Jak se mi podruhé rodilo :)
- Porod
- Chiřdlová
- 02.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o mém druhém porodu, který vůbec nebyl tak pohodový jako první, ale opět musím říct... STÁLO TO ZA TO! :)
naši miláčkové spolu
- 6
Vojtíšek :)
- 1
naše pomocnice krmí brášku :)
- 2
zlatíčka
- 1
Druhé miminko jsme si s manželem moc přáli a chtěli jsme ho mít co nejdřív po prvním, aby byly blízko k sobě věkem. Počítala jsem s tím, že to bude hlavně ze začátku určitě „záhul“, ale šli jsme do toho! Opět se nám zadařilo hned první měsíc (když bylo dcerce 9 měsíců). Děkuji za to a moc si toho vážím. Vím, kolik žen má v dnešní době problém otěhotnět.
Těhotenství neprobíhalo tak hladce jako s dcerkou, všechno bylo úplně jiné. Při prvním mi bylo jen ze začátku trošku špatně od žaludku, teď jsem začátky prozvracela, byla hrozně unavená. Nemohla jsem moc odpočívat, protože doma jsme měli ani ne roční šídlo. Do toho jsem hned na začátku měla oboustranný zánět zvukovodů, na konci prvního trimestru mi vyhřezla plotýnka, no paráda…
Druhý trimestr byl jakž takž v pohodě, ale ve třetím jsem zase začala mít problémy s tvrdnutím bříška. Musela jsem brát koňské dávky magnesia a Utrogestan na udržení těhotenství. Měsíc před porodem jsem dokonce byla i v nemocnici kvůli špatným ozvům a silným bolestem hlavy, naštěstí jen na tři dny.
Nakonec jsem přenášela. 
Ke konci už to bylo fakt náročný, měla jsem dost velké bolesti, tlaky na spodek, špatně se mi dýchalo. Nevěděla jsem, jak si lehnout, na wc jsem v noci chodila skoro každou půl hodinu.
A začaly se hlásit obavy z porodu. Vybavila se mi bolest, jakou jsem zažila u prvního, do té doby uložená někde hodně hluboko. Znáte to, jakmile držíte ten uzlíček v náručí, na bolest zapomenete… Ale jak se to zase blížilo, vtíraly se mi do hlavy i obavy. Měla jsem větší strach než u prvního právě proto, že jsem věděla, do čeho jdu.
Termín jsem měla spočítaný podle UTZ na 4. června, podle MS 8.června. Na kontrole 4. června mi doktorka řekla, že se to připravuje, že porodím ještě ten den nebo ten další… ale že kdyby náhodou ne, tak mám přijít za týden, tj. 11. června na další kontrolu.
Už jsem byla zoufalá. Věděla jsem, že to bude brzo, ale každý další den pro mě bylo utrpení, do toho ty vedra. Vždycky jsem si večer myslela, že už to bude, jak mi bylo, ale ráno jsem se vzbudila a nic.
10. června jsem šla s mamkou a dcerkou Eliškou na delší procházku, dala si tonic a odpoledne mi začalo silněji tvrdnout břicho, nic pravidelného. Ale odchod hlenové zátky a tupá bolest v kříži mi říkaly, že už to bude a bude to brzo.
Večer přišel manžel z odpolední a začal mi kontrakce zapisovat. Musela jsem se smát, stejně jako u dcerky také přišel z odpolední, tak jsme si ten večer dali ještě spolu nějaké jídlo. Měla jsem hrozný hlad, asi jsem tušila, že se něco bude dít, tak jsem se potřebovala posilnit. Manžel pořád říkal „Tak co, pojedeme?“ při každé mé kontrakci. Ale nebylo to ještě nic silného, tak jsem si dala teplou vanu a šli jsme spát.
Nic jsme ale nenaspali, mě budily čím dál častější bolesti, hekala jsem a pořád lítala na wc, takže jsem manžela budila.
