Jak jsem k miminku přišla
- Porod
- A.1993
- 12.01.15 načítám...
Prý víceméně neplodná, s mnoha zdravotními komplikacemi. Jestli budu jednou chtít miminko, tak jedině po umělém oplodnění a není jisté, že jej donosím. Verdikt, který mi byl řečen v sedmnácti letech. Tak jsem se smířila, že nikdy mít asi vlastní nebudu a budu se věnovat kariéře, možná časem adopce. Vždyť času dost. Ale... někdo tam nahoře to chtěl jinak.
Při škole jsem nastoupila do firmy na práci, abych měla nějaké finance. Nikdy jsem se s nikým moc nebavila, byla jsem od 14 let introvert kvůli zdraví. Prošla jsem si ve škole šikanou, kvůli váze a začala blbnout. Od 14 do 17 let jsem se prala s těžkou formou anorexie, pochroumanými nervy, ztrátou sebedůvěry a ztrátou důvěry v lidi. Ve všechny - kromě mámy, táty, sestry a babičky s dědou. Držela jsem se na váze kolem 40 kilo, nejnižší byla asi 33 kg na 160 cm.
Nástupem na střední školu jsem chtěla změnit svůj život - nový kolektiv a nová identita. Podařilo se mi léčit se a přibírat - JÁ CHTĚLA. Nikdy jsem předtím neměla kluka, v prváku jsem se ale poprvé zamilovala a chodila s přítelem rok. Vztah skončil nástupem do práce a začátkem druháku. Ale on byl ten, kdo mě naučil se mít ráda a mít kladný vztah k jídlu, trochu víc důvěřovat i jiným lidem. Nikdy jsem nebyla na párty a večírky, alkohol a společnost mužů (ve 12 mě obtěžoval jeden „strejda“ a dost dlouho jsem muže nenáviděla).
Ale u nás v práci šlo hlavně o firemní večírky, noční život a pod. Začala jsem si více užívat života. I když jsem se potýkala a doteď potýkám s problémy - nemoc Crohn, odchlipování oční sítnice, problémy s autoimunitním systémem. Tak jsem popustila uzdu a přestala se bát. Poznala jsem jednoho kolegu, se kterým jsem byla 10 měsíců, z toho první 4 moc hezké vzpomínky.
Ale abych nepředbíhala - chodila jsem pravidelně cvičit a jednoho dne mi bylo divně (měsíčky jsem od 14 let neměla). Bylo to v březnu. Nevím proč, asi intuice a příznaky, které napovídaly, že něco není v pořádku. I když jsem si řekla, že jen pro uklidnění si udělám těhu test (ale je to blbost..). VYŠEL.
Šok. Ve 20 letech. A jak to říci JEMU? Není to plánované. Jestli čekám dítě, co budu dělat?! Vždyť jsem neplodná! První reakce - brečela jsem. Není nic horšího, než si dělat test nečekaně a na veřejných WC. Volala jsem máme, že ve 40 bude asi babičkou. Ta říkala, že jestli je to pravda, tak je to zázrak. Kdo nechápe, co anorexie obnáší pro mysl, tělo a rodinu, nepochopí, jaký dar to je.
Pak jsem psala JEMU, že s ním potřebuji mluvit. Sešli jsme se ten den. Jeho první reakce byla - potrat, že jsem mladá, zničím si život apod. Ani mi nedal šanci si něco rozmyslet a zeptat se, jak se cítím já a co chci já. V Podolí mi řekli, že jsem v sedmém týdnu, srdíčko… a malý život ve mně. Nedokázala jsem říci, že potrat ano. Podvědomě jsem ho vlastně nechtěla a nechtěla o něm ani slyšet. Lékař mi navíc řekl, že je možné, že o dítě přijdu a potratím vzhledem ke zdraví, nebo nedonosím. Pokud bych šla na potrat, bylo riziko, nemít nikdy děti vůbec.
JEHO jsem měla ráda, ale klesl v mých očích hodně. Žádná podpora, žádné pochopení, že pro mě je to těžší situace. Řekla jsem mu, že si dítě nechám. Že po něm kromě otcovství nechci nic. Když nemá zájem. Byla jsem až do 7. měsíce blbá a slepá, než mi začalo docházet, že mu na mě nezáleží. O dítěti jsme se nebavili vůbec, do té doby jsem také neměla břicho. Já prožívala strach, samotu a bolest. Jemu to bylo jedno. Ani jako kamarád, žádná podpora. Po tom, co jsem pro něj udělala.
