Jak Ládík přišel na svět
- Porod
- Margery
- 24.08.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
K našemu Ládíkovi jsme přišli jako slepí k houslím. Byli jsme spolu rok a kousek, když jsme se rozhodli, že se vezmeme. Dvacátého srpna 2011 byla ta velká sláva. Ten měsíc jsem taky přestala brát antikoncepci.
druhý den po narození
Dle doktorů jsem totiž měla mizivou šanci na otěhotnění, antikoncepce mi začala dělat problémy, tak jsem si řekla, že tedy udělat si měsíc dva pauzu. Čtrnáct dnů po svatbě jsem se probudila, byla zrovna neděle 4. 9. a hned mě ráno z ničeho nic napadlo, že bych si mohla udělat těhotenský test.
Týden předtím jsem si dělala, výsledek negativní, dokonce i menses se dostavil, tak jsem neměla nejmenší důvod, ale přece. A byly tam //! Manžel tomu nemohl uvěřit, já taky ne. Dvě čárky byly i v pondělí, i v úterý. Ten samý den jsem šla na gynekologii a doktor mi řekl, že na ultrazvuku není vůbec nic, děložní sliznice je nízká a že to jen bude nějaká z cyst na vaječnících. Pro jistotu mě poslal ještě na odběry krve na hodnotu HCG.
Z práce jsem se uvolnila o hodinu dřív a letěla jsem co nejrychleji pro výsledky. Hodnota HCG byla 293! Byla jsem opravdu těhotná… co teď? Na miminko nic nachystáno, bydleli jsme na koleji, já měla nastoupit do nové práce začátkem října, manžel měl jen brigádu.
Postupem času jsme si sehnali bydlení, manžel práci, já pracovala až do začátku dubna. Šlo to díky relativně bezproblémovému těhotenství a ochotě spolupracovníků, pracovala jsem totiž v restauraci a jinak bych to opravdu nezvládla.
Tři dny po poslední směně jsem začala cítit pravidelné nebolestivé tvrdnutí dělohy. Jeli jsme pro jistotu do porodnice na kontrolu, kde si mě nechali na noc. Zjistili, že nic nezjistili, pořádně mě postrašili předčasným porodem (od 25. tt jsem brala hořčík kvůli tvrdnutí břicha) a pustili zase domů.
Poslední měsíc se neskutečně táhl. Dva týdny jsem byla vystrašená z představy, že bych se měla vrátit do porodnice a být tam třeba jen hodinu (opravdu se mi tam nelíbilo!), pak mě ale strach přešel a s vědomím, že ven stejně musí, jsem se přestala šetřit a začala jsem gruntovat, vynášet odpadky a brát to po schodech (9. patro) a chodit na dlouhé procházky. Pak jsem si dala občas deci červeného vína, ale miminku se ven nechtělo.
V pátek 4. 5. jsem byla podle poslední MS 39+3, od rána jsem se cítila dobře, přestože mě poslední měsíc trápili poslíčci, od začátku května nic, měla jsem skvělou náladu. S manželem jsme se trošku potulili, než odešel v 11 do práce, a hned potom jsem začala cítit „poslíčky“. Jelikož jsem je měla vždy pravidelně po 5 až 7 minutách, nevěnovala jsem tomu pozornost. V půl dvanácté jsem si už říkala, že bych to měla začít měřit, bolesti už se nedaly dost dobře přehlížet, ale pořád to bylo ještě celkem v pohodě. Po třech minutách! No pořád jsem byla na vážkách, tak jsem si v pravé poledne dala sprchu, že ta to rozsekne, jestli jet do porodnice, nebo ne. Ve sprše se mi dost ulevilo, bolesti pořád pravidelné, ale slabší, tak asi nic.
