Druhá půlka pomeranče
Jsou okamžiky, kdy jsem si jistá, že svého manžela jednoho dne zavraždím.
A že každý soud mne zprostí viny, až jim povím, kterak každé ráno nacházím na stole talířek s drobky od jeho snídaně (asi, abych jej mohla použít po něm, bez ohledu na to, že chci snídat z čistého a na prázdném stole). Na rohu kuchyňské linky leží jeden posmrkaný papírový kapesník – to místo mám lokalizované s odchylkou +- 1 cm a dokázala bych kolem něj namalovat křídou kruh. Ten mám asi použít taky?
A zásadně v okamžicích, kdy běžím k odpadkovému koši s vroucím kapajícím sáčkem od čaje v dlani a freneticky mačkám pedál koše, zjišťuji, že muž sice odpadky vynesl, ale už se neobtěžoval vložit do koše nový pytel… Anebo když po sobě na záchodě notoricky nezavírá okno a mne pak přivítá vymrzlé záchodové prkénko. Takové malicherné maličkosti (a že bych jich dokázala vyjmenovat ještě mnohem víc!) dokážou spolehlivě otrávit nejen náladu, ale i vztah. Přesto ale s údivem zjišťuji, a víc a víc se přesvědčuji, že navzdory všem těm drobným chybám v matrixu bych vůbec, ale vůbec neměnila.
Oproti jiným spolu nejsme nijak závratně dlouho, ale na to, že jsme se brali po nějakých dvou letech vztahu, to docela dobře funguje. Kdykoli mám pocit, že můj muž dělá něco zle a že vlastně v manželství s ním hrozně trpím, stačí hodit řeč s některými kamarádkami, a hned se domů z kávičky vracím s pokorou a lichotkami na rtech. Protože ty každodenní bojůvky, které řešíme, jsou opravdu drobnostmi, a podstatné je, jestli dva v manželství mají stejný světonázor, hodnoty a postoje. Kdysi mi máma říkala, že ve vztazích jsou tři oblasti, které když nefungují, je to špatné: názor na finance, názor na výchovu dětí a sex. Upřímně přiznávám, že ta třetí oblast by mohla být četnější, ehm, ale na druhou stranu, když začíná být zle a chovám se opravdu jako megera, mé potřeby jsou z pudu sebezáchovy saturovány a rázem je ze mne zase přítulná ovečka. 
Vztah k penězům máme stejný a po zkušenosti s předchozí známostí, kdy jsme i v dobách mých studií a jeho zaměstnání platili veškeré dovolené fifty-fifty, takže já po týdnu končila v kontokorentu, kdežto on měl na účtě naspořených několik stovek tisíc a dával mi kázání, že neumím spořit (ono stačí párkrát zaplatit plnou nádrž benzínu a nulový studentský příjem rázem zmizí), je přístup mého manžela neskutečně velkorysý. Po otěhotnění jsem po dlouhém zvažování šla na pracovní neschopnost, takže když mi přišly peníze na účet a já viděla sníženou sumu, na níž jsem byla doposud zvyklá, regulérně jsem se rozplakala. A on mi jen mlčky podal svoji kartu a řekl mi pin.
Když jsem s ním slavila třicáté narozeniny, od ledna si potají zapisoval, o čem jsem kdy prohlásila, že se mi líbí nebo že mne zajímá, a pak podle toho sháněl dárky. I to pro mne bylo něco neznámého, neboť dárky jsem si v předchozím vztahu většinou musela pořizovat sama, a ještě k nim kvůli přehledu o nákladech přikládat účtenky. Jednou jsem k Vánocům dostala pleťovou vodu Balea, kterou jsem si ještě sama musela v drogerii vytáhnout z regálu, a k tomu peníze na účet s vysvětlením, že nevěděl, co mi pořídit. (resp. já tedy dostala jen tu pleťovou vodu a přiznání, peníze mi ex pak poslal po Novém roce, protože mu začalo být blbé, že mi fakt nic nedal.)
