Jak jsem nakonec nemusela trpět dvanáct hodin

Předcházela tomu dlouhá, ne příliš veselá historie, ale zkrátka jsme se jednoho dne s manželem rozhodli, že se pokusíme o mimčo. Povedlo se to hned první měsíc.

Bylo to v lednu, ještě bylo brzo na menstruaci i na těhotenský test, takže s určitostí jsme nemohli nic vědět. Byli jsme na maturitním plese a mě tam začalo být nějak divně, jako špatně od žaludku a to i přesto, že jsem žádný alkohol neměla. Vzbudilo to ve mě podezření. Za pár dnů se to potvrdilo, když se nedostavila menstruace. Ještě jsem to zkontrolovala testem a když se ukázaly dvě čárky, bylo jasno.

Po pár dnech jsem zašla ke svému gynekologovi a prďolka tam byla krásně vidět. Byla to sice jen taková malá kulička, ale já jsem prostě už od začátku cítila, že to bude holka.

Skoro do čtvrtého měsíce mi bylo špatně, ale dost „zvláštně“ špatně. Pořád jsem měla hlad, ale nikdy jsem toho moc nesnědla - třeba jsem jedla a jedla a najednou jsem zjistila, že už nemůžu ani lžíci. Stejně to bylo s pitím, měla jsem žízeň, ale nemohla jsem vypít ničeho větší množství - hned se mi zvedal žaludek. Do toho jsem měla dost šílené návaly. Jsem učitelka ve školce, takže překonat pro mě první trimestr bylo opravdu náročné. Ale nakonec jsem se toho druhého dožila. 

Druhý trimestr a vlastně i začátek třetího (až do osmého měsíce) to bylo nejlepší období. Cítila jsem se skvěle, chodila jsem do práce pěšky, i když to byla docela štreka, i děti ve školce mi zajišťovaly dostatek pohybu, takže jsem se udržovala v kondici. Pohyby jsem cítila asi o měsíc dřív, než bych podle sestry na gyn měla. S takovou karatistkou v břiše, není se co divit…Jak měsíce plynuly, to její kopání dost bolelo, ale co, aspoň o sobě dá vědět. 

Někdy od osmého měsíce už to začlo být zase náročné, naštěstí jsem už měla v práci dovolenou a pak mi navazovala mateřská. Ale na to, jaká byla šílená vedra, jsem to zvládala ještě vcelku dobře, i výtvarný kurz jsem zvládla (dodělávám ještě VŠ) - učitelé se trochu z legrace děsili, abych jim tam nezačala rodit, ale já jsem se cítila dobře. Jediné, co mě opravdu trápilo, bylo pálení žáhy - to jsem zase nemohla jen tak něco sníst. Až pak jednoho dne mi kleslo břicho, pálení žáhy ustalo, zato mi hlavička tlačila v pánvi asi nervy, nevím, ale dost to bolelo a špatně se mi chodilo. Do toho mi začalo dost často tvrdnout břicho. Díky tomu jsem se poslední měsíc na porod opravdu těšila.

Jak se blížil termín, pročítala jsem si spoustu článků a rad, protože asi jako každá prvorodička, jsem se bála toho, jak to poznám? Byli jsme se také podívat v místní porodnici (o jiné jsem ani neuvažovala, považovala jsem za nespornou výhodu, že je to asi pět minut cesty a v nejhorším případě by se dalo dojít i pěšky ). V porodnici nám vše ochotně ukázali, předvyplnili jsme si, co šlo (abychom se nemuseli stresovat před porodem) a jak jsem si již načetla v různých brožurkách, i porodní asistentka potvrzovala, že první porod bývá dost dlouhý, třeba až dvanáct hodin a že je dobré přijet, když jsou kontrakce tak po pěti minutách…

Termín jsem měla ve středu. V úterý jsem byla na natáčení už v nemocnici, ale protože se vcelku nic nedělo, malá se na just nechtěla hýbat, pozvali si mě na další natáčení ve čtvrtek. Bylo to zase stejné, celé odpoledne a celou noc kopala a kopala a jak se mělo ráno natáčet, spala. Pak přišel i doktor, že mě prohlídne, jak to vypadá. „Je to takové jo a ne, viděl bych to tak začátkem příštího týdne; v sobotu znovu na natáčení“.

Ach jo…Oba jsme z toho s manželem byli jako na trní. Asi v deset hodin jsme přišli domů, manžel že si půjde na letiště zalítat s modelem, uklidnit se. „Na oběd budu doma“. Já jsem dělala buchtičky se šódo a mezitím jsem zase na internetu četla články o porodu…

Celé dopoledne mě pobolívalo břicho, ale nepřišlo mi na tom nic divného, protože to mě teď bolelo skoro pořád a i mnohem víc. Asi za deset dvanáct přišla kontrakce. Říkám si „Zase poslíčci, vždyť říkal doktor, že až po víkendu…“ Asi po sedmi minutách další a pak v rozmezí 5-10 minut další a další a já už jsem z toho měla divný pocit. Naštěstí přijel manžel - akorát jsem mu chtěla volat, ať radši přijede. Dovařila jsem a nandala oběd, ale vzhledem k tomu, že jsem rozdejchávala bolesti, moc jsem toho nesnědla. Manžel už mě chtěl odvést do porodnice, ale já pořád váhala. „Vždyť doktor říkal, až začátkem příštího týdne“. Nakonec jsem rozhodla, že se naložím do teplé vany a když to nepřejde, tak pojedeme.