Vylezla jsem, oblíkla se a najednou začaly tak silné stahy, že jsem při kontrakci pomalu okusovala nohy stolů. Volala jsem babičce, jestli teda mám jet nebo ne, ona že pokud to fakt moc nebolí, že to není ono, ale že tohle by mohlo být. Ještě chvilku jsem váhala, vtom volal manžel, jestli se něco děje. Jak kdyby to tušil, okamžitě mi přikázal se obléci a jet, že on jede přímo z práce a sejdeme se v porodnici. Zpanikařila jsem a začala rychle volat kamarádovi, se kterým jsem byla domluvená na odvozu. Byl zrovna v práci, ale já zněla tak naléhavě, že i v tom největším obědovém náporu (kolega z práce) se sebral a jel pro mě. Vzal mi tašku a odvezl mě do porodnice. Cestou jsem už začínala být vážně sprostá, chytli jsme totiž zácpu a cesta do porodnice trvala místo pěti minut bezmála půl hodiny. Cestou na příjem jsem si ještě říkala, že jdu určitě jen s poslíčky a že na mě budou koukat jak na blbou prvorodičku, co zas nepozná poslíčky.
Při sepisování papírů jsem už skoro nemohla vydržet, jak to bolelo, bolesti už po dvou minutách, sestra sháněla doktora, žádný nikde nebyl, takže dalších 20 minut navíc na příjmu. Nakonec sehnala jednoho mladého. Ten mi zavelel vyskočit na křeslo a jen se podíval, tak bylo jasno: otevřená na 4 cm, porod je v plném proudu, ihned na sál!
Vyděsila jsem se, manžel tam ještě nebyl, já jsem to už nebyla ani kvůli bolesti schopná sestře vysvětlit, ta mi ještě oznámila, že na porodní sál si musím dojít pěšky, do druhého patra, že jsou vozíky plné. No nějak jsem tam došla, to jsem už i začala krvácet zdola, takže se přeskočil klystýr, šlo se rovnou do toho nejmenšího sálku, kde mě připojili na monitor, zdálo se jim, že miminko má slabé ozvy. Návrh na epidural mi taky zamítli, že jsem otevřená už na šest cm (během deseti minut a jednoho patra po schodech), dali mi jen Dolsin.
O půl třetí dorazil manžel, zrovna když se sestra rozhodla vypustit malému jeho soukromý bazének. Já úpěla bolestí, z dolsinu mi bylo na zvracení, takže jsem místo odpočinku mezi kontrakcemi zvracela. Bolesti už byly co minutu, píchli mi tedy oxytocin, aby se kontrakce zesílily a já se otevřela rychleji. Manžel koukal na monitoru na kontrakce a vždycky řekl jen: jé ta byla slabá, skočilo ti to tam jen na čtyřicet. Cítíš to? Už to je skoro na vrcholu! Měla jsem chuť ho něčím bacit!
Ve tři jsem byla otevřená na osm cm, byla jsem už docela hysterická, musela jsem totiž ležet na monitorech, maximálně jsem si mohla lehnout na bok, ale tam to bolelo ještě víc. Doktoři a porodní asistentky byli u jiných porodů, se mnou tam byl jen manžel, já jsem pořádně nevěděla, co dělat, asistentka mi jen řekla, že kontrakce prodýchávat a netlačit! Vždycky jen někdo přišel, koukl do mě, jak kdybych byla lednička, řekl: „dobrý, dobrý“, vydržte a zase odešel. Bylo to nekonečné, manžel byl nešťastný, že mi nemůže pomoct, chodil pořád tam a zpátky a volal kolemjdoucí doktory.
Nikdo neměl čas, tak za mnou poslali gynekoložku. Ta se koukla, jako asi pět doktorů před ní a zavelela, že se jde rodit. Konečně! V mžiku rozložila lehátko na porodní křeslo, zavolala si asistentku a šlo se tlačit! Jenže malý měl docela velkou hlavu na tu cestu, kterou si musel proklestit, poševní svaly ho pořád vracely zpátky. Bylo to nekonečné, vždycky vykoukla hlavička a zas zalezla. Malému navíc začaly slábnout ozvy, takže najednou bylo v té malé místnosti asi pět doktorů. Museli mě rychle nastřihnout, asistentka mi skočila několikrát na břicho a na tři zatlačení byl malý venku! Jen trošku zakníkal.
