Jak jsem k miminku přišla
- Porod
- A.1993
- 12.01.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Prý víceméně neplodná, s mnoha zdravotními komplikacemi. Jestli budu jednou chtít miminko, tak jedině po umělém oplodnění a není jisté, že jej donosím. Verdikt, který mi byl řečen v sedmnácti letech. Tak jsem se smířila, že nikdy mít asi vlastní nebudu a budu se věnovat kariéře, možná časem adopce. Vždyť času dost. Ale... někdo tam nahoře to chtěl jinak.
Při škole jsem nastoupila do firmy na práci, abych měla nějaké finance. Nikdy jsem se s nikým moc nebavila, byla jsem od 14 let introvert kvůli zdraví. Prošla jsem si ve škole šikanou, kvůli váze a začala blbnout. Od 14 do 17 let jsem se prala s těžkou formou anorexie, pochroumanými nervy, ztrátou sebedůvěry a ztrátou důvěry v lidi. Ve všechny - kromě mámy, táty, sestry a babičky s dědou. Držela jsem se na váze kolem 40 kilo, nejnižší byla asi 33 kg na 160 cm.
Nástupem na střední školu jsem chtěla změnit svůj život - nový kolektiv a nová identita. Podařilo se mi léčit se a přibírat - JÁ CHTĚLA. Nikdy jsem předtím neměla kluka, v prváku jsem se ale poprvé zamilovala a chodila s přítelem rok. Vztah skončil nástupem do práce a začátkem druháku. Ale on byl ten, kdo mě naučil se mít ráda a mít kladný vztah k jídlu, trochu víc důvěřovat i jiným lidem. Nikdy jsem nebyla na párty a večírky, alkohol a společnost mužů (ve 12 mě obtěžoval jeden „strejda“ a dost dlouho jsem muže nenáviděla).
Ale u nás v práci šlo hlavně o firemní večírky, noční život a pod. Začala jsem si více užívat života. I když jsem se potýkala a doteď potýkám s problémy - nemoc Crohn, odchlipování oční sítnice, problémy s autoimunitním systémem. Tak jsem popustila uzdu a přestala se bát. Poznala jsem jednoho kolegu, se kterým jsem byla 10 měsíců, z toho první 4 moc hezké vzpomínky.
Ale abych nepředbíhala - chodila jsem pravidelně cvičit a jednoho dne mi bylo divně (měsíčky jsem od 14 let neměla). Bylo to v březnu. Nevím proč, asi intuice a příznaky, které napovídaly, že něco není v pořádku. I když jsem si řekla, že jen pro uklidnění si udělám těhu test (ale je to blbost..). VYŠEL.
Šok. Ve 20 letech. A jak to říci JEMU? Není to plánované. Jestli čekám dítě, co budu dělat?! Vždyť jsem neplodná! První reakce - brečela jsem. Není nic horšího, než si dělat test nečekaně a na veřejných WC. Volala jsem máme, že ve 40 bude asi babičkou. Ta říkala, že jestli je to pravda, tak je to zázrak. Kdo nechápe, co anorexie obnáší pro mysl, tělo a rodinu, nepochopí, jaký dar to je.
Pak jsem psala JEMU, že s ním potřebuji mluvit. Sešli jsme se ten den. Jeho první reakce byla - potrat, že jsem mladá, zničím si život apod. Ani mi nedal šanci si něco rozmyslet a zeptat se, jak se cítím já a co chci já. V Podolí mi řekli, že jsem v sedmém týdnu, srdíčko… a malý život ve mně. Nedokázala jsem říci, že potrat ano. Podvědomě jsem ho vlastně nechtěla a nechtěla o něm ani slyšet. Lékař mi navíc řekl, že je možné, že o dítě přijdu a potratím vzhledem ke zdraví, nebo nedonosím. Pokud bych šla na potrat, bylo riziko, nemít nikdy děti vůbec.
JEHO jsem měla ráda, ale klesl v mých očích hodně. Žádná podpora, žádné pochopení, že pro mě je to těžší situace. Řekla jsem mu, že si dítě nechám. Že po něm kromě otcovství nechci nic. Když nemá zájem. Byla jsem až do 7. měsíce blbá a slepá, než mi začalo docházet, že mu na mě nezáleží. O dítěti jsme se nebavili vůbec, do té doby jsem také neměla břicho. Já prožívala strach, samotu a bolest. Jemu to bylo jedno. Ani jako kamarád, žádná podpora. Po tom, co jsem pro něj udělala.
Jak začaly nervy, tak i stupňování zdravotních problémů a strachu o miminko. V 9. týdnu jsem krvácela, naštěstí vše v pořádku a nasadili mi léky na udržení. Podle mě se ON modlil, ať o mimčo přijdu. To samé ve 12. týdnu, takže ordinován klid. Já vždy ubrečená a vyděšená, strach o malé. V 17. týdnu jsem omdlela v obchodním centru a vezla mě poprvé sanitka do Motola na kapačky. Opět hrozný strach a bolest, že nejen malý, ale i já jsme MU ukradený.
