Extrakce zubů v narkóze I.
- Zdraví
- CopatáCácorka
- 12.06.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Doufám, že můj operační deníček pomůže někomu, kdo na tom bude stejně, jako jsem byla já před operací. Měla jsem plnou hlavu otázek a nikde žádné, pro mě dostačující, info. :) Člověk se cítí líp, když ví, že je na tom někdo stejně a ví, co ho čeká...
Ahoj, tak jsem dnes přesně týden po operaci a teprve jsem schopna k extrakci zubů v narkóze něco napsat. Jak jsem psala na úvod tohoto tématu, tak jsem se nikde nedočetla, co přesně a jak mne čeká. Ani žádný z doktorů nebyl schopen mně podrobně před tímto výkonem informovat, ba naopak. Divili se, že co se o to tolik zajímám. No jak by ne, když je to moje první operace v životě a rovnou na hlavě…
Snad můj příspěvek, který jsem nazvala s nadhledem „operační deníček“, 
někomu pomůže. 
Mám toho tolik na srdci, takže to spojím s mým příběhem.
Takže, moje diagnóza - extrakce tří zubů moudrosti + jedné osmičky v celkové narkóze.
Výkon byl proveden v Ústřední Vojenské nemocnici, Praha - Střešovice (ÚVN). Operoval mě MUDr. Křížek.
Zuby:
- pravá horní osmička - v dásni, rostla do kosti,
- pravá spodní osmička - maličko otevřená dáseň, osmička malinko vyčuhuje,
- levá horní sedmička - osmička, která je v dásni se tlačí na tuto sedmičku, proto sedmička půjde ven a místo ní poroste osmička,
- levá spodní osmička - malinko otevřená dáseň, osmička je jen malinko vidět.
Jsem kuřák, mám piercing v jazyku a nosím umělé nehty. V dobu operace jsem měla menstruaci.
A teď tedy můj příběh:
Nejprve jsem vúnoru dostala po ukrutných, nespecifikovatelných bolestech pravé spodní části zubů doporučení od svého praktického zubaře navštívit nemocnici, aby mi udělali (dle jeho slov) již neodkladnou extrakci osmiček. Nejlépe najednou.
Po nějaké době bádání a vyptávání se jsem se objednala do ÚVN na takzvanou vstupní prohlídku a domluvení termínu operace. Přestože se toto vstupní vyšetření koná v ÚVN na pohotovosti, tak je třeba být na toto objednána. Nevím proč. 
V den vstupní prohlídky 2.března 2015 jsem měla dorazit mezi 9.-11. hodinou.
Tady se pouze vyplňovaly papíry, MUDr. Křížek se jen zběžně koukl do pusy, bez jakéhokoliv nástroje, jen pomocí dřevěné špachtličky, kterou známe od praktického doktora, když se nám pomocí ní kouká do krku, a zasedl k PC se slovy: „Extrakce je nevyhnutelné řešení, je třeba to udělat najednou, tedy v narkóze“
Žádná novinka, pane doktore…
„Nejbližší volný termín je 14.9.2015.“
Tak tady už jsem se zarazila. Bylo mi vysvětleno, že se tyto operace dělají pouze v pondělí, že je přede mnou mnoho čekatelů a není nic, co by mi pomohlo se posunut dopředu. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu jsem si byla jistá, že ty bolesti, které jsem do té doby zatím jen občas mívala, tak do září prostě nepřežiju.
Nicméně jsem odcházela z ordinace s pocitem zadosti učinění, že mám dost času na to, abych se psychicky připravila, že jdu poprvé v životě na operaci v narkóze. Do ruky jsem dostala ještě takovou šikovnou brožuru, kde byl zákrok zjednodušené a dost obecně popsán. Byly tam různé kontakty a vypsané mé termíny atd.
