Jak odvést dítě do nebe
- Rodičovství
- JAGizna
- 12.02.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Poprvé jsem ji potkala, když jí bylo deset. Právě se s rodinou přistěhovali. Mládě, roztomilé, blonďaté s krásnýma očima. A zakoukané do mého stejně starého syna. Procházela se před naším domem a vyptávala se, jestli je doma. Byl, ale spolužačka ho moc nezajímala. Mě bavila. Plavala v probouzejících se citech. Tak jsem si s ní začala povídat místo syna.
Byla trochu jiná než ostatní děti jejího věku. Žila s maminkou, která měla dvě práce, aby se zvládla postarat o tři děti. Když přišla ze školy, zkoušela převzít roli nepřítomné mámy – aby se postarala o brášky a pomohla mamince. Uklízela, vařila, po večerech občas chodila mamince pomáhat do druhé práce uklízet. Příliš brzy se učila dospět, příliš brzy se učila roli dospělého. Ten kontrast mezi ní - desetiletou dospělou - a mým synem - desetiletým dítětem - byl fascinující.
Tehdy u nás byla často. Syn se vždy po chvíli vypařil a ona přišla za mnou. A povídaly jsme si a povídaly. Občas přinesla ukázat želvu, někdy brášku, někdy pejska.
Tohle byl zvláštní moment a dovolím si odbočku – máme psa, špatně socializovaného. Jako štěně všude a všechno kousal, hraní s ostatními psy si představoval jako rvačku a kousání. A tak jsme ho raději separovali. Je skvělej, lidi miluje, děti se mu můžou válet po hlavě a on jen nadšeně vrtí ohonem, neuvěřitelnej parťák, ale … nemá rád psy. Tehdy přišla s Bessinkou a náš pes se pomátl. Začal ji olizovat, kňučet, lehal si vedle ní. Neuvěřitelná láska, nic podobného jsem u něj už znovu (zatím) nezažila.
Zamilovala jsem si je obě, holčičku i jejího psa. Neumím to vysvětlit. Asi z té vděčnosti, že má ráda společně se mnou moje dítě.
Časem chodit přestala. Občas jsem se syna ptala, co je s ní nového. Škola jí prý nešla. Pak jsem potkala známou a zjistila jsem, že její maminka se léčí s rakovinou. V té době jsem i já prožívala vlastní peklo a představa, že bych se vměšovala do cizího, mi připadala naprosto nepatřičná. Jen jsem poprosila syna, aby mi na ní sehnal telefonní číslo. Psala jsem jí, nabídla pomoc, že je u nás vítaná. Poděkovala, ale nepřišla.
Po čase se maminka uzdravila, i v mém pekle začalo svítat. Učení holčičky se ale nespravilo. Řešili doma úplně jiné problémy, učení bylo až to poslední, co by je zajímalo.
Asi po 3 letech - během pikniku s rodiči a synovými spolužáky na závěr 7. ročníku - někdo zmínil nepřítomnou Markétu. Jak to vypadá s tou rakovinou. Napadlo mě, že se mamince asi rakovina vrátila. Šok přišel až ve chvíli, kdy mi došlo, že se nemluví o mamince, ale o holčičce. Najednou jsem zase viděla to blonďaté desetileté dítě se srdcem nabízeným lidem na potkání.
Začalo to svěšeným koutkem u úst. Pak přišlo postupně 7 operací, včetně operace páteře. Nádory zarůstaly dovnitř a už nebylo možné je dostat ven. Bolesti, trápení, operace. Občas naděje, že se všechno otočí, občas beznaděj.
Postupně jsem se dozvídala povrchní detaily jejího života v době mezi 11. a 14. rokem, vše z doslechu. Učení ji moc nebavilo. Pro děti byla jiná. Ten vývoj vlastně měl jistou logiku. Dítě má několik možností, jak se prosadit. Být hvězdou doma, být hvězdou ve škole, v kroužku, a když nic z toho nevyjde, jistotou je ulice. Tam je vždy cesta, jak něčím zazářit. A tohle byl trochu i její případ. Stala se z ní fialová ovce. Nikoliv černá, jen jiná, fialová.
Občas jsem si s ní psala v době, kdy byla v nemocnici. Občas napsala, že by se u nás ráda zastavila a já jí odepsala, že bych byla moc ráda. Nepřišla. (Už to prostě nešlo.)
Další rok, 8. třída, další piknik. Už bylo jasné, že odejde. Třídní učitelka důvěrně oznámila rodičům, co se pravděpodobně v nejbližší době stane. A tohle je vlastně ten moment, ke kterému jsem se celou dobu snažila svým příběhem dostat, a o kterém jsem chtěla vyprávět, ten okamžik, který už nemám jen z doslechu, ale u kterého jsem mohla chvilku přihlížet.
