Deník zneužívané holky
- O životě
- Kakika
- 13.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb jak to vidím po letech. Deníček bude dlouhý a také aby nebyl, je v něm shrnuto 23 let mého života. Kdo nerad čte, ať ani nezačíná, brzy by ho to nejspíš přestalo bavit.
Když mi bylo 6 let, měla jsem dva bratry. Jednoho o rok staršího, druhého o 3,5 roku mladšího. Bydleli jsme v rodinném domku. Moje teta, tátova sestra, byla alkoholička a žila sama se třemi dětmi. Z nějakého neznámého důvodu táta velmi lpěl na jejím nejstarším synovi, kterému bylo zrovna 15 let. Ten, aby se mohl soustředit na učení (chtěl nastoupit na automechanika), se s tátou domluvil, že ho vezme k nám. A tak se Honza (jména záměrně neměním, protože co se stalo, taky změnit nemůžu) stěhoval k nám, kde mu můj táta vyfikl podkrovní pokoj.
Začalo to celkem nenápadně. Honza si s námi hodně hrál, takže jsme ho zbožňovali. Pamatuji si na začátek. Hráli jsme schovku, hledal nás Péťa (o rok starší bratr) a Honza se se mnou schoval na zahradě do staré skříně. Smáli jsme se, že nás Péťa nemůže najít. Najednou mi řekl, že mě naučí se líbat. „Jak líbat? Vždyť pusy dávat přece umím?“ „No, ale tohle je jiné, jednou budeš ráda, že to umíš a já tě to rád naučím, bude to naše tajemství“. A tak mě zasvětil do taje francouzského polibku. No, je to fakt divný, nevím, proč bych tohle měla potřebovat. Čím dál častěji se mu dařilo mě schovat někam, kde jsme nebyli na očích. Začalo mi vadit, že utíkáme před Péťou a nehrajeme si. Nepamatuji si, jak a kdy se začalo dít víc než ty pusy, ale nabralo to pak celkem rychlý spád. Začal mi vyhrožovat, že to nesmím nikde říci, jinak ublíží Péťovi. Měla jsem strach, a tak jsem mlčela.
Měsíce ubíhaly a já už o sexu věděla asi všechno, co jsem měla zjistit o mnoho let později a úplně jinak. Děsila jsem se každé chvíle, kdy bude mít příležitost mě někam odnést. Zpětně nechápu, proč jsem nedala nic najevo, proč jsem nenaznačila, že něco není v pořádku. Ale já se tak moc snažila být v pohodě, aby se Péťovi nic nestalo. Když byli okolo lidi, byl Honza skvělým parťákem na hry, vždycky jsme si užili spousty legrace a v těch chvílích jsem z něj strach neměla. Tak proč se divím, že naši nic nepoznali? Sama jsem si za to mohla. Na druhou stranu nechápu, jak se ke mně mohl vplížit i když byli rodiče doma. Přišel klidně ve tři ráno, budil mě. Nutno dodat, že ke klasickému znásilnění nikdy nedošlo. Ne, že by se nesnažil, ale naštěstí se ovládl a nepoužil takové násilí, aby to šlo.
Jednou jsem se svěřila svojí sestřenici Lucii, jeho nevlastní sestře. Ona mi řekla, že jí to dělal taky, ale po čase ho to přestalo bavit. Víc nic. Tehdy jsem se začala uzavírat do sebe. Jednou jsem překonala strach, někomu to řekla a ono se nic nedělo? Nevěřila jsem, že se někdy něco změní. Jen jsem tiše trpěla a čekala, kdy ho to tedy přestane bavit.
Uběhly dva roky a narodil se můj třetí bratr. Už když byla mamka těhotná, tak se vše začalo točit kolem něj. Byl neplánovaný a měl velmi poškozené srdíčko. Přišlo se na to pozdě, příliš pozdě na to, aby ho moje mamka dokázala dát pryč, a tak s tátou rozhodli, že se narodí a jestli je bojovník, život si vybojuje. Rodiče byli často u lékařů, takže prostor pro Honzu se zvětšil. Toto období mám v podivné mlze, připadala jsem si hrozně sama. Nevzpomínám si na žádnou zábavu, na výlety (a určitě byly), na hry s bratříčky, na školu… jako bych jen tušila, že jsem nějaký život žila, ale nemohla to odpřísáhnout.