Padl 25.týden a já věděla, že kdyby nastal porod, je šance na přežití mimča. Chodila jsem do rizikové poradny do Podolí a péče byla super.
V den prohlídky jsem si stěžovala, že nechodím čůrat, bolí mě hlava, není mi dobře a otékám. To prý je v létě a v těhu běžné. Výsledky byly v pořádku, no a druhý den mě vezla opět sanitka do Podolí na kapačky a monitoring miminka. Renální kolika. Silná bolest ledvin, obstrukce. Bála jsem se, že opravdu porodím. Na čas se to uklidnilo a překlenul 30.týden.
O půlnoci mě vezl táta do Kladna, když jsem byla u nich na návštěvě, do nemocnice. Zvracení, mdloby z bolesti, nemohla jsem se ani narovnat. Věděla jsem, že další kolika je tu zas. Od 20. hodiny večer se bolest stupňovala až do 6 do ráno. Nejhorší bolest, co jsem zažila (a že mám vyšší práh bolesti).
Po 5 dnech mě propustili a bylo mi dobře. Problém se stupňoval i s očima, kvůli tlaku na očím pozadí. A kvůli ledvinám a nefunkčnosti pravé tak, jak by měla být, chtěli porod po 36.týdnu. Snažila jsem se vydržet - byli jsme už s malým blízko. Takže plánovali císaře na 39. týden a já se těšila na prcka.
Od 8. měsíce jsem pro NĚJ byla mrtvá. Po měsících deprese, pocitu nemilovanosti a zrady jsem se začala těšit na mimčo. Kdybych neměla rodinu, která mě psychicky podpořila, nedám to. Místo, abych si těhu užívala, měla jsem výčitky. Jestli někdo čeká happy end, nekoná se.
Termín CS jsem měla 15.12.2014. Den předem jsem nastupovala do Podolí, v den porodu byla u mě od rána mamka a čekaly jsme, kdy půjdu „na řadu“.
Mám krásné vzpomínky. Ve 14:01 byl můj syn na světě, po celém tom strachu, po všem, kdy jsem nevěděla, zda bude zdravý, zda ho donosím. Rodila jsem ve spinálu a mamka byla se mnou na sále. Brečely jsme obě. Prcek měl 46 cm a 3000 g. Viděla jsem po 9 měsících svého chlapečka. Někoho, na kom mi záleželo dřív, než jsem ho poprvé viděla…
ON se ani ze slušnosti neozval, jak se daří, nic. Asi se neozve ani do budoucna a já ho nenutím. Zklamal mě, jeho přístup mě přesvědčil o tom, že myslí sám na sebe, a veškerý kontakt jsem utnula já. Už mi za slzy nestojí. Jen otcovství řešit budu kvůli malému.
Odešla jsem z práce, utnula veškeré kontakty a teď s malým začala znova. Je to vlastně vymodlené miminko. Z nečekaného se stalo obavami milované. A sama nejsem. Mám tu rodinu - tu, která mi pomohla neumřít při anorexii a podpořili mě, když ostatní se odvraceli.
Přečtěte si také
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 685
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 1035
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3645
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1109
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1166
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 804
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
Ex si prosadil, aby dcera chodila do dvou školek. Následky nesla hlavně ona
- Anonymní
- 07.10.26
- 1607
Dvě školky, noční můra, která trvala dva roky. Nechápu, jak tohle může někdo dopustit. Ex se po rozvodu odstěhoval na druhý konec Prahy a trval na tom, že naše společná, tehdy tříletá Anežka, bude...
Dcera si změnila heslo k telefonu. Začala jsem mít podezření
- Anonymní
- 07.10.26
- 1162
Dcera už je ve věku, kdy si začíná hlídat svoje soukromí. Proto mě nejdřív nijak zvlášť nepřekvapilo, když si změnila heslo k telefonu. Jenže pak jsem si všimla, že si s někým pořád píše, telefon...
„Chlap si má po práci sednout na gauč a mít klid!“ tvrdí tchyně
- Anonymní
- 07.10.26
- 5510
S tchyní máme v zásadě hezký vztah. Kdykoliv přijede na návštěvu, přiveze pečený koláč, dětem vykoupí půlku hračkářství a upřímně se zajímá o to, jak se máme. Jenže v momentě, kdy se konverzace...
Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud
- Anonymní
- 07.10.26
- 2021
Na firemní večírky jsem nikdy moc nebyla. Člověk se tam většinou snaží vypadat, že se skvěle baví, i když polovinu večera přemýšlí, kdy už bude společensky přijatelné odejít domů. Tentokrát jsem...
Přeji Vám oběma, aby odted byl pro Vás život procházka růžovou zahradou. A pravý tatínek se časem najde. 
Ten svět je ale malý.
Jsi silná ženská, musela jsi toho překonat už hodně, ale máš skvělou rodinu, která Tě vždy podrží, a to je to nejdůležitější. držím palce 
ted mas toho nejlepsiho chlapa pod sluncem-sveho syna 
Teď už bude dobře. Držím moc pěsti!!! 