Co se týče výchovy dětí, tak zde sice třecí plochy máme, ale většinou vyplývají z klasického modelu dvou vůdců v rodině: jeden vůdce působí v oblasti emocionální, druhý v oblasti instrumentální. My máme tyto role rozdělené naprosto archetypálně: já jsem ta, co lituje a fouká bebíčka, a manžel drží lajnu výchovných zákazů a příkazů. Mně občas přijde, že je moc tvrdý, jemu, že já jsem moc měkká. Ale v zásadních věcech se shodujeme a držíme basu, přičemž s ohledem na věk našeho nejstaršího potomka se z toho čím dál víc začíná stávat „my proti nim“.
Když se nám narodil chlapeček a já byla v šestinedělí naprosto mimo, neuvěřitelně mi pomáhalo a uklidňovalo mne, když muž na rozdíl ode mne psychoticky neřešil zásady správné manipulace s novorozencem a kojencem, prostě dítě nějak vzal a choval v náručí, a já, když jsem viděla, že dítě neumírá, žije a je spokojené, jsem se vyklidnila a začala méně řešit knihy a více vlastní instinkty.
Nebudu lhát, že vše bylo od počátku zalité růžovou září, zpíval nám andělský chór a na duze nám tancovali jednorožci kakající lentilky (i když: i dnes zažívám podivné a záhadně nevysvětlitelné stavy zamilovaného vytržení při žehlení jeho trenýrek). Naše první opravdu ostrá a hnusná hádka se dokonce týkala takové banality, že si muž dovolil namazat chleba MÝM medem. Řekli jsme si při ní tehdy spoustu věcí, které se stravováním a vlastnictvím potravin v kuchyni rozhodně nesouvisely, ale naprosto nová pro mne pak byla situace, kdy se pak několik hodin po hádce přišel usmířit a některé z mých argumentů, byť pronášených v afektu a velmi nehezky, uznal za pravdivé. Něco takového jsem v žádném ze svých dvou vážných vztahů nezažila, naopak s expřítelem bylo tradicí, že i když za příčinou hádky stál on a sto lidí ze sta by mi potvrdilo, že jsem objektivně v právu, nikdy chybu neuznal, naopak nastolil strategii pasivní agrese a byla jsem to já, kdo po několika dnech dusno nevydržel a musel se přijít lísat, aby byl klid. Tudíž připuštění vlastní chyby a natažená ruka ke smíru pro mne byly něčím naprosto imponujícím, z čeho jsem si obrazně (a možná i doslova, zas tak dobře si to už nepamatuji sedla na zadek.
(Na okraj: Ne, že bych svého ex chtěla nějak démonizovat, měl a má spoustu kladů a není to zlý člověk, ale když teď mám srovnání, musím se zpětně ptát, jak jsem to těch skoro deset let mohla vydržet…)
V souvislosti s tou první fakt drsnou hádkou si vybavuji náš dialog, který manželovi s oblibou cituji ještě nyní, a totiž:
„Ty sis totiž dovolila něco, co si ještě nikdo ke mně nedovolil. Ani mí rodiče! Tys totiž sáhla na moje ego.“ „Ty ho miluješ víc než mě?“ „Zatím jo.“
Průšvih je, že egomani jsme oba dva. A naše děti podle všeho nezůstanou pozadu, takže to mnohdy u nás doma pořádně jiskří a bouchá. Ale čekat, že dva cholerici zplodí melancholického flegmatika by bylo hodně velkým projevem naivity. Nicméně musím konstatovat, že ač manžel leckdy třaská na první pohled bez příčiny, oproti mně je to maskovaný světec. Na přednáškách se sociální psychologie nám na vysoké škole doktor Fleischmann lehkou formou nastiňoval různé situace z partnerských i mezilidských vztahů obecně. Nikdy jsem mu veřejně nevyjádřila svůj dík za všechnu tu předanou moudrost, čímž to napravuji a upřímně děkuji!!! Z jeho podání transakční analýzy či fiktivního rozhovoru s debatou nad odhozenými špinavými ponožkami totiž těžím dodnes. Mimo to jednou pan doktor na přednáškách pronesl známou anekdotu: Když žena vstupuje do manželství, očekává, že se muž změní. Když do manželství vstupuje muž, očekává, že se žena nezmění. A ačkoli já mám tendenci občas u druhé strany něco upravovat (přece aby to pak bylo naprosto ideální!), můj muž mi umožňuje být snad ještě nedokonalejší, než když jsme se poznali.