Nic mě netěšilo, ale přesto jsem křísila zbytky naděje. Tak moc jsem se těšila na nového brášku a doufala, že se něco změní. Jenže on byl dlouho v nemocnici. Navzdory všem prognózám se narodil živý a přežil svůj první den. V Motole provedli unikátní experimentální operaci, která mu zachránila život. Operací prodělal ještě několik a rodiče s ním jezdili po špitálech. Pořád mě uklidňovali, že se bráška uzdraví a budeme doma všichni. Tak moc se moje stále horší psychika dala svést na strach o bratra.
Když ho konečně pustili domů, ráda jsem mamce pomáhala. Ve chvíli, kdy jsem byla s nimi, jsem byla v bezpečí. Zase mi bylo chvíli lépe. Drzost Honzy se ale zvětšovala. Nejednou si mě odchytil i přes den, když byli rodiče doma. Podnikali, měli v přízemí z jedné místnosti udělanou provozovnu a prodávali z okénka občerstvení. Kuchyň proto byla v patře, vedle jeho pokoje. Ostatní místnosti ale byli dole. Mamka mě často nechávala dělat Sunar pro bráchu, ze začátku jsem ho dělala strašně ráda, připadala jsem si tááák užitečná. Ale on na to čekal. Než se uvařila voda na Sunar (tehdy jsme rychlovarnou konvici neměli), stihl si se mnou udělat dobře.
Jednoho dne jsem byla s Péťou na zahradě, když jsem zaslechla objednávku na Sunar. Věděla jsem, že je nahoře Honza a čeká. Celá jsem se rozklepala a poprosila Péťu, ať jde mléko udělat, že mu pak něco povím. Udělal ho a já jsem mu pak vše řekla. Nevěděl, jak mi pomoci, prosila jsem ho, že to nesmí nikdy, nikde a nikomu říct. Snažil se mě chránit, byl pořád se mnou. Jednou dokonce vykopl dveře u Honzova pokoje, to když naši nebyli doma a on už to nemohl vydržet. Seděla jsem s Péťou v kuchyni a on mě popadl a odnášel k sobě. Zamkl. Péťa mě slyšel brečet, tak ty dveře vykopl (desetiletý kluk!). Často jsem se s ním bavila o tom, že mi nikdo stejně neuvěří, co se děje, že nemá smysl to nikomu říkat, jen by to bylo horší. V té době už mi Honza vyhrožoval i znásilněním.
Uběhly asi dva měsíce a přijela o rok mladší sestřenice Monika z Plzně. Tehdy mi bylo něco přes devět let. Péťa jí to i přes můj zákaz řekl. A ona svým rodičům. Vzpomínám si, jak si nás druhý mamka zavolala do kuchyně. Že prý strejda přišel s tím, že bych se chtěla s něčím svěřit. Očividně neřekl s čím. Byla jsem tam já, Péťa, Monika, moji rodiče a teta se strejdou. Seděla jsem a usmívala se. Styděla jsem se a nevěděla jsem, co říci. Drkla jsem do Péti, ať to řekne on. Najednou jsem slyšela jeho slova. „Honza Káťu pohlavně zneužívá“. Rozbrečela jsem se.
Slyšet to nahlas bylo jako dýka do srdce. Možná to byla jen chvilka, ale připadlo mi to jako věčnost. Jakoby dlouhé hodiny bylo v místnosti hrobové ticho, jen já jsem brečela a nemohla to zastavit. Hlavu jsem měla sklopenou k zemi, snad aby neviděli, jak brečím. První se vzpamatovala mamka, rychle mě vzala a odvedla. Pamatuji si, jak jsme seděli v koupelně, ona mě držela tak pevně, že jsem sotva mohla dýchat, omlouvala se mi a říkala, že už bude všechno v pořádku. Obě jsme strašně dlouho brečeli. Tak oni mi uvěřili? Najednou jsem měla hrozný strach, co se bude dít.