Asi v pět ráno jsme se probrali úplně. Manžel rozhodl, že zajedeme do porodnice, tak zavolal švagrové, jestli by přijela pohlídat malou. Byla u nás hned, bydlí ve stejném domě jako my. Dobalila jsem si tedy poslední věci, kdyby si mě tam už nechali, dala si sprchu, snědla jogurt, nic jiného jsem do sebe nedostala.
Pak jsem se šla potichu rozloučit s Eliškou do pokojíčku. Ještě spinkala, tak jsem jí dala pusinku. I slzička mi ukápla, že budu pár dní bez ní a jeli jsme.
Při cestě autem mi ale kontrakce ustaly jako mávnutím proutku, měla jsem za tu cestu asi jen tři. Říkali jsme si s manželem, že tam budeme za blázny. Ale sestra řekla manželovi, ať mi donese z auta tašky, že už si mě tam nechají. Napojili mě na monitor, při kterém jsem měla snad jen dvě kontrakce. Porodní asistentka se mě ptala „Kde vám jako tvrdne to břicho? To není jako kontrakce, že?“ Říkám jí, že nejspíš je, že už musím prodýchávat, ale zřejmě ještě nebyly tak silné.
Přišel doktor, vyšetřil mě a prý že jsem otevřená na čtyři prsty. Poslali mě na chodbu za manželem, abych se s ním domluvila, ať jede domů, že mu zavolám, až se to bude blížit. Tak jsem se vrátila na hekárnu, PA mi udělala klystýr. Tím se kontrakce zesílily a začaly být čím dál častější. Po klystýru mi doktor píchnul vodu a už jsem byla na šest prstů. Prý paráda, jak to jde pěkně. To ještě pořád šlo. Řekli mi, ať si zajdu do sprchy a ať chodím a hlavně zavolám manžela, ať to vůbec stihne. Manžel sotva přijel domů, takže se jen otočil ve dveřích a jel zpátky za mnou.
Když dorazil, už jsem měla dost silné bolesti. Byla jsem ráda, že ho tam mám, podával mi pití, opírala jsem se o něj, pomáhal mi do sprchy. Sem tam už jsem si zařvala, i když jsem se snažila dýchat, vždycky mě okřikli. Nemohla jsem si ale pomoct, bolelo to jako čert. Říkali mi, že malý bude větší, takže jsem si myslela, že ta velká bolest je pro to.
Jenže při dalším vyšetření mi řekli, že je nález pořád stejný, že se sice pomalu otvírám, ale malý vůbec nesestupuje dolů, že mám hodně chodit, kroužit pánví, přidřepávat. Já byla zpocená jako pes. Ten den byly hrozný vedra, snažila jsem se mezi kontrakcema pít. U prvního porodu mi to nedovolili, teď nikdo nic neříkal a já bych snad bez vody lehla. I tak se mi ale motala hlava, měla jsem mžitky před očima a chvilkama jsem měla pocit, že půjdu k zemi.
Už to bylo dlouhé, ptala jsem se pořád PA, kdy už budu moct rodit, že už nemůžu, a ona mi opakovala, že je ještě brzo, že miminko není sestoupené dolů a ať hlavně netlačím, že bych si tím spíš ublížila. Netlačila jsem, v té době se to dalo ještě korigovat, to už jsem byla na osm prstů, ale malý pořád stejně nahoře. Sama PA říkala, že si myslela, že už budu mít dávno odrozeno, že mi píchnou oxytocin a když to nezabere, hrozí císař.
Chtěla jsem pokud možno rodit přirozeně, ale tohle byly tak krutý bolesti, že už jsem i manželovi říkala, ať mi udělají císaře, že už to nedávám. Ale to bylo spíš z vyčerpání, ze zoufalství, jak dlouho ještě…
Pak mě poslali zas na porodní křeslo. Doktor mě prohlédl a prý ať zůstanu ležet a odešel. Za chvíli se vrátil s primářem, něco si povídali a primář se mi tam tak neskutečně prohrabal, že jsem měla pocit že mi tam chce narvat snad i nohu. Drtila jsem manželovi ruku, řvala bolestí, primář se bavil s doktorem o fontanele, že se mu nějak nezdá a ještě cosi a kdesi. Já jen vyděšeně koukala na manžela, pak ale primář řekl, že to půjde, že bych měla porodit přirozeně a ať jdu ještě do sprchy.
