Děti = konec přátel?

Neřekla jsem, že tady funguju a pod jakým jménem a přece. Stačila chvilička a už mě měla. Je daleko, předaleko. Takových 350km to bude. Nevidíme se často, tak že by výhody internetu, nebo že krev není voda? Sestra jedna, nic se před ní neutají… Ale adresu sem mi dala ona.

Při toulání po starších článcích jsem narazila na téma Proč nemít děti? Proto! Je hodně starý a moc dobře napsaný a bohužel pravdivý. A tak mě napadlo, proč nepopřemýšlet nad těmi důvody proti, pěkně o každém zvlášť. Tak nevím, jestli je dost nesnažilek a jestli pro snažilky, těhulky a maminy tohle bude zajímavé téma k diskuzi. Ale určitě k tomu mají co říct a skoro bych řekla, že víc než nesnažilky (pokud tedy nejsou mámy), protožože to zažily, zažívají a ví naprosto přesně, o čem mluví. Co to všechno obnáší,…

Zaujalo mě z výše uvedeného článku (ale i z jiných) děti = konec přátel. Co si o tom myslíte, vy, co jste to zažily, nebo zažíváte? A co si o tom myslíte vy, co vás to teprve čeká?

Já to nezažila, můžu tedy jen vyjádřit svůj názor. Myslím, že dítě (nebo děti) nemusí být v žádném případě konec přátelství. Proč taky? Copak pořízení potomků je zrada na přátelích? Blbost. Jde jen o jinou fázi života, jiný žebříček hodnot, jiný život. A v tom to asi bude. Ti, co zůstali bezdětní, mají jiný žebříček hodnot (zůstali tam, kde i vy jste byli). Obvykle je to na prvním místě partner, pak práce (nebo obráceně?), pak koníčky,… pak ještě něco? U těch, co se stanou rodiči (postoupili dál, jsou někde jinde), jsou to děti, pak děti, děti, pak partner, pak děti, pak koníčky?, práce?

Takhle je to přirozené, v pořádku, logické. Ovšem kde je pak to téma k hovoru? Ano, děti. To jistě, myslím, že přátele zajímá, že jste šťastní, že máte své děti. Že byste je nevyměnili za nic na světě. Že prospívají. Rozhodně ano. A jistě pochopí, že nemáte čas docházet do hospůdky,… Určitě to pochopí, nebo ne? Ale co dál? Je ještě něco, co vám bylo společné před tím, než jste si pořídili dětičky? Na základě čeho třeba vzniklo dlouholeté přátelství? Pokud ano, myslím, že je vyhráno. Protože i když se na čas třeba vzdálíte (upřímně - než jste měly děti - kdyby jste vyrazily na návštěvu za někým, kdo má mimino a skutečně neměly čas si ani pokecat, protože to mimčo má své požadavky, bavily byste se? Vyrazily byste na takovou návštěvu hnedle zas? A třeba když to není za rohem, ale celkem daleko?), tak až dětičky malinko povyrostou, proč nepokračovat, tam kde se přestalo? Nebo to nejde? Jaké máte zkušenosti?
Určitě se to ale netýká „hospodských známostí.“ Ale je pravděpodobné, že pokud tenhleten typ zábavy neomrzel ještě před mateřstvím, tak při něm už omrzí určitě. Taky proč by ne? Čím by tenhle typ přátel mohl obohatit váš život? Ale asi to stejně zabolí, že?

Taky asi nebudou pokračovat ta čistě „pracovní“ přátelství. Ale opět, bylo to opravdu to pravé? Zajímalo by mě - když jste vy chodily do práce (o potomka ještě neusilovaly), jak dlouho vám vydržela chuť udržovat kontakt s tou šťastnou, která už byla jinde, měla jiný žebříček hodnot, žila jiný život…? Tou otázkou chci jen vyprovokovat odpověď, jestli by ta situace pro tu tenkrát šťastnou nebyla stejná, jako teď ta vaše (přišlo mi z některých příspěvků, že je to pak holkám na mateřské, když se to stane, líto) a tedy hoď kamenem, kdo jsi bez viny…

Přijde mi přirozené, že člověk hledá nové přátele mezi těmi, kteří žijí stejnými radostmi, problémy jako on sám. A necítila bych se tím smutná, jak se mi zdálo z některých příspěvků. Ale myslím, že je možno uchovat i stará přátelství (aspoň některá), i když ten druhý děti nemá - ještě, nebo snad vůbec. Přece jen, nemyslím, že je člověk bez dětí méněcenný, i když to tak někdy od některých méně tolerantních a zapálených mamin vyznívá. Co myslíte vy?

A že je málo času? Je. Taky ho mám málo a to nemám děti. A pořád je ho málo a určitě ho pořád málo bude. Tak 100× sláva internetu, e-miminu a dalším. Protože když už třeba vy, mámy, zasednete k počítači, je jasné, že PRÁVĚ TEĎ máte tu chvilku, kterou můžete a chcete věnovat svým kamarádkám. A co na tom, že jen po síti? Každé vlídné slovo se cení, nebo ne? Mně rozhodně přijde lepší, být v kontaktu často, byť jen pár řádky, byť jen po síti, než se spoléhat na někoho, kdo o to nestojí, nebo ho uvidím až za rok (i když ráda).

Nakukuju do všech možných deníčků, témat (i když je ještě „nepotřebuju“) a doufám, že i mě se podaří vás blíž poznat a že vám nebude vadit, že nemám děti. Co na tom? Toleranci zdar.

Taky mě během psaní několikrát napadlo, jestli mě za některé věty (nebo celé téma?) některé z vás nebudou chtít ukamenovat, jak už se v mnohých příspěvcích objevilo. Ale pak jsem si řekla: a proč? Nikoho neodsuzuju, toho jsem opravdu daleka (tak proč by někdo měl mě?) a opravdu se zájmem si přečtu každý názor, byť odlišný od toho mého. A hlavně, po síti kamenovat, to opravdu nejde. Naštěstí. Tak čeho se bát?

Zase někdy ahoj, i Ty, drahá sestro.