( V ÚVN to funguje tak, že vás objednají na výkon na pondělí. Takže pátek před tímto výkonem je třeba ráno dorazit do ÚVN na příjem, kde projdete rukama několika doktorů, kteří s vámi píší anamnézu, prohmatávají a nakonec je potřeba navštívit anesteziologickou poradnu, kde si vás také zapíši a posoudí, zda jste schopni výkonu v celkové anestezii. Po této peripetii a byrokracii se můžete vrátit domů. Ostrý nástup na ležení do nemocnice je v neděli do 16 hodin. V pondělí se provede operace a pokud nejsou komplikace, tak v úterý dopoledne pouštějí domů. )
Bolesti přicházely cca 1×-2× do týdne, takže mi stačilo si vzít dva Ibalginy 400 a po hodině byl klid. Ale pomalu ale jistě jsem začala pochybovat o tom, že to do září vydržím.
Nejhorší a zlomový den byl 12.května, kdy mi chytla tak neskutečná bolest, že jsem se předávkovala Ibalgin, za hodinu Nalgesin a když ani ten za hodinu nepomohl, tak jsem si nakapala snad 50 kapek Algifenu. Následně jsem si zavolala taxi a nechala se odvézt na pohotovost na Kladně, v místě mého bydliště.
Na pohotovosti mi sdělili, že mám akutní zánět od pravé spodní osmičky a že je třeba zákrok v ÚVN již déle neodkládat. Dostala jsem ATB a šla domů. Ihned jsem kontaktovala ÚVN a prosila je s pláčem, aby mi pomohli, aby mě vzali dříve. Bylo mi to k ničemu. Sedla jsem tedy k internetu a obvolala snad pět nemocnic, iks klinik, iks ostatních zařízení, kde by toto mohli udělat, a prosila je, aby mě přijali k výkonu dříve.
Všude mi bylo sděleno, že na toto jsou čekací lhůty dlouhé a že ať tedy zkusím přijít, ale nic mi prý neslibují. Do finále se mi nejvíce líbilo jednání Vinohradské nemocnice v Praze, kde to vypadalo, že chtějí a jsou asi i nejvíce ze všech ochotni mi pomoci.
Nicméně mě ještě napadla možnost - napsat na jediný e-mailový kontakt, který jsem na netu našla, na nějakého doktora z ÚVN, abych mu mou situaci popsala a poprosila ho o pomoc. Shodou okolností, jak jsem se později dozvěděla, jsem se trefila na primáře oddělení, které mělo co dočinění s tímto zákrokem.
Upřímně jsem nevěřila, že mi vůbec na maila odpoví, ale povedlo se. Hned druhý den ráno mi přišla odpověď, že se mám tedy obrátit na svého operatéra, MUDr. Křížka s tím, že tento pan doktor (záměrně neuvádím jeho jméno) ví o mém zdravotním stavu a aktuálním problému a že souhlasí s upřednostněním mé operace.
Ihned jsem tedy toho 13.května volala do ÚVN, kde se se mnou samozřejmě opět nikdo nechtěl bavit. Jakmile jsem ale sestře do telefonu řekla, že teda nevím, co teď mám dělat, že mě pan doktor X. odkázal na ně, že mi pomohou a oni, že nechtějí, najednou sestra úplně otočila!
„Jo, to je náš pan primář, vy jste od něj?“
Váhala jsem, ale nakonec jsem řekla, že jo, že jsem od něj. Prý mám počkat u telefonu a pan doktor Křížek se mi ozve. Asi za hodinu mi volal, že má pro mě termín - pondělí 1.června 2015. Nicméně mě ujišťoval, že je to hrozná náhoda, že se jim zrovna uvolnilo místo, jinak by mě dřív vzít nemohli. Bla bla…
Jsem v šoku, že to vyšlo a zároveň se hrozně bojím. Ihned jsem se tedy spojila s praktickou lékařkou a domluvila si u ní předoperační vyšetření, které je třeba mít hotové a s sebou v pátek 29.května při příjmu do ÚVN.
Předoperační je v pohodě, praktická mi zvala krev, udělala EKG, změřila tlak a prohlédla a tím to haslo. Do ruky mi pak dala nějaké papíry s výsledky a shrnutí - asi její názor na operaci.
