Jak Ládík přišel na svět
- Porod
- Margery
- 24.08.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
K našemu Ládíkovi jsme přišli jako slepí k houslím. Byli jsme spolu rok a kousek, když jsme se rozhodli, že se vezmeme. Dvacátého srpna 2011 byla ta velká sláva. Ten měsíc jsem taky přestala brát antikoncepci.
druhý den po narození
Dle doktorů jsem totiž měla mizivou šanci na otěhotnění, antikoncepce mi začala dělat problémy, tak jsem si řekla, že tedy udělat si měsíc dva pauzu. Čtrnáct dnů po svatbě jsem se probudila, byla zrovna neděle 4. 9. a hned mě ráno z ničeho nic napadlo, že bych si mohla udělat těhotenský test.
Týden předtím jsem si dělala, výsledek negativní, dokonce i menses se dostavil, tak jsem neměla nejmenší důvod, ale přece. A byly tam //! Manžel tomu nemohl uvěřit, já taky ne. Dvě čárky byly i v pondělí, i v úterý. Ten samý den jsem šla na gynekologii a doktor mi řekl, že na ultrazvuku není vůbec nic, děložní sliznice je nízká a že to jen bude nějaká z cyst na vaječnících. Pro jistotu mě poslal ještě na odběry krve na hodnotu HCG.
Z práce jsem se uvolnila o hodinu dřív a letěla jsem co nejrychleji pro výsledky. Hodnota HCG byla 293! Byla jsem opravdu těhotná… co teď? Na miminko nic nachystáno, bydleli jsme na koleji, já měla nastoupit do nové práce začátkem října, manžel měl jen brigádu.
Postupem času jsme si sehnali bydlení, manžel práci, já pracovala až do začátku dubna. Šlo to díky relativně bezproblémovému těhotenství a ochotě spolupracovníků, pracovala jsem totiž v restauraci a jinak bych to opravdu nezvládla.
Tři dny po poslední směně jsem začala cítit pravidelné nebolestivé tvrdnutí dělohy. Jeli jsme pro jistotu do porodnice na kontrolu, kde si mě nechali na noc. Zjistili, že nic nezjistili, pořádně mě postrašili předčasným porodem (od 25. tt jsem brala hořčík kvůli tvrdnutí břicha) a pustili zase domů.
Poslední měsíc se neskutečně táhl. Dva týdny jsem byla vystrašená z představy, že bych se měla vrátit do porodnice a být tam třeba jen hodinu (opravdu se mi tam nelíbilo!), pak mě ale strach přešel a s vědomím, že ven stejně musí, jsem se přestala šetřit a začala jsem gruntovat, vynášet odpadky a brát to po schodech (9. patro) a chodit na dlouhé procházky. Pak jsem si dala občas deci červeného vína, ale miminku se ven nechtělo.
V pátek 4. 5. jsem byla podle poslední MS 39+3, od rána jsem se cítila dobře, přestože mě poslední měsíc trápili poslíčci, od začátku května nic, měla jsem skvělou náladu. S manželem jsme se trošku potulili, než odešel v 11 do práce, a hned potom jsem začala cítit „poslíčky“. Jelikož jsem je měla vždy pravidelně po 5 až 7 minutách, nevěnovala jsem tomu pozornost. V půl dvanácté jsem si už říkala, že bych to měla začít měřit, bolesti už se nedaly dost dobře přehlížet, ale pořád to bylo ještě celkem v pohodě. Po třech minutách! No pořád jsem byla na vážkách, tak jsem si v pravé poledne dala sprchu, že ta to rozsekne, jestli jet do porodnice, nebo ne. Ve sprše se mi dost ulevilo, bolesti pořád pravidelné, ale slabší, tak asi nic.
Vylezla jsem, oblíkla se a najednou začaly tak silné stahy, že jsem při kontrakci pomalu okusovala nohy stolů. Volala jsem babičce, jestli teda mám jet nebo ne, ona že pokud to fakt moc nebolí, že to není ono, ale že tohle by mohlo být. Ještě chvilku jsem váhala, vtom volal manžel, jestli se něco děje. Jak kdyby to tušil, okamžitě mi přikázal se obléci a jet, že on jede přímo z práce a sejdeme se v porodnici. Zpanikařila jsem a začala rychle volat kamarádovi, se kterým jsem byla domluvená na odvozu. Byl zrovna v práci, ale já zněla tak naléhavě, že i v tom největším obědovém náporu (kolega z práce) se sebral a jel pro mě. Vzal mi tašku a odvezl mě do porodnice. Cestou jsem už začínala být vážně sprostá, chytli jsme totiž zácpu a cesta do porodnice trvala místo pěti minut bezmála půl hodiny. Cestou na příjem jsem si ještě říkala, že jdu určitě jen s poslíčky a že na mě budou koukat jak na blbou prvorodičku, co zas nepozná poslíčky.
Při sepisování papírů jsem už skoro nemohla vydržet, jak to bolelo, bolesti už po dvou minutách, sestra sháněla doktora, žádný nikde nebyl, takže dalších 20 minut navíc na příjmu. Nakonec sehnala jednoho mladého. Ten mi zavelel vyskočit na křeslo a jen se podíval, tak bylo jasno: otevřená na 4 cm, porod je v plném proudu, ihned na sál!
Vyděsila jsem se, manžel tam ještě nebyl, já jsem to už nebyla ani kvůli bolesti schopná sestře vysvětlit, ta mi ještě oznámila, že na porodní sál si musím dojít pěšky, do druhého patra, že jsou vozíky plné. No nějak jsem tam došla, to jsem už i začala krvácet zdola, takže se přeskočil klystýr, šlo se rovnou do toho nejmenšího sálku, kde mě připojili na monitor, zdálo se jim, že miminko má slabé ozvy. Návrh na epidural mi taky zamítli, že jsem otevřená už na šest cm (během deseti minut a jednoho patra po schodech), dali mi jen Dolsin.
O půl třetí dorazil manžel, zrovna když se sestra rozhodla vypustit malému jeho soukromý bazének. Já úpěla bolestí, z dolsinu mi bylo na zvracení, takže jsem místo odpočinku mezi kontrakcemi zvracela. Bolesti už byly co minutu, píchli mi tedy oxytocin, aby se kontrakce zesílily a já se otevřela rychleji. Manžel koukal na monitoru na kontrakce a vždycky řekl jen: jé ta byla slabá, skočilo ti to tam jen na čtyřicet. Cítíš to? Už to je skoro na vrcholu! Měla jsem chuť ho něčím bacit!
Ve tři jsem byla otevřená na osm cm, byla jsem už docela hysterická, musela jsem totiž ležet na monitorech, maximálně jsem si mohla lehnout na bok, ale tam to bolelo ještě víc. Doktoři a porodní asistentky byli u jiných porodů, se mnou tam byl jen manžel, já jsem pořádně nevěděla, co dělat, asistentka mi jen řekla, že kontrakce prodýchávat a netlačit! Vždycky jen někdo přišel, koukl do mě, jak kdybych byla lednička, řekl: „dobrý, dobrý“, vydržte a zase odešel. Bylo to nekonečné, manžel byl nešťastný, že mi nemůže pomoct, chodil pořád tam a zpátky a volal kolemjdoucí doktory.
Nikdo neměl čas, tak za mnou poslali gynekoložku. Ta se koukla, jako asi pět doktorů před ní a zavelela, že se jde rodit. Konečně! V mžiku rozložila lehátko na porodní křeslo, zavolala si asistentku a šlo se tlačit! Jenže malý měl docela velkou hlavu na tu cestu, kterou si musel proklestit, poševní svaly ho pořád vracely zpátky. Bylo to nekonečné, vždycky vykoukla hlavička a zas zalezla. Malému navíc začaly slábnout ozvy, takže najednou bylo v té malé místnosti asi pět doktorů. Museli mě rychle nastřihnout, asistentka mi skočila několikrát na břicho a na tři zatlačení byl malý venku! Jen trošku zakníkal.
V tu ráno se mi tak ulevilo, že jsem se málem rozbrečela, jak mi bylo najednou fajn. Větu „gratulujeme, maminko, máte chlapečka“ jsem odkývala a pronesla něco v tom smyslu, že jo v poho, ať si ho teda odnesou. Tak ho šli změřit a zvážit za doprovodu manžela, já jsem se koukala z okna a odpočívala, vytáhli ze mě placentu a pak doktor šil. Stehů nevím kolik, ale jizva po nástřihu dobrých 6–7 cm, docela měl práci i uvnitř, kde mě miminko pořádně potrhalo.
Po chvilce se vrátil manžel zpátky, měl slzy v očích a hned nato donesli a položili vedle mě mého broučka. Manžel mi s hrdostí v hlase oznamoval míry: 3610 g, 50 cm, Apgar 10-10-10. Malý koukal na mě, já na něj, na manžela, na něj a nemohla jsem tomu uvěřit. Ono je to fakt miminko a fakt je moje! Ale za hodinu mi ho odnesli a já jsem byla nešťastná, že sice nevím, co s tím malým uzlíčkem budu dělat, ale že ho chci mít u sebe.
Od manžela jsem jako dárek za porod dostala pobyt na nadstandardu, za což jsem byla hodně ráda, pořádně jsem se naučila, jak se o něj starat, krom kojení. Ale i tak z něj roste krásný chlap a já jsem ráda za každý další den, který s ním můžu strávit.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 718
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 558
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1080
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 812
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 467
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1990
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1212
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2226
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 923
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 552
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
A gratuluji!
mela jsem podobny porod, jen vyvolavany, dcera mela zase az moc vysoke ozvy 
Přeji Ládíčkovi ať roste a je zdravý. 
Můj proshlásil (byl tam na posledních 28 minut) „tak to bylo v pohodě co???“ jsem myslela, že ho něčím bacím 
