezil ale k mori jsem ho teda s nima letos jeste nepustila. Nastesti leteli v terminu, kdy uz s nim meli zamluvenou dovolenou nasi - tem ho sverim bez obav, venujou se mu a nespolihaji na to, ze mu chuvu bude delat o 8 let starsi bratranec, kterej uz ma jiny zajmy…a kdyz nam nebyla tchyne schopna rict vcas,kdy ma dovolenou a terminy porad menila, tak jeji smula. Hlavne i oni o hodne prichazeji… 
a mají ty křepelky ve sklepě dost světla k životu nebo to nepotřebují?