A už to začlo - zjišťování, co všechno mě čeká. Nikde přesné info, jaké bych si představovala, aby mě uklidnilo a uspokojilo mou touhu po tom být stoprocentně informována. Takže projíždění různých diskuzí a podobně.
Co mě děsilo, byla má menstruace, která si dělá poslední rok absolutně, co chce. Tuto dobu to bylo již přes měsíc, kdy jsem ji neměla. Ihned jsem se spojila s gynekologem a ten mi dal Orgametril 2×2 na jeden týden. Přesně mi vypočítal, že bych to měla dostat po této léčbě v pondělí 25.5. a tím pádem na operaci OK.
Opak byl pravdou. Menzes se dostavil až ve čtvrtek 28.5. Slabě a pořádně se rozjel až v neděli večer, když už jsem ležela v nemocnici. Takže šílené. Asi nervy dost pracovaly.
Nastal pátek 29.května. V ÚVN jsem měla být v 8.30. Na recepci jsem se zaregistrovala, následně jsem byla vyšetřena v ORL ambulanci (prohmatání krku + změřili tlak), pak mě poslali na lůžkové oddělení ORL, kde se po operaci leží. Tam jsem strávila další dlouhou dobu, aby mi znova přeměřili tlak, proklepali. Následně si mě sestry zapsaly na ležení od neděle. Ještě mě čekala konzultace u MUDr. Křížka a Anesteziologická poradna.
Mezi těmito jednotlivými vyšetřeními se čekalo v jídelně ORL lůžkového oddělení, takže jste mezi pacienty, co tam leží. Když si mě konečně zavolal doktor Křížek, sepsal se mnou už snad po stý mou anamnézu. Dal mi do ruky „mou složku“ - silné desky, ve kterých je milion papírů a informací o mně a mém zdravotním stavu - a poslal mě na Anesteziologickou poradnu, která je na druhém konci areálu nemocnice.
Nicméně tam to šlo rychle. Hned jsem šla na řadu. Jen se mě zase zeptali na nějaké věci, podívali se na papír, co mi dala praktická, mou složku doplnili o další dva papíry. A razítkem od nich jsem šla zpět na ORL lůžkové, odevzdat své papírové já sestrám.
Byla jsem poučena:
- Nehty všechny odlakovat, aby bylo vidět, jak je prokrvují prsty.
- Piercing z jazyku si klidně mohu nechat, jazyk prý neotéká (dle slov operatéra). Podle slov anesteziologa raději vyndat, aby se při intubaci neroztrhnul jazyk, kdyby se gázou o to nezavadilo, ale že to nechají na mně.
- Menzes by byl veliký problém a komplikace. Nikdo nebyl schopen mi říci proč. (později jsem pochopila, že to byla komplikace hlavně pro mě, protože jsem byla na nervy, abych se neproležela a každé vstávání a „přebalování“ bylo pro mě šíleně náročné po operaci)
- Kouřit, jíst a pít nejpozději do nedělní půlnoci. Nástup tedy do nemocnice na ležení v neděli do 16 hodin. Pokud chci chytnout pokoj jen o dvou lůžkách (protože jsem chtěla nadstandard, ale nebyl volný ještě v pátek), tak nástup okolo 14:30.
Pfff - takže z nemocnice jsem odcházela v pátek po všech těhle příjmech a informačních konzultacích cca ve 13 hodin (byla jsem tam od 8:30).
V sobotu jsem byla na nervy, ale den utekl a nastala neděle 31.května. Spilovala jsem všechny nehty na rukou, protože nosím umělé. Odlakovala jsem nehty na nohou, důkladně se oholila, když tedy budu nahá na tu operaci, a hulila jednu za druhou. 
Ve 14 hodin jsme vyrazili…
Zrovna byl takový krásný den a pamatuji si, že se mi chtělo brečet, protože jsem strašně chtěla být někde venku, na svobodě, sedět s přáteli a užívat si. Strašný psycho pro mě.