Tak jsem se stěží zvedla z křesla, prodýchala další kontrakci. Teď už přicházely po pár vteřinách a byly hrozně dlouhé. Vlezla jsem naposledy do sprchy a když jsem se vrátila na křeslo, měla jsem si lehnout na bok, že to tak je lepší a hlavně netlačit, že je malý pořád nahoře.
Tentokrát jsem už ale netlačit nedokázala, šlo to samo. Obrovský tlak na spodek, ať jsem se snažila sebevíc, malý se dral ven a já měla pocit, že se roztrhnu vejpůl. PA mi tedy řekla, ať si lehnu na záda, že mě vyšetří. Stačil jediný pohled a - rodíme.
Najednou se okolo mě seběhlo spoustu lidí, PA si nasadila roušku, rukavice, přikurtovali mi nohy, polili dezinfekcí a prý že už je to teď jen na mně - při další kontrakci nadechnout, bradu na prsa a co nejvíc tlačit. Manžel, zlato moje, mě celou dobu držel za ruku a tlačil se mnou. Vnímala jsem to a moc mi to pomáhalo. Sestra mi skákala po břiše, malému se nechtělo ven. Tlačila jsem na x kontrakcí, až konečně…a první slova PA byla „Aha, tak už víme, proč nesestupoval dolů.“ Chudinka měl dvakrát omotanou pupeční šňůru okolo krčku.
Ale naštěstí vše dobře dopadlo, malého mi hned položili na břicho. Byl celý fialový, ale krásný. První slova manžela, že je celý já. (tak to máme hezky rozdělené, Elinka je celá táta, Vojtíšek je spíš po mně ).
Pak ho šli vážit a měřit, taťka fotit. Náš druhý miláček se narodil 11. června ve 13.23, měl 3900 g a 52cm. Pak ještě přišla na řadu placenta a slova PA a doktora: „No, ta je taky pořádná, teď jste hned určitě lehčí aspoň o šest kilo.“ 
A přišlo na řadu šití - stejně jako u prvního porodu to už byla procházka růžovým sadem, sem tam štípnutí, ale dalo se to vydržet. Tentokrát mě nenastřihávali, jen jsem se trochu potrhala, ale hned jsem mohla sedět na jizvě, takže paráda.
Sestřička nás všechny vyfotila společně a pak už malého přiložili. Hned se přisál a za chvilku ho odnesli na dvě hodiny do inkubátoru. My s manželem ještě dvě hodiny odpočívali na porodním sále, rozesílali jsme smsky rodině a známým a pak už mě zavezli na pokoj. Trochu víc jsem krvácela, tak jsem dostala nějakou injekci a vstát do sprchy jsem mohla až v devět večer. To byla krása, vlažná sprška v těch vedrech.
Malého si první noc nechaly sestry a nosily mi ho jen na kojení, ale ráno už mi ho nechaly a byli jsme spolu celou dobu.
Druhý den se na nás přišla s manželem podívat i naše holčička. Byla zlatá, hned brášku pusinkovala a to dělá doteď. Sice malinko žárlí, ale spíš brášku hladí, hlídá, zda nepláče, dává mu dudlíčka a houpe ho.
Naše zlata jsou od sebe 18 měsíců. Někdy je to trošku záhul, ale až do toho najedeme, bude to určitě mnohem snazší.
Moc děkuji za přečtení deníčku a snad jsem nikoho nevyděsila podrobnějším popisem porodu. Byla to fakt bolest, to vím, ale víte co? Držím ten krásný voňavý uzlíček a vzpomínky na to, jak moc to bolelo, se postupně vytrácí. Stálo to za to.
A chci poděkovat svému úžasnému manželovi, že mi opět byl oporou u porodu a je i teď doma, při péči o ty naše dvě srdíčka.
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1160
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 2553
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 854
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2285
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1055
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3662
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1555
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 577
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1543
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 1112
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Obdivuji všechny maminky, které mají děti brzy po sobě.
