Druhý trimestr
Dlouhá cesta vedla k těhotenství a teď se mi zdá, že čas letí neuvěřitelnou rychlostí. Slíbila jsem pokračovani předešlého deníčku, tak tady je. :) Uvařte si kávičku, milé dámy, tohle bude na dlouho.
První trimestr, jak jsem už psala, proběhl tak, jak proběhl a já vstoupila ve 14.tt do druhého. Plná očekávání jsem doufala, že mi ranní nevolnosti ustoupí a já si to začnu užívat bez problémů. 
Konečně jsem mohla tu radostnou zprávu vykřičet do celého světa a s hlavou zdviženou jsem přijímala gratulace. Teda jen do doby, než jsem se dozvěděla pro mě zdrcující zprávu. Pár lidem jsem prostě ležela, jak se říká, v žaludku a i přesto, že jsme město (ale všichni se známe) se začaly šířit pomluvy a opovržení. Jak jsem si mohla ve svých 21 letech nechat dítě? Co jsem to za člověka? Vždyť sama je ještě dítě a nebude se umět postarat!
Spoustu takových narážek jsem poslouchala čím dál víc, od svého vlastního dědy. Tomu nejvíc vadí, že nejsem vdaná. Po 6 letech vztahu. 
Taky mě to mrzí, ale datum máme stanovené už 2 roky a jen čekáme, kdy padne 13.červen na sobotu, což bude příští rok.
Snažila jsem se pomluvy lidí házet za hlavu a nevšímat si jich. Já sama jsem věděla, jak co je. A ano, nechtěla bych dítě, kdybych neměla vlastní bydlení s přítelem, na které jsme si museli půjčit. Díky bohu nám hodně pomohla rodina, takže dluh není tak velký. Mám našetřené penízky a přítele, ve kterém mám obrovskou podporu.
Bohužel se to na mě začalo sypat a i když jsem se cítila líp, na miminko se těšila, přesto stres zapůsobil a já byla v noci převezena do nemocnice kvůli tvrdnutí břicha. Myslela jsem, že dostanu léky a šupem pomažu zpět domů. To jsem se osem šeredně spletla. Verdikt zněl zkrácený čípek a otevřená na dva prsty. „Slečno, buď se to rozjede a bude se jednat o potrat, nebo vám pomůžem a uvidíme, co zmůžem.“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jaký potrat? Vždyť tohle je moje miminko, moje všechno, můj život. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc to dítě chci a jak musím být silná a obrnit se proti všem lidem, kteří nám to štěstí nepřejí.
Dostala jsemm okamžitě kapačky, nohy nahoru. Kupodivu přítel to nesl skoro stejně špatně jako já - a to říkal, že je chlap a on se nebojí. Bojí a moc, teď už to vím. P
Po týdnu, kdy jsem měla propíchané ruce a byla celá otlačená, jsem tak nějak už chtěla domů, ale věděla jsem, že zvládnu všechno, jen aby bylo miminko v pořádku. Všechno tam dole se dalo do pořádku a já začala dokonce cítit pohyby. Jen takové šimrání, ale bylo to úžasné.
Když mě v 18.tt pouštěl pan primář domů, ještě na mě hodil očko, zda bych chtěla vědět, co to bude. Tenkrát jsem byla v takovém rozpoložení, že mi to bylo jedno, ale stále jsem doufala, že to, co vidím, jsou kuličky. Hrozně jsem si přála chlapečka, a tak jsem mu řekla, že to stejně vím, že je to chlap, protože už teď si vybojoval hodně. Jaké bylo překvapení, když se na mě podíval, usmál se a řekl „Maminko, tak tohle nejsou kuličky, ale nefalšovaná pipinka.“ 
Myslela jsem že padnu. Co? Holka? Nebudu tvrdit, že mi to chvíli bylo líto, ale vstřebala jsem to a začala se těšit na naší princeznu.