Jakmile jsme dorazili do nemocnice, dostala jsem svůj náramek na ruku s identifikačními údaji a také mě čekalo milé překvapení - sestra mě odvedla na nadstandardní pokoj. Do teď nevím, jakým zázrakem se uvolnil. Jeden den stojí 1200,–. Jedná se o jednolůžkový pokoj „hotelového typu“, jak píší ve smlouvě o nadstandardní pokoji. Byla tam klasická nemocniční postel, klasický nemocniční stolek, ale byla tam TV, radio. Jinak asi klasika jako jinde.
Ale já chtěla nadstandard hlavně proto, že to byla má první operace a nevěděla jsem, jak budu reagovat po operaci. Hlavně nemohu spát s cizími lidmi za zády a podobně… Nelituji toho. Koukala jsem v telce, na co jsem chtěla, celou dobu i v noci jsem měla okno otevřené dokořán a nikdo mi do toho nekecal.
A musím říct, že i sestry měly nadstandardní přístup. Vůbec mě neotravovaly zbytečně. V neděli na ten pokoj za mnou přišly jen dvakrát. Jednou, když mi přišly říct, abych si šla pro véču a vzala si ji klidně na pokoj (dva rohlíky s Gervais + jablko). Podruhé, když se střídaly směny a ony mě jakoby představovaly kolegyním, které sloužily noční. Rovnou jsem i dostala prášek na spaní, abych se v klidu před operací vyspala. Tohle bylo fajn. Jo ještě se se mnou byla seznámit moje anestezioložka, která mě na operaci bude doprovázet.
(Můj manžel tam se mnou mohl být, až do kolika chtěl. Ale nakonec jsem ho asi v půl sedmé poslala domů, byla jsem ještě hrdinka. 
)
Ještě na mě na pokoji čekal takový jednoduchý manuál, kde je popsaná operace, která mě čeká. Jsou tam obrázky operačního sálu a personálu. Jsou tam instrukce co a jak den před operací. Že je třeba se vykoupat, umýt si vlasy atd. A teprve jsem dostala čas operace - v pondělí v 9:15.
Co se týče kouření, najednou jsem ani tolik neměla chuť, nicméně jsem stejně asi dvakrát nebo třikrát šla. Naposledy jsem šla asi v osm hodin večer, protože později se vchodové dveře uzamykaly a já měla strach, aby mi tam nezamkly. Ale nezastírám, že třeba ještě v půl desáté večer jsem neměla chuť. Jak jsem měla otevřené to okno a cítila, jak je venku krásný letní večer, představovala jsem si, jak bych (kdybych byla doma) seděla na balkoně, povídala třeba s kámoškou po telefonu a dala si cigárko… joo, jsem závislák, no.
Lupla jsem si tedy raději tabletku na spaní a usnula, ani nevím jak. Postel mimochodem mooc pohodlná! Takže jsem spala jak mimčo a jen vím, že jsem se v noci někdy vzbudila, abych vypnula telku, kterou jsem nechala zapnutou.
V příštím deníčku popíšu, jak probíhal den operace a jaké byly další dny.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1374
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 805
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1394
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 582
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 353
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19636
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2552
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2801
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2525
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1692
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Křížek, nejmenuje se Pavel? tenhle dr mi před týdnem trhal moudrák na poliklinice Lípa, tak je možný že pracuje i tam? mě naštěstí čekal jen 1 zub, s normální injekcí 
spíš se bojím o mlíko 
bolelo to tak asi cca 10 dni po vytzeni a doktorka tez nedoporucovala vyplach ustni vodou ale super je salvejova tinktura kup si ji v lekarne redi se s vodou a hrozne mi to pomahalo od otoku a navic se to jeste cistilo..jinal prvni 3 dny bych to bez novalginu a algifenu taky nedala ale ja musela fungovat ditko a skola dohromady ale unava byla silena chtela sem jen spat..
A to „sestry mě neotravovaly zbytečně“ - na tom je vidět, že jsi v životě v nemocnici na žádné operaci fakt nebyla, s personálem je to naopak v pořádku pokud tě kontrolujou