Pár dní nato jsem odjela se strejdou, tetou a Monikou do Plzně. Na 14 dní. Vždy jsem k nim hrozně chtěla a konečně se mi to splnilo. Zpětně jsem pochopila, že to byla doba, kdy se tady ta záležitost řešila. Po návratu mě čekal kolotoč psychologů, psychiatrů, výslech na policejní stanici. Z něj si pamatuji, jak se mě opatrně vyptávali. Vlastně ani nevím, jestli chtěli vědět podrobnosti. Když jsem došla k tomu, že mi vyhrožoval znásilněním, zeptal se mě jeden z nich, jestli vím, co je to znásilnění? Cože? Nic jsem na to neřekla. Nechápala jsem, co mu mám vlastně říci. Po skoro třech letech zneužívání sakra asi vím, co to znásilnění je, a protože i neznásilnění bolelo, tak jsem si to fakt prakticky vyzkoušet nechtěla. On to tedy řekl za mě: znásilnění je, když muž ženě udělá něco nehezkého. No, hezky řečeno. Zneužívání je tedy v pohodě. Honzovi zbýval měsíc do 18. narozenin. To byl důvod, proč nešel sedět. Dostal za mě podmínku. Litovala jsem, proč se to neprovalilo o ten měsíc déle, kdybych to jen tušila, určitě bych to vydržela.
Tehdy na něj Lucie (ta, co mě kdysi ve všem nechala) upletla boudu. Nalákala ho, svedla a pomilovala se s ním. Při sexu mu pak poškrábala záda. Jemu řekla, že to bylo z vášně. Pak běžela na policii, že ji znásilnil, že se bránila. Samozřejmě, že důkazy mluvily proti němu (gynekologické vyšetření a škrábance na zádech její výpověď potvrdili). To bylo asi to nejvíc, co vlastně mohla udělat. Byl v podmínce, provedl násilný zločin, tak si šel sednout.
Tehdy se moje rodina zachovala docela nepochopitelně. Babička z tátovy strany mi to dávala za vinu. Byla to moje vina, že její oblíbený vnuk sedí v kriminále. No jo, byla jsem šestiletá coura, která ho donutila udělat něco, co nechtěl. Babi tím strašně trpěla, jezdila za ním, vyhrožovala infarktem a citově vydírala, kde se dalo. Táta mě přesvědčil, že mám Honzovi do kriminálu napsat dopis, že mu odpouštím. Že on za to nemůže, že je nemocný, ale bude se léčit a moc ho to mrzí. Mamka byla jediná, která se za mě tehdy postavila. Byla zásadně proti tomu, abych ho kontaktovala jen proto, aby tátova maminka nebyla naštvaná. Pamatuji si, jak se kvůli tomu doma hrozně hádali.
Udělala jsem to, co jsem považovala za nejlepší. Napsala mu. On odpověděl a já jsem napsala další dopis. Zpátky jsem dostávala dopisy, které vždy začínaly slovy: „ahoj, nejlepší kamarádko“. Situace v rodině se celkem uklidnila a babička mě opět byla ochotná strpět na návštěvě. Všechno vlastně bylo v pořádku. Já jsem chodila k psychologovi, později k psychiatrovi, dopisovala si s Honzou, doma na sebe nekřičeli, jen mamka se hrozně trápila. Trápila se, že se to vůbec stalo, že mě nedokázala ochránit a já teď mám zničený život. Já jsem se duševně necítila vůbec v pořádku, ale hrála jsem divadlo na všechny strany, abych dokázala, že jsem v pohodě. Později jsem k psychiatrovi přestala chodit.
Jenže moji mamku trápilo, že nemám zájem o randění a byla často v kontaktu s psychiatrem, u kterého jsem se „léčila“. Z toho důvodu jsem si v patnácti našla kluka naoko. Takové to vodění za ručičku, aby to viděla. A ona viděla, volala psychiatrovi, ten měl radost, mamka radost, a já jsem nebožáka poslala někam 
Najednou jsem měla pocit, že je konečně mamka šťastná a po letech je všechno v pořádku. Hodně jsme se sblížily, byly jsme (a stále jsme) spíš dvě nejlepší kamarádky než matka s dcerou.
Zato s tátou jsem se hrozně odcizila. Tehdy mi to totiž všechno začalo pomalu docházet. Najednou vše dávalo větší smysl. I přes jeho příkazy a rozkazy jsem odmítla jezdit za babičkou. Impulz byl, když mi řekla, že mě bere jako jakékoliv dítě, ne jako vnouče, protože nejsem podobná svému otci, ale matce. Tehdy jsem to nechala být, ale s přicházející pubertou to ve mně „vyhnilo“ a postavila jsem se na zadní. Už mi bylo jedno, že se rodina rozhádá. Věděla jsem, že mamka při mně stát bude.
