Extrakce zubů v narkóze II.
- Zdraví
- CopatáCácorka
- 14.06.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Člověk se cítí líp, když ví, že je na tom někdo stejně a ví co ho čeká...
V den operace, 1.června 2015, ráno mě asi v sedm hodin vzbudila sestra. Ptala se co noc, změřila teplotu, navlíkla punčochy na nohy, které si musí pacient před operací obléci, ještě než po probuzení ráno hodí nohy z postele, a zase nechala spát.
Ale mně už se nechtělo, byla jsem dost na nervy. Takže jsem pustila telku a luštila křížovky, udělala ranní hygienu atd. Kolem půl osmé se za mnou zastavila sestra s MUDr. Křížkem a doktorem, díky kterému jsem dostala dřívější termín. Jen se na mě přišli podívat, zeptat se, jak se cítím atd., a zase odešli.
Pak jsem asi na chvilku usnula, protože vím, že najednou bylo asi půl deváté nebo nevím. Ani jsem se nestihla pořádně probrat a přišla sestra, která mi píchla injekci do zadku - asi oblbovák, protože najednou jsem měla pocit, jak kdybych byla opilá. Ona mi změřila tlak, teplotu, řekla mi, ať se svléknu opatrně, dojdu si na wc a dala mi ten pověstný operační oblek - andílka. Tím, že jsem se motala, mi se vším pomohla.
Když jsem tohle vše měla hotové, tak mě uložila do postele a zachumlala. Já jsem v tu ránu usnula.
Najednou mě budily dvě úplně jiné sestry se slovy „Jdeme na to, hezky ležte, my vás na vašem lůžku odvezeme až na sál.“
Vím, že jsem jim v tom rozespání a zblbnutí ještě stihla říct, že mám ten menzes a jestli by mi nedali tedy nějaké jednorázové erární kalhotky, abych alespoň vložku mohla mít. Naštěstí to již pro mě měly připravené, takže jsem v doprovodu sestry ještě skočila na wc, kde jsem ty bombarďáky navlékla a vycpala si je vložkami… Šílený, ale bylo mi to v tu chvíli uplně jedno. Mně vlastně v tu chvilku bylo úplně jedno, že mi kouká celý zadek zpod andílka, že mám ty bomby na sobě a že jdu vůbec na operaci. Cítila jsem se vážně fajn. A už mě vezly na sál.
Tam jsem si v nějaké chodbě přelezla na operační stůl, převzaly si mě sestry, už v roužkách a pláštích. Hodily přes mě takový zelený papírový hadr, jak známe z telky, a řekly, abych si svlékla andílka.
Ihned mě odvezli na sál. Vše bylo tak rychlé. Než jsem stačila cokoliv, tak se mě zeptali na jméno, rodné číslo, jestli vím, jaký zákrok mě čeká (bylo těžké jím v tom oblbení srozumitelně a rychle odpovídat). Během toho mi už na jednu ruku nasazovali tlakoměr a do druhé ruky zaváděly kanilu, na hrudník a pod levé prso mi lepily takové ty sondy na snímání tlukotu srdce, asi.. nevím, jak se tomu říká. 
Další sestra nade mě dala kyslíkovou masku, asi 5 cm nad obličej, a řekla, ať zhluboka dýchám. To už mě sestry zabalily jakoby do mumie a zafixovali mě nějakým pásem. Ruce jsem měla podél těla, spíš na těle někde a v této poloze mě přitáhly k operačnímu stolu nějakým pásem.
Najednou mi někdo říká: „Teď Vám začínáme pouštět do žíly anestetika…“ a najednou jsem ucítila strašně příjemný pocit. Takový pocit, jako když se po dlouhé době (jsem „nepíč“) napiju nějakého silného alkoholu. Začala jsem ve stehnech cítit teplo a mravenčení a to samé hned i na hrudi i v rukou. A najednou jsem usnula. Byl to opravdu moc příjemný a krásný pocit!