Tahle holčina si mě ochočila. Co na tom, že to bylo před 4 lety. Co na tom, že teď už byla úplně jiným člověkem. Nějak jsem prostě nemohla zůstat mimo. Musela jsem poskytnout podporu, projevit zájem, neopustit ji v nejhorší chvíli, rozloučit se. Abych se sama před sebou v budoucnu nemusela stydět. Napsala jsem jí, zda bych se za ní mohla zastavit. A ona obratem souhlasila.
Přesně si pamatuju, jak jsem k ní odcházela poprvé. Stála jsem u garáže a profackovávala se, abych nebrečela, a říkala si: „Ty pindo, tohle není o tobě, koukej se vzpamatovat a opovaž se bulet.“ Ano, poněkud hysterické…
A pak přišel jeden z nejúžasnějších momentů mého života. Vstoupila jsem totiž do domova naplněného hmatatelnou láskou. A byl to jeden z nejdojemnějších a nejkrásnějších zážitků. Těžko jakkoliv popsat tu obrovskou sílu 14leté holky, která přesně ví, co jí čeká. Přesto nikoho neobviňuje, netrpí pocitem křivdy, jen si užívá to, co jí ještě zbývá.
Maminka, dcera i bráškové intenzivně prožívající každý zbývající moment. A ač bylo jasné, že to přijde velmi brzy, všude byly další a další plány, jak si ty poslední zbývající dny, hodiny maximálně užít, jak si vzájemně projevit lásku.
Nedokázala jsem při odchodu mluvit s maminkou, rozbrečela bych se, jen jsem se jí poklonila. Obrovský respekt vůči ní, vůči dceři, vůči celé rodině.
Dostala jsem obrovský dar. Možnost nahlédnout, jak by to mělo být. Jak odchod udělat krásnějším, jak naplnit všechny dny, které zbývají. Jak se vzájemně naplno milovat. Plnily si přání, od toho nejmenšího – seznam filmů, návštěva luxusní restaurace, knížky. Neřešila se nemoc, řešilo se štěstí, řešilo se, jak si udělat radost.
A řešila, jak se rozloučí.
Odjeli jsme na dovolenou v době, když už šlo o dny. Přišla mi sms od maminky, že mám na brance dárek na rozloučenou. Rozvážela je na přání dcery ještě před úplným koncem. Jak psala:* „Pak bych to nedala…“* Byly to orchideje a láhev vína. Přála si, aby se její odchod oslavil přípitkem. Na to lepší, co ji čeká.
Tenhle příběh má v sobě spoustu vnořených a souvisejících – třeba ten o spolužákovi, který ji celou dobu byl nablízku a v okamžiku, kdy šla na první chemoterapii a vypadaly jí vlasy, tak si i on oholil ty svoje. Který se rozhodl studovat na zdravotní škole z důvodu toho, co s Markétkou prožil. Který projevil ve 14 letech takovou moudrost a empatii, že to je naprosto nevídané.
Nebo příběh o třídní učitelce, která celou tu dobu prožívala s rodinou a pravidelně za ní docházela. Která obratem uspořádala sbírku v okamžiku, kdy rodina s umírajícím dítětem dostala výpověď z nájmu a neměla kam jít.
Nebo o Markétě, která poté, co si vyslechla od doktorů závěr, že už není, jak jí pomoct, odmítla sanitku a domů odjela veřejnou dopravou.
Nebo příběh orchidejí. První, fialová, poprvé vykvetla na Markétiny narozeniny a druhá, bílá, těsně po výročí smrti. A která znovu právě kvete a proto na ni znovu hodně myslím.
Ten hlavní je ale příběh maminky, která své dítě s odvedla do nebe cestou plnou lásky, úsměvů, splněných přání a radosti.
Zkusím nějaký závěr: Začala upadat do stavu nevědomí. Pak zavolala maminka, že jestli se chci rozloučit, tak je asi poslední příležitost. Sešli jsme se u ní, ti, kdo jí zůstali a měli ji rádi. Nesourodá skupina lidí, kteří podobně vnímali, co se před nimi odehrávalo.
A ano, odešla. Mámě v náručí.
Byli jsme ještě pryč. Plakala jsem, ač si to nepřála. Sorry, Markét. Ale poctivě jsem jí připila.
A pak znovu po návratu. Vyrazila jsem za maminkou, už měla vše sbalené a přestěhované. Protože jestli jsem s někým měla někdy tu láhev vypít, tak jedině s ní. A plakaly jsme. Ale taky jsme se smály. A věděly jsme, že budeme dál žít a pak někdy budeme i šťastné, protože tak to má být.
A tohle je to nejvíc inspirující, co mě ty dvě neuvěřitelné holky naučily, a co bych vám ráda závěrem předala: Neposrat se. Užít si to, dokud to jde. Projevit sílu a odvahu čelit osudu bez keců. Plnit si přání, dokud to jde a projevovat si lásku, jak jen to je možné. Dokud to je možné.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1494
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 878
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1517
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 628
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 368
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20078
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2569
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2841
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2557
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1713
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Deníček byl pro ty, kteří příliš řeší - podobně jako já - hlouposti. Dokud máme děti a ty děti jsou šťastný, máme celej svět.
a pokud mohu doporucit:
