Jak odvést dítě do nebe
- Rodičovství
- JAGizna
- 12.02.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Poprvé jsem ji potkala, když jí bylo deset. Právě se s rodinou přistěhovali. Mládě, roztomilé, blonďaté s krásnýma očima. A zakoukané do mého stejně starého syna. Procházela se před naším domem a vyptávala se, jestli je doma. Byl, ale spolužačka ho moc nezajímala. Mě bavila. Plavala v probouzejících se citech. Tak jsem si s ní začala povídat místo syna.
Byla trochu jiná než ostatní děti jejího věku. Žila s maminkou, která měla dvě práce, aby se zvládla postarat o tři děti. Když přišla ze školy, zkoušela převzít roli nepřítomné mámy – aby se postarala o brášky a pomohla mamince. Uklízela, vařila, po večerech občas chodila mamince pomáhat do druhé práce uklízet. Příliš brzy se učila dospět, příliš brzy se učila roli dospělého. Ten kontrast mezi ní - desetiletou dospělou - a mým synem - desetiletým dítětem - byl fascinující.
Tehdy u nás byla často. Syn se vždy po chvíli vypařil a ona přišla za mnou. A povídaly jsme si a povídaly. Občas přinesla ukázat želvu, někdy brášku, někdy pejska.
Tohle byl zvláštní moment a dovolím si odbočku – máme psa, špatně socializovaného. Jako štěně všude a všechno kousal, hraní s ostatními psy si představoval jako rvačku a kousání. A tak jsme ho raději separovali. Je skvělej, lidi miluje, děti se mu můžou válet po hlavě a on jen nadšeně vrtí ohonem, neuvěřitelnej parťák, ale … nemá rád psy. Tehdy přišla s Bessinkou a náš pes se pomátl. Začal ji olizovat, kňučet, lehal si vedle ní. Neuvěřitelná láska, nic podobného jsem u něj už znovu (zatím) nezažila.
Zamilovala jsem si je obě, holčičku i jejího psa. Neumím to vysvětlit. Asi z té vděčnosti, že má ráda společně se mnou moje dítě.
Časem chodit přestala. Občas jsem se syna ptala, co je s ní nového. Škola jí prý nešla. Pak jsem potkala známou a zjistila jsem, že její maminka se léčí s rakovinou. V té době jsem i já prožívala vlastní peklo a představa, že bych se vměšovala do cizího, mi připadala naprosto nepatřičná. Jen jsem poprosila syna, aby mi na ní sehnal telefonní číslo. Psala jsem jí, nabídla pomoc, že je u nás vítaná. Poděkovala, ale nepřišla.
Po čase se maminka uzdravila, i v mém pekle začalo svítat. Učení holčičky se ale nespravilo. Řešili doma úplně jiné problémy, učení bylo až to poslední, co by je zajímalo.
Asi po 3 letech - během pikniku s rodiči a synovými spolužáky na závěr 7. ročníku - někdo zmínil nepřítomnou Markétu. Jak to vypadá s tou rakovinou. Napadlo mě, že se mamince asi rakovina vrátila. Šok přišel až ve chvíli, kdy mi došlo, že se nemluví o mamince, ale o holčičce. Najednou jsem zase viděla to blonďaté desetileté dítě se srdcem nabízeným lidem na potkání.
Začalo to svěšeným koutkem u úst. Pak přišlo postupně 7 operací, včetně operace páteře. Nádory zarůstaly dovnitř a už nebylo možné je dostat ven. Bolesti, trápení, operace. Občas naděje, že se všechno otočí, občas beznaděj.
Postupně jsem se dozvídala povrchní detaily jejího života v době mezi 11. a 14. rokem, vše z doslechu. Učení ji moc nebavilo. Pro děti byla jiná. Ten vývoj vlastně měl jistou logiku. Dítě má několik možností, jak se prosadit. Být hvězdou doma, být hvězdou ve škole, v kroužku, a když nic z toho nevyjde, jistotou je ulice. Tam je vždy cesta, jak něčím zazářit. A tohle byl trochu i její případ. Stala se z ní fialová ovce. Nikoliv černá, jen jiná, fialová.