Předně mi většinu času nevyčítá, když prokrastinuji u počítače, zatímco on tráví čas v kuchyni. Z jeho iniciativy totiž vaření spadá mezi jeho kompetence, takže zatímco já se doma válím na mateřské a jen ohřívám hotová jídla, on po práci zajde na nákup a když doma vyloží batoh, rovnou se pustí do vaření na následující dny. Ano, toto je odpověď na velmi často opakovanou otázku, kde beru tolik času na čtení a sledování filmů… A to nemluvím o tom, že mám kupu času sledovat naše háďata a užívat si jejich pokroky, blbnout s nimi a nechat čas plynout svým tempem a nevzrušovat se tím, co mi dřív snad přišlo jako otázka života a smrti.
Do tohohle všeho zvládá manžel vzít syna bobovat, přebalit holčičku nebo si zapamatovat, kde děti nechaly oblíbenou hračku a která to vůbec je. A tuhle mi jen tak ve městě koupil časopis a ačkoli to byl speciál o hygge bydlení, cením si vůbec toho, že si pamatoval, že čtu Marianne.
I když mu není zatěžko utřít dítěti zadek (samozřejmě, že předtím nějakou dobu vyčkává, jestli se toho ujmu já, což je pro něj ten přijatelnější a lepší scénář), a i když nakonec proti své vůli zůstal u druhého porodu a poctivě ho s odvrácenou tváří protrpěl až do konce (aby před ním zdravotnický personál jako na potvoru zapomněl uklidit placentu), přes tohle přese všechno je to on, kdo doma nosí kalhoty. A to je další věc, která mi imponuje, protože předtím jsem to vždy byla já, kdo šéfoval, a nedělalo to dobrotu. I v dnešní době rovnocennosti pohlaví a stejných šancí a možností pro každého zjišťuji, že jsem jen žena, která doma potřebuje chlapa, který jí občas vrátí do patřičných mezí, a ona se bude moct spokojeně cítit jako porobená samička.
Když to tak po sobě čtu, říkám si, že (až na tu frekvenci manželských povinností 
snad mám doma zhmotněný ženský sen! Ale ono to všechno opravdu je v drobnostech: manžel neřeší, jestli některé činnosti jsou „ženské“ či „mužské“ a každý máme v domácnosti svoji roli, pro kterou máme vlohy. On výtečně vaří, já jsem skvělá uklízečka a pradlena (byť laťka mých nároků, co se týče skvrn na stole či drobků na koberci, je pro mé okolí někdy značně vysoko). Primárně je v mé gesci péče o osobní hygienu a odívání potomků, ale s ohledem na to, že se nám zmnožili a že si ráda čtu , nedělá manželovi problém se této role ujmout. On chodí do práce a řeší otázky materiální, já obvolávám řemeslníky a dohlížím na ně v bytě. Když nám něco vadí, snažíme si to říct a většinou se podle toho zařídíme. Pokud máme osobní plány, které spolu kolidují, doposud jsme se vždy dokázali dohodnout. On ví, že občas potřebuji od dětí vypadnout na kávičku, já zase nemám problém s tím, že v týdnu chodí na tréninky a občas o víkendu hraje zápasy a nechává nás samotné. Anebo že po tréninku někdy zajde na pivo. Sice mi málo říká, že mne miluje, jsem krásná a úžasná a nejlepší, ale už jen to, jak se o nás stará a nač vše zvládne během pracovního týdne myslet, je pro mne důkazem, že to tak asi má, i když o tom nemluví.