V den prospustky domů jsem se cítila jako znovuzrozená. Nemám ráda nemocnice, a tak jsem si myslela, že mě nic nerozhodí. Jenže to bych nemohla potkat opět pár nepřejících. Hned se mi vybavilo, co jsem si musela prožít a rázem mi bylo úplně fuk, co kdo říká. Pouhá závist!
Od té doby jsem měla nařízený i klidový režim doma, takže přítel mě obskakoval statečně. Výrobci zmrzliny ze mě musely mít radost a nejvíc prodejna Albert, která je nejblíž. Snědla jsem jí snad hektolitry. No hlavně že malé chutnalo.
Čekal nás velký ultrazvuk, ovšem kvůli pobytu v nemocnici se nám oddálil až na 22.tt. Ničemu to však nevadilo. Přítel tentokrát už měl přírodní barvu, šel odhodlaně se mnou. Stále totiž nevěděl, kdo ho to v noci kope do ruky, když mě chce obejmout. Paní doktorka byla opět úžasná a všechno nám ukázala. No a když došla řada na spodní část těla, přítel už to neydrzel a jen dodal: „Je to tam, je to holčička.“ Doktorka mu pogratulovala, že spoustu tatínku to nepozná. Nevím dodnes, jak to poznal, ale jedno vím jistě - nikdy se vlastně nevyslovil, co by si přál. No jednoznačně holčičku, tak se mu to splnilo. Druhé prej bude chlapeček, aspoň tak to má naplánované.
Po dlouhém domácím klidu jsem začala chystat výbavičku a dokupovat poslední věci. Vím, že se to nemá, ale co má člověk doma pořád dělat. Cítila jsem se dobře, rodina se začala těšit na princeznu a já stále víc a víc cítila pohyby a kopance. Musím říct, občas to zabolí. Už teď je vyčuraná jak mraky. Proč? Přijde na návštěvu kdokoli, ona se hýbe, ale když chci, aby to někdo cítil, přestane se kroutit. Jak naschvál. To ovšem neplatí u přítele, ten dojde domů, začnem si povídat a ta řádí jak černá ruka až do té doby, než si s ní začnem povídat a plně se jí věnujem.
Začalo mi růst bříško a já jsem čím dál tím pyšnější a čím víc můžu, tím víc ho dávám na obdiv. Ať si každý říká, co chce, my možná nebudem nejlepší a nejdokonalejší rodiče pod sluncem, ale pokusíme se jí slušně vychovat. Naučíme ji milovat a ctít a rozhodně neskončí v babyboxu, jak si některé chytré hlavy myslely.
Já věděla, že to nebude jendoduché, ale doufala jsem, že když už jsem si prvním trimestrem vytrpěla, tak druhý bude v pohodě. Užívám si každeho dne a neřeším zlé jazyky.
Teď vstupuju do třetího trimestru a už se nemůžeme té naší holčičky dočkat. Neuvěřitelně ji milujem a nikdy ji nikomu nedáme. Tatínek se chystá k porodu, takže jsme objednaní na přeporodní kurz. Uvidíme, jak dopadnem.
Všem, kteří si můj dlouhý, možná trošku zmatený deníček, přečetli moc děkuji. A příště? Příště už snad budem rodina a já budu moct popsat svoji představu a skutečnou tvář porodu. Hezký den.
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 1533
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 2943
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 507
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 585
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 378
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 3011
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1275
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 778
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1333
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 652
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
mě bylo 22, když jsem otěhotněla a všichni to brali, že je to akorát, tak fakt nevim. Neřeš, je jsou to debilové 
Přeju klidný zbytek porodu a hlavně zdravé miminko 
…Prostě ať chceme nebo ne, zloba druhých se na nás podepisuje…Přeji hodně sil a hlavně zdravé a šťastné miminko 
? Jsme zajištěný. Je to směšný, spíš nejsem zastánce „starších“ matek…
..a odpočívej, věř, že oproti tomu co tě čeká je těhotenství jen procházka růžovou zahradou 
. Takže držím palce a přeji všem hodně lásky. 