Nevzpomínám si, že by se mi něco zdálo nebo tak… Klasický spánek prostě.
Najednou mě někdo „fackoval“ do paží, hrozně křičel moje jméno a lomcoval se mnou. Byla jsem nas*aná, že mě budí a nenechaj mě spát. A najednou jsem procitla. Nade mnou byly zase ty dvě sestry, co mě vezly na sál.
„Mám to za sebou?“ zeptala jsem se a uvědomila si, že mám hubu totálně nefunkční, takže jsem se vlastně ani neptala, protože to byly jen skřeky, co jsem vydávala ze sebe. Ale asi jim to došlo, co mám na srdci, tak mi řekly, že to mám za sebou a že vše ok.
Byla jsem stále napojená na kapačce a na tlakoměru. Na hrudi jsem stále měla nalepené takové to, jak to pípá podle tlukotu srdce. „Klidně spěte dál.“
Probudila jsem se tedy až na svém vlastním pokoji. Ani na JIP, ani na dospávací pokoj mě nedali. Pustili mi potichu telku, otevřeli mi okno, nad hlavou na polštáři jsem měla ovladač, abych popřípadě zazvonila na sestru a mobil.
Ihned jsem po mobilu šáhla a podívala se kolik je hodin. Dvanáct. To mi bylo divné, trvalo to nějak dlouho ta operace. Nicméně jsem zvládla napsat manželovi, mamce a kolegyni do práce, že jsem ok po operaci. A najednou jsem zase usnula a spala.
Probudil mě ve 14 hodin až manžel, který za mnou přišel. Jenže tohle druhé probuzení už bylo mnohem horší. Pomalu to přicházelo k sobě, začala jsem otékat a začala jsem cítit bolest v krku po intubaci. Samozřejmě jsem pohnula hlavou a strašná bolest za krkem, na krku ty svaly atd. Když dokapala kapačka, s pomocí sestry jsem mohla vstát, omýt se opatrně, konečně obléci do normálního pyžama (byla jsem stále nahá a pod peřinou jsem přes sebe měla ten zelený hadr).
Strašně by mě zajímalo, jak mě na tu mojí postel přehodily. Mě unesli asi… 
To pondělí po operaci jsem jen proležela. Zvládla jsem to bez zvracení, za to jsem byla hodně plačtivá. Manžel tam se mnou byl až do půl osmé do večera, koukali jsme na telku, on mě držel za ruku celou dobu, já jsem chvílema klimbla. Průběžně mi sestry chodily dávat napít řepíkového čaje, vyměňovat obklady - ledové a kapačku.
Noc byla taková ještě normální, sice jsem se budila, ale nic zvláštního. Spát jsem musela v polosedě.
Druhý den ráno 2.června už jsem byla oteklá jak blázen. Místo hlavy hranatá krabice! Fuj. Nicméně za mnou přišel konečně můj operatér a posadil se ke mně se slovy: „To ještě vypadáte dobře, na to, co jsme s vámi museli dělat.“* a mně došlo, proč jsem tam byla tak dlouho. On sám mi před operací říkal, že to je max. na hodinu.
Během operace byly malinkaté komplikace. Levá horní sedmička šla ok, ale levá spodní osmička byla moc hluboká, bylo tam mohutné krvácení, takže mi tam museli dát něco, aby to zastavili. A pravá strana? Naprostá šílenost. Asi jak mi rvali tu čelist – otevírali, tak mi tam asi nějak skřípli nervy či co (takže vlivem toho mám teď mrtvý spodní ret, bradu i více jak půlku jazyka).
Následně pravá spodní osmička se rozpadla, prý jen co se na ní podívali. No a pravá horní osmička tak hluboko, že se mi propojila dutina nosní nebo co. Do teď jsem to moc nepochopila (ale dle různých diskuzí, které jsem navštívila, je to asi běžná komplikace).
Navíc mi tohle celé doktor říkal ve chvíli, kdy jsem měla do žíly napojenou hadici s něčím proti bolesti, takže jsem byla lehce mimo. Pamatuji si, že mi to bylo v celku jedno, co mi tam právě říká. Takže huba celá posešívaná, nervy porušené, jazyk totálně oteklý a mrtvý (na to, že mi doktor před operací říkal, že si piercing klidně mohu nechat, že jazyk neotéká.. no ještě že jsem ho vyndala předtím.)
Takže - 14 dní minimálně prý nesmím smrkat, snažit se nekýchat. Stehy jsou samovstřebatelné (trvá to prý 14 dní až 3 týdny). No a za jak dlouho ucítím konečně jazyk a spodní čelist včetně rtu? Prý to může trvat dva až tři měsíce. Fááájn, supr vyhlídka.
Celé pondělí jsem absolutně nic nesnědla, i když mi k večeři dali kaši, vůbec ničím bych ji do tý pusy nedostala. A v úterý to samé.
Ještě mi dali poslední dávku léků proti bolesti, poučili o následné léčbě a péči mého manžela a kolem půl desáté mě propustili. Venku hic, já oteklá a uřvaná. Léky sebou jsem nedostala žádné, ani ATB, ty mi prý jen těsně po operaci pustili do žíly. Jediné co, tak si mám koupit řepíkový čaj a proplachovat pusu a brát normální léky proti bolesti, co mi pomáhají. Nesmím týden kouřit a mám si snažit čistit zuby.
Z Prahy na Kladno jsme jeli po dálnici, ale já cítila úplně každé mírné zatočení volantem, každý kamínek… šílené.
Doma jsem si ihned lehla a začala ledovat.
Následující dny byly na chlup stejné, co se bolesti, otoku a znecitlivění týká. Noc pro mě šílená. Neustále jsem se budila bolestí, každé dvě hodiny jsem brala Ibalgin. Z polohy v polosedě mě už bolely záda jak blázen, za krkem… takže celý minulý týden jsem střídavě prokňučela a probrečela.
Bylo mi jen divné, že jsem zůstala úplně bez medikace, takže jsem se radila s kamarádkou, která něco podobného zažila. Takže jsem si nasadila medikaci - od středy večer - před jídlem 3× denně 10 tablet Wobenzym, pak do sebe narvat přesnídávku (takovou tu dětskou taštičku s náhubkem - lžičku jsem tam zatím nedostala) a po jídle 3× denně Aescin-Teva 2 tabletky (to slouží proti otokům a zánětu).
Na kontrolu jsem měla jít v pátek 5.6. rovnou už ke svému praktickému zubaři, ale po domluvě s doktorem tam půjdu, až budu moci aspoň na tolik otevřít pusu, aby se mi tam mohl podívat. Samozřejmě že pokud by byly nějaké silné bolesti nebo příznaky zánětu, tak nastoupit ihned.
Nejedla jsem tedy vůbec nic v pondělí, v úterý. Až 3. den, tedy středa 3.června po operaci jsem se poprvé pokusila do sebe něco dostat. Byl to Nutridrink z lékárny. Ten mimochodem vřele doporučuji.
Ve čtvrtek jsem poprvé zkoušela čistit zuby, konečně jsem měla odvahu. No jde to ztuha, neotevřu pusu, ale jakž takž v rámci možností… jinak vše pořád stejné jako dny předchozí.
V pátek jsem se vzbudila a konečně mi je o chlup lépe. Čištění zubů snad 4× denně (trénink) a v pohodě. A to neskutečně silné krvácení (menzes) mi konečně začalo po těch skoro pěti dnech ustupovat.
Už jsem myslela, že budu muset na nějakou injekci, aby mi to zastavili, protože jsem v životě nezažila tolik krve. Musela jsem ji ztratit fakt hodně…
Mimochodem, v pátek první den, kdy nebylo třeba si dát Ibáč.