Samozřejmě, v každém vztahu se vyskytnout menší či větší krizové situace. U nás to bylo klasicky narození dětí a než si všechno sedlo a našli jsme si společný režim, bylo to téměř na rozvod. Řekla bych, že pořídit si potomka pro záchranu vztahu, je harakiri, neboť i chtěné a plánované děcko dokáže vztahem pořádně zamávat. Přestože se v dnešní době kupa lidí rozvádí a rozchází, existují kolem mne i dlouholeté a stabilní páry, a to mi dává naději. Jen je třeba nedusit pocity v sobě a kooperativně je řešit. Kompromis někdy může být nepříjemný, ale to je jeho podstata - nevyhraje ani jedna strana a obě musí v něčem ustoupit. Anebo respektovat, že pokud partner v něčem slevil, příště slevím já.
Vždycky mi přišlo hrozně úsměvné, když se ve filmu ptala dospívající a v emočních problémech tápající dcera matky či jedna dobrá kamarádka druhé, zkušenější, co již v průběhu děje své štěstí našla: „Jak poznám, že je to ten pravý?“ A odpověď zněla: „Až to bude on, zkrátka to poznáš!“ Ale je fakt, že třeba co se týče rozhodnutí pořídit si děti, vždycky jsem si říkala, že někdy nějaké jako asi určitě mít budu, ale byla to vždy jen taková ta abstraktní představa daná výchovou a očekáváním společnosti, nikoli niterná osobní potřeba a touha. Až s mým současným manželem jsem poznala stav „s tímhle konkrétním chlapem chci mít dítě!“ Když po pár měsících známosti vozil v kočárku svého malého bratrance, doslova se mi tehdy v parku rozsvítila děloha.
Také jsem kdysi četla v jednom ženském časopise teorii o tom, jak na každého/každou někde čeká ta pravá/ten pravý. Tuším, že Portugalci (nebo jsou to Španělé??) říkají, že každý má svoji druhou půlku pomeranče. Když rozkrojíte dva velmi podobné a vyměníte je, na první pohled se může zdát, že poloviny pasují, ale při bližším pohledu zjistíte, že jsou tam nesrovnalosti, dužina je trochu jiná a není to prostě ono. A když pak dáte k sobě ty správné půlky, sedí naprosto přesně a je to to pravé.
Kdyby mi někdo ještě před pár lety řekl, že uteču od oltáře, tak bych se mu upřímně vysmála. JÁ??! Osoba tak konzervativní, že i prvohorní zkameněliny korýšů jsou proti mým postojům a životným názorům jepicemi? A ono jo… Protože ač byly napečené svatební koláčky, ušité šaty, rozeslaná svatební oznámení, já našla svoji ztracenou druhou polovinu pomeranče. A jsem s ní doteď.
Na závěr musím připustit, že můj současný muž nakonec asi nakonec skutečně začal milovat o něco více mne než své ego, protože byť jsme se po narození společného potomka prvního půl roku do krve hádali a já zvažovala, že sbalím děcko a rozvedu se, nakonec jsme si pořídili dítko druhé (krize tentokrát trvala jen čtvrt roku) a třetí máme na cestě (naivně doufám, že tentokrát to už bude bez krize). A já se čím dál víc přesvědčuji o tom, že tahle polovina pomeranče fakt pasuje na tu mojí.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 1273
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 1428
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 1117
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 976
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 406
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1661
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2721
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1190
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1437
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2250
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
Prvního máme kluka, pak holčičku. A vře to u nás taky někdy.
Krasny denicek, dekuji za nej. Jako bys psala o mem muzi 
..ehm, ted to vypada, ze je to strasny manzel, ale on ma stejne jako tvuj muz asi milion dobrych vlastnosti, takze mu nakonec vzdycky tyhle malichernosti odpustim 
už se těším na tu krizi, až budu hysterická matka, za 2 měsíce se nám narodí miminko 