Jak začaly nervy, tak i stupňování zdravotních problémů a strachu o miminko. V 9. týdnu jsem krvácela, naštěstí vše v pořádku a nasadili mi léky na udržení. Podle mě se ON modlil, ať o mimčo přijdu. To samé ve 12. týdnu, takže ordinován klid. Já vždy ubrečená a vyděšená, strach o malé. V 17. týdnu jsem omdlela v obchodním centru a vezla mě poprvé sanitka do Motola na kapačky. Opět hrozný strach a bolest, že nejen malý, ale i já jsme MU ukradený.
Padl 25.týden a já věděla, že kdyby nastal porod, je šance na přežití mimča. Chodila jsem do rizikové poradny do Podolí a péče byla super.
V den prohlídky jsem si stěžovala, že nechodím čůrat, bolí mě hlava, není mi dobře a otékám. To prý je v létě a v těhu běžné. Výsledky byly v pořádku, no a druhý den mě vezla opět sanitka do Podolí na kapačky a monitoring miminka. Renální kolika. Silná bolest ledvin, obstrukce. Bála jsem se, že opravdu porodím. Na čas se to uklidnilo a překlenul 30.týden.
O půlnoci mě vezl táta do Kladna, když jsem byla u nich na návštěvě, do nemocnice. Zvracení, mdloby z bolesti, nemohla jsem se ani narovnat. Věděla jsem, že další kolika je tu zas. Od 20. hodiny večer se bolest stupňovala až do 6 do ráno. Nejhorší bolest, co jsem zažila (a že mám vyšší práh bolesti).
Po 5 dnech mě propustili a bylo mi dobře. Problém se stupňoval i s očima, kvůli tlaku na očím pozadí. A kvůli ledvinám a nefunkčnosti pravé tak, jak by měla být, chtěli porod po 36.týdnu. Snažila jsem se vydržet - byli jsme už s malým blízko. Takže plánovali císaře na 39. týden a já se těšila na prcka.
Od 8. měsíce jsem pro NĚJ byla mrtvá. Po měsících deprese, pocitu nemilovanosti a zrady jsem se začala těšit na mimčo. Kdybych neměla rodinu, která mě psychicky podpořila, nedám to. Místo, abych si těhu užívala, měla jsem výčitky. Jestli někdo čeká happy end, nekoná se.
Termín CS jsem měla 15.12.2014. Den předem jsem nastupovala do Podolí, v den porodu byla u mě od rána mamka a čekaly jsme, kdy půjdu „na řadu“.
Mám krásné vzpomínky. Ve 14:01 byl můj syn na světě, po celém tom strachu, po všem, kdy jsem nevěděla, zda bude zdravý, zda ho donosím. Rodila jsem ve spinálu a mamka byla se mnou na sále. Brečely jsme obě. Prcek měl 46 cm a 3000 g. Viděla jsem po 9 měsících svého chlapečka. Někoho, na kom mi záleželo dřív, než jsem ho poprvé viděla…
ON se ani ze slušnosti neozval, jak se daří, nic. Asi se neozve ani do budoucna a já ho nenutím. Zklamal mě, jeho přístup mě přesvědčil o tom, že myslí sám na sebe, a veškerý kontakt jsem utnula já. Už mi za slzy nestojí. Jen otcovství řešit budu kvůli malému.
Odešla jsem z práce, utnula veškeré kontakty a teď s malým začala znova. Je to vlastně vymodlené miminko. Z nečekaného se stalo obavami milované. A sama nejsem. Mám tu rodinu - tu, která mi pomohla neumřít při anorexii a podpořili mě, když ostatní se odvraceli.
Přečtěte si také
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 496
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 232
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 196
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 2969
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2195
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1058
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7356
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 4006
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2984
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1881
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
Přeji Vám oběma, aby odted byl pro Vás život procházka růžovou zahradou. A pravý tatínek se časem najde. 
Ten svět je ale malý.
Jsi silná ženská, musela jsi toho překonat už hodně, ale máš skvělou rodinu, která Tě vždy podrží, a to je to nejdůležitější. držím palce 
ted mas toho nejlepsiho chlapa pod sluncem-sveho syna 
Teď už bude dobře. Držím moc pěsti!!! 