V tu ráno se mi tak ulevilo, že jsem se málem rozbrečela, jak mi bylo najednou fajn. Větu „gratulujeme, maminko, máte chlapečka“ jsem odkývala a pronesla něco v tom smyslu, že jo v poho, ať si ho teda odnesou. Tak ho šli změřit a zvážit za doprovodu manžela, já jsem se koukala z okna a odpočívala, vytáhli ze mě placentu a pak doktor šil. Stehů nevím kolik, ale jizva po nástřihu dobrých 6–7 cm, docela měl práci i uvnitř, kde mě miminko pořádně potrhalo.
Po chvilce se vrátil manžel zpátky, měl slzy v očích a hned nato donesli a položili vedle mě mého broučka. Manžel mi s hrdostí v hlase oznamoval míry: 3610 g, 50 cm, Apgar 10-10-10. Malý koukal na mě, já na něj, na manžela, na něj a nemohla jsem tomu uvěřit. Ono je to fakt miminko a fakt je moje! Ale za hodinu mi ho odnesli a já jsem byla nešťastná, že sice nevím, co s tím malým uzlíčkem budu dělat, ale že ho chci mít u sebe.
Od manžela jsem jako dárek za porod dostala pobyt na nadstandardu, za což jsem byla hodně ráda, pořádně jsem se naučila, jak se o něj starat, krom kojení. Ale i tak z něj roste krásný chlap a já jsem ráda za každý další den, který s ním můžu strávit.
Přečtěte si také
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 3875
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 2711
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 1524
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 4015
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1206
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Manžel mě přiměl podepsat smlouvu. Teď mě vyhazuje z vlastního baráku
- Anonymní
- 26.10.26
- 1620
Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, se kterým jsem strávila patnáct let života a vychovala dvě děti, mě dokáže takhle podrazit. Věřila jsem mu, podporovala ho a roky se starala o rodinu, zatímco on...
Chtěla bych být sama sebou. Kvůli manželovi předstírám, že jsem někdo jiný
- Anonymní
- 25.10.26
- 2044
Jsme spolu už deset let. Máme dvě děti, dům, auto a každý rok dvě rodinné dovolené. Zdálo by se, že si žijeme nějaký vysněný sen a mnoho lidí nám ho asi závidí, jenže nikdo neví, že tohle všechno...
Naprosté fiasko před akcí ve školce. Dva dny práce na kostýmu bylo k ničemu
- Anonymní
- 25.10.26
- 1777
Mladší dcera měla mít první halloweenskou párty ve školce. Chtěla jsem být akční matka a ušila jsem jí originální kostým. Práce na šatičkách permoníka mi trvala celé dva dny. Nakonec si je dcera...
Vozím neteř do školy. Jednou jsem nemohla a táta mě kvůli tomu seřval
- Anonymní
- 25.10.26
- 5707
Občas mám pocit, že v naší rodině neplatí běžné zákony logiky a zdravého rozumu. Když uděláte pro příbuzné laskavost jednou, je to hezké gesto. Když je děláte každý den, stane se z toho povinnost,...
Arménie - den 2.: Vládní kolona, mléko z lékárny a duduk v chrámu
- Amsetka
- 25.10.26
- 412
Divoká cesta Arménii s kojencem a předškolákem.
A gratuluji!
mela jsem podobny porod, jen vyvolavany, dcera mela zase az moc vysoke ozvy 
Přeji Ládíčkovi ať roste a je zdravý. 
Můj proshlásil (byl tam na posledních 28 minut) „tak to bylo v pohodě co???“ jsem myslela, že ho něčím bacím 