V sobotu zase o chloupek lépe, menzes najednou, jak když utne! Sláva!
V neděli opět o chloupek lépe. Zdá se, že mi otok začal ustupovat. I pusu již můžu trochu víc otevřít. Nemohla jsem se smířit s tím, že jsem po deseti letech přišla o piercing v jazyku, tak jsem využila zatím pořád necitlivého jazyka a přes bolest jsem pusu otevřela tak na 50% a narvala si piercing zpět.
HURÁ! Je tam! Takže dírka mi ani po šesti dnech nezarostla, jak mě všichni strašili. Ale mám strašnou chuť na normální jídlo - na svíčkovou, na králíka, na knedlíky, na špagety, na burgery… na všechno možné. A celé dny v té televizi jak naschvál zrovna všude žerou nebo vaří. 
Tohle je k zbláznění…
No a dnes je pondělí 8.června 2015 - tedy přesně týden po operaci. Už se mi mluví lépe, ale není to žádná hitparáda. Otok už je jen mírný, bolesti žádné, jen strašně nepříjemný tlak v ústech. Praskání v jazyku, který je ovšem pořád mrtvý. Spodní ret a brada také stále mrtvá. Občas malé škubnutí v ránách, ale nic zvláštního.
Bramborová kaše - necítím absolutně chuť slaného. pouze někde vzadu hluboko v puse cítím chuť sladké přesnídávky. Jinak v puse fakt mrtvolno. Na jazyku bílý povlak. Pusu zatím neotevřu na tolik, abych se podívala, jak vypadají rány. Takže netuším, jak to ve vnitřku vypadá.
Zítra (9.června 2015) PRVNÍ kontrola u praktického lékaře. převezme mou neschopenku a bylo mi slíbeno, že se pokusí nějak opatrně podívat do pusy, jak to tam vypadá, jen zběžně. K zubaři jsem volala a prý se mám u něj zastavit v případě, že nebudou žádné komplikace, až ve chvíli, kdy více otevřu pusu.
Teď už snad bude den ode dne jen a jen líp. 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1260
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 744
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1305
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 543
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 330
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19261
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2534
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2773
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2494
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1671
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Mě tenkrát napsali Aulin, nevím jestli jsem si to vsugerovala nebo ne, ale byla jsem po něm příjemně sjetá a na bolest zabíral 
Ja byla na operaci s dlani a prerusili mi nervy vedouci do malicku a prstenicku a taky jsem je necitila, ale za par mesicu se to zlepsilo. Skoc si do lekarny pro vitamin B, ten pomaha na regeneraci nervu
Doufám, že mě něco tak šílenýho nečeká 
ja byla na stejnem zakroku pred rokem, ale v motole. Nechali si me tam po operaci tyden,.kdy.mi do zili davali morfin a atb.. a tepve pak me pustili.domu a to jeste na. revers. a to ja. nemela zadne komplikace, diky wobenzimu nebyla skoro vubec natekla. Prekvapilo me ze te hned pustili domu..
a az kdyz jsem denik precetla zde zverejneny, tak jsem si sama uvedomila, ze to pusobi strasne drasticky… ale opravdu jsem to popsala tak, jak jsem to citila a vnimala vse ja… kazdy jsme jini… 
Navíc už mám 1 dítko a nedovedu si představit rekonvalescenci v klidu.
Co tak čtu, tak jsem byla asi na úplně jiné operaci. Ale já měla kořeny v kosti, proti popsanému jsem měla léčbu za odměnu. Byla jsem děsně hladová a jídlo jsem prorvala jen zmáčknuté (chleba s máslem zmačkané do krychličky) takže najíst se trvalo. Negativní zkušenost z nemocnice je taková, že mi po operaci k večeři předložili uzené a čočku a dostala jsem sprda, že jsem nesnědla oběd (operace v 9 hodin oběd ve 12 hodin).