Občas jsem si s ní psala v době, kdy byla v nemocnici. Občas napsala, že by se u nás ráda zastavila a já jí odepsala, že bych byla moc ráda. Nepřišla. (Už to prostě nešlo.)
Další rok, 8. třída, další piknik. Už bylo jasné, že odejde. Třídní učitelka důvěrně oznámila rodičům, co se pravděpodobně v nejbližší době stane. A tohle je vlastně ten moment, ke kterému jsem se celou dobu snažila svým příběhem dostat, a o kterém jsem chtěla vyprávět, ten okamžik, který už nemám jen z doslechu, ale u kterého jsem mohla chvilku přihlížet.
Tahle holčina si mě ochočila. Co na tom, že to bylo před 4 lety. Co na tom, že teď už byla úplně jiným člověkem. Nějak jsem prostě nemohla zůstat mimo. Musela jsem poskytnout podporu, projevit zájem, neopustit ji v nejhorší chvíli, rozloučit se. Abych se sama před sebou v budoucnu nemusela stydět. Napsala jsem jí, zda bych se za ní mohla zastavit. A ona obratem souhlasila.
Přesně si pamatuju, jak jsem k ní odcházela poprvé. Stála jsem u garáže a profackovávala se, abych nebrečela, a říkala si: „Ty pindo, tohle není o tobě, koukej se vzpamatovat a opovaž se bulet.“ Ano, poněkud hysterické…
A pak přišel jeden z nejúžasnějších momentů mého života. Vstoupila jsem totiž do domova naplněného hmatatelnou láskou. A byl to jeden z nejdojemnějších a nejkrásnějších zážitků. Těžko jakkoliv popsat tu obrovskou sílu 14leté holky, která přesně ví, co jí čeká. Přesto nikoho neobviňuje, netrpí pocitem křivdy, jen si užívá to, co jí ještě zbývá.
Maminka, dcera i bráškové intenzivně prožívající každý zbývající moment. A ač bylo jasné, že to přijde velmi brzy, všude byly další a další plány, jak si ty poslední zbývající dny, hodiny maximálně užít, jak si vzájemně projevit lásku.
Nedokázala jsem při odchodu mluvit s maminkou, rozbrečela bych se, jen jsem se jí poklonila. Obrovský respekt vůči ní, vůči dceři, vůči celé rodině.
Dostala jsem obrovský dar. Možnost nahlédnout, jak by to mělo být. Jak odchod udělat krásnějším, jak naplnit všechny dny, které zbývají. Jak se vzájemně naplno milovat. Plnily si přání, od toho nejmenšího – seznam filmů, návštěva luxusní restaurace, knížky. Neřešila se nemoc, řešilo se štěstí, řešilo se, jak si udělat radost.
A řešila, jak se rozloučí.
Odjeli jsme na dovolenou v době, když už šlo o dny. Přišla mi sms od maminky, že mám na brance dárek na rozloučenou. Rozvážela je na přání dcery ještě před úplným koncem. Jak psala:* „Pak bych to nedala…“* Byly to orchideje a láhev vína. Přála si, aby se její odchod oslavil přípitkem. Na to lepší, co ji čeká.
Tenhle příběh má v sobě spoustu vnořených a souvisejících – třeba ten o spolužákovi, který ji celou dobu byl nablízku a v okamžiku, kdy šla na první chemoterapii a vypadaly jí vlasy, tak si i on oholil ty svoje. Který se rozhodl studovat na zdravotní škole z důvodu toho, co s Markétkou prožil. Který projevil ve 14 letech takovou moudrost a empatii, že to je naprosto nevídané.
Nebo příběh o třídní učitelce, která celou tu dobu prožívala s rodinou a pravidelně za ní docházela. Která obratem uspořádala sbírku v okamžiku, kdy rodina s umírajícím dítětem dostala výpověď z nájmu a neměla kam jít.