Asi ve tři odpoledne jsme naházeli věci do auta a jeli, chvilku jsme čekali na chodbě. Nemohla jsem sedět, musela jsem chodit. Kontrakce byly pořád v rozmezí 5-7 minut. Když vyšla sestra, hned říká „Ale vy jste tu dnes byla, ne?“ Doktoři se mezitím vystřídali, takže na přijmu byl gyn, ke kterému normálně chodím (to jsem byla ráda). Koukl a řekl, že je to pěkně rozběhnutý porod. Tak jsem se převlékla do nemocničního, začali mě natáčet a já jsem sestře opět diktovala všechny údaje, které jsme tu v předstihu byli vyplnit, protože se z počítače prostě ztratili.

Pak mě odvedli na hekárnu, manžel seděl na židli a jen bezmocně koukal, jak pochoduju sem a tam, musela jsem se prostě hýbat, abych ty bolesti byly snesitelnější. Asi ve čtyři hodiny mi dali klystýr. „Ideálně to vydržte tak čtvrt hodiny.“ No po pěti minutách jsem letěla. Podle instrukcí jsem střídala záchod a sprchu. Když už to bylo konečně všechno, šla jsem zpátky na hekárnu. Porodní asistentka mě opět zkontrolovala a že to pokračuje dobře. Asi ve třičtvrtě na pět mi přišla píchnout vodu a vysvětluje, že pak natočíme znovu monitor, půjdu si třeba zaskákat na míči, dám si zase teplou sprchu (prostě mi naplánovali program na několik dalších hodin).

Píchla mi tu vodu a odešla, já musela zůstat ležet a bolesti vleže byly neskutečné, kroutila jsem se jak nevím co a ke všemu začaly být nějak častější a silnější. Přišla asistentka, koukala a říkala „Tak asi natočíme ten monitor a uvidíme“ - napojila mě a odešla. Během pár minut mě to začlo nutit k tlačení, a tak manžel běžel honem pro někoho. Porodní asistentka mezi dveřma říká „Dotočíme ten monitor a půjdeme“, pak ale koukla a opravila své prohlášení na „Jdeme hned.“ To bylo asi pět hodin… Manžel mě tam napůl dovlekl, protože mně skoro nešlo chodit a navíc jsem si celá připadala tak nějak mimo…

Zážitky ze sálu mám takové dost zmatené…Vzpomínám, jak jsem se s pomocí manžela dostávala na lehátko, byly tam asi jedna sestra a dvě asistentky a hrozně plašily, protože doktor byl někde na sále a operoval. No když už bylo vše připraveno, jako že teda už budu moct začít tlačit, přiletěl doktor a ještě v běhu si nasazoval rukavice. „Jdem na to.“ Pak si zas přesně nevybavuju, jak to bylo, ale asi dvakrát jsem nějak neúspěšně tlačila a dali mi kyslíkovou masku. Vím, že doktor s manželem mi šli tlačit břicho, manžel mě ještě nějak zvedal a lámal a doktor řval na asistentku, ať stříhá. Pak přišla další kontrakce a přes všechno to tlačení na břicho, lámání a stříhání najednou šup a prďolka byla na světě. Šli ji vedle vážit a měřit, manžel ji šel kontrolovat a doktor mě zašívat. To bylo nekonečný, celá jsem se klepala vysílením a ještě tou bolestí do toho šití - dodnes nevím, kolik to bylo stehů, ale asi dost, žížalku naši totiž napadlo lézt ven rukou napřed.

Pak ji tam přivezli s postýlkou vedle mě a už jsme se s manželem jenom kochali, jakou máme krásnou dceru - narodila se v 17.30, měla 3250 g a 51 cm. Jen nás tam jednou přišla vyrušit sestra - změřit mi tlak, protože jsem prý měla hrozně nízký (to já mám ale nízký pořád). Po nějakém čase mě odvezli na pokoj a malá byla někde u sestřiček. Byla jsem jak na trní, nebylo mi dobře, ale přece bych ji měla nakojit, ne? Aspoň to všude píšou, že se dítě přikládá k prsu co nejdřív po porodu. Zas po nějaké chvíli za mnou přišla sestra, že mi pomůže do sprchy (sama bych ani nemohla, bylo mi pořád na omdlení). Slíbili mi, že až se osprchuju, už mi ji přinesou, ale zase nic. Donesli mi večeři. Moc jsem sice na jídlo chuť neměla, ale tak pro jejich klid jsem trochu snědla.

Pak jsem se konečně dočkala a přinesli mi maličký, na půl spící uzlíček. U prsa sice hledala, ale nějak to nešlo, tak sestra přinesla klobouček - a to byla jiná, hned se přicucla a pila. Ale byla z té cesty na svět taky vysílená, a tak usínala. Těšila jsem se, jak ji budu mít u sebe, jenže ji zase odvezli. Asi si mysleli, že se potřebuju v noci vyspat. Háček byl v tom, že bolestí jsem stejně nemohla spát, takže jsem odpadla asi akorát na hodinu. Druhý den jsem si připadala jak oživlá mrtvola, ale konečně jsem mohla mít malou u sebe! V noci byla moc hodňoučká, tak jsem se i vyspala. U prsa chtěla být přicucnutá ideálně nepřetržitě, takže nás v pondělí pustili domů. Hurá - nesnášim nemocnice.

A co závěrem? Strašili mě dvanácti hodinami, nakonec to netrvalo ani šest. „Porodní bolesti“ - to byla pohoda, stokrát horší byly stehy, kvůli kterým jsem dobré tři týdny nemohla skoro ani chodit, natož sedět, ale s takovým štěstíčkem se i na tyhle bolesti brzo zapomíná. Teď už je té naší velké, trošku hyperaktivní šikulce, 10 měsíců a my pomalu přemýšlíme, že ji pořídíme bratříčka…