Uplynuly další dva roky a já jsem překonávala strach z chlapů. Bylo mi 17, když jsem poznala svého prvního. Byl o osm let starší a jmenoval se Roman. Měla jsem strach mu říci, že jsem ještě asi panna. Nevěděla jsem, jestli ještě jsem. Trochu mě to zajímalo, ale odmítala jsem to zjišťovat. Připadala jsem si sama sobě odporná, špinavá. Mohla bych se sprchovat hodiny, ale tu špínu jsem na sobě pořád cítila. Léta mi bylo podsouváno, že to všechno byla moje vina, a i když už jsem rozumově věděla, že ne, tak jsem se tak pořád cítila.
No, po styku jsem zjistila, že jsem byla a nikdo si neumí představit tu úlevu, že jsem o to svoje pravé poprvé vlastně naštěstí nepřišla. Mohla jsem si to prožít tak, jako většina dívek. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala překonat, ale sex pro mě nebyl požitek. Brala jsem to jako nutné zlo. Po půl roce jsem se Romanovi svěřila. Zajímalo ho, proč jsem při sexu tak neaktivní, ze začátku to prý přisuzoval nezkušenosti. Jeho reakce mě překvapila… usnul. Pak šel život zase dál, jako by se nic nestalo. Spali jsme spolu, já si to vždy odbyla a byla celkem v pohodě. On byl hodný, skvělý, zábavný a… žárlivý. To byl důvod, proč jsme se přesně po roce rozešli.
U mého rozchodu byl i můj současný přítel. O půl roku starší, trochu trhlý, byla s ním zábava. Ten den mi řekl, že se postará o to, abych už nebrečela. Ani nevím, co jsme podnikali, ale já jsem opravdu dokázala nemyslet na rozchod. Začali jsme spolu chodit a mně přišlo fér mu to říci hned na začátku. Byli jsme tehdy autem na vyhlídce. Bála jsem se jeho reakce a byla připravená, že vztah ukončí. Tu noc jsme celou prokecali, nevyptával se, jen poslouchal, pak mi pověděl on svá tajemství, bylo to moc krásné. Přišly roky, které nebyly lehké.
Dodnes nechápu, proč se mnou zůstal. Učil mě, abych se sexu nebála, abych si ho uměla užít, abych začala mít ráda sama sebe. Mohl mít hromady jiných holek, takových, které by se s ním při sexu nepraly, když je nevědomky chytil třeba za zápěstí. Často jsem prostě zpanikařila, hlavou mi bleskla nějaká vzpomínka a začala jsem se s ním prát, odstrkávat ho a ze začátku spousta souloží končila mým pláčem. Později se mi svěřil, že to pro něj bylo hrozně těžké, protože si slíbil, že když uvidí, že kvůli němu brečím, tak raději odejde. Abych se s ním netrápila jako s Romanem. Ale to ještě nevěděl, jaké břímě si nesu. Mohl mít spoustu pohodových holek. Já nejsem ničím výjimečná, jsem obyčejná a navíc „problémová“.
Přestěhoval se do „mého“ města. Najednou zjistil, že Honza z mého života nikdy nezmizí. Měl na něj vztek a říkal, že až ho jednou potká, tak ho zabije. Já věděla, že dřív nebo později se potkají. Péťa mi pomohl ho přesvědčit, že se na vše už zapomnělo, ať nevíří vody. No, to jsem nevěděla, jak moc to ještě pro mě bude problém.
Z mě neznámého důvodu měl táta pořád potřebu Honzovi pomáhat. Pomáhal mu rozjet podnikání. Jeho totiž po půlce trestu (tedy po dvou letech) pustili a za dalších 5 let si mohl zažádat o výmaz z rejstříku trestů. Takže pak už byl zase čistý jako lilie. Abych příteli dokázala, jak jsem se s tím srovnala, slíbila jsem, že budu jezdit natírat, co bude potřeba (chystal se otevřít autodopravu a autodílnu). Ale jezdila jsem jedině s Péťou, sama bych setkání s Honzou nevydýchala. A s tátou bych nejela, ten mi oporou nebyl, neměla jsem k němu důvěru a dlouhá léta jsme se jen pozdravili a jinak kolem sebe jen procházeli.
Nakonec se věci vyvinuly tak, že přítel šel pracovat k němu. Byla to skvělá příležitost, aby se dostal ke svému oboru a navíc mu Honza zaplatil řidičáky na C, E, průkaz pro mezinárodní dopravu, veškeré testy a psychotesty (že by zpytoval svědomí?). Pracoval u něj asi 5 let, kdy to pro mě byl čím dál větší problém. Najednou jsem to nedokázala skousnout. Přítel se nejdřív zlobil, že jsem ho ujišťovala, že je to v pohodě. Ale našel si jinou práci a vše bylo zase v pohodě.
A proč jsem tenhle deníček napsala? Je to téměř jedenáct let, kdy jsem se současným přítelem. Naučil mě užívat si sex, mít se ráda a vyrovnat se se spoustou věcí. Vlastně je to on a naše dvě děti, které mě donutily přestat se plácat v minulosti a žít současností a tím, co bude. V létě to bude 20 let od doby, co se vše provalilo. Už jsem myslela, že to v sobě mám uzavřené, ale posledních pár týdnů zase nespím. Opět se mi vrací nehezké vzpomínky z dětství, a i když se je snažím hned odehnat, jak zavřu oči, vidím vždy obraz něčeho, co se stalo. Proto jsem se rozhodla hodit to na ten pomyslný papír a pustit to ven v naději, že to je ten poslední krok k tomu, abych šla dál.
Nevím, proč se mi to vrací, možná to vyprovokovala moje skoro rok a půl stará holčička, o kterou se budu hrozně bát. Možná mi prostě chybělo utřídit si myšlenky, protože takhle uceleně jsem svůj život vlastně nikdy neviděla. Teď už nelituji ničeho, co se stalo. Vlastně bych ani nic neměnila. To všechno ze mě udělalo člověka, jakým jsem teď, a jsem se sebou spokojená. Mám ráda svůj život, své děti, svého přítele a jediným stínem je ten neklid, který teď zažívám. Už to potřebuji vyřešit, takže pokud takhle otevřená zpověď nepomůže, jsem rozhodnutá navštívit opět po dlouhých letech psychologa.
Ani nepředpokládám, že by někdo dočetl vše poctivě važ do konce 
, ale těm, co se o to pokusili, děkuji, a omlouvám se za délku. Zkrátit mi to nešlo a rozdělovat nechtělo 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1621
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 946
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1658
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20700
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
To, že se někdo stane obětí z něho hrdinu nedělá a za největšího hrdinu tohoto „příběhu“ považuji svoji mamku. Bojovala proti všem, nebýt jí, tak by se to určitě vyřešilo v rámci rodiny a co si budem povídat…z velké části jsme tu všechny matky a popravdě můžu říct, že hůř bych snášela, že se to stalo mé dceři než mě. Tu nejistotu, co se vlastně přesně všechno dělo (protože o tom jsem nikdy nemluvila s nikým, ani s psychologem a věřím, že mamka se tolikrát chtěla zeptat, ale možná ze strachu, co by se dozvěděla, se neptala).
U nas me zneuzival muj starsi bracha v mych 7-10 letech??? Uz ani nevim. Kdyz sem cetla tvuj denicek, tak to bylo stejne jako u nas - bude to nase tajemstvi, pojd, budem se fotit, jen s k tomu svlikni, ukaz mi, kterou durkou curas, to hledani prilezitosti…nadzvedavani periny v noci a skemrani, ze ted to uz bude opravdu naposledy, - kecy, kecy, kecy. Sice jsem to nasim nikdy nerekla (mozna by je to zabilo), ale mela jsem tolik sily, ze po rvacce, kdy mi prstem protrhl panenskou blanu jsem vse utla - zacala jsem mu vyhrozovat ja, ze to reknu. Mozna se i on lekl toho, kam az zasel, ale od te doby jsem mela klid.
. Přeji ať je již je lépe 
.
.
Ale zase by to znamenalo, že by měl dítě s vlastní sestrou 
), kde bych si o tom mohla promluvit s někým podobně postiženým, tak by se můj život taky mohl ubírat jiným směrem…ALE!! Já jsem fakt ráda, že jsem žila a žiju tenhle život. 