Nebo o Markétě, která poté, co si vyslechla od doktorů závěr, že už není, jak jí pomoct, odmítla sanitku a domů odjela veřejnou dopravou.
Nebo příběh orchidejí. První, fialová, poprvé vykvetla na Markétiny narozeniny a druhá, bílá, těsně po výročí smrti. A která znovu právě kvete a proto na ni znovu hodně myslím.
Ten hlavní je ale příběh maminky, která své dítě s odvedla do nebe cestou plnou lásky, úsměvů, splněných přání a radosti.
Zkusím nějaký závěr: Začala upadat do stavu nevědomí. Pak zavolala maminka, že jestli se chci rozloučit, tak je asi poslední příležitost. Sešli jsme se u ní, ti, kdo jí zůstali a měli ji rádi. Nesourodá skupina lidí, kteří podobně vnímali, co se před nimi odehrávalo.
A ano, odešla. Mámě v náručí.
Byli jsme ještě pryč. Plakala jsem, ač si to nepřála. Sorry, Markét. Ale poctivě jsem jí připila.
A pak znovu po návratu. Vyrazila jsem za maminkou, už měla vše sbalené a přestěhované. Protože jestli jsem s někým měla někdy tu láhev vypít, tak jedině s ní. A plakaly jsme. Ale taky jsme se smály. A věděly jsme, že budeme dál žít a pak někdy budeme i šťastné, protože tak to má být.
A tohle je to nejvíc inspirující, co mě ty dvě neuvěřitelné holky naučily, a co bych vám ráda závěrem předala: Neposrat se. Užít si to, dokud to jde. Projevit sílu a odvahu čelit osudu bez keců. Plnit si přání, dokud to jde a projevovat si lásku, jak jen to je možné. Dokud to je možné.
Přečtěte si také
„Sedněte si, maminko.“ Trapas v MHD, po kterém pálím šaty a začínám cvičit
- Anonymní
- 27.05.26
- 1905
Vždycky jsem se považovala za ten typ holky, kterou by malíři v baroku milovali. Žádná vychrtlá modelka z přehlídkových mol, ale poctivý slovanský typ. Krev a mlíko, jak říkávala moje babička. Mám...
Kámoška nás přihlásila na běžecký závod. Stydím se jí říct, že to nedám
- Anonymní
- 27.05.26
- 609
Jsem mileniál. Takže když se kolem mě zvedla vlna běžeckého šílenství a můj Instagram zaplavily fotky vysmátých lidí v upnutých legínách s hashtagy jako runtastic nebo morningrun, věděla jsem, že v...
Máma tátu celý život podváděla. Myslela jsem si, že budu jiná, teď dělám to samé
- Anonymní
- 27.05.26
- 1566
Moje máma byla vždycky tak trochu „do větru“, jak se říká. Jako malá jsem to samozřejmě nevnímala. Myslela jsem si, že naši mají normální manželství jako všichni ostatní. Jenže čím jsem byla...
Manželka po porodu odmítá sex. Když jsem zmínil milenku, označila mě za vyděrače
- Anonymní
- 27.05.26
- 1255
S Danielou jsme měli vždycky krásný intimní život. Nikdy mezi námi v tomhle směru nebyl problém a patřili jsme k párům, které si byly opravdu blízké. Jenže všechno se změnilo po narození naší dcery...
Šéf mě po poradě psychicky znemožnil. Rozbrečela jsem se na záchodě
- Anonymní
- 27.05.26
- 1635
Myslela jsem si, že svou práci zvládám, i když jedu poslední měsíce úplně na doraz. Jenže po jedné poradě si mě šéf zavolal bokem a řekl mi něco, po čem jsem se šla okamžitě rozbrečet na záchod.
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 4432
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 2095
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 2909
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 1910
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 811
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Deníček byl pro ty, kteří příliš řeší - podobně jako já - hlouposti. Dokud máme děti a ty děti jsou šťastný, máme celej svět.
a pokud mohu doporucit:
